Co je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha?

 

Poznámky k výkladu 1Tm 2, 1-7 (ř,l).

(rozbory a poznámky jak k celku, tak k jednotlivým veršům, budou postupně doplňovány)

Strukturální analýza:

Oddíl následuje po delší řeči, zmiňující namísto u Pavla obvyklého díkůvzdání autorovy výhrady proti bludařům (1, 3-20 → 4, 1-16; 6, 3-16), proložené jeho osobní zkušeností Kristem omilostněného bludaře. Textem začíná kladné vyjádření žádoucí náplně sborového shromáždění: konkretizuje οικονομιαν θεου την εν πιστει (boží ekonomie, překládáno často jako boží záměr), k jejímuž následování vyzývá v 1, 4. Začíná výzvou k modlitbám (1n), jejím zdůvodněním (3n), odkazem na tradiční vyznání (5n), i když s netradičním vyznáním Boha jako spasitele a Ježíše jako člověka, a vlastní autoritu apoštola pohanů (7).

Oddíl je součástí parenetického celku, který zachovává jakousi obvyklou strukturu:

1. obecné předpisy pro bohoslužby;
2. řády pro jednotlivé účastníky (muži, ženy, funkcionáři …),

jakou lze sledovat např v Ef 5, 15nn; Ko 3, 16nn (tyto pareneze přesahují do dalších kapitol, na což nelze přesně odkazovat); s nimiž jej spojuje stejná doba vzniku, boj proti bludařství a původ v pavlovské tradici. Podobnou strukturu je možno nalézt i u Petra.

	Strukturovaný text NA 28 / GNT 6 s textově kritickými značkami:			Vlastní hrubý překlad
1	⸀Παρακαλῶ οὖν			Vyzývám tedy,
	πρῶτον πάντων			aby se především
	ποιεῖσθαι	δεήσεις	προσευχὰς	konaly	prosby,	modlitby,
		ἐντεύξεις	εὐχαριστίας		přímluvy	a díky
	ὑπὲρ	πάντων ἀνθρώπων		Za	všechny lidi:
2	ὑπὲρ	βασιλέων		za	krále
	καὶ	πάντων	τῶν ἐν ὑπεροχῇ ὄντων,	a	všechny,	kteří mají odpovědnost,
	ἵνα	ἤρεμον	καὶ ἡσύχιον βίον διάγωμεν	tak	tichý	a prostý život povedeme
	ἐν πάσῃ	εὐσεβείᾳ	καὶ σεμνότητι.	ve vší	zbožnosti	a počestnosti.
3	τοῦτο ⸆ καλὸν	καὶ ἀπόδεκτον		Toto je pěkné	a přijatelné
		ἐνώπιον τοῦ σωτῆρος ἡμῶν	θεοῦ,		před naším spasitelem	- Bohem,
4	ὃς πάντας ἀνθρώπους θέλει		σωθῆναι	neboť chce všechny lidi		spasit
	καὶ εἰς ἐπίγνωσιν ἀληθείας		ἐλθεῖν.	a přivést je k poznání pravdy.
5	Εἷς γὰρ	θεός,		Je totiž jediný Bůh
	εἷς καὶ	μεσίτης θεοῦ καὶ ἀνθρώπων,		jediný	I prostředník mezi Bohem a lidmi
	ἄνθρωπος	Χριστὸς Ἰησοῦς,		- člověk -	Kristus Ježíš,
6	ὁ δοὺς ἑαυτὸν ἀντίλυτρον		ὑπὲρ πάντων,	který dal sebe sama		na výkupné za všechny,
	⸂τὸ μαρτύριον⸃ καιροῖς ἰδίοις ⸆.			na svědectví ve svůj čas.
7	⸂εἰς ὃ ἐτέθην⸃	ἐγὼ	κῆρυξ	Jemu jsem byl ustanoven	já	zvěstovatelem
	καὶ	ἀπόστολος,		i	apoštolem
	ἀλήθειαν λέγω			- mluvím pravdu,
		⸆ οὐ ψεύδομαι,			nelžu
		διδάσκαλος ἐθνῶν			- za učitele národů
	ἐν ⸀πίστει	καὶ ἀληθείᾳ.		ve víře	a pravdě.

Podle Crosswire.org.

Poznámky k jednotlivým veršům:

1Tm 2, 1:

První verš (navenek) pleonastickou formulí a slovy (na prvém místě) vyzývá ke konání modliteb, k jejichž vystižení užívá čtyř výrazů, či lépe dvou dvojic: δεησεις – προσευχας × εντευξεις - ευχαριστιας.

Δεησις se z ev. vyskytuje jen 3× u L; 6× v Paulinech (Ř 10, 1; 2Ko 1, 11; 9, 14; Fp 1, 4.19; 4, 6) i deuteropaulinech (Ef 6, 18; 1Ti 2, 1; 5, 5). někdy je ve výzvách doplněna i o προσευχη, která je vždy na prvém místě! Podle způsobu užívání i svým původem je δ. typem angažované modlitby, velmi usilovné, do níž vkládá člověk sebe sama. Je výrazem modlitby „úzkostlivé“. Žd tak označuje Getsemanskou modlitbu Ježíšovu. Vzájemné δ. křesťanů jsou realizací spolunesení břemen mezi vykoupenými Kristem, δ. se podílejí křesťané na Pavlově misijní práci. Poprvé zde δ. opouštějí křesťanský kroužek a sbor se jimi solidarizuje se světem! (viz dále).

Η προσευχη je naproti tomu typem modlitby, která může být usilovná, hlavně je to však modlitba chval, jde o vzývání. To ovšem nevylučuje výzvy k radostným δ., jakož ani nazývat modlení Ježíšovo v Getsemane synoptiky π. a deriv.

Εντευξις se vyskytuje jen v 1Tm (ještě v 4, 5). Její významové rozpětí se pohybuje v oblasti návštěva, audience, modlitba.

Význam posledního slova považuji za zbytečné zmiňovat; je dostatečně známý. Na tomto místě chci jen zmínit názor Gottfrieda Holtze, který vidí v tomto oddíle nikoliv tradičně „řád“ správy církve, ale liturgický eucharistický text. To m.j. dokládá oním pleonasmem, nevhodným pro jakýkoliv řád, avšak v liturgii působivý. Dovolává se též pozdějšího vzývání ve starocírkevních eucharistických modlitbách Boha slovem „παρακαλω“. Kromě toho, že mi přijde jeho exegeze nepoctivá, chci zmínit funkci onoho pleonasmu, který soustřeďuje pozornost právě na konání oněch modliteb, neboť to bude důležité při výkladu 3. verše.

Modlitby i díkůvzdání se mají konat jakoby zástupně za všechny lidi (přitom není užito oblíbené tropy totum pro parte „svět“). Důraz je kladen na všechny (παν a deriv. značně koncentrovaný!) a na lidství, na něž bude kladen nebývalý důraz i u Ježíše. Na téma modlitby naváže verš 8.

1Tm 2, 1 - „ἐντεύξις“:

Pojem se vyskytuje pouze zde a ještě ve 4, 5. Mimo 1Tm se nevyskytuje. Také zde se nachází v souvislosti s polemikou proti bludařům. Tito se vyznačují trváním na rozlišování čistých či nečistých pokrmů. Všechny jsou prý očišťovány "slovem božím a modlitbou (ἐντεύξις)" (srv. Mk 7, 19).

1Tm 2, 2:

Obecný výraz „všechny lidi“ je tu konkretizován ve vládcích a mocných. Je třeba mít na paměti napětí mezi církví a mocnými. I to, že církev, odmítající uznat v římském císaři boha mohla být obviňována z neloyality, tedy z bezbožnosti, že měla i dobrý příklad v židovských modlitbách, pojatých do souboru „Osmnácti modliteb“ (12.), usilujících o zkázu impéria. „Pavel“ však naplňuje Kristovo slovo o modlitbě „za ty, kdo vás pronásledují“ (Mt 5, 44). Nejde však o podlézání - vždyť mocní jsou tu postaveni na roveň „všem lidem“, ačkoliv si zde církev zároveň střízlivě uvědomuje závislost svého života na dobrém vládnutí světské moci. Styl zbožného života je podán opět pleonasticky 2×2. Termín „ηρεμος“ je Α.Λ. (jediný výskyt). „Ησυχιος“ je i u jiných autorů atributem zbožného života (1Te 4, 11 a 2 Te 3, 12) či tím, co má v Božích očích cenu (1Pe 3, 4 v „řádu pro ženy“). Znamená ztišení; umlknout však mohou i boží nepřátelé při setkání s Bohem. Ceněna je zejména u žen. Označení zbožnosti jako ευσεβεια, se vyskytuje jenom ve Sk, 2Pe a hojně v pastorálních epištolách. Důvod řídkého výskytu hledá G. H. v jeho politických konotacích, v nich však vidí i důvod, proč je najednou užit zde, v souvislosti s modlitbou za mocné: jde o to chránit církev před nařčením z anarchie - ασεβεια. Ke speciálním výrazům v past. patří i σεμνος, jehož derivát se vyskytuje jen ve Fp 4, 8, jinak 4× v 1Tm a 2× v Tit. Zajímavé je, že tytéž atributy jsou v 2Tm opisovány jinými slovy.

Podobně Piekej Avot: III,2 rabbi Hanina zdůrazňuje, že pokoj země, ve které jsou Židé v diaspoře, je pokojem i Židů.

1Tm 2, 3:

Otázku si kladu nad tím, k čemu se vztahuje úvodní ukazovací zájmeno. Tradičně (tak i ČEP nebo G. H.) na 2. verš. G. H. to vysvětluje závislostí misie na pokojném, nechaotickém, stavu společnosti, misii by žádný rozvrat či převrat, nebo bezvládí neprospělo. Avšak důraz na konání modliteb, vyjádřený obratem „πρωτον παντων“ a oním pleonasmem, navíc „παντοι ανθρωποι“, které se jako refrain vrací i ve zdůvodnění ve v. 4. mne vede k zamyšlení, nevztahuje-li se právě na ono konání modliteb. „…καλον και αποδεκτον“ by pak byla modlitební stráž církve za svět. Možná to něco napovídá o charakteru bludařů (snad gnostiků 6, 20 - gnóze = poznání), proti nimž autor horlí. Smyslem bohoslužeb není potom únik ze světa, popření závislosti na něm, ale zástupné předcházení církve před Boha za něj, s díkem, nikoliv obžalobou. Αποδεκτος je speciální výraz 1Tm, kde se vyskytuje 2×. Vychází ze slovesa αποδεχομαι, majícího význam přijmout, věřit, schválit. Zajímavé a ojedinělé je, že spasitelem nazývá autor Boha (až na jednu výjimku) ne Ježíše (k tomu níže).

1Tm 2, 3 - „σωτῆρ ἡμῶν θεος“:

Označení Boha jako spasitele je už v úvodním pozdravu 1Tm 1, 1. Takové označení Boha je u skutečného Pavla dost neočekávatelné. Pro něj je spasitelem Ježíš. Zde je Ježíš nazýván nadějí (v. 1.), nebo pánem (v. 2.). V tomto oddílu je však kladen mimořádný důraz na Ježíšovo lidství (v. 5c)! Bůh je zde tím, kdo "chce spasit všechny lidi" (v. 4a). Bůh je označen za spasitele ještě v 4, 10. Vždy je podtržena boží vůle spasit všechny lidi, což je výrazné téma 1Tm a Tit. Podobně i i v Tit 1, 3 (v následujícím verši ale opět typicky Ježíš, stejně v Tit 2, 13; 3, 6) 2, 10 (učení spasitele našeho - Boha), 3, 4. Označení Boha jako spasitele je tak značně výjimečné, vlastně jen v 1Tm, protože i v Tit je toto označení užíváno dílem o Bohu, dílem o Kristu.

1Tm 2, 4:

Pro verš 4. se domnívám, že jde právě o zdůraznění Božího zájmu na lidech (proto se zde neužívá oblíbené κοσμος - svět). Proti falešnému „poznání“ (6, 20) se tu klade důraz na poznání „pravdy“, jejímž zvěstovatelem je „Pavel“. Původně se mi zdálo, že smysl oddílku vede právě k tichému životu, stranou od problémů světa, jak bývá obvykle vykládán. Po jeho prostudování se mi zdá, že je to první místo, kde se naopak roztíná dosebeuzavření církve a církev ze svého vyznání odvozuje svoji odpovědnost za svět.

1Tm 2, 5:

K onomu přesvědčení, co je libé Bohu, co Bůh chce, co je tou jeho „ekonomií“ dochází autor na základě liturgického vyznání víry. Důraz klade po vzoru Šema  (Dt 6, 4) - důležitého vyznavačského textu Židů na Boží jedinost. Tím vzniká zcela svérázná christologie: Ježíš je jenom zde nazýván prostředníkem mezi Bohem a lidmi, zatímco Pavel v Ga 3, 19n klade důraz právě na nezprostředkovanost vztahu mezi Bohem a věřícími. Jen v Žd (8, 6; 9, 15; 12, 24) je Ježíš zván prostředníkem nové smlouvy. Důraz je kladen na Ježíšovo lidství, jímž se solidarizuje právě s těmi, za něž se má sbor modlit. Tím by mohl být verš oporou nestorianismu nebo arianismu. Další významný vyznavačský text o Kristu bude následovat v 3, 16!

Hlavním poselstvím je, že Bůh má zájem o všechny lidi, o jejich záchranu (slovu spása se tu vyhnu, protože je už moc zatížené cizími významy). Je třeba položit si otázku, před čím chce Bůh lidstvo zachraňovat? Tradiční církevně dogmatické odpovědi právem vyznívají hluše, protože např. slovo hřích je opět třeba definovat, a jeho dogmatické definice jsou fatálně zacyklené do sebe. Ale zde je Ježíš člověkem ne jen solidárně s lidmi, nýbrž i vzorem pravého lidství. Jestli tedy adamovská cesta (Gn 3, 5) vede k pokusu pozvednout se nad své lidství na boží úroveň, naplnění božství božího se dokonává v jeho vstupu do lidského příběhu. Tím je však lidstvo usvědčeno ze své nelidskosti. Ježíš je tedy ne jen solidárně člověkem, ale záchrana, spasení, spočívá právě nalezení správného nasměrování lidského příběhu - kým má člověk být. To je hodně patrné v Pavlovské soteriologii a etice (např. Fp 2, 1-11), ale i v janovské tradici (J 5, 7 × J 19, 5). Generačně blízké je vyjádření tohoto pojetí v Ef 4, 13. Tímto směrem jde i anthropologie Petra Galluse v knize Člověk před Bohem (ISBN: 978-80-246-5839-1), odvolávaje se na Kirchliche Dogmatik Karla Bartha, III/2 (i když kriticky).

1Tm 2, 6:

Z vyznání Kristova sebeobětování za „všechny“ (anakoluth = nedokončená výpověď) tedy vyvozuje „Pavel“ zájem Boží i na těch lidech, kteří nepatří ke křesťanskému kruhu, kteří dokonce křesťany pronásledují. Zatímco pro čistotu všech pokrmů argumentuje jejich stvořením (4, 4), zde se neutíká ke stvoření lidí, ale k jejich vykoupení. K zájmu o svět není veden pragmatickými důvody (tak častý výklad), ani potřebou zaštítit sbor proti pomluvám (× 1Tm 6, 1; srv. i 1Pt 2, 12), ale ze zdrojů křesťanského vyznání dochází k vykročení odpovědnosti sboru z úzkého kroužku věřících. Svým vlastním učením tak sbor sama sebe překonává. Neužívá o Ježíšově oběti představ „oběti“, nýbrž „výkupného“, jako např. L nebo Pavel v nežidovském prostředí. Pozoruhodný je plurál v určených časech (srv. Mk 1, 15). Zdůrazňuje tím historickou jedinečnost toho, co se událo v Ježíšovi.

1Tm 2, 6 - „ἀντίλυτρον“:

Α. Λ. = jednou použité. Vulgáta i Schmoller = redemptio, Prach = výkupné. Unikátní není pouze výskyt tohoto slova (nevyskytuje se ani v LXX), ale i jeho použití pro opis významu Kristovy oběti. Pastorální epištoly jsou plny velmi unikátních uzpůsobů vyznávání Krista, obzvlášť 1Tm, zejména svým důrazem na jeho lidství.

1Tm 2, 7:

Naposledy pravost svých slov dokládá svým posláním. Jedinečné je sebeoznačení „Pavla“ jako „κηρυξ“, kterého je užito jen v 1Tm 2, 7 a 2Tm 1, 11  (2Pe 2, 5 o Noemovi).

Homiletická analýza:

Jak mluví text ke mně?

Text mimoděk nabízí hermeneutický klíč ke křesťanské interpretaci biblického materiálu: Ježíšův lidský příběh je klíčem i k tomu, co od nás dnes Bůh očekává – kromě důrazů na modlitbu a zbožný život zarazí mimořádný důraz na Ježíšovo lidství!

Jak do situace křesťanské?

Křesťanstvo neumí po celá dvě tisíciletí nalézt svůj poměr k veřejnému životu. O to hůř, že se od toho, s čím měla prvotní církev zkušenost, politické poměry značně liší. Osciluje mezi vzdorem, mentorováním či kolaborací a podlézáním. Tento i v rámci Nového zákona výjimečný oddíl však nabízí zcela jinou cestu: solidaritu se světem a mocnými, doceněním jejich nelehké úlohy. Pavlovo vzájemné nesení břemen (Ga 6, 2) zde udělá nový krok - mimo křesťanskou obec.

Pokušením dnešních křesťanů, a zjevně i těch prvotních, bylo myslet si, že „máme-li své občanství v nebesích“ (Fp 3, 20) záležitosti „tohoto světa“ se nás netýkají, Bůh se stará jen o ty své. Není nám cizí snaha utíkat se z něj do „ráje srdce,“ považovat víru za vnitřní, soukromou, záležitost.

Sám Pavel uměl ovšem myslet i politicky, viz jeho často zneužívané Ř 13, 1-7 (politický rozměr jeho theologie je i dnes předmětem netheologických reflexí – např. Milan Hanyš, APOŠTOL FILOSOFŮ, ISBN 978-80-7476-055-6), ačkoliv očekával brzký druhý Kristův příchod (srv. 1Pt 2, 11-17). Podle Sk 22, 25 se dokonce neváhal hlásit i ke svému občanství římskému!

Víra není jen soukromou, ani apolitickou záležitostí. Podle ní se člověk staví k veřejným věcem, zaujímá stanoviska. Nezájmem o veřejné záležitosti, zejména v demokratické společnosti, dává prostor zlu. Víra doceňuje odpovědnost politických představitelů, ať už jsou jacíkoliv. Bůh lidstvím Ježíšovým dal najevo, že se nezajímá jen o jeden národ, nebo o jednu církev, nýbrž o všechny lidi.

Jak do situace společenské?

Křesťané nemusejí vytvářet politické strany, už vůbec ne pro „hájení zájmů církve, nebo údajných „tradičních hodnot“. Podstatné je, že zkušenost s božím zájmem o člověka, lidstvo, které vyjádřil ve svém definitivním slovu – člověku Ježíši Kristu, má i nás vést k aktivnímu zájmu, protože když se za něco / někoho intenzivně modlím, dokonce děkuji, musím mít o to zájem.

Tradiční výklad, že jde o projev realismu, že církev prostě pochopila svoji závislost na společenském dění, mi přijde nedostatečný, a to pro svoji pragmatickou vypočítavost. Křesťan by měl mít zájem o svět, protože ho má Bůh sám. Pro dobro světa, ne církve, ne křesťana. V poslední době je pozoruhodným jevem aktivita Milionu chvilek pro demokracii, především osoby Mikuláše Mináře: pochází z prostředí, které má spíš sklon držet si od veřejného dění odstup a utíkat se do svého ráje srdce. Jeho aktivity nejsou explicitně prokřesťanské a procírkevní.

Po dvou tisíciletích, v nichž křesťanství ovládlo určitý planetární prostor, a mnohdy se spojilo s politickou mocí i dobýváním prostoru, třeba za kolonialismu, mohou ovšem působit slova o božím zájmu o všechny lidi jako projev křesťanského imperialismu. Je jisté, že i misie bývá křesťany zhusta chápána jako dobývání nových území. Především pozice, ze které byla epištola psána, není zázemí většinové a imperiální organizace, spíš menšiny, často pronásledované. Ale i do církve je třeba zdůrazňovat, že zájem boží o svět se projevuje zaplacením výkupného za lidstvo skrze Ježíšův lidský příběh, v žádném případě nepodporuje jakékoliv mocenské ambice křesťanů.

Podstatné na lidském příběhu Kristově je, že záchranu nelze čekat od králů, vládců, héroů a géniů, ale právě v dosažení obyčejného, ale opravdového, lidství, měřeno mírou lidství Kristova.

Co mám sdělit?

Je třeba vyjít ze „zbožných“ ghett, účastnit se života v „tomto světě,“ jako se ho účastní v Kristu Bůh sám. Křesťané často vnímají „svět“ jako nepřátelský prostor, který jim cosi upírá, nebo vede válku proti jejích přesvědčení. Na modlitbách si na něj často stěžují a žalují. Církev má však vidět ve světě příležitost, umět poděkovat tam, kde to ten svět neumí. Být před Boží tváří mluvčími světa, ne žalobci a prokurátory.

Jaký očekávám účinek?

Neočekávám snadné přijetí a pochopení. Je třeba hodně vysvětlovat a trpělivě přesvědčovat. Inkarnace boží v Kristu je však přesvědčivým argumentem.

Jaké zvolím prostředky?

Posuďte podle mého kázání na tento verš z 21. 8. 2011.

---

K tématu dále:

• Vše k oddílu na hlavním blogu.
• Moje kázání na tento text z 21. 8. 2011.