Schéma „Šestidílky“
nadepisuje takto: 7. pozdravení
nejedna. 8. klátba na pokrytce Krysta nemilující. 9. Modlitba Apoštolova a
osvědčení se jeho v lásce k koryntským.
Strukturovaný text:
19 ασπαζονται υμας
αι εκκλησιαι της ασιας
ασπαζεται υμας
εν κυριω
πολλα
συν τη κατ οικον αυτων εκκλησια
20 ασπαζονται υμας
οι αδελφοι παντες
ασπασασθε αλληλους
21 ο ασπασμος τη εμη
χειρι παυλου
ητω αναθεμα
μαρανα θα
23 η χαρις του κυριου ιησου μεθ υμων
24 η αγαπη μου μετα παντων υμων
εν χριστω ιησου
1Kor 16, 19:
„ακυλας και πρισκ(ιλλ)α“: Římští
křesťané, kteří uprchli po roce 49 (Claudius vyhání Židy [křesťany?]
z Říma) do Korintu, kde je potkává Pavel poprvé (Sk 18, 2) a sbližuje se
s nimi; mají stejné řemeslo. Spolu odcházejí do Efezu (Sk 18, 18), kde oba
manželé zůstávají a později zde vyučují jakéhosi kazatele Apola z Alexandrie
(Sk 18, 26. Srovnej: 1Kor 1, 12; 3, 4.5.6.22; 4, 6; 16, 12). Zahrnutí těchto manželů mezi odesilatele
pozdravů ukazuje na Efez (jiní soudí že Filipis – např.: Carl Heinrich Rieger,
Stuttgart 1835) jako místo sepsání a dobu brzy po roce 49. V pozdravech
jsou zmíněni ještě v Ř 16, 3 » a 2Tm 4, 19. Nápadné je, že vždy je žena
jmenována před mužem, s vyjímkou Sk 18, 2 a zde.
1Kor 16, 22:
I kdyby nebyl Pavel
autorem této kletby, nýbrž ji pouze citoval, neubírá jí to nic na
pohoršlivosti, neboť se s ní ztotožnil. Vztažení na eucharistii (viz níže G. Voigt) by bylo násilným pokusem onen výrok
otupit na liturgické gesto. O plné šíři svědčí i to, že Pavel chce na sebe brát
v Ř
9, 3 prokletí za své tělesné bratry, Židy, kteří nepřijali Krista. Toto
srovnání je výmluvné samo o sobě. Nemilování (což však je spíš litota pro odpor
vůči Pánu?) Pána (Ježíše?) nese prokletí. Milování Pána vede k očekávání.
Čas před příchodem se tomuto příchodu podřizuje. Pokud ne, přichází Pán (ܡܪܢ) logicky „nevhod“ pro
zaskočeného. Jiné kletby však ukazují praktický význam nemilování: Ga 1,
8n proklíná hlasatele „jiného“ evangelia, elitářského. To zde upomíná na 1Kor
1, 22-23! Významné je srovnání s 1Kor
12, 3, kde se hovoří o tom, kdo je z Ducha – Ježíše nelze přijmout za
Pána bez Ducha, a z Ducha nelze Ježíše proklínat (viz níže exkurs 1.↓). Ukazuje to na onen praktický význam
„nemilování Pána“. Jde také zjevně o výtku těm, kdo již Pána přijali;
sám Pavel Ježíše na jeho církvi původně pronásledoval! Také jiné epištoly
vkládají do pozdravů, ne-li přímo kletby, tedy alespoň varování před jistými
skupinami uvnitř církve: zejména Ga
6, 12 a Ř
16, 17-20! V těchto konkrétnějších případech se jedná vždy o vnášení
rozkolu do církve pro nauky, směřující k vytváření elit, v němž je
spatřován únik před křížem (Ga
6, 12). Postranním úmyslem těchto skupin je osobní chlouba i zištnost (srv.
i Fp
2, 1-11). Podobný případ, vyvolaný „pneumatiky“ (srv. i Ga 6, 1), se
vyskytl v Korintu. 2Kor
13, 11-14 už (ještě?) podobné výhrady neobsahuje, přece napomenutí k
„pokoji“ něco napovídá. Kapitolou samou pro sebe je „vydávání Satanu“ v 1Kor 5, 5 (1Tm 1,
20)!?
EXKURS 1:
Jistým vysvětlením (čistě spekulativním)
by mohla být hypothesa, že Pavel naráží na kletby, k nimž mohli být
v některých synagogách nuceni židokřesťané. Předpokládá se, že mohli být
nuceni vyslovit něco jako: „מן רחם נוצרי(א) חרם“ (viz některé varianty, zvl.
z káhirské genízy, ברכת המינים v תפילה, viz Carmin di Sante: ŽIDOVSKÁ MODLITBA,
Praha 1995, ISBN 80-7298-078-5). Podobné příkazy byly obecně uplatňovány až o
čtyřicet let později po Jamnii (Jabne) (srv.: J 7, 49). Praxe jednotlivých
synagog ovšem mohla předběhnout obecné ustanovení. Snad by to vysvětlilo i 1Kor 12, 3, je
to však pouhá spekulace. Vysvětlila by ovšem i slovní hříčku v aramejském
znění této kletby v Pešitå! V tom případě by bylo ovšem Pavlovo autorství
pravděpodobné! Tento problém však přímo, výslovně tematizován není, není-li 1Kor 12, 3
narážkou na něco podobného. Při tak silných slovech by se však mohlo čekat, že
Pavel tomuto problému bude věnovat minimálně tolik místa, co vnitřním problémům
sboru.
V Korintu ovšem došlo k jednomu z nejvážnějších střetů mezi Židy
a helenizovanými křesťany (Sk 18, 6.12-17)! (Pokud se dnešní Žid vysloví pro
Ježíše jako Mesiáše, či se dokonce nechá pokřtít, je mu odpírána i židovská
etnicita, což ve státě Izrael může mít i důsledky občansko-právní. Odsud dilema
mnohých christianizujících skupin v Izraeli {Messiánští Židé, Nazorejci},
snažících se svůj vztah k Ježíšovi před podobným podezřením ochránit!)
EXKURS 2:
Kletebné texty v bibli a židovské liturgii (viz
Carmin di Sante: ŽIDOVSKÁ MODLITBA, Praha 1995, ISBN 80-7298-078-5): Kletby
jsou naprosto samozřejmou součástí židovské liturgie. Např. součástí paschální
liturgie (הגדה פסח), kdy po 3. kalichu („Ježíšův“?) následuje prokletí pohanů –
nepřátel Židů slovy Ž 79, 6 (jde však o reakci na zpustošení Jeruzaléma a
odvlečení jeho obyvatel do zajetí Babyloňany. Kletba je spojena s pokáním
za to, co vyvolalo Hospodinův hněv vůči vlastnímu lidu. Jde tu spíše o to, aby
Hospodin svůj hněv opět přesměroval. Nikoliv na všechny národy, které ho
neznají ale na ten z nich, který se dopustil násilí na Židech). Kletby
jsou ve SZ (Nu 10, 35; Ž 59, 14-15; 69, 25-29; 137; 139, 19-22; Jr 11,
20-23; 12, 3) velmi častým jevem. Mají však vždy své morální oprávnění, zpravidla
je užívá ten, kdo je někým tísněn. Je i jiná kletba, jíž je zaklínán lid Boží
samotný: Dt 27, 15-26; 28, 15-68, aby nepáchal „ohavnosti pronárodů“, pro které byly tyto proklety a ze země vyvrženy před
ním. Tímto proklínáním jich vlastně lid Hospodinův svolává kletbu na sebe,
měl-li by jednat jako ony (Ř 2, 1). Di Sante Dokládá (str. 101), že „požehnání
(ברכת המינים
v תפילה,
které je spíše kletbou ‚bludařů‘ [někdy ztotožňováni s křesťany]
než požehnáním) prosí o vítězství lásky, a nikoliv o porážku nepřátel“
na Babylonském Talmudu, traktátu ברכות 10a, kde manželka rabiho Meira
Beruja napomíná svého muže, že se má modlit za vyhlazení hříchu a nikoliv
hříšníků. Tím se mění kletba ve skutečné požehnání (viz dále kap. 4. op. cit.,
stry 106-111). Je nasnadě, že této intenci odpovídá i Pavlovo užívání kleteb.
EXKURS 3:
S naprostou samozřejmostí bývá jako κυριος chápán Ježíš (viz Pešitå, TR, Byz, Kral, Vulg., Russian Synodal Translation 1876, KJV, MHB, Statenvertaling, YLT, Modern Greek Text) i s dodatkem Χριστος (ܡܫܝܚܐ - משׁיח) a je to tak, vzhledem ke kontextu (zvláště 1Kor 12, 3, ale i níže v. 23.) asi správně. Může ovšem jít i o יהוה (אדני, jak tomu rozumí židovský překlad The Orthodox Jewish Brit Chadasha (1996), překládající tento verš: „If anyone does not ahavah (love) Hashem, ‚Alav ki Cherem hu‘ (‚a curse of the ban of destruction is on him‘) (12:3). Marana (our L-rd) tha (come)“ (ve 12, 3 je v přímé souvislosti s Ježíšem κυριος přeloženo jako „אדנינו“). Modern Hebrew Bible tlumočí verš takto: „מי שלא יאהב את האדון ישוע המשיח יחרם מרן אתא׃“
Pešitå -doplňuje k Pánu „ܝܫܘܥ“
i titul ܡܫܝܚܐ= χριστος (srv. níže 24. v.). Zde i jméno. Φιλεω odvozuje od
kořene ܪܚܡ na rozdíl od αγαπη níže. Kletbu ܚܪܡ = חֶרֶם.
Názvuky mezi kořeny ܪܚܡ a ܚܪܡ i shodný
rytmus samohlásek naznačují, že kletba, jako následující aklamace, mohla být
původně formulována aramejsky! |
Pešitå:ܡܢ ܕܠܐ ܪܚܡ ܠܡܪܢ ܝܫܘܥ ܡܫܝܚܐ ܢܗܘܐ ܚܪܡ ܡܪܢ ܐܬܐ ܀ |
1Kor 16, 22 – „αναθεμα“:
srv.: (Sk 23, 14; 1Kor
12, 3 Ga 1, 8n. (Synonymum επαρατος se nevyskytuje ani v LXX v NZ
pouze J 7, 49). Jde o formu přísahy,
která by při nesplnění přísahaného měla za následek kletbu (Sk 23, 14 – zaklínat
se kletbami). Hebr. ekvivalent „חֶרֶם“ hovoří i o
zasvěcení (oběti Hospodinu), např. Lv 27, 28. Také však předpoklad porážky
v boji a zničení měst (Nu 21, 1-3), která nesměla být kořistěna ani znovu
vystavěna (Joz 6, 17n 7, 12n; Dt 13, 16 20, 17). Ostatní výskyt (s překladem
αναθεμα): Sd 1, 17 1Par 2, 7 Zach 14, 11; celkem 22 ×, jen 12 × přeloženo jako
αναθεμα (např. v Mal 3, 24 <3, 23 LXX> חרם
= αρδην [v NZ 0× = úplně]).
exkurs 4:
Překlad kletby, חֶרֶם, v SZ do řečtiny a dalších
jazyků naráží zjevně na problémy. Např. v Mi 4,6 [3,18] je místo substantiva „חֶרֶם“ má LXX
přídavné jméno „αρδην“ = celou (zemi), zatímco Vulgáta zde užívá přepis
řeckého slova anathema. Ani Pešita zde nemá kletbu - ܐܚܪܡ, nýbrž zničení - ܐܒܕܢܐ.
1Kor 16, 22 – „ΜΑΡΑΝΑΘΑ (= ܡܪܢ ܐܬܐ)“:
Patrně (snad – F. Rienecker × Voigt
s jistotou) liturgická (eucharistická?) formule (srv. Fp 4, 5 i Zj 22, 20. Viz Did X,6.).
Členění nejisté: μαρανα θα jiní μαραν αθα (TR, Byz, …).
|
varianty: |
μαρανα θα
(…přijď!) |
μαραν αθα
(…přichází) |
μαραναθα (nerozhodně) |
|
texty: |
NA 26 (GNT 3c- již NA 24), WH |
Byz, TR, א, |
|
|
překlady: |
ČEPg, OJBC, RSV (přeloženo
z aramejštiny do angličtiny), |
Kral, Pešitå, Statenvertaling, MHB,
Rotherham, RST, MGT, YLT (perf.), |
LSG, Vulg., ČEP (hl. text; v pozn. g se kloní k μαρανα θα), KJV, |
Slovní statistika textu: 1Kor 16, 19-24
řazeno dle: frekvence
|
εν |
3 |
ιησου |
3 |
υμας |
3 |
|
ασπαζονται |
2 |
η |
2 |
τη |
2 |
|
υμων |
2 |
αδελφοι |
1 |
αγαπη |
1 |
|
αγιω |
1 |
αι |
1 |
ακυλας |
1 |
|
αλληλους |
1 |
αναθεμα |
1 |
ασιας |
1 |
|
ασπασασθε |
1 |
ασπασμος |
1 |
ασπαζεται |
1 |
|
αυτων |
1 |
χαρις |
1 |
χειρι |
1 |
|
χριστω |
1 |
ει |
1 |
εκκλησια |
1 |
|
εκκλησιαι |
1 |
εμη |
1 |
φιλει |
1 |
|
φιληματι |
1 |
ητω |
1 |
και |
1 |
|
κατ |
1 |
κυριον |
1 |
κυριου |
1 |
|
κυριω |
1 |
μαρανα |
1 |
μετα |
1 |
|
μεθ |
1 |
μου |
1 |
ο |
1 |
|
οι |
1 |
οικον |
1 |
ου |
1 |
|
παντες |
1 |
παντων |
1 |
παυλου |
1 |
|
πολλα |
1 |
πρισκα |
1 |
συν |
1 |
|
της |
1 |
τις |
1 |
τον |
1 |
|
του |
1 |
θα |
1 |
|
|
×
.png)
