Kde udělal pan děkan chybu?

Oficiální foto na stránkách ETF UK.

Příspěvek k debatě ne jen o Ř 1, 18-32 (ř,l), zejména vv. 26-27 (ř,l) (moje poznámky k oddílu), ale vůbec k hermeneutice Bible, tedy jak dospět od exegeze - rozluštění toho, co text znamenal, k jeho aktuálnímu významu, zejména pro praktické rozhodování v běžném životě.

OD BIBLE K ČINU!

V tomto příspěvku reaguji na článek Doc. Jana Roskovce, aktuálního děkana ETF UK v Teologické reflexi (TR) 2024/2, stry. 129-145. Článek má být dotažením jeho ne moc povedeného projevu na konferenci, kterou Českobratrská církev evangelická (ČCE) uspořádala v prostorách PedF UK v Praze 27. 1. 2024, jíž se snažila katalyzovat rozpory, které v ní vyvolalo rozhodnutí umožnit žehnání stejnopohlavním párům. Jeho ztroskotání na celé konferenci komentuji například zde pod článkem. Nechci se tím podrobněji zabývat, ale v článku pro TR tvrdí, že v něm doplňuje to, co se mu nevešlo na oné konferenci do vymezeného prostoru. Tím je článek s onou konferencí fatálně propojen, avšak lze pochybovat, že si každý jeho čtenář vyhledá záznam konference, stejně jako, že si každý účastník konference přečte článek v TR. Není vůbec jasné, proč svůj příspěvek do diskuse uveřejnil v TR, když se nejedná o akademickou debatu, nýbrž vnitrocírkevní, a pro pokračování oné konference vytvořila ČCE speciální webový prostor, sice s omezenou publikační možností, ale panu děkanovi by určitě problémy nedělali? Avšak když, jak dále ukážu, jeho písemná práce nakonec neřešila o nic víc, než jeho zoufalý výstup na té konferenci, je to nakonec jedno. A tak to celé budí pocit marnosti. Měl by především uznat, že čas pro sebevyjádření promarnil hlavně vlastní vinou.

---

PEREX

Polemický příspěvek k teologické reflexi doc. Jana Roskovce odhaluje slabiny akademického přístupu k výkladu Bible, zejména v otázkách homosexuality a praktické aplikace Pavlových textů. Autor vyzývá k důsledné hermeneutice, která překračuje dogmatické bariéry a hledá živý význam Písma pro dnešní svět.

---

Ein kritischer Beitrag zur theologischen Reflexion von Doz. Jan Roskovec beleuchtet die Schwächen eines akademischen Bibelverständnisses, insbesondere im Umgang mit Homosexualität und der praktischen Anwendung paulinischer Texte. Der Autor plädiert für eine konsequente Hermeneutik, die dogmatische Grenzen überwindet und die Schrift für die Gegenwart neu erschließt.

---

Cet article polémique réagit à la réflexion théologique du Dr Jan Roskovec, en soulignant les limites d’une exégèse académique face aux enjeux contemporains tels que l’homosexualité. L’auteur appelle à une herméneutique vivante, capable de dépasser les carcans dogmatiques pour rendre la Bible pertinente aujourd’hui.

---

This polemical essay responds to Dr. Jan Roskovec’s theological reflection, exposing the limitations of academic exegesis—especially regarding homosexuality and the practical relevance of Paul’s writings. The author advocates for a robust hermeneutic that breaks through dogmatic walls and seeks Scripture’s living meaning for today.

---

אַ פּאָלעמישער אַרטיקל וואָס רעאַגירט אויף די טעאָלאָגישע באַטראַכטונג פֿון ד"ר יאַן ראָסקאָוועץ, און דערקלערט די שוואַכקייטן פֿון אַן אַקאַדעמישער צוגאַנג צו ביבל-אויסלייג, ספעציעל אין ענינים פֿון האָמאָסעקסואַליטעט. דער מחבר רופט צו אַ טיף־הערמענעויטיק וואָס ברעכט דורך דאָגמאַטישע גרענעצן און זוכט אַ לעבעדיקער טייַטש פֿון די כתבי־קודש פֿאַר היינט.

---

Na konferenci totiž působil pan docent jako typický uspavač hadů. Jeho balbutismus, kdy se mu myšlenky kvapně hnaly skrze dveře úst, aniž by se stačily obléci do oděvu slov a končily v nekonečných "ééééé" a "ááááá", je totiž přesně to, po čem i nejmotivovanějšímu studentovi nakonec buchne hlava o lavici. Možná by měl ve svém zájmu i v zájmu svých studentů vyhledat pomoc logopeda. Spíš to ale budilo dojem, že podcenil přípravu. Snad chtěl jít cestou veřejného přemýšlení, ale to je pro časově limitovaný prostor naprosto nevhodné. Tvrzení, že se mu to tam nevešlo, působí tudíž spíš jako výmluva, že přípravu podcenil. Obecně však duchovenstvo, zejména ČCE, mívá odpor k řádné přípravě a nechtějí se nechat omezovat časovými limity.

Stejně je ovšem iluzorní představa, že by se mu do daného limitu vešlo všech 17 stránek textu v TR. Bohužel, přes veškeré klady článku, pro které opravdu stojí za přečtení, ani ty nesvědčí o jeho schopnosti utřídit si myšlenky, soustředit se na podstatné a potlačit to méně důležité. Veřejná debata, v níž se mají vystřídat i další řečníci, není vhodným prostorem pro prezentaci vědecké práce. Panu docentovi bohužel chybí didaktický um:

1. Co mám říct,
2. proč to říkám,
3. čeho chci dosáhnout - očekávané výstupy,
4. komu to říkám,
5. jaké mám k tomu technicko organizační podmínky
6. a jaké prostředky zvolím?

I v TR promele spoustu informací, které, kdyby je redukoval na podstatné k danému tématu, by článek určitě zestručnil a učinil jej přehlednějším. Rozhodně by se mu tam spoustu věcí neopakovalo dokola, zatímco jiné, velmi podstatné, se v tom mumraji slov neztrácely. Ale možná je placený za počet stránek. Nevím. Avšak dodržuje-li pravidla svého kmene, tedy aby článek byl prošpikován odkazy na kde co (citační index) a zaznělo tam mnoho kouzelně působících termínů, ztrácí se v tom podstata a obsah. To nemá být kritika zesměšňující, spíš doporučení, jak postupovat. Písemný projev mu jde určitě lépe než slovo mluvené. Celkově je ten článek plný důležitých postřehů, proto mě zlobí, že v kontextu zcela zapadnou. Je to škoda. Mám-li k němu výhradu, pak k jeho vyústění, které to celé zabije. Ale o tom až na konci.

Napřed chci vypíchnout ty pozitivní momenty, které mohly celý problém postavit do patřičných souvislostí, kdyby i na konci písemné stati nevrazil v plné rychlosti ústy do skleněné stěny dogmatiky a tradice verbalismu a kryptofundamentalismu, který je pro jeho gang osudový a nedovoluje mu hnout se z místa dál.

Bylo by samozřejmě neskonale hloupé domnívat se, že je pan docent nějaký trouba. To rozhodně ne. Postřehů spousta, ale chybí jim nějaká kázeň. Za nejpodstatnější klady, které bych chtěl doporučit všem, kdo se do jeho článku začtou, považuji:

1. uchopení epištoly v její komplexnosti, sem tam i narážky na projevy Pavlova myšlení v jiných spisech, i když ty by právě zasloužily důkladnějšího probádání.
2. Připomenutí významu duality Žid × Řek (pohan, gój), jíž Pavel svoji úvahu začíná už ve vv. 16-17 (ř,l), a která bude prostupovat celou epištolou. Pavel nemluví ani o všech pohanech, natož všech Židech (na jejichž stranu se staví konkrétním oslovením ve 2. osobě, zatímco o pohanech jen ve 3.), ale vědomě pracuje se stereotypními, zkratkovitými pohledy na obě komunity, ve snaze prokázat, že obě jsou si rovny v selhání a potřebě milosti.
3. Přiznání, že ne všechno musí být z Pavlova myšlení a vyjadřování dnešním člověkem pochopeno.
4. Zasazení Pavla s jeho epištolou do kontextu židovství a židovské literatury,
5. ale zároveň i do anticko-helénistické kritiky náboženství, (Xenofanés, Parmenidés, ...), která s tou židovskou vlastně dost souzní.
6. Pavlovým tématem homosexualita primárně není.

Ovšem nezpůsobilost pana docenta ujasnit si, oč mu jde (ačkoliv to má v anglickém abstractu), vytvoří kvantitativní převahu na straně studií, které téma přetěžují a tříští, zatímco celek sfoukne jedním odstavcem na konci, kde chybí jakákoliv argumentace - tak to je, protože je to jasné, a šupky dupky od toho, do bezpečí mé pracovny!

Právě v takovém momentu se projevuje zřetelně, že (ne jen) evangelickému čtení Bible chybí jeden drobný krok pro čtenáře, ale veliký skok pro čtenářstvo Bible: moment hermeneutiky. Pan Roskovec se velice nadějně rozběhne, udělá při tom i pár výskoků, obratů a tanečků, ale když má z toho něco vytěžit dál a pokročit, narazí plnou parou do nepřekročitelné stěny silového pole, kterou budovala evangelická biblická theologie kolem Písem svatých. Ta totiž nepřipouští výklad, obyčejnou, normální, literární hermeneutiku. Samozřejmě, že evangeličtí theologové tento pojem znají, ale splývá jim s exegezí. Exegeze se však ptá po tom, co autor chtěl říct, zatím co hermeneutika se zajímá o to, co z toho vyplývá pro mě/nás dnes, ať pro víru, nebo i pro etiku. Už od Luthera lpí evangelíci (zejména) na tom, že sdělení biblických autorů jsou automaticky aktuální. To je nutí namlouvat si, že svět se nezměnil, že má stále stejné problémy a na ty fungují stále stejné odpovědi. Kromě toho milují legendy, které v minulosti vytvořili dokonce jejich nepřátelé, jako Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II, o prostých bábách, které čtou Bibli s takovým porozuměním, že by jim to mohli i preláti závidět. V podobném duchu píše i nikaragujský katolický theolog osvobození Ernesto Cardenal v knize Proroci ze Solentinama. Pro evangelíky je to ale téměř klíčové dogma, že mezi Biblí a jejím na jedné straně dogmatickým, na druhé straně praktickým, využitím, už nesmí být žádný výkladový mezičlánek, nedej Bože aplikovat na svatý text běžnou literární hermeneutiku, jaká se používá na Homérovy eposy nebo Shakespearova dramata!

Ale znovu zdůrazňuji, že evangeličtí theologové nejsou žádní pitomci, což platí i o panu docentovi. Je jim samozřejmě jasné, že Bible, která ne vznikla, ale vznikala (!) ve velmi složitých procesech, navíc v kulturně a historicky jiném prostoru, že je naprosto nesmyslné předpokládat, že mohou být tak jednoduše dostupné dnešnímu člověku. Ale pravidla gangu je nutí to popírat, relativizovat, zlehčovat. Profesor Miloš Bič měl kupříkladu v lednu 1990 při slavnostním obnovení České biblické společnosti přednášku o významu biblické vědy. Pěkně popovídal, i potlesk sklidil. Jenomže se nějak zalekl vlastních slov. Když už se všichni začínali rozcházet, vzal si ještě rychle slovo, aby ke své přednášce na rozloučenou dodal: "jen jsem chtěl ještě říct, že biblická věda toho pro porozumění Bible udělala jen maloučko, maloučko ...". A to je osud všech evangelíků, zejména českobratrských, že věnují spoustu času a umu biblické vědě, ale nakonec nevědí, k čemu je jim to dobré.

Další pravidlo gangu už od dob ortodoxie a neoortodoxie hlásá zásadu, že Bible musí být vykládána v rámci dogmatiky, což je požadavek prakticky schizofrenní. Každá slušná dogmatika by měla z Písma vycházet, ale jeho vykladači se ho spíš snaží do dogmatik nacpat, čtou každý verš jako dogmatikou poučku, lhostejno, že sama představa dogmatiky je mladší než Bible a Bibli cizí. S tím souvisí i permanentní přesvědčení, že Pavel hlavně řešil spasení pouhou milostí. Pan docent měl při všem, co k Pavlovi obšírně shromáždil velkou šanci z toho vybřednout, přece tam nakonec spadl.

Ne jen pan docent, ale v podstatě všichni, kdo se dnes snaží nalézt z křesťanské pozice spravedlivější postoj k homosexuálům (ale dá se to říct o spoustě dalších otázkách vlivu Bible na naše morální rozhodnutí, se kterými si křesťané nějak rady nevědí: o podnikání, finančních operacích, o rovnoprávnosti žen a jejich duchovenské služba, o vztahu k politice v demokratickém státě, o sexualitě, o obraně či dokonce odboji, o ekologii, o izraelsko palestinském konfliktu ...), musejí vyřešit neřešitelnou rovnici: Pavel (Bible) má pravdu × dnes ale máme jiné informace a zkušenosti, jsme v jiné situaci a vystaveni jiným otázkám = zachovat tezi prvou a uplatnit druhou. Přes veškerou theoretickou erudovanost nejsou s to odlišit obsah od prostředků sdělení, ducha od litery (2Ko 3, 6 ř,l), obojí jim splývá dohromady. Pak mají jen trojí východisko:

1. buď do té Bible vpašovávat významy, které tam nejsou (dost běžné, dá se to v podstatě směle říct o hermeneutice Karla Bartha i nešťastného Fritze Rieneckera; tento postup přirovnal Jean Zumstein ve své knize o Janově evangeliu Slovo v setmělém světě ke švýcarskému velikonočnímu zvyku, kdy rodiče poschovávají na zahradě dětem čokoládová vajíčka, a když je děti najdou, předstírají překvapení, ačkoliv je tam sami schovali. Tak si prý vkládáme do Bible významy a pak jsme celí užaslí, co jsme to tam našli!),
2. vybírat si jen takové veršíky, které nám zdá se něco potvrzují a dokazují (v USA se pro to vžilo označení vyzobávání třešní),
3. nebo kroutit a mučit slovíčka, až na mučidlech začnou vypovídat to, co od nich chceme slyšet. A přesně tuto cestu, cestu verbální tortury, zvolil pan docent.

Na úplném konci stručně (což předeslal v abstraktu) vyšel ze syntaxe Pavlovy výpovědi: "muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému". Zde začne vzdor veškeré své erudici pracovat s biblickým textem scholasticky jako nějaký athénský sofista, nebo americký právník, a nachytá Pavla na zjevné stylistické figuře: co žes to Pavlíčku řekl? "Zanechali!" Tak to potom logicky znamená, že byli napřed heterosexuálové, ale pak si to nějak rozmysleli, a rozhodli se být homosexuály. A tak to platí vlastně jenom pro ty, kdo měli volbu, ne pro ty, kdo už se tak narodili. Pomohl si rozlišováním mezi homosexualitou a homosexuálním jednáním, které se ale objevilo až v 19. století, a jímž si dnes pomáhají mnozí katoličtí či evangelikální theologové, když se zoufale snaží vymanévrovat onu aporii. To ale Pavlovi vlastní nebylo. Podrobnosti naleznete zde. Pokud jde o před tím nahloučené informace, nepoužil z nich ani to málo, které se k problému skutečně vztahovalo. Jeho postup připomíná jiný, slavnější, případ, kdy byl jistý římský biskup, Augustinus Aurelius, žádán úřady, aby jim řekl, jak zvládnout radikální křesťany, páchající nepokoje. Ten podobně rozšťoural slovo "přinutit" v L 14, 23 (ř,l) a zamořil tak křesťanské myšlení až do dnes myšlenkou, že do Království božího je možné lidi v dobré víře nahnat i násilím. I když se pan docent svým znásilněním Pavlova výroku naopak pokusil ukázat vlídnější tvář křesťanství, už sám fakt, že násilí na biblických slovíčkách může podle potřeby obhájit na objednávku stanoviska protichůdná, dokazuje, že tohle ta správná cesta nebude.

Kdyby měl pan docent možnost zeptat se Pavla: "myslels to tak, že?," jakou odpověď by asi dostal? Samozřejmě, že ne. Je třeba si konečně ne jen přiznat, ale i aplikovat vědomí, že všichni autoři biblických spisů, Pavla nevyjímaje, byli dětmi své doby, své kultury, řešili jiné problémy než jejich souvěrci dnes, měli jiné informace, lidské, ne božské, nebyli vševědy a odborníky na cokoliv. Také, že my přistupujeme k biblickým spisům na jiné úrovni, řešíme jiné otázky a u nich se můžeme pouze inspirovat, ale ne je kopírovat. Jen nemnozí evangeličtí theologové (Bultmann, Brunnenr, Bonhoeffer, Robinson ...) byli schopni tomu jít trochu naproti a nereagovat apologeticky. Ale většinou je stačili jejich kolegové rychle uřvat.

Pan docent zcela správně píše, že homosexualita nebyla tématem ani tohoto oddílku. Naprosto přesně píše, že Pavel používá židovských stereotypů pro pohanskou společnost, aby demonstroval své základní téma - že Židé i pohané potřebují spásu v Ježíši Kristu. Pan docent to samozřejmě ví, ale neumí to použít. Vlastně v dějinách KEBF a ETFUK byl vždy problém s nějakou metodikou a aplikací. Jakoby se vždy důsledků své vědy evangeličtí, zejména bibličtí, theologové nakonec zalekli, jako onen Bič, a vrátili se zpět k fundamentalistickému pojetí Bible a vážení slovíček. Jenomže to je spíš pole konzervativních čtenářů, a proto jim tihle rádoby "progresivisté" a "liberálové" nakonec vždycky naběhnou na vidle.

Nutný hermeneutický převod mezi
Biblí, vírou a praktickým
rozhodováním.

Kdyby pan docent přistupoval jen čistě a bez postranních úmyslů a zadání k Pavlovu textu, sotva by ho napadlo ten výrok takovým způsobem překrucovat. Ony tři výše popsané způsoby vymanévrovávání starého světa Bible s dnešním světem mi připomínají jeden velmi populární výrok z amerického filmu MASH. Kdosi tam řekl, že někdo koupil své milence "takové erotické prádélko, že už do toho není ani potřeba tu ženskou". Tento výrok přemílali psychologové, sexuologové, filosofové, zejména sémantici, sémiotici a další odborníci na symboliku. Mě u toho napadá, že mnohé reflexe Bible jsou tak hluboké, duchaplné a podmanivé, že už k tomu není potřeba ani tu Bibli. Otázkou je, budeme-li Bibli stále k něčemu kroutit nebo do ní něco cpát, jestli je k tomu ta Bible opravdu nutná? Postup pana docenta proto vidím jako nelegitimní.

Pan docent měl místo šťourání slovíček sledovat funkci podobných výpovědí v židovské tradici, situační zasazení a funkci uvnitř epištoly, včetně dalších, kde se tento fenomén zmiňuje. A také do celku Pavlova působení: na rozdíl od Husa a Luthera neřešil prodávání odpustků, nýbrž povolání nežidů ke stejné naději ve smrti a vzkříšení Ježíšově, bez podmínky přijetí židovství (Ga 5, 6 ř,l). Samozřejmě se v přemíře studií pana docenta, které většinou s řešením problému absolutně nesouvisely, objevují i náběhy tímto směrem. Ale cosi mu zabránilo udělat poslední krok!