Sémantika Janova evangelia

 Rozbor jazykového stavu textu J 20, 19-31
 Příspěvek k porozumění Janovu evangeliu

struktura textu:

            Text je koncipován typickým Janovským způsobem: převažují sice narrativní výpovědi nad přímou řečí, přesto jejich funkce spočívá v přípravě scény pro výrok. Zvolená část 20. kapitoly je na konci 18. verše uvedena zvěstováním vidění Pána (perf.). Obdobný výrok uvádí druhou, podobnou epizodu o zjevení Pána (rovněž perf., ale pl. - podmět jsou nyní učedníci), která tvoří současně závěr příběhů zjevování vzkříšeného (nepočítáme-li kap. 21. považovanou obecně za dodatek k původnímu evangeliu). Serii zjevování Vzkříšeného uzavírá autorovo slovo k čtenáři/posluchači, vyjadřující pragmatiku celého evangelia.

            První oddíl (19-23), následující po Mariině zvěstování, se odehrává ještě tentýž den, kdy byl vzkříšen Ježíš. Ve shodě s L (oproti Mk a Mt) se odehrává setkání se vzkříšeným v Jeruzalémě. Zastihuje učedníky shromážděné ve strachu za zavřenými dveřmi. Čas události, místo a okolnosti jsou vyjádřeny participiálně, hlavním časem, jako hlavní událost, pouze přítomnost učedníků právě za zavřenými dveřmi. Centrální výpověď představuje Ježíšův vstup, avšak postavení zmínky o zavřených dveřích (mající vztah ke strachu učedníků jako i k zdůraznění neobyčejnosti Ježíšovy náhlé přítomnosti) upoutává pozornost čtenáře a motiv příchodu zavřenými dveřmi se objevuje i ve druhém, paralelním příběhu ve stručnější podobě.

        Do strachu učedníků vstupuje vzkříšený s pozdravem pokoje. Oproti jiným zde vystupujícím motivům není „ειρηνη“ pro Jana zvláště typický (dále k tomu viz sémantika↓). Mimo 20, 19 se vyskytuje toto slovo u J jen ve 14, 27 a 16, 33, v obou případech však v tak závažné výpovědi, že je zřejmé, že ani ve 20, 19 nepůjde jen o pozdrav, nýbrž o realizaci oněch dvou mesiášských zaslíbení. Vzkříšený poprvé jako legitimaci užívá rukou a boku, tedy známek ukřižování. V celém zvoleném oddíle se tento motiv objeví třikrát. Nový pozdrav pokoje uvozuje první řeč vzkříšeného k učedníkům.

        Ježíšovy výpovědi jsou uvozovány slovesem „λεγω“, dílem ve tvaru aoristu, dílem v praesentu historickém (např. pozdravy pokoje v 19. a 26. verši). Obsahem první výpovědi je poslání učedníků, samo o sobě abstraktní, avšak jeho svázání s posláním Ježíšovým je prvním prvkem v závěrečné části evangelia, vedoucím k rekapitulaci dosavadního Ježíšova příběhu. Jestliže vzkříšení odhaluje jeho cestu jako smysluplnou, stává se příkladem učedníkům. O svém vlastním poslání mluví Ježíš v perfektu: jde sice o minulou událost, ale projevující se v přítomnosti. Motiv poslání je u Jana velmi četný. Vždy jde především o poslání Ježíšovo, v této souvislosti se však týkají učedníků i výroky, vztažené na Ježíše. Model Ježíšova poslání učedníků je však součástí 17. kapitoly, kde je rovněž odvozováno od poslání Ježíšova.

            Poslání je i okolností, za níž je učedníkům dán Duch Svatý. Oproti Lukášovu podání se tak děje ještě v den vzkříšení a jeho dárcem je sám Ježíš. Děje se tak dechnutím na učedníky. Motiv daru Ducha Svatého, který dává život (duch=dech=vítr), jehož přijetí je podmíněno vírou, a který je zdrojem nové existence, stejně jako ve 20. kapitole, se táhne celým Janovým evangeliem. Počínaje 3, 5, dále vystupuje toto téma zvláště do popředí v kap. 14.-16., kde je jeho seslání podmíněno Ježíšovým odchodem (křížem). Zde je zmíněna i jeho učitelská, zjevovatelská a soudcovská funkce. Ve 20, 23 vrcholí toto téma posláním učedníků rozhodovat o odpuštění/neodpuštění. Tento výrok je téměř shodný s Mt 16, 19; 18, 18, kde je však použito jiné terminologie (proti J: odpustit/zadržet, Mt: rozvázat/svázat). Shoda je však gramatická - conj. aor. ústí do perf. pass. (u Mt part.). U Mt se první výrok týká pravomocí Petrovy, který právě vyznal svoji víru, druhý celé církve, zbudované na „tomto základě“ (Mt 16, 18). I zde je ona soudcovská funkce tedy vázána na víru. (Může jít o dva různé překlady téhož výroku z aramejštiny). Spojení soudcovské funkce s darem Ducha není u J příliš časté. Duch sice odhaluje světu, v čem je hřích a spravedlnost (16, 8) a obojí má opět co do činění s vírou v Ježíše jako Krista, většinou je však jeho funkce pro věřícího utěšitelská a učitelská. Jan proto k označení Ducha Svatého užívá občas deskriptoru „παρακλητος“. Soudcovskou funkci lidí, obdařených Duchem svatým je třeba vidět ve světle eschatologického významu, který zvěstování o příchodu Ducha svatého mělo pro prvotní církev (W. Trilling: MIT PAULUS IM GESPRÄCH, Lipsko 1988, ISBN 978-3-746213125; Apoštol Pavel, misionář a teolog, ISBN 80-7021130X; viz Jl 3, 1-5 || Sk 2, 17-21), předně však ze způsobu užívání tohoto motivu u J a zároveň ze souvislosti s posláním Ježíšovým a jeho vlastní soudcovskou funkcí (k tomu viz dále sémantika: poslání, Duch). Koncentrovaná je tato tématika v kap. 3., kde se objevuje i další pro J typický motiv: ζωη. (vv. 15-17).

            Zatímco z předešlého příběhu není zřejmé, že by jeden z učedníků chyběl, 24. verš touto zmínkou pomáhá otevřít nové téma v příbězích o zjevování. Tomáš (učedník, kterému J věnuje velkou pozornost), kdysi ochotný jít s Ježíšem na smrt (11, 16) (možný však i jiný výklad: Tomáš pochybuje o smyslu, jít se nechat do Jeruzaléma zabít!) nebyl při prvním Ježíšově zjevení učedníkům. Tím se stává jakoby další potvrzující instancí, na ostatních učednících nezávislou. (Zajímavá je v této souvislosti obdoba motivu chybějícího při rozdílení Ducha božího se SZ příběhem o rozdělení Mojžíšovy moci sedmdesáti starším. Otázka je, do jaké míry jde o podobnost formální či obsahově závažnou?)

       Podobně jako Mariino zvěstování uvádí první Ježíšovo zjevení učedníkům, uvádí druhé zjevení zvěstování učedníků absentujícímu Tomášovi. Empirická fakta se stávají důvodem k Tomášovým pochybnostem. V podmiňovací hlavní větě odmítá zvěsti o vzkříšení uvěřit. Nevěra mu bývá vytýkána, dává však vyniknout tomu, že víra ve vzkříšení Ježíšovo není produktem bláhové důvěřivosti či únikem z reality a zároveň je projevem střízlivosti: své uvěření Tomáš podmiňuje viděním a dotekem stop po Ježíšově umučení. Upozorňuje tedy na to, že Ježíšovou mesiášskou legitimací je kříž a odmítá věřit ve Vzkříšeného, který by nebyl totožný s Ukřižovaným. Vzkříšený musí být právě ten Ukřižovaný. V tom je třeba s Tomášem souhlasit. Tím je připravena scéna pro zjevení druhé:

            Toto se odehraje za podobných okolností jako prvé, i když se zde již nemluví o strachu učedníků. Odehraje se osmý den. Snad jde již o ohlas svěcení neděle (sedmý den = sobota). Učedníci by tudíž byli navštíveni ne již v zoufalství, ale v nadějném bohoslužebném očekávání. Ve v. 26. se Ježíšův vstup do tohoto společenství popisuje shodně jako ve v. 19. Další Ježíšovo slovo se však obrací pouze k Tomášovi, s nímž vede Vzkříšený na závěr rozhovor. Potvrzuje správnost toho, co od něj očekával - znaků ukřižovaného - a nabízí mu i to, co nedovolil (s argumentem, že ještě nevystoupil k Otci) prve Marii (v. 17.): aby se ho Tomáš dotkl. Takto osloven však již Tomáš nepotřebuje trvat na úplném splnění svých podmínek a bez dalšího vyznává víru v Ježíše jako svého Pána a Boha (srv. 20, 17). Tím otvírá téma vztahu víry a vidění. Jde o prodloužení tématu vidění Boha, které, jak janovská škola zmiňuje, je nemožné, bez vidění Ježíše. To je náplní 16. kap. o níž jsem mluvil už v souvislosti s pozdravem pokoje, daru Ducha. Ježíš však nepřímo Tomáše kárá blahoslaví-li ty, kdo neviděli a uvěřili, čili ty, kdo vzejdou ze zvěstování učedníků, na které pamatuje i ve své modlitbě v 17. kap. Tím, že celý příběh ústí právě do onoho výroku, je vyzdviženo jako závažné téma víra.

(poznámka dne: 12. 8. 1994 {podle KR 8/1982 P. Pokorný, ActPetr12, pozn. 23.} motiv anagnorize, nepoznání a pozdější odhalení, hrají roli i v židovských epifaniích {Tobit 12, 15.22}, i ve zprávách o setkání se vzkříšeným {L 24 ~ Mk 6, 49 ~ J 21, 4-7; J 20, 16} i v dobové helénské literatuře. Jejich obdobou je i motiv pochybnosti {J 20, 24-29; Mt 28, 17-20}.

            Vzbuzení čtenářovy/posluchačovy víry je i podle závěru, záměrem autorovým. Víry, že právě ten Ježíš - ukřižovaný, je onou branou, skrze níž se chodí ze smrti do života, jejímž projitím se z tělesného člověka stává člověk zrozený z Ducha. Tím jakoby evangelista vyzval naposledy k rekapitulaci celého evangelia.

K sémantice oddílu J 20, 19-31

      Na evangeliu Janově je nápadné, že obsahuje několik témat nadhozených už úvodním prologem, která se znovu a znovu vynořují v toku řeči, vzájemně se prolínají a jsou tak rozvíjena, prohlubována a konkretizována. Připomíná tak jakoby (lepší přirovnání mě nenapadlo) velikonoční pomlázku, složenou z několika prutů, jejichž svazek ústí do mašličky na vrcholu, která uzavírá celé dílo a dává mu formu. Touto „mašličkou“ na vrcholu propletence je právě zvolený oddíl. Jeho jednotlivá témata nemají tudíž smysl jen v jejich vlastní souvislosti, nýbrž z jejich průběhu celým evangeliem, během něhož se vyvíjela až k tomuto vrcholu. Dobrý výklad závěru předpokládá více než u synoptiků podrobný rozbor jejich výskytu a zpracování v celém evangeliu, na což mi již nezbývá čas. Přesto stručně k nim:

 ειρηνη - pokoj:

        Jan jej mnoho neužívá. Přece Pokoj je Ježíšovým darem učedníkům (14, 27). Je tím, co přijímají v Ježíši, co přesahuje veškerou lidskou zkušenost (16, 33). Pokoj stojí v protikladu k tomu, co učedníci přijímají ze „světa“. Také zde vstupuje pozdravem pokoje Ježíš do jejich strachu. Vzkříšení, spolu s pozdravem pokoje a důrazem na ukřižování zvěstuje, že nešlo o planý slib, ani že nebylo jeho naplnění ukřižováním ohroženo, nýbrž v ukřižování se onen pokoj realizoval. Svázání tohoto pokoje s příběhem Ježíšovým však naznačuje, že nepůjde o gnostický netečný klid.

poslání:

            Již jsem řekl, že je třeba vyjít z výroků o vlastním Ježíšově poslání. Tento motiv, spojený s posláním učedníků, se objevuje hustě v Ježíšově Velekněžské modlitbě (17. kap.). Totéž téma je i náplní příběhu o umývání nohou učedníkům. Přitom nejde jen o pouhý příklad k jednání. K přijetí takového způsobu života musí být člověk povolán a uschopněn. Právě však v Ježíšově poslání je i povolání a zmocnění pro učedníky. Po kap. 17. Se evangelista k tomuto tématu vrací až při vzkříšení.

 (poznámka dne 4. 8. 1994: v rámci tématu poslání Ježíšova a učedníků je zajímavé, jaké místo v něm zaujímá soud. Téma soudu a souzení vystupuje na povrch zvláště v kapitolách 3., 5., 7.-8. a12. Ve 3. se o něm mluví na pozadí otázky po vstupu do Božího Království a narození z Ducha. v 5. a 3. vystupuje toto téma společně s tématem život, který je ze slyšení a následné víry a byl dominantním tématem kap. 4. i počátku 5. Zde už však jde především o Ježíšovu pravomoc oživovat nebo křísit z mrtvých, dovozované, jako i jinde, odvozením Ježíšova jednání od jednání Božího. Ježíš se prohlašuje Synem božím a je mu dán titul Syn člověka = soudce. Pravomoc soudit je mu dána z boží lásky. Dále, jako potom i v kap. 7. a 8. je zde vyzdvižena otázka pravosti Ježíšova soudu, v kap. 7.n kontrastující se soudem odpůrců. V kap. 12. soud nastal a v 18. je odsouzen Ježíš sám. {viz dále soudcovská pravomoc učedníků, obdarovaných Duchem.}). (srv. též 9, 7.4).

Πνευμα - Duch:

            Jde vlastně o téma v J téměř dominantní (1, 33; 3, 5-8, 4. kapitola a kapitoly 14.-16.). Protikladem k Duchu je tělo, ale Slovo se i tak stává tělem. Jeho protikladem je i vnější bohoslužba (4, 23n). Vedle daru Ducha se zde tudíž mluví i o lidech, kteří se nenarodili z vůle těla ani vůle muže, ale právě z Ducha. Toto narození pak znamená Život (6, 63). Otázka po takovém narození z ducha = z hůry, rámuje evangelium jako jeho pragmatický cíl. Přitom dar Ducha i zrození z Ducha, jsou podmíněny Ježíšovým odchodem (3, 14n. 7, 39, kap. 14.-16.). Ježíšův kříž tedy umožňuje to, co se Nikodémovi zdálo nemožné. Zároveň jedině Duch dává pochopit smysl Ježíšova vystoupení. Odhaluje v ukřižovaném Krista. Působí víru a zároveň jeho přijetí víru předpokládá. Zajímavé je v této souvislosti ztotožnění Ducha se slovy Ježíšovými v 6, 63. Zde je Duch také tím, co dává život a v janovské souvislosti je třeba psát Život (duch=dech=vítr). Spojení poslání učedníků s pravomocemi odpouštění, též s darem Ducha, není typické (viz syntax). Obojí se tu však prolíná s jiným výrazným tematem:

αμαρτια - hřích:

            O hříchu se mluví v Jan. celkem 21 ×. Zvláště hustě toto téma vyplývá na povrch v kap. 8.-9. a 15.-16. (1, 29; 5, 14; 8, [11].21.24.34.46; 9, 2.3.16.24.25.31.34.41; 15, 22.24; 16, 8.9; 19, 11; 20, 23). Ne bez významu bude, že evangelium začíná vyznáním Ježíše, jako beránka snímajícího hřích a končí předáním pravomocí nad ním učedníkům, „zůstávajícím v jeho slovu“ (J 8, 31). Co však to hřích je a není-li hříšník sám Ježíš, to zaměstnává zvl. 9. kap. Jedno Ježíšovo uzdravení končí výzvou uzdravenému, aby již nehřešil (5, 14), podobně propouští hříšnici (8, 11), i když tento oddíl byl do evangelia vsunut později. Podrobněji je téma rozebíráno v 1J.

οραω - vidění Boha/Ježíše:

            O vidění Boha se u J mluví 5 × a naposledy v kap. 14., kde vidění Boha předpokládá vidět Ježíše. (i 1J se tímto obírá). 9 × se pak mluví o vidění Ježíše, z toho 3 × ve 20. kap. Zde však je už naznačeno, že jde o více nežli jen vidění „tělesné“.

jméno Boží:

            O něm se mluví celkem 6 ×, z toho 3 × v kap. 17. Jeho oznámení lidem bylo smyslem Ježíšova vystoupení a Ježíš o něm mluví jako o díle hotovém. Poznání Boha pak znamená život. 17, 26 se Ježíš přimlouvá, aby Bůh dal učedníkům poznat své jméno a smyslem tohoto poznání je, aby mezi nimi byl vztah lásky, jako mezi Bohem a Ježíšem. Touto prosbou vrcholí Ježíšova Velekněžská modlitba.

jméno Ježíšovo:

            3 × se mluví o věření ve jméno Ježíšovo, 1 × jako o podmínce záchrany před soudem, kdy nevěření je naopak odsouzením, na počátku evangelia se pak o něm mluví jako o moci k tomu, aby mohl být člověk dítětem Božím, tedy být z Boha zrozen a tudíž živ, jako i na konci.

            7 × je použita předložka s dativem - ve jménu - přičemž se mluví 5 × o modlitbě v Ježíšově jménu, jejím splnění a nesení ovoce ke slávě Boží. Ve 14, 26 podmiňuje tato formulace seslání Ducha Ježíšovým vystoupením. Naposledy se mluví o životě ve jménu Ježíšově, který je cílem evangelia. Tyto souvislosti pak, myslím, pomáhají onu jinak nejasnou formulaci - život ve jménu - pochopit a zároveň proniknout ke smyslu celého evangelia, zejména pak zjevování vzkříšeného.

σημειον - znamení:

            V Janově evangeliu celkem 17 ×. Jsou tak nazývány Ježíšovy mocné činy, zvláště zvláštní případ činů číslovaných (proměnění vody na svatbě v galilejské Kaně 1. a uzdravení syna královského úředníka 2. Odsud se odvíjí hypotéza o „Knize znamení“ jako jednom z janovských pramenů). Zpravidla jde o znamení vedoucí k víře a ne vždy v negativním smyslu. Na základě prvního znamení v něho uvěří i učedníci. v 6, 26 staví Ježíš víru ze znamení proti víře na základě materiálního požitku. Sám Ježíš navíc předkládá své skutky jako důvod, proč by měli v něho učedníci věřit 10, 37n; srv. 5, 36 a j. Přesto sdílí i Jan skepsi synoptiků nad vírou ze znamení: víra davů, která vznikne viděním znamení bývá mělká a brzy opadá, nebo nedospívá k určitému rozhodnutí pro Ježíše. Na znamení se odvolává i Nikodém, neschopný veřejně se k Ježíši přiznat. 2 × je Ježíš žádán, aby se legitimoval znamením (2, 18 a 6, 30) a v 4, 48 je onomu úředníkovi víra na základě znamení vyčítána, stejně jako zde Tomášovi. Ano: ačkoliv i závěr evangelia mluví o znameních ke čtenářovu uvěření, jsou to znamení dosvědčená, ne čtenářem/posluchačem viděná. Přesto však se dá mluvit o positivním přístupu ke znamením. Jde o to, aby jeho pozorovatel neustrnul na povrchu, nýbrž dokázal prohlédnout k jeho podstatě, co je za ním: nač znamení jako signál odkazuje. V tomto směru Ježíš asi znamení doporučuje v příběhu 6, 22-35. Takto pak lze chápat jako znamení nejen supranaturální skutek, nýbrž Ježíšův život jako celek.

Já jsem, i když nejsem Ježíš …

 Příspěvek k pochopení Janova evangelia a jeho specifické  mystiky

Uveřejněno 11. 10. 2011 ve Svobodných protestantských stránkách 

Je ekumenickým nešvarem kazatelů všech církví, opakovat některé fráze tak vytrvale, že už se to ani snášet nedá. Kupříkladu mnoho kazatelů ztotožňuje asertivitu s drzostí, a člověk to slyší během jednoho měsíce několikrát! Stejně jsem nápadně často slyšel, třeba v kázání jedné farářky ČCE či v kázání samotného Tomáše Halíka větu, že „křesťanství nespočívá v nějakém mystickém prožitku“. I tady bych řekl, že slova mystika nebylo užito zcela správně. Co rozumím slovem mystika a proč se jí nebráním, proč ji považuji naopak za vhodný způsob uchopení křesťanské zkušenosti, se pokusím vysvětlit na velice unikátním místě v Janově evangeliu: J 9, 9.

Toto místo má v dějinách exegese Janova evangelia poněkud smutný osud. Mnohé z komentářů, které mám momentálně k dispozici, jej okázale ignorují: k osmému i desátému verši poznámek spoustu, devátý však jakoby neexistoval. Pokud tedy některé o něj zavadí, leda že si jej vezmou za důkaz pro tvrzení, že výroky, kdy Ježíš užívá formuli „εγω ειμι“ (egó eimi = já jsem) nemusejí mít zvláštní význam, když jich může užít i kdokoliv jiný. C. K. Barett by to dokonce považoval za troufalost!

Oč běží? Několik Ježíšových výroků je totiž nápadné právě oním „εγω ειμι“. Nejen na komentářích, možná především na překladech je patrné, jaký této formuli vykladači a překladatelé připisují význam. Přitom u těch, které jej překládají nějak výrazně (Kralická = Kral, „Nová bible kralická“ = NBK, Vulgáta, Pešita), se nedá s jistotou říct, zda tak činí promyšleně, či je to vedlejší produkt překladatelské strategie – formalismu (nebo absence jakékoliv reflexe strategie). Značná část překladů, zřejmě i Český ekumenický překlad (ČEP) bohužel, jim zvláštní význam zjevně upírají. Pozná se to tak, že jsou na různých místech překládány všelijak, překladatelé se je možná i někde snaží kategorizovat, a rozdílným překladem odlišovat „významná“ od „nevýznamných“ (velmi zřetelně „anglický“ The Orthodox Jewish Brit Chadasha, 1996), což považuji za hrubý omyl.

Fráze někdy zahajuje řeč, ocitá se uprostřed, nebo jí logion vyvrcholí. I to ztěžuje jejich kategorizaci.

Problém působí i fakt, že této formule je užíváno několikerým způsobem. Nejnápadnější jsou ta místa, kde Ježíš pouze řekne „já jsem“, což bývá občas srovnáváno s Hospodinovým „Jsem, který Jsem“ z Ex 3, 14 (Εγώ εἰμι ὁ ὤν v LXX). Někdy spojeno třeba s „nebojte se“, jako v 6, 20, případně se vztažným zájmenem a přechodníkem, jako hned první v 4, 26. Velmi často se však těmito slovy Ježíš k něčemu či někomu přirovnává, to jsou třeba ona notorická místa, rozpracovaná někdy do alegorií: o chlebu života, dobrém pastýři, dveřích pro ovce, vinném kmeni (a Bohu – vinaři, či učednících jako ratolestech), cestě, pravdě a životu. Naposledy zazní 3× v 18. kapitole, ale to se bude Ježíš vydávat ozbrojencům, kteří jej přicházejí zatknout (viz tab. níže), proto je třeba Bill Mounce za logia nepovažuje vůbec.

Položíme-li si otázku, kolik jich přesně je, bude to také těžké zodpovědně říct. Rovnou řeknu, že jich je 24, ačkoliv jsem v některých komentářích našel i větší číslovky (Bill Mounce naopak jen 21), bohužel jejich autoři se neobtěžovali říct, jak k takovým počtům došli. Pokud si vezmete řecký text, a budete si tuto frázi podtrhávat, víckrát než 24× si neškrábnete. Mnohé z toho však bude opakováním některého z předchozích logií. Sám se domnívám, že i ta je nutné započítat, neboť pokud využil Jan reakcí publika (6, 41) či svého vlastního komentáře (18, 6) k zopakování, měl s tím nepochybně nějaký záměr. Minimálně ten, aby je čtenáři zafixoval, někdy mu to však umožní téma dále rozvíjet, posunout na novou úroveň.

Někdo by si však škrábnul pouze 23×. Výrok, ne nepodobný těm Ježíšovým, totiž jen a pouze v J 9, 9 pronese někdo zcela jiný, právě uzdravený slepec. Přiznávám, i já, když jsem se začal před lety těmito výroky zabývat, jsem toto místo automaticky přecházel, dokud jsem si neuvědomil, že i s ním je jich 2×12, a tento by byl přesně 12., prostřední, a že i „graficky“ vytváří jakýsi střed evangelia. Až potom jsem mu začal věnovat větší pozornost, a hlavně jej přestal od Ježíšových výroků oddělovat. Dnes jsem přesvědčen, že s nimi souvisí víc, než kolik jsou vykladači ochotni připouštět.

Zde uvádím seznam oněch logií k dalšímu studiu:

№	Jan	Obsah	poznámky	motivy
1.	4, 26	Ježíš se ohlašuje samařské ženě jako Mesiáš.		žízeň/hlad × napojení/sycení, život věčný, sestoupení z nebe, přijímání lidí, poslušnost, vůle boží/otcova, eucharistické motivy
2.	6, 20	Ježíš se ohlašuje vystrašeným učedníkům, kteří jej vidí kráčet po hladině.	+ nebojte se! Předcházelo nasycení zástupů chlebem, chléb bude důvodem k hledání Ježíše a podnětem k následujícím výrokům o chlebu života …
3.	6, 35	Ježíš se přirovnává ke chlebu života …	Ústí do podobných výroků, jako rozhovor se samařskou ženou. Ježíš přijímá každého, neboť nesestoupil, aby činil svoji vůli, nýbrž vůli svého Otce.
4.	6, 41	Reptající Židé opakují předcházející výrok	Nikdo nemůže přijít k Ježíšovi, nedá-li mu to jeho Otec.
5.	6, 48	Ježíš opakuje 3. logion.	Předchází výrok typu „amen, amen …“, které spojují výroky o věčném životě. Ten je zaslíben věřícímu v Ježíše. Ježíš se srovnává s manou na poušti.
6.	6, 51	Výrok o chlebu života ústí do výroků o jedení Ježíšova těla.	Téměř „kanibalské“ motivy rozloží skupinu Ježíšových posluchačů, takže zbyde jen 12 učedníků, a jeden z nich je označen za zrádce.
7.	8, 12	Ježíš se ztotožňuje se světlem světa.	Kdo jej slyší, nebude kráčet ve tmě. Obsah tohoto výroku bude připomenut v souvislosti se slepcem v 9,5.	světlo × temnota, poslouchání, cesta
8.	8, 18	Já jsem svědčící o sobě a svědčí i Otec, který mě poslal …	Řeč o světle přechází do debaty o potvrzení Ježíšova poslání a vyvolají debatu o Ježíšovu Otci.	svědectví, Otec, poznání (pravda), význam Ježíšovy řeči
9.	8, 24	zemřete ve svých hříších, neuvěříte-li, že já jsem…	Výrok stojí mezi dvěma výroky o smrti v hříších, způsobené nedůvěrou.	(ne)víra, smrt, hřích
10.	8, 28	Až vyvýší Syna člověka, teprve poznají, že Ježíš je, a nečiní nic sám ze sebe …	Výrok přichází po vnitřních dilematech posluchačů, jejich nechápavosti (že mluví o Otci). Ježíš by měl mnoho co říct a soudit …	soud (ne)víra poznání vyvýšení (ukřižování), učení, mluvení, Otec, sebeidentifikace
11.	8, 58	Ježíš JE! (ne byl!) dřív než Abraham. Toto logion je zároveň 14. ze začínajících „amen, amen“.	Ježíš tvrdí, že jej chtějí zabít. Dav to odmítá, ale rady si s ním neví. Po tomto výroku se chápou kamenů, ale on projde jejich středem.	smrt (ukřižování), nepochopení, preexistence, Abraham = reprezentant židovské víry i identity
12.	9, 9	Jediný výrok, který nepatří Ježíšovi!		dospělost, slepota, sebepoznání, přiznání se k učednictví
13.	10, 7	Ježíš se přirovnává ke „dveřím pro ovce“. Jde zároveň o 16. login ze začínajících „amen, amen“.	Jde o skupinu výroků rozvíjejících pastevecké motivy, které začínají v 10,1 15. logiem, které začína „amen, amen“. Zde je stavěn proti sobě pastýř se zlodějem. Kdo vchází dveřmi, je pastýř. S ním se bude srovnávat v 10,11.14. Zatím se přirovnává ke dveřím.	dveře, zloděj, procházení, vcházení, vycházení, spasení, poslouchání, pastevecké motivy
14.	10, 9	Ježíš se opět přirovnává ke dveřím …	Není zmínka o ovcích, ale zmínka o pastvě odkazuje stejným směrem. Výrok vytváří přechod mezi předcházejícím k následnému tématu. Nyní není otázkou, kdo je dveře, nýbrž kdo jimi prochází jako ovce.
15.	10, 11	Ježíš je pastýř „ten dobrý“ (2×)	Pastýř dává svoji duši (život) za ovce. Opozice vlastník ovcí × nájemný pastýř.	pastevecké motivy, vlastnění, vlastnictví, sebeobětování
16.	10, 14		Pastýř zná své ovce a ony znají jeho. Ježíš zná svého Otce a svou duši pokládá za ovce. Podobně trojitý vztah mezi Ježíšem, Otcem a jeho vyznavačem bude hrát velkou roli v následujících kapitolách a vyvrcholí 17.	pastevecké motivy, poznání, Otec, náležení (Ježíšovi, srv. výše ↑)
17.	11, 25	Ježíš je vzkříšení i život – - kdo v něj věří, i kdby zemřel, bude žít.	Odpověď Martě, sestře Lazarově, krátce před jeho vzkříšením. Jediná postava v Janově evangeliu, kterou Ježíš vzkřísí (podobně jako „dcera Jairova“ u synoptiků), která se však stane sama cílem komplotu (12,10). Tak je podoben slepci z 9,9.	život, smrt, vztah k Ježíšovi
18.	13, 19	Prosté „já jsem“.	Ježíš to říká v situaci se společným stolováním, nahrazujícím v J 13 poslední večeři (u J absentující), v souvislosti s Jidášovou zradou, aby učedníci uvěřili, až k tomu dojde …	stolování, následování, zrada, víra, předpověď
19.	14, 6	Cesta, pravda i život, „nikdo nepřichází k Otci, než skrze mě“ …	1. ze 3. výroků, které jsou součástí Ježíšovy soukromé řeči k učedníkům (14. – 16. kap.). Ježíš ohlásí, že učedníci budou po jeho odchodu tam, kde on. Ačkoliv podle něj „cestu znají“, položí Tomáš nechápavou otázku. Výrok je odpovědí na ni.	cesta, pravda, život, Otec, procházení
20.	15, 1	Já jsem vinný kmen, ten pravý Otec vinař …	Výrok apeluje především na učedníky, aby „nesli ovoce“, což mohou jen, pokud „zůstávají v Ježíšovi a Ježíš v nich“. Ježíšova existence se prolíná s existencí učedníků.	vinařské motivy, Otec, vztah Ježíš – Otec, plodnost × neplodnost, čištění, koinonia
21.	15, 5	Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti …	Opakuje předchozí motivy s pohrůžkou, že suché ratolesti (které opustí Ježíše) budou vrženy do ohně.	vinařské motivy, Otec, vztah Ježíš – Otec, plodnost × neplodnost, čištění, koinonia, opuštění, trest
22.	18, 5	Jediné nesymbolické užití, výroky, jimiž se Ježíš vydává těm, kdo jej přicházejí zatknout. I tyto výroky jsou formulovány nápadně nevhodně vůči kontextu (mnohé překlady, např. ČEP, je vyhlazují vložením ukazovacího zájmena!), je třeba považovat za výroky stejného druhu jako ostatní.	Ježíš předběhne Jidáše, neumožní mu vykonat zradu. Ptá se, koho stráže hledají; když jej jmenují odpovídá jim „já jsem“ (nikoliv „to“, jako v ČEP). Jidášova přítomnost je zvlášť vypíchnuta.	sebevydání, prozřetelnost, zrada
23.	18, 6		Tento výrok je opakováním Ježíšova výroku vypravěčem evangelia, když popisuje reakci stráží, které na ta slova ustoupí a padnou k zemi.	strach a úzkost
24.	18, 8		Ježíš opakuje svoji otázku, přichází odpověď, Ježíš připomene, že už jim jednou řekl „já jsem“. Hlavně se stará o to, aby stráže nechaly jeho učedníky odejít, když jim jde o něj. Tím naplní svá slova	sebeobětování a záchrana

Předběžně tedy několik závěrů:

§          Fráze egó eimi je v janovském kontextu zcela unikátní. S výjimkou 9, 9 je jejím mluvčím výhradně Ježíš, proto je třeba považovat ji minimálně za hodnou pozornosti. Ostatně i synoptici ji užívají výjimečným způsobem. Mimořádným způsobem s ní pracuje Zjevení Janovo: Zj 1, 8.17; 21, 6 (srv. Zj 22, 13).

§          Syntakticky a stylisticky nebývá vždy čistá, doporučoval bych nesnažit se ji překladatelsky vyhlazovat (např. vkládáním „to“ v ČEP, nebo syntaktickými změnami), a to ani v případě dynamických překladů. Je-li podstatou dynamického překladu, že má na „současného čtenáře působit tak, jako na cíleného kdysi“ (W. Egger, Methodenlehre, ISBN 3-7462-0441-0), nemusí dnešní čtenář nutně všemu hned porozumět, a o co ten cílený kdysi škobrtal, nad tím by se i dnešní měl pozastavit. Doporučil bych překládat ji vždy a za všech okolností stejně, a to i za cenu stylistického neladu. Samozřejmě, pokud to cílový jazyk dovoluje (např. ve francouzštině by mohly vzniknout problémy).

§          Rozhodně nedoporučuji pokoušet se je třídit na významné a nevýznamné (jak to činí např. židovský překlad „The Orthodox Jewish Brit Chadasha“ (OrtJBC) do „angličtiny“ z roku 1996), a jakkoliv je překladatelsky odlišovat. Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat veškerá užití fráze egó eimi za významná bez ohledu na další okolnosti, které ji v konkrétních případech provázejí (proti Bill Mounce).

§          Ze stejných důvodů rozhodně nedoporučuji slepcovo egó eimi odlišovat od Ježíšových logií (jak to dělá např. ČEP (proti W. Hall Harris III). Domnívá-li se třeba C. K. Barett, že 9, 9 je důkazem náboženské bezvýznamnosti této fráze, myslím si naopak, že jej mělo zarazit, když Jan tak důsledně tuto frázi vkládá výhradně do Ježíšových úst, proč ji nyní jednou jedinkrát, přesně uprostřed, propůjčí jiné postavě? C. K. Barett a jemu podobní spíš podcenili význam postavy slepce v celém příběhu (jako by to měl být jeho osud literární i hermeneutický!), kterou komentáře zpravidla reflektují pouze jako objekt k demonstraci Ježíšovy moci. Pokud by slepcovo „egó eimi“ nemělo s Ježíšovými výroky žádnou spojitost, proč by Jan neužil bohatých možností řečtiny, aby je neodlišil (srv. např. 17, 11)? Bylo by to i stylisticky vhodnější. Stejně by mohl už Jan odlišit míru významu jednotlivých logií. Jsem přesvědčen, že tak jsou všechny tyto výroky formulovány záměrně.

§          Od těchto výroků odlišuji ty, kde jsou podmět a přísudek v pořadí opačném. Jde o J 3, 28 (případně i 1, 27, ale toto místo je textologicky nespolehlivé), kdy mluvčím není Ježíš, nýbrž Jan Křtitel. Dále o výroky 7, 34.36; sérii opakujících se výroků 12, 26* || 14, 3 || 17, 24 a 18, 37. Kromě toho, že syntakticky nevyčnívají, nevykazují ani žádnou mimořádnou vzájemnou souvislost, leda právě tím opakováním. Souvisejí-li (a to nepochybně) s našimi výroky, pak jen díky vysoké míře koherence, kterou Janovo evangelium (s výjimkou zjevných vsuvek či dodatků, jako je 7, 53-8, 11 nebo celá 21. kapitola) vykazuje. Totéž lze říct o podobných, leč syntakticky mnohem hladších výrocích, jako je připomínka 8, 12 v 9, 5. V obou se sice Ježíš přirovnává ke světlu, přesto druhá podoba tohoto výroku postavení přísudku oslabuje, podmět nevyjadřuje vůbec.

* Některé rukopisy, jako papyrus p⁶⁶ (Bodmer II), kodexy Bezův (D - V. stol.) a Washingtonský (W IV./V. stol.) (NA 27 dodává neurčité pauci, které ve 28. chybí) i zde mají εγω ειμι. Papyrus je datován kolem roku 200, ale jde o fragmenty s nejistou podporou jiných rukopisů. D a W jsou obecně považovány za spíš nespolehlivé. Většina svědků má pořadí opačné. GNT 5 tuto variantu neuvádí vůbec.

§          Obecný význam této formulace lze doložit i na její negaci v úvodu do Evangelia, kdy Jan Křtitel odmítá, že by byl Kristus či prorok (J 1, 20n). A mimochodem, i zde v souvislosti se světlem! A to světlo dává těm, kdo v něho věří, že jsou dětmi božími, narodili se z Boha (J 1, 12n), což jsou atributy, které se jinak spojují výhradně s Ježíšem.

Netvrdím, že diachronické studie těchto logií jsou bezvýznamné. Jistě je možné, že byly kdysi součástí nějaké sbírky „Ježíšových výroků“, ale nemyslím, že to lze dnes nějak prokázat, nebo že by to mělo pro uchopení těchto výroků význam. Ačkoliv jsou komentáře takových spekulací, prostých veškerých důkazů, plné, „písmem svatým“ se tato logia stala právě v dnešním kontextu, a ne samostatně nebo v nějakém jiném, vyspekulovaném. Za mnohem užitečnější proto považuji synchronní analysu těchto logií tak, jak jsou. Ze stejného důvodu nepovažuji za významné (ačkoliv je to zajímavé) srovnávat tyto výroky s podobnými v gnostické či esénské literatuře, čímž se také komentáře velmi obírají, proto kdo má zájem, ať si o tom přečte jinde.

9. kapitolu můžeme přiřadit k těm nemnohým, které v Janovi vyprávějí nějaký příběh. Je jich opravdu pár: J 2 – proměna vody ve víno, J 5 – uzdravení ochrnutého a J 11 – vzkříšení Lazara. Už tento letmý přehled dává tušit určitou gradaci. Avšak samy akty, vnímané dnešním čtenářem jako „zázraky“ (záměrně vynechávám sycení zástupů a kráčení po moři v 6. kap. nebo náznaky božské prozíravosti ve 4. i v jiných kapitolách, ale zejména o té 6. kapitole rovněž platí, že podstatnější je debata, kterou vyvolají), nejsou v centru pozornosti. Celé Janovo evangelium je vlastně řetězcem diskusí s Ježíšem a o Ježíšovi. Akce jsou až na tyto výjimky minimalizovány. Avšak i tyto oddíly do kontextu zapadají, neboť i ony jsou pouze záminkou a východiskem k dalším debatám. Některé se odehrávají jakoby Ježíšovi za zády, ale příběh o uzdravení slepého se obejde bez fyzické přítomnosti Ježíše úplně:

Pozornému čtenáři nemůže ujít, že v momentě slepcova uzdravení se Ježíš ztrácí ze scény od 8. v., slepec zaujímá jeho místo, Ježíš se vrací až ke konci kapitoly (v. 35.) kdy je slepec vyobcován ze synagogy. A přece tam celou dobu o Ježíše jde, jen to za něj schytává on sám.

První setkání se slepcem (vv. 1-5) je podnětem pro čistě theoretickou debatu mezi učedníky a Ježíšem, která vyústí do tří rovin.

Jen poznámka na okraj, mnozí se stále pozastavují nad otázkou učedníků z 2. verše, zda zhřešil on, že se narodil slepý? Otázka nelogická jen zdánlivě. Rabíni skutečně řešili i takové otázky, vždyť Hospodin je spravedlivý, tak si člověk svůj osud nějak zasloužit musel. Genesis Rabbah 69:6 zachycuje debatu o Jákobovi, o tom, proč si jej Bůh zamiloval už před narozením (Mal 1, 2b-3a → Ř 9, 13). Na rozdíl od Pavla docházejí k závěru, že Bůh už v prenatálním stavu vidí, kdo jaký bude a co si zaslouží. Ježíš však jde ještě dál:

1. mění „proč“ v „aby“. Slepcův stav nemá příčinu, nýbrž účel – zjevení skutků božích (mimochodem, z podobného důvodu nechá Ježíš v J 11, 4-15 klidně zemřít zatím jen nemocného Lazara! Také zde hovoří jakoby „z cesty“ o světle a noci).

2. ústí do logií (vv. 4. a 5.), v nichž mluví s učedníky, tentokrát v 1. osobě čísla množného – ne „já“ (jako v některých rukopisech zejména byzantských - viz Kral), ale „my“ musíme (prvek mnohými theology odmítané synergie) dělat skutky toho, který jej poslal („Poslaný“ je pak i jméno rybníka, který slepému vrátí zrak ve v. 7.), dokud je světlo, předvídá, že přijde tma. Druhé logion hovoří o tom, že dokud je Ježíš ve „světě“, je „světlem světa“...

3. ... a hlavně, přestane jít o slepce, ale Ježíš jedná se slepcem. Do jisté míry s odstupem. Rozhodně mu nedává žádnou katechezi, kterou by pro nastávající události možná potřeboval, ale on se nakonec až do 35. verše obejde i bez ní.

Od 8. verše berou události nečekaný spád, že si Ježíšova zmizení málem nevšimneme. V dalších událostech už je přítomen jen jako téma, jako předmět spekulací a dohadů. Odpovědí na ně všechny je však přítomnost bývalého slepce, Ježíšova zjevného a prokazatelného díla ve „světě“. Ačkoliv i s ním tady cloumají „vnější okolnosti“, přesto se vymaňuje z pozice pouhého trpného objektu. Předtím skoro nebyl, leda jako objekt dobročinnosti a theologických debat učedníků s Ježíšem. Po Ježíšově zásahu se však stává víc a více subjektem vlastního příběhu, nositelem akce. Stalo se to sice kontaktem s Ježíšem, Ježíš mu však není berličkou či spíš slepeckou holí. Staví jej na vlastní nohy (srovnejme to s Mk 10, 50!). Nemá ho po ruce, ani od něj nedostal žádnou theologickou „nalejvárnu“, přece ví, co má říkat. A první, co musí udělat je, přiznat se sám k sobě. Ke své slepotě. Darem Kristovým dostává sebe samotného.

I v tom je jeho pozice Ježíšovská – srovnejme jen, jak se debatuje o Ježíšovi (7, 43; 9, 16; 10, 19) s tím, jaké řeči se vedou oněm (vv. 8n). Samozřejmě je tu několik podstatných rozdílů. Zatímco u Ježíše se nemohou dohodnout na jeho ztotožnění se vznešenou bytostí – Mesiášem, jeho si neumějí spojit s doposud nezajímavým, (exegety dodnes) přehlíženým žebrákem. Kde však zazní Ježíšovo „já jsem“, odpovídá člověk svým vlastním „já jsem“, doznává se ke své slepotě a žebrotě. Ani on nemluví v minulém čase. To na adresu bratří a sester, kteří se s oblibou distancují od odpovědnosti za svá selhání, že to bylo „před obrácením“, že už to „vyznali“, a tudíž jim už to „dnes nesmí nikdo připomínat“. Vidíme, že důsledkem Ježíšova „stvořitelského“ zásahu (zde srovnejme, co o methodě uzdravení říkají komentáře, tím se tu zabývat nechci) je, že člověk prohlédne svoji vlastní slepotu. Tím se dostává do až „sókratické“ pozice proti těm, kdo se do něj obuli (vv. 39-41), nebo se tím připodobňuje Matoušovým „chudým duchem“ (Mt 5, 3). Ke svému životu, před tím, nyní i potom, se však staví odpovědně, přijímá jej z Kristových rukou.

Samozřejmě i pro své partnery v debatě je zajímavý jen jako objekt Ježíšovy činnosti, ale vystupuje s čím dál větší suverenitou; absence Ježíšova jej vůbec nezaskočí. Nestává se ovšem vševědem. Zatímco jeho odpůrci říkají často „víme“, on odpovídá „nevím“, a to i v tak podstatné pro něj věci, jako jsou informace o Ježíšovi. Dokonce není ani schopen říct, zda je nebo není hříšník (v. 25.)! Neví, kde Ježíš je a co je, přece pro něj není otázkou zda vůbec kdy byl, natož jestli je. Nemusí ho mít ani po té ruce, a přece není evidentně bez něj (20, 29), neboť všechny útoky vedené proti Ježíšovi narážejí o jeho osobu. Pro něj tudíž Ježíš „je“, aniž by jej musel držet v rukou, nebo mít pro něj nějakou definici. Jeho Christologie, či spíš „Ježíšologie“, je škobrtavá, pajdavá, nad mnohými jeho vyznáními by se naši theologové dílem rozčilovali, dílem hihňali jak malé školačky. Váhu těmto vyznáním však dává jeho upřímnost, kam došel, tam došel (Fp 3, 15n). I víra samotných učedníků v průběhu evangelia krystalizuje, zde je proces jen o něco rychlejší. Slepec náhle mluví jako kniha, většinou však dotlačen nepřátelskými otázkami. Postupně si uvědomuje, kým mu Ježíš je – stále stereotypně opakuje, co pro něj Ježíš udělal. Současně mu z úst uletí cosi o „učednictví“, tehdy je odpůrci dotlačen k tomu, aby si uvědomil, čím se stal Ježíšovi on sám, totiž učedníkem. Jak krystalizuje jeho pojetí Ježíše, tak se prohlubuje jeho sebepoznání a sebepřijetí, a platí to ostatně i obráceně. Nejlépe jej vystihnou jeho rodiče, když řeknou, že už je „dospělý“ (v. 21.), i když se ho tím současně zříkají. Tím však potvrzují, že se při jejich synovi naplnil Boží záměr, který On skrze svého syna při nás lidech sleduje (srv. Ef 4, 13n).

Plným právem musí znít jeho „egó eimi“ stejně jako Ježíšovo. Není v tom nic troufalého, vždyť Jan už na začátku nabízí Ježíšovým vyznavačům, aby byli tím, čím Ježíš (1, 12n). A jako ostatní Janovské motivy, i tyto procházejí celým spisem, rostou a zrají až ke svému vyvrcholení ve 20. kapitole (21. je zřejmě pozdějším dodatkem). Svým „egó eimi“ slepý překonává Adama a jeho ženu, kteří hledali únik před odpovědností za fíkovými listy, za výmluvami, ve svádění jeden na druhého, a všichni na Boha, čímž sebe samotné ztrácejí. Překonává i nás, vymlouváme-li se ve svém životě na okolnosti, společnost, geny, pudy atd. atd. Ve chvíli, kdy by mohl říct, že už slepým žebrákem být přestal, se k tomu radostně doznává slovy Ježíšovými. A tady je zřejmé, co je míněno mystikou.

I pro mě musel být tento pojem rehabilitován, důvěru jsem k němu neměl. Poprvé mi jej od „esoteriky“ či „mysteria“, s nimiž mnoha lidem splývá, pomohl odlišit novinář, dlouhodobě píšící o moderních náboženských fenoménech, Hugo Stamm v knize Achtung Esoterik (ISBN 3-85842-388-2, od roku 2002 dostupná i v češtině – Pozor Ezoterika, ISBN 80-200-1018-1), naposledy pak Dorothee Sölle odvážným vydavatelským počinem Kalicha Fantazie a poslušnost (ISBN 978-80-7017-089-2). Nejde tu o nějakou honbu za zážitky. Onen slepec nic nezažívá, neprožívá. Jde o vyznavačovo srovnání kroku s vyznávaným, jako když ladič srovná amplitudu dvou strun. Lazar také bude muset nakonec srovnat krok s Ježíšem ve 12, 9-11, takže na první pohled mu vzkříšení k ničemu nebylo. Ano, člověk i církev se často vztahují po božství, ztotožňují se s Ježíšem, ale v Janově evangeliu vidíme, zač je toho loket. Slepec ani Lazar se o to nedrali, ostatně ani nemohli vědět, o co usilovat. Ale když už k tomu došlo nezdá se, že by proti tomu něco namítali. Jen naše představy o Ježíšovi a o Bohu potřebují korigovat, o to se nejen Jan se střídavými úspěchy snaží u svých čtenářů. Pokud jej však pochopíme správně, nejde o troufalost, nýbrž o naplnění Boží vůle s námi. Vždyť i Pavel hovoří stejně troufale když říká, „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Ga 2, 20a). Janův věřící je autentický (srv. J 4, 39. × 42!), věří sám za sebe a ví, proč.

Příběh našeho slepce ukazuje, jak víra v Krista člověka pozvedá. To neznamená, že by jej od Krista osamostatňovala (15, 1.5). Naopak. Ježíšův život se prolíná s Bohem i s učedníkem v celém evangeliu, zejména pak v 17. kapitole. Slepec si sice vyzkouší pár samostatných kroků bez Ježíše, a přece je po celou dobu s ním a k setkání s Ježíšem také tyto kroky vedou. A tím je modelem věřícího člověka a celého lidu Božího nové smlouvy (srv. např. 17, 10 či 20, 29).

ODKAZY:

• Ego eimi - Wikipedia
• ἐγώ εἰμι in John 18:5 | billmounce.com
• Does "I Am" always refer to God in the Gospel of John? - The Good Book Blog - Biola University
• names of god - Why did Jesus did not utter the whole phrase "ἐγώ εἰμι ὁ ὤν" in John 8:58? - Biblical Hermeneutics Stack Exchange
• 12. Exegetical Commentary on John 9 | Bible.org

(Jakub Dvořák)

 

Přehled výroků s překlady:

№	verš	NA 27	Kralická	ČEP
1.	4, 26	λεγει αυτη ο ιησους εγω ειμι ο λαλων σοι	Dí jí Ježíš: Jáť jsem, kterýž mluvím s tebou.	Ježíš jí řekl: „Já jsem to - ten, který k tobě mluví.“
2.	6, 20	ο δε λεγει αυτοις εγω ειμι μη φοβεισθε	On pak řekl jim: Jáť jsem, nebojte se.	On jim však řekl: „Já to jsem, nebojte se!“
3.	6, 35	ειπεν αυτοις ο ιησους εγω ειμι ο αρτος της ζωης ο ερχομενος προς εμε ου μη πειναση και ο πιστευων εις εμε ου μη διψησει πωποτε	I řekl jim Ježíš: Jáť jsem ten chléb života. Kdož přichází ke mně, nebude nikoli lačněti, a kdož věří ve mne, nebude žízniti nikdy.	Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit.
4.	6, 41	εγογγυζον ουν οι ιουδαιοι περι αυτου οτι ειπεν εγω ειμι ο αρτος ο καταβας εκ του ουρανου	I reptali Židé na něho, že řekl: Já jsem chléb, kterýž jsem s nebe sstoupil.	Židé proti němu reptali, že řekl: 'Já jsem chléb, který sestoupil z nebe'.
5.	6, 48	εγω ειμι ο αρτος της ζωης	Jáť jsem ten chléb života.	Já jsem chléb života.
6.	6, 51	εγω ειμι ο αρτος ο ζων ο εκ του ουρανου καταβας εαν τις φαγη εκ τουτου του αρτου ζησει εις τον αιωνα και ο αρτος δε ον εγω δωσω η σαρξ μου εστιν υπερ της του κοσμου ζωης	Jáť jsem ten chléb živý, jenž jsem s nebe sstoupil. Bude-li kdo jísti ten chléb, živ bude na věky. A chléb, kterýž já dám, tělo mé jest, kteréž já dám za život světa.	Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.
7.	8, 12	παλιν ουν αυτοις ελαλησεν ο ιησους λεγων εγω ειμι το φως του κοσμου ο ακολουθων εμοι ου μη περιπατηση εν τη σκοτια αλλ εξει το φως της ζωης	Tedy Ježíš opět jim mluvil, řka: Já jsem Světlo světa. Kdož mne následuje, nebudeť choditi v temnostech, ale budeť míti Světlo života.	Ježíš k nim opět promluvil a řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“
8.	8, 18	εγω ειμι ο μαρτυρων περι εμαυτου και μαρτυρει περι εμου ο πεμψας με πατηρ	Jáť svědectví vydávám sám o sobě, a svědectví vydává o mně ten, kterýž mne poslal, Otec.	„Jsem to já, kdo svědčí sám o sobě; a svědčí o mně také Otec, který mě poslal.“
9.	8, 24	ειπον ουν υμιν οτι αποθανεισθε εν ταις αμαρτιαις υμων εαν γαρ μη πιστευσητε οτι εγω ειμι αποθανεισθε εν ταις αμαρτιαις υμων	Protož jsem řekl vám: Že zemřete v hříších svých. Nebo jestliže nebudete věřiti, že já jsem, zemřete v hříších vašich.	„Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Jestliže neuvěříte, že já to jsem, zemřete ve svých hříších.“
10.	8, 28	ειπεν ουν [αυτοις] ο ιησους οταν υψωσητε τον υιον του ανθρωπου τοτε γνωσεσθε οτι εγω ειμι και απ εμαυτου ποιω ουδεν αλλα καθως εδιδαξεν με ο πατηρ ταυτα λαλω	Protož řekl jim Ježíš: Když povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že já jsem. A sám od sebe nic nečiním, ale jakž mne naučil Otec můj, takť mluvím.	Ježíš jim řekl: „Teprve, až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem to a že sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec.
11.	8, 58	ειπεν αυτοις ιησους αμην αμην λεγω υμιν πριν αβρααμ γενεσθαι εγω ειμι	Řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Prve nežli Abraham byl, já jsem.	Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“
12.	9, 9	αλλοι ελεγον οτι ουτος εστιν αλλοι ελεγον ουχι αλλα ομοιος αυτω εστιν εκεινος ελεγεν οτι εγω ειμι	Jiní pravili, že ten jest, a jiní, že jest podoben k němu. Ale on pravil: Já jsem.	Jedni říkali: „Je to on.“ Jiní pak: „Není, ale je mu podoben.“ On sám řekl: „Jsem to já.“
13.	10, 7	ειπεν ουν παλιν ο ιησους αμην αμην λεγω υμιν οτι εγω ειμι η θυρα των προβατων	Tedy opět řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Že já jsem dveře ovcí.	Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce.“
14.	10, 9	εγω ειμι η θυρα δι εμου εαν τις εισελθη σωθησεται και εισελευσεται και εξελευσεται και νομην ευρησει	Já jsem dveře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, a vejde i vyjde, a pastvu nalezne.	Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.
15.	10, 11	εγω ειμι ο ποιμην ο καλος ο ποιμην ο καλος την ψυχην αυτου τιθησιν υπερ των προβατων	Já jsem ten pastýř dobrý. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce.	Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.
16.	10, 14	εγω ειμι ο ποιμην ο καλος και γινωσκω τα εμα και γινωσκουσι με τα εμα	Já jsem ten dobrý pastýř, a známť ovce své, a znajíť mne mé.	Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne,
17.	11, 25	ειπεν αυτη ο ιησους εγω ειμι η αναστασις και η ζωη ο πιστευων εις εμε καν αποθανη ζησεται	Řekl jí Ježíš: Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.	Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“
18.	13, 19	απ αρτι λεγω υμιν προ του γενεσθαι ινα πιστευσητε οταν γενηται οτι εγω ειμι	Nyní pravím vám, prve než by se to stalo, abyste, když se stane, uvěřili, že já jsem.	Říkám vám to již nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili, že já jsem to.
19.	14, 6	λεγει αυτω [ο] ιησους εγω ειμι η οδος και η αληθεια και η ζωη ουδεις ερχεται προς τον πατερα ει μη δι εμου	Dí jemu Ježíš: Já jsem cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.	Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“
20.	15, 1	εγω ειμι η αμπελος η αληθινη και ο πατηρ μου ο γεωργος εστιν	Já jsem ten vinný kmen pravý, a Otec můj vinař jest	Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.
21.	15, 5	εγω ειμι η αμπελος υμεις τα κληματα ο μενων εν εμοι καγω εν αυτω ουτος φερει καρπον πολυν οτι χωρις εμου ου δυνασθε ποιειν ουδεν	Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé; nebo beze mne nic nemůžete učiniti.	Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.
22.	18, 5	απεκριθησαν αυτω ιησουν τον ναζωραιον λεγει αυτοις εγω ειμι ειστηκει δε και ιουδας ο παραδιδους αυτον μετ αυτων	Odpověděli jemu: Ježíše Nazaretského. Řekl jim Ježíš: Jáť jsem. Stál pak s nimi i Jidáš, zrádce jeho.	Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“ Řekl jim: „To jsem já.“ Stál s nimi i Jidáš, který ho zradil.
23.	18, 6	ως ουν ειπεν αυτοις εγω ειμι απηλθον εις τα οπισω και επεσαν χαμαι	A jakž řekl jim: Já jsem, postoupili nazpět, a padli na zem.	Jakmile jim řekl 'to jsem já', couvli a padli na zem.
24.	18, 8	απεκριθη ιησους ειπον υμιν οτι εγω ειμι ει ουν εμε ζητειτε αφετε τουτους υπαγειν	Odpověděl Ježíš: Pověděl jsem vám, že já jsem. Poněvadž tedy mne hledáte, nechtež těchto, ať odejdou.	Ježíš odpověděl: „Řekl jsem vám, že jsem to já. Hledáte-li mne, nechte ostatní odejít.“