Bláznovství boží

Vhodný obrázek na dané téma
v moderním podání podle AI
ChatGPT.

Poznámky k 1Ko 1, 18-31

Klíčovou výpovědí 1. listu do Korintu je právě slovo o kříži, o bláznovství kříže. Důvod, proč je třeba jej za takový považovat, je hned dvojí:

1. Bude vlastně výslovně i latentně podstatou všech theologických výpovědí o základem řešení mravních konfliktů v korintském sboru (1Ko 1, 10-17), kvůli kterým epištola vlastně vznikla.
2. Tento motiv Pavel zdůrazňuje i jinde, zejména pak v Ř.

Strukturovaný text NA 28 s textově kritickými symboly a hrubý český překlad:

	NA 28	Hrubý překlad
18	Ὁ λόγος γὰρ °ὁ τοῦ σταυροῦ τοῖς °¹μὲν ἀπολλυμένοις μωρία ἐστίν, τοῖς δὲ σῳζομένοις °²ἡμῖν δύναμις θεοῦ ἐστιν.	Slovo tedy, to slovo kříže těm zavrženým bláznovstvím je; spaseným pak, nám, mocí boží je.
19	γέγραπται γάρ· ἀπολῶ τὴν σοφίαν τῶν σοφῶν καὶ τὴν σύνεσιν τῶν συνετῶν ἀθετήσω.	Je přece psáno: Zahubím moudrost moudrých a rozum rozumných zruším.
20	ποῦ σοφός; ποῦ γραμματεύς; ποῦ συζητητὴς τοῦ αἰῶνος τούτου; οὐχὶ ἐμώρανεν ὁ θεὸς τὴν σοφίαν τοῦ κόσμου ⸆;	Kde je moudrý, Kde písmák, Kde debatér věku tohoto? Cožpak nezesměšnil Bůh moudrost světa?
21	ἐπειδὴ γὰρ ἐν τῇ σοφίᾳ τοῦ θεοῦ οὐκ ἔγνω ὁ κόσμος διὰ τῆς σοφίας τὸν θεόν, εὐδόκησεν ὁ θεὸς διὰ τῆς μωρίας τοῦ κηρύγματος σῶσαι τοὺς πιστεύοντας·	Když tedy moudrostí Boha nepoznal svět, skrze moudrost boží, zalíbilo s bohu skrze směšnost zvěsti zachránit ty, kdo věří.
22	ἐπειδὴ °καὶ Ἰουδαῖοι σημεῖα αἰτοῦσιν καὶ Ἕλληνες σοφίαν ζητοῦσιν,	Zatímco i Židé znamení žádají a Řekové moudrost hledají
23	ἡμεῖς δὲ κηρύσσομεν Χριστὸν ἐσταυρωμένον, Ἰουδαίοις μὲν σκάνδαλον, ⸀ἔθνεσιν δὲ μωρίαν,	my zvěstujeme Krista, ukřižovaného, Židům pobouření, Pronárodům pak pošetilost,
24	αὐτοῖς δὲ τοῖς κλητοῖς, Ἰουδαίοις τε καὶ Ἕλλησιν, ⸂Χριστὸν θεοῦ δύναμιν καὶ θεοῦ σοφίαν⸃·	Těm pak, těm povolaným, ať Židům, nebo Řekům, Krista, Boží moc A boží moudrost.
25	ὅτι τὸ μωρὸν τοῦ θεοῦ σοφώτερον τῶν ἀνθρώπων ἐστὶν καὶ τὸ ἀσθενὲς τοῦ θεοῦ ἰσχυρότερον τῶν ἀνθρώπων.	Protože pošetilost boží moudřejší je lidí; a slabost boží silnější je lidí.
26	Βλέπετε ⸀γὰρ τὴν κλῆσιν ὑμῶν, ἀδελφοί, ὅτι οὐ πολλοὶ σοφοὶ κατὰ σάρκα, οὐ πολλοὶ δυνατοί, οὐ πολλοὶ εὐγενεῖς·	Pohleďte na povolání své, Bratří, Protože ne mnoho moudrých podle těla, ne mnozí mocní, ne mnozí urození,
27	ἀλλὰ τὰ μωρὰ τοῦ κόσμου ἐξελέξατο ὁ θεός, ἵνα καταισχύνῃ τοὺς σοφούς, καὶ τὰ ἀσθενῆ τοῦ κόσμου ἐξελέξατο ὁ θεός, ἵνα καταισχύνῃ τὰ ἰσχυρά,	ale pošetilost světa vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a slabost světa vyvolil Bůh, aby zahanbil silné.
28	καὶ τὰ ἀγενῆ τοῦ κόσμου καὶ τὰ ἐξουθενημένα ἐξελέξατο ὁ θεός, ⸆ τὰ μὴ ὄντα, ἵνα τὰ ὄντα καταργήσῃ,	I neurozené světa a vyvržené vyvolil Bůh, nejsoucí, aby to jsoucí znemožnil,
29	ὅπως μὴ καυχήσηται πᾶσα σὰρξ ἐνώπιον ⸂τοῦ θεοῦ⸃.	aby se tak nechlubilo žádné tělo před Bohem.
30	ἐξ αὐτοῦ δὲ ὑμεῖς ἐστε ἐν Χριστῷ Ἰησοῦ, ὃς ἐγενήθη σοφία ἡμῖν ἀπὸ θεοῦ, ⸂δικαιοσύνη τε⸃ καὶ ἁγιασμὸς καὶ ἀπολύτρωσις,	Z něho pak vy pocházíte v Kristu Ježíši, který se stal moudrostí od Boha, spravedlností pak i posvěcením a vykoupením.
31	ἵνα καθὼς γέγραπται· ὁ καυχώμενος ἐν κυρίῳ καυχάσθω.	Aby, jak je psáno, chlubící se v Pánu se chlub!

```

Sémantika:

Úvahy o moudrosti/bláznovství byly odstartovány již 17. veršem, do kterého vyústily úvahy o křtu, v souvislosti se stranictvím v korintském sboru, které se zřejmě orientovalo na osoby křtitelů, v 1Kor 1, 10-17. „Pán“ neposlal Pavla křtít 17a, nýbrž zvěstovat 17b; další polovina plynule přichází k novému tématu, které již nesouvisí s křtem, nýbrž se zvěstováním: ne v moudrosti slova (17c), aby nebyl vyprázdněn kříž Kristův (17d). Při segmentaci je tudíž spor určit, zda je 17. verš koncem oddílu vv. 10-16 (např. GNT 3c; OrthJBC), nebo začátkem oddílu 18-31 (např. program OnlineBible). Jde nepochybně o spojovací článek obou, možná o jakousi tématickou výhybku, jíž se sled myšlenek ubírá novým směrem. Přece v ní vidím spíš uzavírací článek předcházejících úvah, neboť je ještě příliš tématicky spjata se křtem, který zde již ke slovu nepřichází. Tento oddíl se chytl jen jednoho slova, z nějž se stalo zde téma dominantní – η σοφια & ο λογος του σταυρου (srv. 17d). Tímto tématem bude podmíněna i následující kapitola.

(Další poznámky budou přidávány postupně)

Evangelium Pavlovo

Takhle vidí téma oddílu AI
Copilot pro PowerPoint

Ř 1, 16-17 - Nestydím se za evangelium:

(Poznámky budou průběžně doplňovány)

Po úvodních představeních a pozdravech, po nastíněních svých záměrů a plánů, otvírá Pavel základní téma epištoly, tedy jejího jádra, a také účelu, pro který byl jeho list vlastně sepsán:

verš	NA 28 / GNT 5			Hrubý překlad
16	Οὐ γὰρ ἐπαισχύνομαι τὸ εὐαγγέλιον ⸆,			Nestydím se totiž za evangelium,
	δύναμις γὰρ θεοῦ ἐστιν			mocí totiž boží je
			⸋εἰς σωτηρίαν⸌		ke spáse
			παντὶ τῷ πιστεύοντι,		všem věřícím
			Ἰουδαίῳ τε πρῶτον		Židovi především,
			καὶ Ἕλληνι.		Též i Řekovi.
17	δικαιοσύνη γὰρ θεοῦ			Spravedlnost totiž boží
		ἐν αὐτῷ ἀποκαλύπτεται			v něm se zjevuje,
		ἐκ πίστεως			z věrnosti,
		εἰς πίστιν,			k víře.
	καθὼς γέγραπται,			Jak je psáno:
	Ὁ δὲ δίκαιος			Kdo je spravedlivý,
	ἐκ πίστεως ζήσεται.			z víry bude žít.

(Podle Crosswire.org)

Takhle vhodný obrázek vidí naopak
AI ChatGPT

Strukturální analýza

Strukturálně se dá text podle hlavních časů rozdělit do tří hlavních bodů:

1. Nestydím se za evangelium …
2. Spravedlnost boží se v něm zjevuje …
3. Potvrzení z Písma svatého …

Tyto tři hlavní motivy se budou prolínat celou epištolou, a jako jakýsi rétorický výkop po úvodních pasážích odstartovávají vlastní téma epištoly, kvůli kterému byla vůbec sepsána.

Gramatika, stavba, styl

V hlavních časech jsou výpovědi o nestyzení se za evangelium, o moci boží, o zjevení spravedlnosti a podpora v prorockém výroku. Ty obsahují jádro výpovědí, které následující vazby bez přísudků, sloves, či přísudky zastoupené přechodníkovými vazbami, dokreslují (v hlavním čase je i sloveso ζαω, ale to je citát z jiného zdroje).

Toto je zase nápad googlovic
AI Geminy

Sémantika

Významnými tématy je zde evangelium, víra v jeho podstatu, a otevřenost všem lidem, bez rozdílu původu a jiných lidských předpokladů. Zjevení spravedlnosti, jako daru božího, ne lidské (srv. Fp 3, 9), ne založené na etnicitě ani na vlastní zbožnosti či náboženskosti.

Pragmatická funkce

A naposledy: toto je invence
facebookové AI
Meta

Jan Roskovec jej považuje shodně s mým názorem za tematický preskript celé epištoly, nebo alespoň její částí 1, 18 – 3, 20. Zmiňuje však i práce, které takové pojetí oddílu zpochybňují, jak jsem vyrozuměl, hlavně jim nesedí aplikace zásad řecké rétoriky na Pavlovo dílo.

Ovšem dalším zkoumáním jsem zjistil, že theologům, jako jsou Krister Stendahl, Stanley K. Stowers nebo J. Christiaan Beker, vadí něco ještě jiného. Reagují na to, že dosavadní čtení epištoly, zejména evangelické, v ní vidí úvod do dogmatiky, jímž skutečně není. Také není, jak to čtou pietisté, naukou o uspokojení vnitřní potřeby spásy každého člověka. Dobře rozpoznávají, že tu jde o něco jiného. Protože jim z těchto veršů takové důrazy zní, váhají přiznat jim klíčovou úlohu. Stendahl proto důraz přesouvá až na 9. kapitolu. Tak je vskutku vyvrcholením hlavního tématu, ale to by bez úvodu nemohlo vrcholit. Proto je tento oddíl opravdu klíčový tím, že nastoluje téma. Při pozorném čtení si všimneme, že tím tématem není samotné spasení, a už vůbec ne nějaké soukromé uspokojení náboženských potřeb, ale ani nějaká dogmatika. Pavel mluví o evangeliu pro všechny. O daru spravedlnosti, k němuž měli Židé první přístup, ale nyní se otvírá všem. Téma Židé × pohané bude procházet celou epištolou.

V poznámce k 17. verši tento oddíl za klíčový označuje i překladatel Petrů, Rudolf Col jej tak dokonce nadepisuje!

poznámky k jednotlivým veršům:

Ř 1, 16:

Po úvodních pozdravech a představení svých plánů otvírá Pavel hlavní téma epištoly: evangelium pro každého, předně Žida, ale i Řeka (= pohana, góje). Navenek může působit slabě až hanebně, hledat bod setkání s Bohem, s tím nejpodstatnějším ve vesmíru, právě ve zdánlivém stroskotanci na kříži, ale Pavel v listu vysvětluje, že to, co je v lidských očích selhání, slabost a ztroskotání, je právě tím nejpodstatnějším, co se v lidských dějinách událo, a to bez ohladu na to, jací lidé jsou a odkud pocházejí, že je významným poselstvím pro každého, i když nepopírá, že Židé se svojí vírou v tom sehráli roli důležitou. V Kristu, v tom ukřižovaném, však došla svého cíle, naplnění, proto se nyní otevírá nová kapitola božího jednání s lidmi, má proto také nová pravidla.

Ř 1, 16 - „ἐπαισχύνομαι": (stydět se)

Vulgáta někdy překládá jako confundi - být zmaten (Mk 8, 38 [|| L 9, 26 naopak erubesco!]; 2Tm 1, 12; Žd 2, 11; 11, 16), jindy, jako zde, erubesco - červenat se (L 9, 26! Ř 6, 21; 2Tm 1, 8.16). Nabízí se otázka, proč by evangelium mělo být příčinou studu? Pavel to na tomto místě nijak nevysvětluje, pouze předpokládá, že musí vyvrátit možnost studu. Ačkoliv se to lidem, kteří čelili buď intelektuálské přezíravosti vůči náboženství, nebo komunistickému agersivnímu atheismu, zdá blízké, Pavel neměl důvod se s něčím podobným vyrovnávat. Jistá míra náboženskosti byla ostatně v době římského impéria v módě. Pokud máme tuto Pavlovu poznámku pochopit správně, je třeba vyjít z fragmentů jiných epištol, kde se k této záležitosti vyjadřuje, nebo ze Sk 17, 18-34. Hlavním místem, kde Pavel něco podobného velmi důrazně a podrobně zmiňuje, bude ovšem hlavně 1Kor 1, 18-31 (poznámky zde). Především narážel způsob Ježíšovy smrti: Srv. Dt 21, 22-23. Rovněž pro Římany se jednalo o potupnou smrt, smrt, která byla vyhrazena otrokům! Cicero dokonce prohlásil, že slovo kříž je tak hanebné, že by se nemělo vyslovovat v přítomnosti římského občana. Zakládat na ukřižovaném setkání s Bohem bylo provokativní. Vedle úcty k héroům a mocným vládcům v pozdně helénistickém světě, také k zážitkovosti populárních mystérií, mohla taková naděje působit přinejmenším uboze. V 1Kor 1, 22 to tedy shrnuje lapidárně: "Zatímco i Židé žádají znamení a Řekové hledají moudrost, my kážeme Krista, toho ukřižovaného." Jako tam, i zde prohlašuje, že to, co vypadá jako slabé a pošetilé, je ve skutečnosti projevem boží síly a moudrosti, nebo i v 2Kor 12, 9 "v slabosti se projeví má síla," což je vlastně průnik přímo do Pavlova života. I v Ř Pavel klade důraz na provázanost křesťanova života s příběhem Ježíšovým. Podstatná je jiná okolnost přijetí Krista: zatímco mnohý náboženský život, buď si to víra ve význam národní příslušnosti, nebo zasvěcení do mystéria, příslušnost k církvi, hnutí, většinou člověka povznášejí, přijetí víry v ospravedlnění vylučuje veškerou chloubu na sebe, na svoji zbožnost nebo původ a příslušnost k výjimečné skupině (Ř 3, 27n).

Ř 1, 16 – „τὸ εὐαγγέλιον“: (evangelium)

Už v úvodu (Ř 1, 1) se Pavel představuje jako:

1. služebník Ježíše Krista,
2. vyvolený apoštol,
3. oddělený (tedy speciálně pověřený úkolem) k evangelizaci.

I v následujícím verši se hned odvolává na Písma svatá jako zde. Hlavním účelem listu bude představit se římským křesťanům před svým zamýšleným příjezdem. K němu sice dojede, ale jinak, než si zatím svobodný Pavel představoval. Je třeba připomenout, že Pavel zatím ještě nevěděl, že tam přijede jako vězeň. To by sice motiv studu za evangelium (viz výše) posílilo, ale o to Pavlovi v tuto chvíli ještě nešlo.

Textologie: ⸆ někteří svědkové dodávají του Χριστου - D<sup>2</sup> K L P Ψ 104. 630. 1175. 1241. 2464 Byz - TR | txt 𝔓<sup>26</sup> א A B C D*<sup>.c</sup> G 33. 81. 1505. 1506. 1739. 1881 lat sy co. ECM

Citace: Jan Amos Komenský: "Tak zajisté evanjelium jest moc Boží k spasení každému věřícímu (Řím. 1, 16), ne zevnitřní však zvuk slov, ale zavinuté v nich a věrou přijaté zásluhy Kristova tajemství." (L. B. Kašpar, Sebraná díla kazatelská II., s. 320 - Kázání vánoční, in Tomáš Havelka, Skrytý tajemství Božích poklad, ISBN 978-80-7422-719-6).

Ř 1, 16 - „δύναμις γὰρ θεοῦ ἐστιν“: (je mocí boží)

I tento výrok nás upomíná na Pavlův důraz na pohoršení kříže v 1Kor 1, 18-31, ale také souvisí s jeho osobní zkušeností, jak ji popsal ve Fp 3, 4-11 (senapsáno až po Ř!), už před tím i v Ga 1, 11-24. Pavel nebyl evangeliem zasažen v nějaké slabé chvilce, nebyl dokonce ani žádný bezbožník, darebák, byl navrcholu své zbožnosti, dá se říct, trochu i fanatik.

Ř 1, 16 – „⸋ εἰς σωτηρίαν⸌“: (ke spáse)

Může navenek působit jako nadbytečný dodatek, ale jeho patřičnost na dané místo je dobře doložená.

Textologie: Kodex G (012) vynechává.

Ř 1, 16 - „παντὶ τῷ πιστεύοντι“: (každému věřícímu)

O víře a věření se v tomto krátkém textu hovoří hned 3 ×. Jde tedy o velmi silné téma. Pavel potřebuje samozřejmě římským vysvětlit, co tím vůbec myslí. ostatně už v předcházejícím oddílu chválí římské za jejich víru a vyjadřuje vzájemné spojení vírou s nimi. Avšak v dnešní situaci snadno přehlédneme jiné slovo: "παντι"! To je v této situaci ještě důležitější. Pavel chce především obhájit svou misii mezi nežidy. Bůh nikomu nestraní (Ř 2, 11 - srv. Ř 1,14; Sk 10, 34; Ga 2, 6; Ef 6, 9; Kol 3, 25), což se jeví i jako jeden ze základních etických principů (1Tm 5, 21). Nestraní ani jednomu národu, ale ani jedné církvi, zejména ne jejím osobnostem. Tento princip je důkazem, že Bůh své dílo nepředpojatě nabízí i jiným národům, jak je řečeno dále.

Ř 1, 16 – „πρῶτον“: (především)

Marcion považoval židovství a starozákonní spisy za podřadné. Vše, co na to v NZ odkazovalo, považoval za pozdější falzifikace apoštolů. Proto to úmylně vynechával. Chybí ale i ve významném, jinak velmi spolehlivém, Kodexu vatikánském (B, nebo 03). Srv. níže ↓

Textologie: B (03), G (012) sa a Marcion (v souladu s Tertulianem) vynechávají.

Ř 1,16 – „ιουδαιω τε πρωτον και ελληνι“: (Židu především, ale i Řekovi)

srv. Ř 2, 10; „…ιουδαιου…“ Ř 2, 9. Srv. též Ř 3, 9 a 10, 12; dále Ga 3, 28 » a Kol 3, 11 ». Podobné téma 1Kor 1, 22 a 12, 13 ».

V rozporu s běžnou, hlavně evangelickou, představou, které vyvolala specificky reformační hermeneutika, není Pavlovým klíčovým tématem ospravedlnění pouhou vírou a bez skutků Zákona, ani pietistická představa o osobním spasení, jako odpovědi na všelidskou otázku po ospravedlnění, nýbrž otevření cesty spásy v Kristu i pohanům - גוים. Zatímco dnes se mnozí zabývají myšlenkou, že se nemá konat misie mezi Židy, původní křesťané byli většinou Židé, někteří nežidovské křesťany mezi sebe vůbec nepřijímali, nebo jen za podmínek přijetí židovských atributů - předně obřízky a speciálního stravování. Zjevně narážel na odpor některých židokřesťanů, kteří buď odmítali otevřít evangelium pohanům vůbec, nebo s jejich přijetí podmiňovali obřízkou. Zápas se zastánci obřízky, zejména s misionáři z okruhu Ježíšova bratra Jakuba, dokládají zejména epištoly Ga a Fp. Zejména v Ga se dozvídáme i o roztržce s Petrem v této otázce. Sk ji nezmiňují, ale i zde, zejména v 15. kapitole, jsme svědky toho, že misie mezi nežidy nebyla samozřejmostí. Zde ji apoštolové Pavlovi schvalují, ale s podmínkou, že se jeho církve budou držet kašrutu. Skutečný Pavel však veškerá tato znamení odmítá (srv. Mk 7!). Toto téma je třeba považovat za klíčové pro pochopení poselství i této epištoly.

Ř 1, 17:

Spasení 16. verše není amnestie na soudu. Souvisí s darem spravedlnosti, spravedlnosti od Boha. Klíčem k ní je to, co zde Pavel nazývá evangeliem = dobrou zprávou. Spravedlnost boží se nezjevuje v Bibli, ani v dějinách nebo v politicky významných událostech, ale právě v příběhu člověka, Ježíše Krista. Dogmatiky nepřímo nebo i přímo podpírají tímto veršem učení o ospravedlnění pouhou vírou. Sehrál významnou roli i v křesťanském boji proti rasismu. V románu Alice Waolkerové Purpurová barva (The Color Purple, Woshington Square Press, New York, 1982) se jedna z postav diví, že její kamarádka nechodí do kostela, nepodílí se na životě ani nákladech farnosti, a je přesto přesvědčená, že jí má Bůh rád. Ona jí odpoví, že právě proto, že jí Bůh má rád, tyto věci, pokud sama nechce, dělat nemusí. Ač trochu prvoplánové, upozorňuje, že církve či jakákoliv křesťanská společenství by si měla uvědomit, že touto vírou odkazují nad sebe, i nad potřeby svého provozu. Víra v přijetí Bohem pouhou důvěrou dává význam těchto struktur do závorek.

Ř 1, 17 - „δικαιοσύνη γὰρ θεοῦ“: (spravedlnost pak/totiž boží)

Je dalším vůdčím tématem epištoly, které bylo zde nastoleno. Pavel se k ní vrací ještě ve vv. 3, 5.21n a; 10, 3 (2 ×!). Spravedlnost však není hněv. Hněv bude předmětem 18. v., ale jako protiklad spravedlnosti. Spravedlnost je to, co Bůh dává bez jakýchkoliv zásluh a předpokladů člověku (Ř 5, 19; srv. i Fp 3, 9), navzdory tomu, co právem působí jeho hněv. V LXX toto spojení nenajdeme, pouze Bar 5, 2 a 5, 9 je tomu blízké. Hebrejský Ž 24, 5 překládá řecký 23, 5, místo spravedlnost boží almužna, boží. Srv. též 2Kor 5, 21; Jk 1, 20 a 2Pt 1, 1.

Ř 1, 17 – „ἀποκαλύπτεται“: (zjevuje se)

Druhé bude následovat v příštím verši, kde se nebude zjevovat spravedlnost Boží, ale Boží hněv. Ačkoliv běžná strukturovaná vydání Bible vv. 16-17 (GNT 5 The Power of the Gospel) od 18-32 (GNT 5 The Guilt of Mankind) odělují (Pouze Bible 21 je má dohromady, v některých zase společeně s předcházejícím oddílem, ale nikdy samostatně), tvoří spolu jeden zvájemně propojený celek. Další výrok o zjevení spravedlnosti boží „χωρις νομου,“ avšak dosvědčená Zákonem i proroky, se objeví v Ř 3, 21.

Ř 17 - „ἐκ πίστεως εἰς πίστιν,“: (z věrnosti k víře)

Účelem zjevení spravedlnosti boží není nutně soud, ale především potvrzení věrnosti, které má za cíl vyvolat a posílit důvěru mezi Bohem a vyznavačem.

Ř 1, 17 – „δίκαιος“: (spravedlivý)

Textologie: C (04) doplňuje v nekorigované podobě ve shodě s textem LXX (viz níže ↓) μου. Pavel zjevně nepracoval přímo s tím textem, který dnes jako LXX známe.

Ř 1, 17 - „ὁ δὲ δίκαιος ἐκ πίστεώς ζήσεται“: (spravedlnivý pak z víry/věrnosti bude žít)

Ab 2, 4 - „וְצַדִּ֖יק בֶּאֱמוּנָת֥וֹ יִחְיֶֽה“; „ὁ δὲ δίκαιος ἐκ πίστεώς μου ζήσεται“ (srv. textologii C-04! Tak je citován v Žd 10, 38); „iustus autem in fide sua vivet“. Pavel zde použil jiný než septuagintní překlad, a jak potvrzuje i Vulg. zjevně spolehlivější. Přesto i na tomto místě platí, že si Pavel, jako i na jiných místech, vyznění celého výroku přizpůsobil: U Ab není víra žádným přesvědčením, názorem, naukou, nýbrž jde o věrnost. Na stejný verš a ve stejné, tedy ne LXX, variantě odkazuje Pavel stručně v podobných, vyostřenějších, souvislostech i v Ga 3, 11.

---

hermeneutika

V současnosti už neřešíme otázku, zda je podmínkou k přijetí Ježíše jako Krista nutný židovský původ, nebo přijetí židovských atributů, jako je obřízka, kašrut, speciální oděvy či náboženské úkony. Pavel ve své době prosadil, že už nikoliv. Ano, Ježíš přišel původně především kvůli Židům, ale cesta se otevřela i nežidovským vyznavačům, a znamení odděleného, vyvoleného, národa pozbyla smysl. Proto i vášnivě vystupuje v epištolách Ga a Fp proti těm, kdo je k tomu nutili.

Pavlův model se v dějinách nakonec prosadil jako většinový. Když se zejména v Evropě stalo křesťanství většinovým, mocensky vybaveným, náboženstvím, byli naopak Židé převedeni do nižší společenské kategorie, v čemž nechvalně vynikl sv. Ambrož, když podpořil vypálení synagogy v Kaliniku jako údajné znamení, že židovství musí ustoupit křesťanské víře. Ale to nebylo Pavlem zamýšleno. Z jeho slov slyšíme jen volání po rovném přijetí (1Kor 7, 18!). V Ř 11, 11-32 naopak varuje před tím, aby se ani adresáti jeho misie nezačali nad Židy (lhostejno, zda přijímající či odmítající evangelium) povyšovat. Protože se situace podstatně změnila, tento tón Pavlova listu zůstal zastřen. Do popředí vystoupila jiná témata – především učení o ospravedlnění (spasení) pouhou vírou. To ovšem na pozadí středověkého vnímání světa, ve kterém už nehrálo, jako v Pavlově době, významnou roli očekávání brzkého druhého příchodu Krista (parúsie), který byl nahrazen představou záhrobního soudu a třídění lidí buď do nebe, nebo do pekla. A také v rozporu s církví, která se stala ústavem spásy. Chápání listu nepomáhá ani to, že se stal základem dogmatik. Je k tomu sice velmi dobře příhodný, ale čteme-li jej z této perspektivy, opět si tím zastřeme jeho základní poselství.

Na pozadí atheistické propagandy se stal významným motiv stydění se, nebo nestydění za evangelium. Jelikož tato pominula, je třeba se oprostit i od těchto důrazů.

Je nesprávné lpět na starých otázkách i odpovědích. Důležité je, otevřít se skutečnému světu kolem sebe a číst, jaké poselství mu mohou biblické texty nabídnout dnes, aniž bychom jej nutili klást si ty staré otázky a hýčkat minulé představy, jemu nevlastní.

Zůstává proto stále aktuální důraz na to, že Bůh je Bohem všech. Ne jako na imperiální zásadě, spíš pastýřské. Připomínat, i sobě, že ani my, ani ti druzí, nemusejí ničím vzbuzovat boží náklonnost. Je lichá otázka, kterou u nás otevřeli mnozí v devadesátých letech, odmítnout na jedné straně misii mezi Židy, když jim patří Ježíš především, a na straně druhé pokusy (re)judaizovat křesťanství. Je však třeba být vnímavý na situace, kdy dochází k upozaďování jedněch a nadřazování druhých, kde víra a zbožnost jsou záminkou pro pýchu a pocit nadřazenosti. Boha není třeba si naklánět nejen obřízkou či židovskými rituály, ale vlastně jakýmikoliv rituály či úkony, žádnou zbožností, spiritualitou či kontemplací. To bude patrné zejména v Ř 8, 1-17, kde sice Pavel, podobně jako v jiných epištolách, především 1Ko, staví proti sobě tělesno s duchovnem, při hlubším čtení je však patrné, že jde o ironii: za tělesné považuje to, co se mnohým jeví jako duchovní, lidské snahy vynutit si před Bohem lepší pozici svými úkony a vlastnostmi, což popírá svobodu, která nám byla darována v Kristu – Zákon svobody. Kvůli Bohu není potřeba být „nábožensky založený.“ Křesťan si nikdy nesmí myslet, že někdo je Bohu pro svoji zbožnost či původ milejší než někdo druhý. Proto je například nekřesťanská představa, že bychom měli podporovat nároky Židů a potlačovat ty Palestinců. Představa práv a spravedlnosti by měli být pro křesťany absolutně nepředpojaté. Stejně nekřesťanský je lokální šovinismus některých křesťanských společenství.

Starocírkevní schéma 4 významů:

1. Co mám vědět?

Přímé sdělení je, že evangelium je pro každého. Ačkoliv je zde určité prvenství Židů, je dnes otevřeno všem, proto vytváření rozdílů mezi vyvoleným a nevyvoleným národem pozbývá smyslu.

2. Co mám věřit?

Ačkoliv, jak je nepřímo naznačeno, může obsah toho, co se zde nazývá evangeliem, budit rozpaky, které by mohly vést ke studu, jeho poselství je silné, má moc. Jakou? To je asi otázka 3. roviny výkladu:

3. Co mám dělat?

Tato otázka není pouze etická, ale též intelektuální. Vnitřním Pavlovým úmyslem je vzbudit otázky po evangeliu – co to je, jakou má moc …? Ty se budou řešit v průběhu následujících kapitol; čtenář či posluchač epištoly se má na ně naladit. Ale i mravní rozměr toto sdělení má, že i ten, kdo přijímá radostnou zprávu o nepředpojatém božím přístupu k lidem, se musí od svých předpojatostí oprošťovat, má-li pocítit onu moc evangelia, jak o tom bude v průběhu epištoly řeč.

4. Co mám očekávat?

To, co má být předmětem očekávání, je všeobecná platnost boží nabídky lidem. Všeobecná, to znamená jednak přímo nám osobně, ale rovněž těm druhým, ať už jim to my chceme nebo nechceme přiznat.

homiletická analýza:

Jak mluví text ke mně?

V minulosti, kdy byla víra v Krista a Boha vůbec veřejně zesměšňována a vyznavači rovněž, měli jsme ne jen já pocit, že nás tato Pavlova slova posilují a povzbuzují. Hermeneuticky je to přípustné, exegeticky je však potřeba vést v patrnosti, že u Pavla šlo určitě o něco jiného. Pavel nečelil ani racionalistickému povznesení se nad náboženství jako takové, ani komunisticko atheistické propagandě!

Jak do situace sborové?

Nepůsobím ve sboru a nikdy jsem na tento text nekázal. Mluvím ale k širší společnosti skrze internet, proto budu tyto otázky řešit dále.

Jak do situace společenské?

Chci se vyhnout tomu, co i mnozí dnes zdůrazňují (viz D. L. Migliore, Víra usilující rozumět, ISBN 978-80-86498-33-1, str.217): podsouvání tzv. dnešnímu člověku jde také vlastně o jistou formu přijetí, což se projevuje konzumem, karierizmem nebo chtivostí. Takové vlastnosti jsou individuální, i mimo křesťanství většinou odsuzované. Také není pravda, že nám reklama nutí všelijaké produkty s tím, abychom byli oblíbeni. Nedělá to každá, jen ty nejpokleslejší.

Určitě je ale třeba krotit ve společnosti každou pýchu připomínkou boží lásky, která jde pro každého člověka. To určitě vede k nepředpojatému přijímání sebe, ale také těch druhých. Zejména církvi je ovšem třeba připomenout, že být milován Bohem, na to není třeba být ani křesťanem.

Jako nebezpečné vidím politické zneužívání křesťanství a vyvolávání pocitu ohrožení, nebude-li křesťanntví politicky protežováno a dostanou-li rovná práva i stoupenci jiných věr. Např. hesla, že „Evropa je, a musí zůstat křesťanská!“ Také strašení Židy nebo islámem.

Co mám sdělit?

V různých dobách by se dal položit důraz všelijak, já dnes vidím jako významný důraz na nepředpojatost boží spravedlnosti a lásky, proto bych šel i proti veškerému nadržování, buď si na základě víry, národa nebo třídy.

Jaký očekávám účinek?

Otázka otevřená.

Jaké zvolím prostředky?

Otázka otevřená.

Chystám se k vám ...

Poznámky k výkladu Ř 1, 1-7 (ř,l)

Výstavba a styl:

Žánrově se jedná o úvod k epištole. Obsahuje základní tři prvky:

1. představení pisatele (1-6),
2. oslovení adresátů (7a-c),
3. a pozdrav. (7d-f)

Avšak v porovnání s jinými Pavlovými epištolami je 1. bod mnohem propracovanější. Už v něm se rýsuje obsah následujícího textu. Za služebníky "Krista Ježíše" prohlašuje sebe a Timothea, spoluautora listu Filipským, ve Fp 1, 1 (ř,l). V Ga 1, 1 (ř,l) má také zesílený vstup, který je ale orientován hlavně na zdůraznění své pozice v církvi. Jedině vstupní pasáž k listu Římanům obsahuje takovou vyznavačskou pasáž o Ježíši Kristu. Už tím je tento list výjimečný.

Za povolaného/vyvoleného apoštola Krista Ježíše se pak označuje i v úvodu k 1Ko 1, 1 (ř,l).

Strukturovaný text:

NA 28	Český překlad
1 Παῦλος	Pavel,
δοῦλος ⸉Χριστοῦ Ἰησοῦ⸊	Služebník Krista - Ježíše,
κλητὸς ἀπόστολος	povolaný apoštol,
ἀφωρισμένος εἰς εὐαγγέλιον θεοῦ,	oddělený pro evangelium boží,
2 ὃ προεπηγγείλατο	které bylo předpovězeno
διὰ τῶν προφητῶν αὐτοῦ	skrze jeho proroky
ἐν γραφαῖς ἁγίαις	v písmech svatých
3 περὶ τοῦ υἱοῦ αὐτοῦ	o jeho synovi
τοῦ γενομένου ἐκ σπέρματος Δαυὶδ	toho zrozeného ze semene Davidova
κατὰ σάρκα,	podle těla,
4 τοῦ ὁρισθέντος υἱοῦ θεοῦ ἐν δυνάμει	toho ustanoveného synem božím v moci
κατὰ πνεῦμα ἁγιωσύνης	podle Ducha posvěcení
ἐξ ἀναστάσεως νεκρῶν,	ze vzkříšení mrtvých,
Ἰησοῦ Χριστοῦ	Ježíše Krista
τοῦ κυρίου ἡμῶν,	Pána našeho,
5 δι ᾿ οὗ ἐλάβομεν χάριν	od něhož jsme přijali milost
καὶ ἀποστολὴν	a apoštolství
εἰς ὑπακοὴν πίστεως	k poslouchání víry
ἐν πᾶσιν τοῖς ἔθνεσιν	ve všech (pro)národech
ὑπὲρ τοῦ ὀνόματος αὐτοῦ,	o jeho jménu,
6 ἐν οἷς ἐστε καὶ ὑμεῖς	k nimž patříte i vy,
κλητοὶ Ἰησοῦ Χριστοῦ,	povolaní Ježíše Krista,
7 πᾶσιν τοῖς οὖσιν ⸋ἐν Ῥώμῃ⸌	všem jsoucím v Římě,
⸂ἀγαπητοῖς θεοῦ⸃,	milovaným božím,
κλητοῖς ἁγίοις,	povolaným svatým,
χάρις ὑμῖν καὶ εἰρήνη	Milost vám a pokoj
ἀπὸ θεοῦ πατρὸς ἡμῶν	od Boha, otce našeho,
καὶ κυρίου Ἰησοῦ Χριστοῦ.	a Ježíše Krista.
Podle Crosswire.org až zjistím jak, provedu v textu barevné značení.

Gramatické poznámky:

Úvodní pozdrav, prakticky prostý hlavních časů, vybudovaný hlavně na přídavných jménech a přechodnících. Jediný hlavní čas je v 6. verši εστε. Těžištěm je tak nakonec pozdrav pokoje ve verši 7.

Sémantika:

Primárně jde o pozdrav, avšak i v tom pozdravu jsou zakódované základní prvky Pavlova vyznání. Nápadný je též vysoký výskyt osobních zájmen 1. a 2. osoby, které naznačují snahu o navázání kontaktu.

Je třeba mít na paměti, že Pavel římský sbor nezaložil, nejde o sbor jeho misie, i když tam některé lidi znal. Nebyl také vůdčí osobností rané církve, spíš kontroverzní. Nyní se k nim chystá přijít – Ř 1, 8-15; 15, 22-33. Už v pozdravu tedy představuje, co je obsahem jeho poselství, které pak dopodrobna rozvede v listu. (viz pragmatiku)

Základní témata úvodu k epištole jsou:

• Pavel:
• Služebník Krista Ježíše,
• Vyvolený apoštol,
• Oddělený k evangeliu božímu.
• Římané:
• Milovaní boží,
• Vyvolení svatí.
• Pozdrav: milost a pokoj od
• Boha → otce našeho,
• A Pána → Ježíše Krista

Pragmatická funkce:

Pavel není ještě uznávanou osobností rané církve, římkský sbor není produktem jeho misie. Hodlá se v něm zastavit cestou do dnešního Španělska → Ř 1, 8-15; 15, 22-33. Úmysl cestovat do Říma ještě před zatčením v Jeruzalémě a deportací je zmíněn i ve Sk 19, 21. Už v pozdravu tedy představuje, co je obsahem jeho poselství, které pak dopodrobna rozvede v listu.

Dopis byl patrně sepsán v Korintu, tedy ještě před zatčením v Jeruzalémě a deportací. Není tedy správné tvrdit, že tyto řádky píše už „vězeň pro Krista,“ jak se domnívají ti, kteří tím vysvětlují možný stud za evangelium v Ř 1, 16!

K jednotlivým veršům:

Ř 1, 1 - „δοῦλος“:

Doslova otrok. Běžný překlad je služebník, sluha. Zejména Karl Barth ve svém Römerbriefu se ale nad tímto pojmem pozastavuje, kde jej dokonce proti zvyklostem překládá jako "Knecht." Podobně už v 18. století se presbyteriánský, a v evangelikálních kruzích dodnes vlivný, theolog Matthew Henry pozastvuje nad tím, že se jako židovský učitel neoznačil za rabbiho. Sluha, služebník, otrok ... (Boží, Nebes, Svatého, Kristův ...) však není u titulů různých osobností v Bibli či Talmudu a další židovské literatuře nic neobvylého, nezdůrazňuje se tím otrocký vztah, je to svým způsobem vyznamenání, protože služebník reprezentuje svého pána. Přílišné ulpívání na apoštolově sebeoznačení odvádí pozornost od toho, čí služebník Pavel je. I židovští učenci se označovali za služebníky Hospodinovy (různé opisy). U Pavla je tedy podstatné, že je služebníkem Krista, a že tím Kristem je právě Ježíš, což v následujících verších (i podstatné části epištoly, ale najdeme to i v jiných Pavlových epištolách, zejména 1Kor, která je též výrazně christologicky zaměřená) dále rozvádí. Za služebníka se označuje Pavel spolu s Timotheem už jen ve Fp 1, 1. V 9. verši se pomocí slovesa λατρευω prohlásí současně za toho, kdo slouží Bohu.

Ř 1, 1 „⸉Χριστοῦ Ἰησοῦ⸊“:

Některé rukopisy (včetně TR - v důsledku toho i mnohé překlady, včetně Kral) mají pořadí obrácené. To by korespondovalo i s ostatními zmínkami v daném úseku. Nelze rozhodnout (viz aparáty), co je správně, ani podle hodnoty rukopisů, protože i א a B mají přadí rozdílné (GNT hodnotí rekonstrukci hodnotou {B}), ani podle stáří, protože je rozdíl i mezi pergameny 𝔓<sup>10</sup> a 𝔓<sup>26</sup>. Kvantitativně převažuje pořadí Ι - Χ. Přesto se většina rekonstrukcí kloní k pořadí nečekanému: Χ - Ι. (podrobnosti viz aparáty).

Ř 1, 1 „κλητὸς ἀπόστολος“: (povolaný apoštol)

Toto označení užije Pavel už v 1Kor 1, 1. Jinde pouze αποστολος = apoštol, ve Fm dokonce δεσμιος = vězeň! Obě tyto epištoly spojuje silný christologický důraz, ačkoliv k tomu měl v každé epištole jiné důvody: zatímco v Korintu řešil rozpory, které měly původ v povyšování se jeněch nad druhé, a bylo potřeba připomenout jim, že podstatou křesťanství je Ježíš, ten ukřižovaný, Římanům musí vůbec svoji zvěst podrobně vysvětlit, aby o ní měli dobrou představu, než se k nim vypraví (jak alespoň plánoval). Postavení povolaného apoštola ho ovšem římským křesťanům nenadřazuje. Pouze vysvětluje jeho pozici. Spíš ho s římskými spojuje, protože i oni jsou povolanými: srv. vv. 6n. Pavel však svůj apoštálát často zdůrazňuje. Dokonce i jeho stoupenec, kterého známe jako Lukáše, mu ho neuznává; apoštolem ho nazve bezděky pouze jednou ve Sk 14, 14!

Ř 1, 1 - „εὐαγγέλιον θεοῦ“:

Klíčový pojem pro pochopení smyslu celé epištoly. Pavel se v ní představuje jako posel evangelia (božího, svého, kristova ...). Tématem spisu je vlastně vysvětlení, co je to to evangelium. Tento pojem se vyskytuje převážně u Pavla a v paulinech. Mimo Pavla už jen v synopticích a Sk, po jednom v 1Pt a Zj. Vedle toho odvozeniny, jako ευαγγελιζω či ευαγγελστης. V Ř hojně v 1. a 2. kapitole, potom 10., 11.,15. a 16. Zejména v těch prvních činí výrazné téma, jehož jedním z vrcholů je výpověď v 1, 16n, že je to moc boží ke spasení každého, kdo věří, předně Žida, ale i Řeka (pohana). Toto je tedy zásadní téma pro celou epištolu, nanesené už v úvodu.

Ř 1, 2 - „γραφαῖ ἁγίαι“:

Pavel tak nazývá proroky; spisy ještě redigovány nebyly, ale nápadná je absence Tóry. Přesto nelze souhlasit s rabínem Sicherem, který Pavla označil za „geniálního odpůrce Tóry.“ Nejen, že Pavel nebyl geniální, ale určitě odpůrcem Tóry nebyl, vždyť oporu své víry v Krista hledá i v této epištola na klíčových místech právě v příbězích Tóry. Přesto je dobré se nad tímto spojením výslovně s proroky zamyslet. Η γραφη se v NZ vyskytuje poměrně často, od evangelií až po 2Pt. Zejména u Pavla, zvláště v Ř. Jedině na tomto místě je ale spojení γραφαι αγιαι.

Ř 1, 3 – „κατα σαρκα“:

Typicky Pavlův (paulinistický) obrat: Ř 1, 3; 4, 1; 8, 4.5.12.13; 9, 3.5; 1Kor 1, 26; 10, 18; 2Kor 1, 17; 5, 16; 10, 2.3; 11, 18; Ga 4, 23.29; Ef 6, 5 || Kol 3, 22.

prostý původ (videatur)	peiorativní význam	význam „navenek“
Ř                 1, 3             Ježíš, z David. … (× v. 4. – syn Boží κατα πνευμα )                     4, 1             Abraham, náš otec …                     9, 3             Pavlovi bratři (Židé) …                         5             Ježíš z Židů … Ga              4, 23          ten z otrokyně …	Ř                 8, 4n.12n  × κατα πνευμα 2Kor           1, 17          = lehkomyslnost                     5, 16          = παλαια- × καινη - -κτισις                     10, 2n        Pavel neprávem podezírán, že chodí … Ga              4, 29          × κατα πνευμα	1Kor           1, 26          moudří, mocní …                     10, 18        Izraelité … 2Kor           5, 16          nik., ani J. neznáme …                     11, 18        mnozí se chlubí …
Ef 6, 5 || Kol 3, 22       poslouchejte pány …

Srovnání úvah z 8. kapitoly s vlastním duchovním (× tělesným) původem v Ř 1, 3n, může ozřejmit Pavlovy myšlenkové pochody i na tomto místě, stejně jako toto místo nabízí vhled do jakési Pavlovy christologie! „Tělesnost“ bývá u Pavla v opozici k „vnitřnosti“, tedy skutečnosti. Například obřízka těla s deuteronomistickou obřízkou srdce (Ř 2, 25-29!).

Ř 1, 4:

Tato christologická formulace se stane v budoucnosti předmětem sporů o podstatu Ježíšovy osoby a jeho vztahu k Bohu, po původu jeho synovství. Pavel zde ještě nepracuje s představami, které artikulovali Mt 1, 18-25 a L 1, 26-38, které vidí jeho synovství biologicky, ani s janovskou představou preexistentního logu (J 1, 14). Proti Mk 9, 7 (|| Mt 17, 5 || L 9, 35), kde se Ježíš stává božím synem při proměnění na hoře, u Pavla až po vzříšení. Tyto verše se stanou základním argumentem pro tzv. adopcionismus. Tyto směry byly předmětem mnoha diskusí ještě ve 12. století a odmítalo je několik koncilů, protože údajně oslabuje Ježíšovu rovnost s Bohem. Adopcionisté však usilovali o zachování monotheistického charakteru křesťanství, než vzniklo trojiční učení, pozdější se pak adopcionismem proti trojičnímu učení vymezovali. Dnešní theologové se k němu vracejí, jako k autentičtějšímu, původnějšímu, historicky srozumitelnějšímu a racionálnějšímu. Verze adopcionismu, který se opíral o toto místo, se říká dynamický monarchianismus a jeho stoupencem byl ve 3. století Pavel ze Samosaty (antiochijský biskup, pravděpodobně učitel Areia, ovlivnil i Nestoria). Odsouzen byl Antiochijskou synodou (268).

Pro epištolu je důležité, že už zde Pavel naznačuje, co pro něj víra v Ježíše Krista znamená, a co je obsahem jeho zvěstování, která bude představeno v hlavní části epištoly.

Ř 1, 4 - „ἁγιωσύνη“:

Většinou svatost, posvěcení. → 2 Kor 7, 1; 1Te 3, 13. V obou případech jde o posvěcený život křesťanů. Spojení Duchem je zcela unikátní, vedlo k mnoha dogmatickým rozpakům.

Ř 1, 4 - „πνεῦμα ἁγιωσύνη“:

Jde o součást nejstaršího vyznání, které má formu klasické trojiční formulace (srv. Mt 28, 19). Tomu odpovídá i celek tohoto „Pavlova evangelia,“ který má tradiční charakter, přesto jeho formulace je značně neobvyklá, navíc nevykrystalizovaná. Ale je to už náznak budoucích vyznavačských rormulí.

Ř 1, 4 - „ἀναστάσεως νεκρῶν“: (vzkříšení z mrtvých)

Pavel sice bude v následujících kapitolách hovořit o Ježíšově smrti, ale na rozdíl od starších epištol 1Kor 1, 23, 2Kor 13, 4 a Ga 3, 1 neopírá svoji christologii zde vzhledem k jiným okolnostem sepsání na potupné smrti ukřižováním (Ga 3, 13 ← Dt 21, 23), nýbrž na víře ve vzkříšení. Ta dále není prezentována jako pouhý fakt, spíš jako existenciální propojení vyznávaného s vyznávajícím, protože Ježíšova smrt je smrtí starého člověka, jeho vzkříšení je tak i povstáním z mrtvých skutků vyznavačovo. To má pro křesťana mnoho etických důsledků, jimiž se Pavel zabývá prakticky ve všech epištolách, nejvíc ale zde, nejvýstižněji to formuloval v Fp 2, 1-11.

Ř 1, 4 – „ημων“:

Je otázkou (důležitou k výkladu následujících řádků) zada jde o 1. os. pl. inkluzivní (zahrnující i oslovené) nebo exkluzivní (vymezující určitou skupinku kolem mluvčího vůči osloveným) (např. při překladu do jazyku quechua by bylo nutné rozhodnout, zda tu má být přeloženo „noquancheq“ nebo „noquayku“?). Mluví Pavel jen o svém okruhu, nebo je v to zahrnut i římský sbor? Mluví Pavel jen o svém okruhu, nebo je v to zahrnut i římský sbor (Jihobolivijský překlad se kloní k inkluzivnímu)? Pavel nejspíš nemluví jen o sobě a svých společnících, nýbrž o společném Pánu jich i římského sboru.

Ř 1, 5 – „ὑπακοὴ πίστεως“:

Toto místo souvisí se sdělením v Ř 10, 17, Tedy celé pasáže Ř 10, 14-21. Už zde Pavel zdůrazňuje smysl a cíle svého poslání apoštola: aby i národy (גוים) slyšeli o Ježíši Kristu. To, co bylo v Pavlově působení jedinečné, bylo právě překročení židokřesťanských hranic, přesvědčení, že rozlišování mezi Židem a nežidem, už pozbylo po Kristu význam. Bůh spojil obojí v jedno (1Kor 12, 13; Ga 3, 28). Jednak nebyla tou dobou křesťanská obec ještě oddělena od židovské, ale i s křesťany, zejména některými apoštoly, musel o toto pojetí dost bojovat. Již v úvodu tudíž připravuje téma, které se následujícím listem, představujícím jeho učení římským křesťanům, k nimž se teprve chystá, prolíná - jeho misie mezi nežidy.

Ř 1, 7 - „⸋ἐν Ῥώμῃ⸌“:

V některých rukopisech a citátech chybí, i tak to dává smysl: „εν αγαπη θεου“ - kteří jsou v lásce boží. Viz aparát. Podle GNT hodnotí rekonstrukci stupněm {A}.

Odkazy a typografické prvky budou doplňovány postupně, stejně jako poznámky k dalším veršům a jevům.

Poznámky k 1Ko 3, 1-8

 Poznámky k přípravě pobožnosti ke 30, výročí vzniku SCPS SZP Diakonie ČCE

Strukturovaný Text:    1Ko 3, 1-8 ČEP, undefined; Další odkazy níže

Okolnosti vzniku:

Rekonstrukce průběhu komunikace mezi Pavlem a korintským sborem:

Z Bible kralické, šestidílné

(podle P. Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového Zákona, Praha 1993, IV/9)

1)               Pavel působí v Korintu s největší pravděpodobností od podzimu roku 51 do jara 52 a zakládá tam křesťanskou obec.

2)               Po odchodu píše korintským křesťanům dopis z Efezu, v němž je nabádá, aby ze svého společenství vyloučili člověka, který se dopustil sexuální zvrácenosti (1Kor 5, 9-13 ř,l).           To je nedochovaný dopis č. 1.

3)               Po delším pobytu v Efezu (1Kor 16, 8 ř) posílá do Korintu Timotea a píše druhý dopis, v němž odpovídá na dotazy a reaguje na zprávy, které se dozvěděl o korintských křesťanech z několik pramenů.    To je naše 1. epištola korintským, tedy dopis č. 2.

4)               Timoteus se vrací do Efezu se znepokojujícími zprávami o situaci v Korintu.

5)               Pavel se vydá do Korintu (asi na jaře roku 54), aby Korintské napomenul (2Kor 2, 1 ř,l), není však přijat dobře a konfrontace s některým z tamějších předáků ho hluboce zarmoutí (2Kor 2, 5 ř,l). Na tuto událost, a ne na muže postiženého církevním trestem za sexuální deviaci (1Kor 5 ř,l), se vztahuje zmínka v 2Kor 7, 12 ř,l, kterou na tomto místě Pavel hodnotí již s odstupem.

6)               Po návratu do Efezu píše proto v slzách nám nedochovaný dopis č. 3 (2Kor 2, 4 ř,l). Poslal ho patrně po Titovi, kterého do Korintu vyslal, protože sám se tam nechtěl objevovat, dokud se celá věc neurovná (2Kor 2, 1 ř,l).

7)               Nedochovaný dopis č. 3 vznikl pravděpodobně brzy po tom, co byl v Efezu uvězněn a z vězení napsal hlavní část listu do Filip ř,l a listu Filemonovi ř,l. V 2Kor 11, 23 ř,l mluví o svém uvěznění již jako o vzdálené události.

8)               Po propuštění z vězení v Efezu cestuje Pavel přes Troadu do Makedonie se záměrem navštívit Korint. Čeká na zprávy od Tita (2Kor 2, 12n ř,l) a když se sním konečně ve Filipech setká, raduje se, že přinesl dobré zprávy (2Kor 7, 6.13n ř,l.ř,l).

9)               Hned z Makedonie (2Kor 7, 5n ř,l) píše smířlivý 4. dopis – dnešní 2Kor 1-9 ř,l (nebo 2Kor 1-7). Pokud tento dopis zahrnoval i 2Kor 8 ř,l, byl poslán po Titovi a dvou dalších bratrech (2Kor 8, 16-24 ř,l).

10)            Na jaře příštího roku dostává však do Makedonie, tj. asi do Filip, znepokojivé zprávy o situaci mezi korintskými křesťany a před svou třetí návštěvou (2Kor 12, 14 ř,l; 13, 10 ř,l) jim píše rozhořčený dopis č. 5 – náš 2Kor 10-13 ř, v němž vehementně hájí své apoštolství.

Brzy potom, asi roku 55, přicestuje do Korintu. Dochází zřejmě k urovnání poměrů a ke smíření, protože Pavel v listu římským křesťanům, který odtud posílá (Ř 15, 26 ř,l), mluví o tom, jak i achajští křesťané vykonali sbírku na chudé v Jeruzalémě, o níž psal v 2Kor 8 ř,l a 9 ř,l, tedy nejspíš ve 4. dopise.

Izolace textu a jeho struktura:

Vnější rámec:

·       Bible kralická, šestidílná vidí první 4 kapitoly jako tématicky uzavřený celek.

·       Bible kralická 1613 dělí kapitolu 3. na menší oddíly. Podobně DGN, ale jinak, než BK. Zde jsem se přidržel DGN.

Vzhledem k tomu, že 1Kor představuje vysoce koherentní epištolu s dalekosáhlými souvislostmi, a sama 3. kapitola je tematicky, stylisticky i gramaticky velmi jednotná, je její dělení na menší jednotky silně problematické. Všechno tu souvisí se vším. Proto se vydání, která se snaží 3. kapitolu členit, značně odlišují. Zde se čistě pragmaticky držím DGN.

Vnitřní členění:

Také vnitřní strukturu není příliš snadné definovat. Otázkou je, zda 9. verš patří víc k osmému (GNT), nebo k desátému (DGN). Zejména konec bude proto ukončen jen orientačně a rozostřeně.

Celek 3, 1-8 lze dále členit takto:

1.     1-2:     Apoštol obviňuje korintské z „tělesnosti“.

2.     3-4:     Dokazuje, že jsou tělesní poukazem na to, čím se tato tělesnost manifestuje, tedy vazbou na osobnosti, čímž i vysvětluje, co tou tzv. tělesností vlastně myslí.

3.     5-6:     Na dvou z těchto osobností, sebe a Apolla (v 1. kapitole je jmenován i Kéfas a Kristus! Kéfas se vrací ještě v 1Kor 3, 22) demonstruje podobenstvím ze zemědělského života, jaká je pozice pracovníků v církvi a kdo je opravdu důležitý.

4.     7:        Derivací podobenství ze 6. verše znovu zopakuje své sdělení, čímž jej zdůrazní a podtrhne.

5.     8:        Pozice služebníků božích je jiná. Navazuje na druhou polovinu 5. verše. Jeho výpověď tak spolu od té druhé poloviny získává chiastickou strukturu, v jejímž středu je důraz na Boha, jako strůjce všeho, na okrajích je řeč o služebnících.

Překlady:

 

Odkaz na další překlady, s možností přidávat i jiné →

Sémantika:

 Nedospělí:

Mléko:

Dualita těla a ducha:

Nesprávně považována za křesťanský atribut. Fakticky se proti ní i středověká dogmatika ohrazovala. Pavel běžně používá slovník „druhé strany“, aby její tvrzení vyvrátil jejich vlastními prostředky. Typická je pro jeho komunikaci s korintskými i galatskými. Že však používá dualistický slovník, neznamená, že ho sám sdílel. Jeho původ byl dříve hledán ve stoicismu (např. Das Neue Testament mit Erklärungen, ISBN 3-7461-0007-0), jiní jej vidí jako vliv v Římě populárních mystérií (srv. 1Kor 2, 1 ř,l), ve kterých byl nedostatečně zasvěcený také označován jako νηπιος (např. G. Voigt, Paulus an die Korinther I, ISBN 3-374-00826-7). Po nálezu rukopisů z Nag Hammádí to bývá spíš hnutí gnóze (srv. 1Kor 1, 5 ř,l; 8, 1-11 ř,l; 1Tm 6, 20 ř,l), proti němuž se i středověká věrouka vymezovala a jeho vliv je patrný hlavně v pozdních epištolách (např. P. Pokorný, Píseň o perle, 1986, Vyšehrad, Praha). Konkretizace ale není závažná. Kosmopolitní Korinťané žili pod vlivem všech těchto směrů a jejich ideí, tím spíš, že na rozdíl od křesťanství a židovství nebyly tyto víry tak exkluzivní: zasvěcení do jednoho mystéria nevylučovalo zasvěcení do jiných. Podstatné je, že tyto ideje některé Pavlovy obce ovlivňovaly, i když přijaly křesťanskou víru, a vnášelo to do nich neklid, protože některým prostředkovaly pocit nadřazenosti nad jinými.

Pragmatika:

• Bezprostředním podnětem k sepsání tohoto oddílu a vlastně celé epištoly bylo zjištění, že sbor je stižen hádkami a rozbroji (1Ko 1, 10-17 ř,l).
• Normativem je tady Kristus – ten ukřižovaný. Pro někoho málo, jiným pohoršení, ale apoštol na tom trvá (1Ko 1, 17 ř,l - 2, 5 ř,l).
• Adresáti jsou plně vybaveni vším potřebným. Nemluví k nim, jako k nedostatečným.

 

Poznámky k jednotlivým veršům:

1Kor 3, 1:            Sémantika je postavená na opozitu πνευματικος × σαρκινος/σαρκικος (v. 3.!). Navazuje na 1Kor 2, 13-16. Zde stojí proti sobě člověk πνευματικος × ψυχικος (srv. i 1Kor 15, 42-48!. Je přitom snadné přehlédnout ironii, která v tom je, a přisoudit mu přesně opačné významy. Pavel zde nemluví o nějakých "duchovních hodnotách", proti kterým by stála lidská "tělesnost", "hmotařství". Naopak usvědčuje to, co se jeví jako duchovní, ale slouží jen lidské pýše, pocitům nadřazenosti a vyvolává spory (ζηλος και ερις) (1, 11 a kapitoly 12.-14.). To se projevuje fixací na církevní autority (1Kor 1, 12n a 3, 4) a nedospělost, spočívající v nesamostatnosti.

Téma Ducha je nakousnuto v předcházející kapitole v 1Kor 2, 10 a ve verši 13. jsou poprvé zmíněni πνευματικοι, jejichž opakem jsou ψυχικοι (1Kor 2, 14; srv. i 1Kor 15, 44. Jiný výskyt už jen Jk 3, 15 a Ju 19 v podobném významu!). Stejné obsahy byly ale už předtím stavěny do opozice jako σοφια του αιωνος τουτου × σοφια θεου, νουν χριστου, které opět odkazují k 1Kor 1, 18-31. Moudrost se prý káže jen dokonalým (τελειοι 1Kor 2, 6), kde je zřetelná alterace s πνευματικοι. To, co se dále vyjadřuje kategoriemi duchovna, se tedy pohybuje původně v oblasti rozumové, ale podmíněné zkušeností s božími tajemstvími (1Kor 2, 7). Nejde však o žádné iracionální mystérium; jde opět spíš o ironické použití. Tím tajemstvím je právě rozpoznání boží moudrosti v Ukřižovaném.

Být πνευματικος znamená mít mysl Páně (1Kor 2, 16) a nést jeho podobu (1Kor 15, 48). To nás opět vrací k důrazu na Ukřižovaného (1Kor 1, 18-31). Proto může apoštol bez pýchy i zaváhání předcházející úvahu, kdy si postaví řečnickou otázku vedoucí k záporné odpovědi, nečekaně prohlásit, že oni mysl Páně mají!

 1Kor 3, 1 - "Κἀγώ":          Takto Pavel uvozuje nová témata (srv. 1 Kor 2, 1).

 1Kor 3, 1 (2 i 3) - "σαρκικος/σαρκινος":   Naznačuje tělesnost. Analogií může být odkaz na "svět" (κοσμος) či ψυχικοι (viz výše). V obou případech jde o ironii, která útočí na pyšnou duchovnost - jako v Ko 2, 8-23 i zde je onou tělesností to, co mnozí dodnes chápou jako projev duchovnosti. Pavel to ale demaskuje odkazem na Krista - ukřižovaného, jako náboženskou pýchu, hledající jen svoji vlastní slávu (1Kor 1, 18-25).         viz kap. Sémantika ↑

 1Kor 3, 1 – „νηπιος“:        Značí nedospělost, ale i inteligenční nedostatek, slabost, bláhovost. V NZ vždy pouze v metaforách a podobenstvích:  Kladný význam získává v Mt 11, 25 || L 10, 21; kde se dává Bůh (v Kristu) poznat „νηπιοις“.    Jinak jej užívá již jen Pavel a paulinisté, a to v (polo)negativním smyslu slova:      v Ř 2, 20 se „Žid“ se domnívá být učitelem nezkušených (gójů?); v Ga 4, 1-3 je stav nezletilce přirovnán k otroku → metafora dospělosti před Bohem v kontrastu pod poručnictvím Zákona;               v 1Kor 13, 11 a Ef 4, 14 a jako zde i v Žd 5, 12-14 se jedná o to, co má být překonáno (srv. 1Kor 14, 20 (παιδια) i J 21, 18 (νεωτερος)!!).

Nakonec tedy pouze v 1Tes 2, 7 se apoštolové vzdávají dobrovolně vážnosti a jsou mezi thesalonickými „ως νηπιοι“.

               Dětství je tudíž žádoucí v protikladu k pýše zkušeného, nebo (1Pt 2, 1n) ke starému životu, jako tlustá čára za minulostí; nejde však o stav žádoucí natrvalo!  viz kap. Sémantika ↑

               Pavel tady ovšem nevyjadřuje pohrdání korintskými. Naopak, v úvodním pozdravu v 1Kor 1, 5 děkuje Bohu za to, že v ničem, v žádném poznání ani daru milosti (charisma) nezůstávají pozadu. Že to svými skutky popírají neznamená, že by nebyli ve víře dospělými. Tím hůř však, že se podle toho nechovají a nemyslí.

1Kor 3, 2:           V NZ je metafora o jídle použita několikrát (viz téma γαλα). O mléce se ani jinak než v metaforách nemluví a  pouze v jediné z nich jde o něco jiného, než o slovo Boží nebo o učení. S výjimkou 1Pt 2, 2 jde o srovnání duchovní vyspělosti, proto potřeba mléka vyznívá negativně. Jedině v 1Pt 2, 2 nestojí proti mléku στερεα τροφη, nýbrž falešné učení, pročež Pt vyzývá k jakési fixaci počátečního stavu víry. V tomto užití však má blízko k metaforám dětství/dospělosti      viz kap. Sémantika ↑

Pokrmem a nápojem je však vyjadřován i vztah ke Kristu v eucharistii, je metaforou budoucích zaslíbení.

1Kor 3, 3:            Po předchozím konstatování, že jsou Korinťané tělesní a ne duchovní, začne sérií řečnických otázek apoštol své tvrzení ne jen dokazovat, ale i konkretizovat. Jejich fixace na lidi, a vůbec ho netěší, že ne jen na jeho spolupracovníka Apolla, ale dokonce odmítá fixaci i na svoji osobu. Podobné motivy najdeme i ve Sk 3, 12 a 14, 14n.

 1Kor 3, 4-8:        Vrací se téma z 1Kor 1, 10-17, kde apoštol kárá korintské za rozbroje. Ty nejsou způsobeny třeba názory, ale vázáním se na některé osobnosti - tam dokonce i na Krista či Kéfu (Petra)! Proti tomu staví apoštol Kristův kříž, jako moudrost boží, která je "světu" bláznovstvím (1Kor 1, 18-31), buď si tím světem Židé nebo Řekové. Tato podvojnost je pro Pavla typická, zejména v Ř. Je třeba mít při tom na mysli, že právě v Korintu došlo k rozkolu mezi žido a pohanokřesťany.

1Kor 3, 4 - "Ἀπολλως":    Konkordance:     Sk 18, 24; 19, 1; 1Kor 1, 12; 3, 4nn; 3, 22; 4, 6; 16, 12; Tt 3, 13.

1Kor 3, 5:            Dalšími řečnickými otázkami Pavel otvírá téma služebníků. Zde použije už jen své a Apollovo jméno. Přechází do podobenství ze zemědělské zkušenosti, aby vázanost korintských na sebe či jiné osobnosti, které plodí sváry, odkázal na Boha, na němž doopravdy záleží. Další derivací tohoto podobenství to stvrdí ve verši 7.

1Kor 3, 7:            Pavel se vrací k podobenství z 6. verše v jakémsi paralelismu membrorum.

1Kor 3, 8:            Tímto veršem se vrací k podobenství z 6. verše a novým tématem odměny za práci jej spolu s 5. veršem váže do chiastické konstrukce. Zároveň vytváří přechod k tématu verše 9nn, takže je těžké říct, kde téma začíná a končí, nebo zda jej od 9. verše oddělovat. GNT 5, která má 3. kapitolu jako jeden celek, dělá až mezi 9. a 10. veršem odstavec, takže 9. váže k 8.!