Kolik svátostí Bible ustanovuje?

 Když svátosti, tak jen podle Bible!

Tématu svátostí se průběžně věnuji hlavně na svém základním blogu, kde jsem začal psát o Večeři Páně - tedy Eucharistii. Nedávné půtky v tisku i v mezicírkevní a mezikonfesijní debatě mě ale přiměly zabývat se samotným tématem svátostí. Všechny církve a všichni křesťané jsou totiž přesvědčeni, že svátosti slaví přesně podle Bible, ale každý z nich vyposlechl něco jiného. Nesedí ani počet: katolíci, starokatolíci, husité a další mají svátostí sedm, zatímco většina protestantů lpí na dvou. Kdo má pravdu?

Česká synopse tzv. "ustanovujících" textů k VP.
Podrobněji zde.

Co jsou to svátosti?

Především si je vyjmenujeme:

Takže pro evangelíky jsou to většinou jen:

• Křest a
• Večeře Páně, Eucharistie.

Podle evangelických zásad, o nichž bude, stejně jako o těch katolických, ještě řeč, by to měly být úkony ustanovené Ježíšem samotným. Jinak si ale evangelíci hledají cestu ke svátostem dost těžko, protože se musejí vyhnout dvěma úskalím: jednak nechtějí dát za pravdu katolické představě, že svátosti působí ex opere operato, tedy že by jakousi magií reprodukovaly to, co se událo v Ježíšově příběhu, ale současně je nechtějí degradovat na pouhý symbol. Nechtějí, aby se stala účast na nich podmínkou spasení, jako nějaký dobrý skutek.

Ustanovení Večeře Páně není bez problémů, ale dá se říct, že ustanovující texty jsou: především místa, kde se Ježíš loučí se svými učedníky před svým ukřižováním: Mk 14, 22-25 ř || Mt 26, 26-29 ř || L 22, 15-20 ř (syn-interim.), ale také liturgicky propracovaný a k témuž hojně užívaný, nejstarší záznam v 1Ko 11, 23-25 ř, ten je však hlavně součástí rozsáhlé pareneze. Důležité jsou i všechny narážky na jídlo, chléb, stolování, víno, kalich, krev atd., které jsou velmi četné (podrobněji zde). Vyvinula se ze závěrečných kroků paschálního hodu (viz Carmine Disante, Židovská modlitba, ISBN 80-86005-00-3). Hlavně ale akt, při kterém Ježíš něco ustanovuje, jasně existuje. Se křtem je to horší.

Bratrské vyznání:

XII – O svátostech obecně:

1. O svátostech pak učí, že, jsou svatá, zevnitřní, živelná a viditedlná znamení, slovem Božím posvěcená a vysvědčená, k vyznamenání a k svědectví duchovních a neviditedlných milostí a pravd těch, jichž jmena mají a jimiž posvátně jsou. A ty toliko dvě, totiž křest a večeři Páně vyznávají. [Sv. Augustin dí: Svátosti, totiž svatá znamení.]
2. Kterýchž žádný z lidí pouhých neustanovil, aniž ustanoviti mohl, ale sám Pán a Bůh, Ježíš Kristus, jemuž Otec všecky věci v ruce dal. (Mt 11,27; 28,18; J 18,3)

(převzato z Evangnetu)

Křest vlastně nikde Ježíšem ustanoven není. Sice je tak označován singulární text v Mt 28, 18-20 ř, bližší zkoumání však ukáže, že řeč o křtu je zde ve vedlejších časech. Hlavní výzva je k cestě ke všem národům (tedy ne jen k Židům) a k získávání učedníků a že Ježíš je s nimi až do skonání věků. Křest je spíš součástí toho získávání učedníků. Křest vlastně neustanovil Ježíš, začal s tím už jeho učitel Jan Křtitel (J 3, 26 ř), Ježíš sám byl od něj pokřtěn (Mt 3, 13-17 ř || Mk 1, 9-11 ř || L 3, 21-22 ř × J 1, 29-34 ř - syn.) a on, či spíše jeho učedníci (J 4, 2 ř), to tak od něj přejali. U Jana - evangelisty vůbec cítíme rozporuplný vztah k tomu, co nazýváme svátostmi: sice o nich mluví a dělá časté narážky, jeho Ježíš však není pokřtěn, nekřtí a žádnou Večeři Páně neustanovuje! Sám Jan Křtitel však pouze navázal na běžné židovské očišťovací rituály - zejména očišťování nežidovských proselytů. Jan těmto obřadům ale podroboval i Židy, jakoby to byli nějací gójové!

Katolíci mají tu paletu poněkud bohatší - mají jich hned sedm:

1. Křest
2. Biřmování
3. Eucharistie (Večeře Páně či Svaté přijímání)
4. Svátost smíření
5. Svátost nemocných
6. Manželství
7. Kněžské svěcení

Podobně se toho drží i jiné církve - Pravoslavná, Anglikáni, Starokatolíci nebo CČSH. Také různé ekumenické spolky na tom bazírují, i když jsou v nich zahrnuti i evangelíci. Evangelíci nezredukovali počet svátostí na dvě. Naopak, byli to katolíci, kdo jejich počet rozvinul na sedm. Až do polemik s reformací vlastně žádné pevné učení ani výčet neexistovali. Fungovalo to tak nějak spontánně. Teprve Tridentský koncil, který reagoval na reformaci, zavedl nauku o svátostech. Kdo má pravdu?

Co to vůbec je svátost?

Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, museli bychom se napřed zabývat tím, jak je svátost definována, a kde se vůbec pojem svátosti vzal? V Bibli ho totiž nenajdeme!

Pravděpodobný průběh vzniku Nového
Zákona.

Ani starozákonní jazyky, ani novozákonní řečtina pojem svátost nezná. Do křesťanského slovníku se dostal teprve s Vulgátou, a ještě dost podivně. Teprve zde se objevuje latinské slovo sacramentum. Na několika místech jím překládá řecké slovo μυστηριον, které označuje tajemství, současně však odkazuje i na esoterické kulty, v helénistické době a v době Říše římské velmi populární. Septuaginta (LXX) jím v Danielovi překládá aramejské slovo רז stejného významu, bez náboženských konotací - jde tam pouze o výklad tajemství snů. Ale právě a jen zde je překládáno jako sacramentum. V novozákonních spisech Jeroným řecké slovo pouze přepsal latinkou jako mysterium, ačkoliv latina disponuje ekvivalentním výrazem secretum/secreto. V Dan 2, 47 (ar, ř, l), kde je slova רז/μυστηριον použito dvakrát, jej poprvé přepíše jako mysterium, podruhé jako sacramentum. Podobně v Ko 1, 26 ř (paralela k Ef 3, 3 ř) hovoří o mysteriu, zatímco v Ef o sacramentu, ale v následujícím verši (bez paralely v Ef - viz synopse obou epištol cz a ř) o sacramentu. Jako se ve Starém Zákoně vyskytuje sacramentum pouze u Daniele, v Novém Zákoně zase převážně v Ef (výjimečně v Ko, 1Tm a 2× ve Zj). Vždy označuje tajemství a jeho výklad, nikdy nějaký svátostný úkon. Skoro to vypadá na těchto místech jako jiný překladatelský rukopis. Zejména na Daniela, který je z větší části psán aramejsky, by měl Jeroným důvod přibrat si k práci někoho jiného. V rozporu s legendami je velmi pravděpodobné, že Jeroným nebyl na překládání Bible sám. Jiný překladatel mohl chtít μυστηριον přeložit opravdu do latiny, avšak popletl si oba podobné pojmy.

Dan 2, 47: klíčové místo, kde se slovo רז/μυστηριον vyskytuje 2×, latinsky
je ale přeloženo různě.
Vulgáta, Hebraica, Pešita, Theodotion, LXX

Podrobnější studie Ustanovení Večeře Páně,
řecký text s poznámkou ke chlebu.

V pravoslaví se nehovoří o svátosti, to je pojem západního křesťanství, nýbrž o tajinách, a ty byly také skutečně opatrovány už od dob církevních otců jako mysterijní tajemství.

Klíčovým spisem pro sledování, jak se chápání svátostí vyvíjelo, je spis z první půle 2. století Didaché. (řecky/česky). Ta pojem svátost nezná, slovo μυστηριον použije pouze jednou, a to v XI/11, kde označuje prorocké slovo. Dvěma hlavním svátostem (evangelické) se ale věnuje v kapitolách VIII. (křest) a IX. (eucharistie). Už tento spis se věnuje hlavně technikáliím, jak, co a za jakých podmínek má být vykonáno, což bude příznačné pro patristiku, koncily, konfesijní spory, a to až dodnes. Tyto technikálie zcela vytěsňují od té doby z diskusí a diskursů veškerý smysl a obsah tzv. svátostí. Příznačné je, že laictvo i theologové je nacházejí i v Novém Zákoně (čím se má vysluhovat, kdo má vysluhovat, komu smí být vysluhováno, jak často, co se u toho má říkat ...), ale nic takového tam ve skutečnosti není! Je to zase jeden z projevů toho, co nazývám kulturou nevnímání.

Manželství - vstupenka pojmu svátosti do křesťanského slovníku

Vraťme se ale zpět k tomu, co které církve považují za svátost. Většinou by mělo jít, ať už konfesijní formulace dopadnou, jak chtějí, o to, co verbální obsahy víry materializuje, a stává se tak pro víru i něčím nevyhnutelným, leda by tomu něco bránilo.

Pokud přejdeme to, co má katolická církev navíc, tak nic z toho v Bibli ustanoveno není. Bible nezná biřmování, nezná ani kněžské svěcení. Biřmování se vsunulo mezi křest a eucharistii, jako potvrzení, že člověk, který byl bez svého vědomí a souhlasu jako novorozeně pokřtěn, ví, v co věří, a může mít tudíž účast na eucharistii (v židovství funguje podobně bar micva). Luther zavedl k podobným účelům konfirmaci, ale evangelíci ji nevnímají jako svátost. Bible nezná kněze (pro církev) ani faráře. Ale i evangelíci potřebují své faráře do duchovenského úřadu nějak slavnostně uvést, k tomu slouží tzv. ordinace. Avšak ani ona není svátostí. Bible nezná ani svátost smíření (zpověď). Raná církev praktikovala veřejné, nikoliv tajné, vyznání hříchů. Dnes to tak praktikuje leda poněkud nezařaditelný Modrý kříž. Zpověď je pro katolíky předpokladem k účasti na eucharistii. Evangelíci si s ní rady moc nevědí, není jasné, jsou-li pro nebo proti a proč vlastně?

Tzv. svátost nemocných (lidově poslední pomazání), je příkladem toho, jak se dá věřené zpětně vpašovat do Bible: bazíruje na poněkud vágně popsané léčebné metodě v Jak 5, 14-16 ř. Jakub však žádný obřad neustanovuje - jen vede starší, aby se aktivně věnovali nemocným členům společenství. A podobné je to i s manželstvím.

Také manželství Bůh ani Ježíš neustanovili. A už vůbec není manželství nutným zpřítomněním spásonosných událostí v životě věřícího. A přece dnes téměř nabývá významu článku víry, ačkoliv starocírkevní vyznání se o něm nezmiňují. Katolické aktivity, které se v současné diskusi snaží vnutit i sekulární veřejnosti model manželství a rodiny, jak vykrystalizoval v XIX. století, lze pochopit, protože pro ně je to svátost. Bible však žádný model rodiny ani manželství nemá. Za dobu jejího vznikání jí prošly modely mnohé, dokonce ani monogamii nevynalezli křesťané, ti ji jenom automaticky převzali z římského práva. Už ve středověku, kdy se církev zapletla do dynastických záležitostí potomků stěhování národů, se však definicemi toho, co je manželství, musela zabývat (viz Leah Otis-Cour, Rozkoš a láska, ISBN 978-80-7021-542-5). Proč to ale řeší evangelíci a do jejich soubojů se sekulárním právem, dnes hlavně v souvislosti s tzv. manželstvím pro všechny, se aktivně zapojují, to suď Bůh sám!

Přece i k tomu si verš v Bibli najdou: je to Ef 5, 32 (ř,l). Jde právě o jedno z těch nešťastně přeložených míst v listu Efezským. Pavel se zde zabývá tím, že i soukromý život Ježíšových následovníků má ve svých vztazích odrážet to, co vyznáváme (podrobně tzv. Haustafeln - cz a ř). Pokud by tu ustanovoval manželství nebo svátost, musel by tudíž ustanovovat i rodičovství a otrokářství, a také rodičovství a otrokářství by muselo být svátostí, protože i v těchto vztazích se má křesťanova víra projevovat. Ale právě zde použil Jeroným či nějaký jeho tovariš pojmu sacramentum. A tím způsobil zmatení jazyků ...

Pojem, který v římském, pohanském, prostředí také neoznačoval obřad, nýbrž dary, které přinášeli poutníci bohům, vztáhl na úkony křtu a eucharistie teprve Tertulian (160-220), a rovnou účastí na nich podmínil spasení. Z daru Božího na podporu víry se stává povinnost. Další tzv. "svátosti" se začaly přidávat postupně, ale v Bibli, při její reflexi, začne pojem svátost - sacramentum, díky onomu nešťastnému překladu úřadovat kolem manželství, protože tam je použit velmi výrazně, i když se o něm jako o svátosti začíná mluvit až v X. století.

Bible svátosti neustanovuje, ale dosvědčuje

Kolik svátostí ustanovila Bible? Je zřejmé, že žádnou. Tím však nemají být zavrženy. Bible dosvědčuje, že ty hlavní, křest a Večeře Páně, se slavily od počátku (1Ko 11, 23 ř) a samozřejmě. Je jasné, že víra potřebuje být stvrzována viditelnými, hmatatelnými, dokonce ochutnatelnými, znameními. Ony dva hlavní obřady - křest a Večeře Páně, byly pro dobu novozákonní tak samozřejmou součástí liturgického života rané církve, že o tom nepotřeboval nikdo ještě tehdy psát. Je však třeba přiznat si, že jsou dány jaksi zvykem a dohodou, je to věc definice svátosti, či jak to nazveme, když ten pojem sám má původ v chybném překladu. Nesmí se z nich ale stát důvod k nenávisti, ani k povyšování (to se křtu i eucharistii bohužel stalo - jsou jen pro ty skvělé křesťánky). Pokud zvítězí technikálie nad obsahem a smyslem, jsou znamením vyprázdnění a stávají se pro církev jen odsouzením (1Ko 11, 28n ř).

---

Pod čarou:

Sacramentum v Apokryfech (deuterokanonických knihách):

Jsem, ač necírkevní, evangelicky věřícím křesťanem. Na rozdíl od katolíků, lutheránů i některých evangelíků českobratrských, uznávám rozsah Starého Zákona podle kánonu hebrejského, tedy bez toho, co také výše zmíněný Tridentský koncil doplnil podle LXX jako knihy "deuterokanonické", tedy dodatečně kanonizované. Pro úplnost je třeba ale doplnit, že pojem sacramentum se vyskytuje i v nich, ale platí o tom to samé, co o jeho překladech z aramejštiny a řečtiny:

• Tobiáš 12, 7 (ř,l): μυστηριον βασιλεως - královské tajemství, tedy žádné ustanovení obřadu.
• Moudrost 2, 22 (ř,l): μυστηρια θεου - polemika s nihilisty, kteří říkají, že je vše lhostejné, proto si mohou dělat, co chtějí - utiskovat slabé, pronásledovat spravedlivé. O nich říká Šalomoun, že "neznají tajemství boží".
• Moudrost 6, 24 (ř,l): Ve Vulgátě se hovoří o tom, že mluvčí nebude skrývat tajemství/svátosti boží před posluchači. Text se zde odchyluje od LXX.
• Moudrost 12, 5 (ř,l): Jediné místo, které odkazuje na svátostné úkony, ale ne v křesťanském smyslu. Hovoří se zde o zvrhlostech předizraelského obyvatelstva Palestiny, že m.j. vraždili děti a pili jejich krev, jako při nějakém mysterijním obřadu. Podkladem je řecké slovo μυστος, tedy účastník mysteria.

Na různých chatech (tedy ne zde) mi psali arogantní katolíci, že svátostí je 7, protože je ustanovuje ne jen Nový, ale i Starý Zákon. Bohužel se v tom projevila ne jen jejich domýšlivost, ale i funkční negramotnost. Ani Starý Zákon, jak řečeno výše, pojem svátosti nezná, ani katolické svátosti neustanovuje. Tento dodatek připojuji, aby bylo jasné, že se to týká i těch knih, které mají katolíci v Bibli navíc. Tyto knihy Jeroným neuznával, přeložil je někdo jiný. Tady je ten jiný rukopis překladatele jasný.

Evangelické pojetí starozákonních "svátostí":

Evangelíci někdy hledají analogie v židovských znameních víry, jimiž také argumentují, že Starý i Nový Zákon znají dvě svátosti

• Křest = obdoba obřízky (Gn 17, 10-14 he,ř,l)
• Eucharistie = obdoba Pesachu (Ex 12, 1-28.43-51 he,ř,l)

I tohle hledání analogií trochu pajdá. Křest ovšem nahrazuje v novozákonním myšlení "obřízku těla" "obřízkou srdce". Ale už v tom má jinou funkci, než obřízka. Minimálně už jen v tom, že obřízka je výrazem etnocentrismu, kdežto křest universalismu.

Analogie s Eucharistií je sice nasnadě, protože z Pesachu vzešla. Obě slavnosti jsou zpřítomněním nějaké osvobozující události - vyvedení z Egypta - vyvedení z hříchu. Obě procházejí žaludkem a zahrnují prvky dramatu. Ale Pesach je jednou za rok, kdežto katolíci i jiné církve slaví Eucharistii každé bohoslužby - katolický kněz denně, evangelíci helvetského ražení jen 4× do roka, ale i zde je volání po jejím slavení častěji. Proto i zde je funkce obou obřadů rozdílná. Už ale Didaché se zde inspirovala, když například účast na eucharistii podmiňuje křtem. Účast na paschálním hodu je také podmíněna obřízkou.

Avšak i tady platí, že ani Starý Zákon pojem svátosti nezná, žádný z obřadů pro Židy není jako svátost označen ani ve Vulgátě, ani v LXX se o nich nikde neužívá pojmu μυστηριον.