Poznámky k 1Kor 3, 1-8

 Poznámky k přípravě pobožnosti ke 30, výročí vzniku SCPS SZP Diakonie ČCE

Strukturovaný Text:    1Kor 3, 1-8 ČEP, GNT 5 (identický s NA 28); Další odkazy níže

Okolnosti vzniku:

Rekonstrukce průběhu komunikace mezi Pavlem a korintským sborem:

Z Bible kralické, šestidílné

(podle P. Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového Zákona, Praha 1993, IV/9)

1)               Pavel působí v Korintu s největší pravděpodobností od podzimu roku 51 do jara 52 a zakládá tam křesťanskou obec.

2)               Po odchodu píše korintským křesťanům dopis z Efezu, v němž je nabádá, aby ze svého společenství vyloučili člověka, který se dopustil sexuální zvrácenosti (1Kor 5, 9-13 ř).           To je nedochovaný dopis č. 1.

3)               Po delším pobytu v Efezu (1Kor 16, 8 ř) posílá do Korintu Timotea a píše druhý dopis, v němž odpovídá na dotazy a reaguje na zprávy, které se dozvěděl o korintských křesťanech z několik pramenů.    To je naše 1. epištola korintským, tedy dopis č. 2.

4)               Timoteus se vrací do Efezu se znepokojujícími zprávami o situaci v Korintu.

5)               Pavel se vydá do Korintu (asi na jaře roku 54), aby Korintské napomenul (2Kor 2, 1 ř), není však přijat dobře a konfrontace s některým z tamějších předáků ho hluboce zarmoutí (2Kor 2, 5 ř). Na tuto událost, a ne na muže postiženého církevním trestem za sexuální deviaci (1Kor 5 ř), se vztahuje zmínka v 2Kor 7, 12 ř, kterou na tomto místě Pavel hodnotí již s odstupem.

6)               Po návratu do Efezu píše proto v slzách nám nedochovaný dopis č. 3 (2Kor 2, 4 ř). Poslal ho patrně po Titovi, kterého do Korintu vyslal, protože sám se tam nechtěl objevovat, dokud se celá věc neurovná (2Kor 2, 1 ř).

7)               Nedochovaný dopis č. 3 vznikl pravděpodobně brzy po tom, co byl v Efezu uvězněn a z vězení napsal hlavní část listu do Filip ř a listu Filemonovi ř. V 2Kor 11, 23 ř mluví o svém uvěznění již jako o vzdálené události.

8)               Po propuštění z vězení v Efezu cestuje Pavel přes Troadu do Makedonie se záměrem navštívit Korint. Čeká na zprávy od Tita (2Kor 2, 12n ř) a když se sním konečně ve Filipech setká, raduje se, že přinesl dobré zprávy (2Kor 7, 6.13n ř).

9)               Hned z Makedonie (2Kor 7, 5n ř) píše smířlivý 4. dopis – dnešní 2Kor 1-9 ř (nebo 2Kor 1-7). Pokud tento dopis zahrnoval i 2Kor 8 ř, byl poslán po Titovi a dvou dalších bratrech (2Kor 8, 16-24 ř).

10)            Na jaře příštího roku dostává však do Makedonie, tj. asi do Filip, znepokojivé zprávy o situaci mezi korintskými křesťany a před svou třetí návštěvou (2Kor 12, 14 ř; 13, 10 ř) jim píše rozhořčený dopis č. 5 – náš 2Kor 10-13 ř, v němž vehementně hájí své apoštolství.

Brzy potom, asi roku 55, přicestuje do Korintu. Dochází zřejmě k urovnání poměrů a ke smíření, protože Pavel v listu římským křesťanům, který odtud posílá (Ř 15, 26), mluví o tom, jak i achajští křesťané vykonali sbírku na chudé v Jeruzalémě, o níž psal v 2K 8 a 9, tedy nejspíš ve 4. dopise.

Izolace textu a jeho struktura:

Vnější rámec:

·       Bible kralická, šestidílná vidí první 4 kapitoly jako tématicky uzavřený celek.

·       Bible kralická 1613 dělí kapitolu 3. na menší oddíly. Podobně DGN, ale jinak, než BK. Zde jsem se přidržel DGN.

Vzhledem k tomu, že 1Kor představuje vysoce koherentní epištolu s dalekosáhlými souvislostmi, a sama 3. kapitola je tematicky, stylisticky i gramaticky velmi jednotná, je její dělení na menší jednotky silně problematické. Všechno tu souvisí se vším. Proto se vydání, která se snaží 3. kapitolu členit, značně odlišují. Zde se čistě pragmaticky držím DGN.

Vnitřní členění:

Také vnitřní strukturu není příliš snadné definovat. Otázkou je, zda 9. verš patří víc k osmému (GNT), nebo k desátému (DGN). Zejména konec bude proto ukončen jen orientačně a rozostřeně.

Celek 3, 1-8 lze dále členit takto:

1.     1-2:     Apoštol obviňuje korintské z „tělesnosti“.

2.     3-4:     Dokazuje, že jsou tělesní poukazem na to, čím se tato tělesnost manifestuje, tedy vazbou na osobnosti, čímž i vysvětluje, co tou tzv. tělesností vlastně myslí.

3.     5-6:     Na dvou z těchto osobností, sebe a Apolla (v 1. kapitole je jmenován i Kéfas a Kristus! Kéfas se vrací ještě v 1Kor 3, 22) demonstruje podobenstvím ze zemědělského života, jaká je pozice pracovníků v církvi a kdo je opravdu důležitý.

4.     7:        Derivací podobenství ze 6. verše znovu zopakuje své sdělení, čímž jej zdůrazní a podtrhne.

5.     8:        Pozice služebníků božích je jiná. Navazuje na druhou polovinu 5. verše. Jeho výpověď tak spolu od té druhé poloviny získává chiastickou strukturu, v jejímž středu je důraz na Boha, jako strůjce všeho, na okrajích je řeč o služebnících.

Překlady:

 

Odkaz na další překlady, s možností přidávat i jiné →

Sémantika:

 Nedospělí:

Mléko:

Dualita těla a ducha:

Nesprávně považována za křesťanský atribut. Fakticky se proti ní i středověká dogmatika ohrazovala. Pavel běžně používá slovník „druhé strany“, aby její tvrzení vyvrátil jejich vlastními prostředky. Typická je pro jeho komunikaci s korintskými i galatskými. Že však používá dualistický slovník, neznamená, že ho sám sdílel. Jeho původ byl dříve hledán ve stoicismu (např. Das Neue Testament mit Erklärungen, ISBN 3-7461-0007-0), jiní jej vidí jako vliv v Římě populárních mystérií (srv. 1Kor 2, 1), ve kterých byl nedostatečně zasvěcený také označován jako νηπιος (např. G. Voigt, Paulus an die Korinther I, ISBN 3-374-00826-7). Po nálezu rukopisů z Nag Hammádí to bývá spíš hnutí gnóze (srv. 1Kor 1, 5 ř; 8, 1-11 ř; 1Tm 6, 20 ř), proti němuž se i středověká věrouka vymezovala a jeho vliv je patrný hlavně v pozdních epištolách (např. P. Pokorný, Píseň o perle, 1986, Vyšehrad, Praha). Konkretizace ale není závažná. Kosmopolitní Korinťané žili pod vlivem všech těchto směrů a jejich ideí, tím spíš, že na rozdíl od křesťanství a židovství nebyly tyto víry tak exkluzivní: zasvěcení do jednoho mystéria nevylučovalo zasvěcení do jiných. Podstatné je, že tyto ideje některé Pavlovy obce ovlivňovaly, i když přijaly křesťanskou víru, a vnášelo to do nich neklid, protože některým prostředkovaly pocit nadřazenosti nad jinými.

Pragmatika:

• Bezprostředním podnětem k sepsání tohoto oddílu a vlastně celé epištoly bylo zjištění, že sbor je stižen hádkami a rozbroji (1Ko 1, 10-17 ř).
• Normativem je tady Kristus – ten ukřižovaný. Pro někoho málo, jiným pohoršení, ale apoštol na tom trvá (1Ko 1, 17 - 2, 5 ř).
• Adresáti jsou plně vybaveni vším potřebným. Nemluví k nim, jako k nedostatečným.

 

Poznámky k jednotlivým veršům:

1Kor 3, 1:            Sémantika je postavená na opozitu πνευματικος × σαρκινος/σαρκικος (v. 3.!). Navazuje na 1Kor 2, 13-16. Zde stojí proti sobě člověk πνευματικος × ψυχικος (srv. i 1Kor 15, 42-48!. Je přitom snadné přehlédnout ironii, která v tom je, a přisoudit mu přesně opačné významy. Pavel zde nemluví o nějakých "duchovních hodnotách", proti kterým by stála lidská "tělesnost", "hmotařství". Naopak usvědčuje to, co se jeví jako duchovní, ale slouží jen lidské pýše, pocitům nadřazenosti a vyvolává spory (ζηλος και ερις) (1, 11 a kapitoly 12.-14.). To se projevuje fixací na církevní autority (1Kor 1, 12n a 3, 4) a nedospělost, spočívající v nesamostatnosti.

Téma Ducha je nakousnuto v předcházející kapitole v 1Kor 2, 10 a ve verši 13. jsou poprvé zmíněni πνευματικοι, jejichž opakem jsou ψυχικοι (1Kor 2, 14; srv. i 1Kor 15, 44. Jiný výskyt už jen Jk 3, 15 a Ju 19 v podobném významu!). Stejné obsahy byly ale už předtím stavěny do opozice jako σοφια του αιωνος τουτου × σοφια θεου, νουν χριστου, které opět odkazují k 1Kor 1, 18-31. Moudrost se prý káže jen dokonalým (τελειοι 1Kor 2, 6), kde je zřetelná alterace s πνευματικοι. To, co se dále vyjadřuje kategoriemi duchovna, se tedy pohybuje původně v oblasti rozumové, ale podmíněné zkušeností s božími tajemstvími (1Kor 2, 7). Nejde však o žádné iracionální mystérium; jde opět spíš o ironické použití. Tím tajemstvím je právě rozpoznání boží moudrosti v Ukřižovaném.

Být πνευματικος znamená mít mysl Páně (1Kor 2, 16) a nést jeho podobu (1Kor 15, 48). To nás opět vrací k důrazu na Ukřižovaného (1Kor 1, 18-31). Proto může apoštol bez pýchy i zaváhání předcházející úvahu, kdy si postaví řečnickou otázku vedoucí k záporné odpovědi, nečekaně prohlásit, že oni mysl Páně mají!

 1Kor 3, 1 - "Κἀγώ":          Takto Pavel uvozuje nová témata (srv. 1 Kor 2, 1).

 1Kor 3, 1 (2 i 3) - "σαρκικος/σαρκινος":   Naznačuje tělesnost. Analogií může být odkaz na "svět" (κοσμος) či ψυχικοι (viz výše). Ve všech obou případech jde o ironii, která útočí na pyšnou duchovnost - jako v Ko 2, 8-23 i zde je onou tělesností to, co mnozí dodnes chápou jako projev duchovnosti. Pavel to ale demaskuje odkazem na Krista - ukřižovaného, jako náboženskou pýchu, hledající jen svoji vlastní slávu (1Kor 1, 18-25).         viz kap. Sémantika ↑

 1Kor 3, 1 – „νηπιος“:        Značí nedospělost, ale i inteligenční nedostatek, slabost, bláhovost. V NZ vždy pouze v metaforách a podobenstvích:  Kladný význam získává v Mt 11, 25 || L 10, 21; kde se dává Bůh (v Kristu) poznat „νηπιοις“.    Jinak jej užívá již jen Pavel a paulinisté, a to v (polo)negativním smyslu slova:      v Ř 2, 20 se „Žid“ domnívá být učitelem nezkušených (gójů?); v Ga 4, 1-3 je stav nezletilce přirovnán k otroku → metafora dospělosti před Bohem v kontrastu pod poručnictvím Zákona;               v 1Kor 13, 11 a Ef 4, 14 a jako zde i v Žd 5, 12-14 se jedná o to, co má být překonáno (srv. 1Kor 14, 20 (παιδια) i J 21, 18 (νεωτερος)!!).

Nakonec tedy pouze v 1Tes 2, 7 se apoštolové vzdávají dobrovolně vážnosti a jsou mezi thesalonickými „ως νηπιοι“.

               Dětství je tudíž žádoucí v protikladu k pýše zkušeného, nebo (1Pt 2, 1n) ke starému životu, jako tlustá čára za minulostí; nejde však o stav žádoucí natrvalo!  viz kap. Sémantika ↑

               Pavel tady ovšem nevyjadřuje pohrdání korintskými. Naopak, v úvodním pozdravu v 1Kor 1, 5 děkuje Bohu za to, že v ničem, v žádném poznání ani daru milosti (charisma) nezůstávají pozadu. Že to svými skutky popírají neznamená, že by nebyli ve víře dospělými. Tím hůř však, že se podle toho nechovají a nemyslí.

1Kor 3, 2:           V NZ je metafora o jídle použita několikrát (viz téma γαλα). O mléce se ani jinak než v metaforách nemluví a  pouze v jediné z nich jde o něco jiného, než o slovo Boží nebo o učení. S výjimkou 1Pt 2, 2 jde o srovnání duchovní vyspělosti, proto potřeba mléka vyznívá negativně. Jedině v 1Pt 2, 2 nestojí proti mléku στερεα τροφη, nýbrž falešné učení, pročež Pt vyzývá k jakési fixaci počátečního stavu víry. V tomto užití však má blízko k metaforám dětství/dospělosti      viz kap. Sémantika ↑

Pokrmem a nápojem je však vyjadřován i vztah ke Kristu v eucharistii, je metaforou budoucích zaslíbení.

1Kor 3, 3:            Po předchozím konstatování, že jsou Korinťané tělesní a ne duchovní, začne sérií řečnických otázek apoštol své tvrzení ne jen dokazovat, ale i konkretizovat. Jejich fixace na lidi, a vůbec ho netěší, že ne jen na jeho spolupracovníka Apolla, ale dokonce odmítá fixaci i na svoji osobu. Podobné motivy najdeme i ve Sk 3, 12 a 14, 14n.

 1Kor 3, 4-8:        Vrací se téma z 1Kor 1, 10-17, kde apoštol kárá korintské za rozbroje. Ty nejsou způsobeny třeba názory, ale vázáním se na některé osobnosti - tam dokonce i na Krista či Kéfu (Petra)! Proti tomu staví apoštol Kristův kříž, jako moudrost boží, která je "světu" bláznovstvím (1Kor 1, 18-31), buď si tím světem Židé nebo Řekové. Tato podvojnost je pro Pavla typická, zejména v Ř. Je třeba mít při tom na mysli, že právě v Korintu došlo k rozkolu mezi žido a pohanokřesťany.

1Kor 3, 4 - "Ἀπολλως":    Konkordance:     Sk 18, 24; 19, 1; 1Kor 1, 12; 3, 4nn; 3, 22; 4, 6; 16, 12; Tt 3, 13.

1Kor 3, 5:            Dalšími řečnickými otázkami Pavel otvírá téma služebníků. Zde použije už jen své a Apollovo jméno. Přechází do podobenství ze zemědělské zkušenosti, aby vázanost korintských na sebe či jiné osobnosti, které plodí sváry, odkázal na Boha, na němž doopravdy záleží. Další derivací tohoto podobenství to stvrdí ve verši 7.

1Kor 3, 7:            Pavel se vrací k podobenství z 6. verše v jakémsi paralelismu membrorum.

1Kor 3, 8:            Tímto veršem se vrací k podobenství z 6. verše a novým tématem odměny za práci jej spolu s 5. veršem váže do chiastické konstrukce. Zároveň vytváří přechod k tématu verše 9nn, takže je těžké říct, kde téma začíná a končí, nebo zda jej od 9. verše oddělovat. GNT 5, která má 3. kapitolu jako jeden celek, dělá až mezi 9. a 10. veršem odstavec, takže 9. váže k 8.!

Poznámky k Pavlovu listu Filemonovi

• List Filemonovi v Českém ekumenickém překladu na stránkách ČBS.
• List Filemonovi - Nestle-Aland 28.
• List Filemonovi - The Greek New Testament 5.
• List Filemonovi - strukturovaný řecký text.

Původ a určení epištoly

Tradičně:

Běžně se mělo za to, že Pavel poslal dopis společně s listem do Kolos (stejní spolupracovníci včetně Onesima – Ko 4, 9) koloskému bikupovi Filemonovi, který byl prý později zajat a popraven v Římě, z římského vězení. Počítá se se 60. lety 1. století. (viz Sémantika).

Adolf Novotný, Biblický slovník:

Drží se tradičního spojení Fm s Ko, jen připomíná, že mohlo jít o vězení v Efezu. Dopis klade do konce 50. let 1. sloletí. Tvrdí, že v provincii Frýgii, kam Kolosy patří, bylo tolik otroků, že každý, kdo z Frýgie pocházel, byl automaticky považován za otroka.

NBS – Návrat domů:

Podává mnohem podrobnější informace o bádání a chápání tohoto listu. Připomíná, že původ listu je spekulativní: Onezimos mohl prchnout do blízkého Efesu, ale mohl prchnout i do velmi vzdáleného Říma, kde by se snadněji ztratil. Přiklání se ale spíš k Efesu. Je téměř bez diskuse, že adresátem je koloský křesťan, i když třeba John Knox a další nabízejí i jiné možnosti: Laodikeu … dokonce, že Filemon nemusel být vlastníkem Onezima, že to mohl být Epafras, Filemon jen prostředník, ale tyto úvahy zavrhuje, jako zbytečně překombinované.

Připomíná, že i Plinius se přimlouval dopisem uprchlého otroka, který ale projevil nad svým útěkem lítost. Také zmiňuje, jak po povstáních otroků byla řecko-římská společnost na útěky a vzpoury otroků citlivá – majitel byl povinen takového otroka potrestat, také pomoc uprchlému otrokovi byla trestána.

Bernard Gillièron – Bible nespadlaz nebe:

Vychází ze zpochybnění Pavlova autorství Ko – řadí jej do doby konce 1. století, stejně jako Petr Pokorný (viz níže). Fm tedy patří do konce doby Pavlova působení, zhruba do doby sepsání Ř. Za místo sepsání tudíž považuje Cesareu, ale možnost Efesu zmiňuje rovněž. Dopis by měl být sepsán tedy někdy v letech 56-57.

Petr Pokorný – Literární a theologický úvoddo nového zákona:

Zmiňuje se o něm v souvislosti s listy do Korintu. Fm by měl podle toho být sepsán v Efesu mezi jednotlivými etapami korespondence s Korintem společně s listem Fp. Podrobněji viz poznámky k 1Kor 3, 18.

Sémantika textu:

Osoby:

Παυλος, Τιμοθεος:

Odesilatelé dopisu

Τιμοθεος:

Nejčastěji zmiňovaný Pavlův spolupracovník, spoluautor mnoha dopisů a údajný adresát dvou postorálních epištol, původu židovsko-helénského: Sk 16, 1; 17, 14n; 18, 5; 16, 22; 20, 4.          Ř 16, 21.         1Kor 4, 17; 16, 10.     2Kor 1, 1.19.            Fp 1, 1; 2, 19. Ko 1, 1.           1Te 1, 1; 3, 2.6.          2Te 1, 1. Tt 1, 2.18; 6, 20. 2Tm 1, 2 a zde.

Φιλημον:

spolupracovník, Απφια, Αρχιππος – spolubojovníci: adresáti dopisu spolu s celým domem. Zmíněn pouze zde.

Ονησιμος:

předmět dopisu, uprchlý otrok Filemonův, kterého podle Ignaatia a Životopisů svatých Filemon propustil, poslal do Říma sloužit Pavlovi. Byl prý Pavlem vysvcen za biskupa. Jako biskup sloužil v Beroji, v Makedonii, nakonec po Timoteovi v Efezu. Podle legend byl pro víru uvězněn, odvlečen do Říma a tam ukamenován. Slovo ονησιμος znamená prospěšný, užitečný, což zavdá podnět ke slovním hříčkám v 11. verši. Zmíněn ještě jako doručitel listu Ko (Ko 4, 9) s dodatkem, že „je od vás“.

Επαφρας:

posílá pozdrav, Pavlův spoluvězeň pro Krista. Zmíněn iv Ko 1, 7 a 4, 12, kde je zmíněn jeho koloský původ, Pavlův zpravodaj pro koloské o kterém Pavel píše jako o milovaném spoluslužebníkovi a věrném služebníkovi Kristově.

Μαρκος:

(zmíněn na různých místech, ale není jasné, jede-li vždy o tutéž osobu. Měl-li by jím být Jan Marek (Sk 12 a 15) vznikla kvůli němu mezi Pavlem a Barnabášem roztržka. V epištolách je vždy osobou dobropověstnou),

Αρισταρχος

(Sk 19, 29; 20, 4; 27, 2 – Ko 4, 10 – spoluvězeň),

Δημας:

(Ko 4, 14        2Tm 4,10! – opustil Pavla, protože „víc miloval tento svět“ a odešel do Tesaloniky),

Λουκας:          rovněž odesilatelé pozdravu, též Pavlovi spolupracovníci.

Převažující výrazy:

V textu převažují osobní zájmena a slova, jako αγαπη a σπλαγχνα (Kral.: střeva, ČEP: srdce) – jako sídlo citů. Smysl dopisu je tedy v konstrukci osobních vztahů.

 

Opozita:

Pavlovo vyjadřování probíhá v opozitech:

 

Užitečný           ×            Neužitečný

Prospěch           ×            škoda

Bratr                  ×            otrok

Dobrovolně       ×            z donucení

Konat v Kristu  ×            ×

Prosit                ×            Přikazovat

Splácet              ×            Dlužit

 

Pragmatická funkce textu

  … sleduje několik rovin:

1. Poměr konkrétního pána k jistému otrokovi, který mu způsobil škodu.
2. V širším smyslu však upravuje vztahy pánů a otroků vůbec, což bude konkretizováno i v tzv. Haustafeln (ř), jakož i v dalších napomenutích do křesťanských domácností. Není zde instituce otroctví napadena přímo, ale poměr pánů a otroků se na tolik mění, že už v době patristické bylo otrokářství prakticky nemožné, už ve středověku bylo považováno za pohanské barbarství. To byl přesah nad rámec aktuálního problému, který epištole zajistil místo v bibli.
3. Úprava vzájemných vztahů, která ovlivňuje i thesaurus celého listu.
4. Uplatnění vnitřních autorit a rozhodovacích procesů, co to je jednat v Bohu/Pánu/Kristu.

 

Nad jejím umístěním do korpusu biblických knih se pozastavoval už Jeroným i Tertulian, ačkoliv nikdy nebylo zpochybněno Pavlovo autorství. Obsahovaly ji už nejstarší soupisy novozákonních knih, včetně Markiona. Tertulian dokonce podotýká, že ji Markion svými zásahy nejméně poškodil. Avšak zdála se být méně významná. Její význam připomněli v 19. století John Knox a další, ačkoliv jejich vlastní theorie bývají prohlašovány za problematické (viz NBS – Návrat domů – nutno dále zkoumat).

Poznámky k jednotlivým veršům:

1Fm 1, 1 – „Τιμόθεος“: Kde je zmiňován?

Sk 16,1 17,14.15 18,5 19,22 20,4; Ř 16,21 1Kor 4,17 16,10; 2Kor 1,1.19 Fp 1,1 2,19; Kol 1,1 1Tes 1,1 3,2.6; 2Tes 1,1; 1Tm 1,2.18 6,20; 2Tm 1,2; Fm 1,1; Žd 13,23       (24 ×)

Fm 1, 19 – „ἔγραψα τῇ ἐμῇ χειρί,“:   Odkazy na autografii -

se najdou i v Ga 6, 11 a 2Tes 3, 17.

Výkladové poznámky:

1.      Zadání bylo: Biblické dvojice, ale jako ani Smoljak se Svěrákem nejsou uměleckou dvojicí a nevylučují uzavírání jiných svazků, ani biblické dvojice nejsou osamocené. Mohli bychom mluvit o trojici – Pavel  ×             Filemon               ×             Onesimos, ale když ten dopis přečteme, zjistíme, že je plný tolika jmen … ČLOVĚK NENÍ NIKDY VÁZÁN JEN JEDNÍM SMĚREM.

2.      O dvou hlavních aktérech příběhu toho málo víme, neboť o Filemonovi nevíme vlastně vůbec nic, zato o Pavlovi máme informací mnoho, ale plné legend. Nakonec i v dobách pobiblických se to legendami o třech hlavních postavách jen hemžilo. Nakonec však musíme vyjít z toho, co nám o sobě mimoděk samy prozradí.

3.      Vztah Pavel – Filemon je charakterizován několika rovinami:

·        Osobní

·        Spolupracovníků

·        Nadřízeného a podřízeného (byť neformálně)

·        Ten, kdo požaduje a od koho je očekáváno.

4.      Moment vzájemného vlastnění: Filemon je majitelem Onesima, Pavel si dělá nároky na Filemona, všichni jsou nárokováni Pánem.

5.      Pavel ze svých nároků ustupuje, proto nečeká, že ho musí Filemon následovat, ale doufá v to, nechává to ovšem otevřené.

6.      Autorita vede k nucení. Autentické rozhodnutí ke svobodě. Svobodné rozhodnutí je to, co z činu dělá čin v Kristu, v Bohu, neboť ani on nemusel jít na kříž, ale dobrovolně se rozhodl …

7.      … odpuštění není amnestie – Pavel vyzívá ke smíření, ke změně vlastnicko-autoritativního poměru, sám se však zavazuje, že splatí dluhy – i to je Kristovské – nelze jen požadovat odpuštění, protože ten, kdo sleví ze svých nároků, nutně trpí škodu. Pavel nabízí Filemonovi spolunesení této škody.

8.      Laskavé vztahy nejsou jen něžně vřelé: Pavel je člověk, který se umí také pohádat, říkat i velmi tvrdá slova a nadávky. Jen v tomto listu jsou zmíněny minimálně dvě osoby, s nimiž se rozejde ve zlém (Marek a Démas), kvůli Markovi (je-li to Jan Marek) se dokonce rozhádá s Barnabášem.

9.      Vývoj otrokářství pod vlivem křesťanství: žádná revoluce, nýbrž vnitřní rozklad novými, Kristem podmíněnými vztahy.

10.   List není pavlovsky theologický, je velmi praktický. Ale v tom ukazuje, že v životě křesťana má vše theologický, vyznavačský význam, tedy i osobní vztahy. Začíná to v rozhodovacích procesech, jak zjišťujeme, co je správné, a vrcholí v tom, jak i naše nejniternější vazby určuje zkušenost s Božím dílem mezi námi skrze Ježíše Krista.

Motivační otázky:

      Máte někoho, kdo by Vám napsal podobný dopis – váží si Vás, dokonce za Vás děkuje?
Máte někoho, komu byste Vy takový dopis napsali?
Odhlédněme od toho, že je to ten PAVEL – jak prosazuje svoji autoritu vůči Filemonovi, jak se snaží svůj bohulibý záměr prosadit? Je to dobré, nebo manipulativní? Bylo by Vám to příjemné?
Co pro Vás znamená, udělat/rozhodnout v Pánu, v Kristu …
Vlastníme my nějakého člověka?
Nabídli byste za někoho odškodnění, aby došlo ke smíření mezi dvěma jinými lidmi?
Jak prosazovat v církvi/ve společností dobré věci: příkazem × motivací … jak jsme na tom s autoritami, s musením a chtěním?