Sémantika Janova evangelia

 Rozbor jazykového stavu textu J 20, 19-31
 Příspěvek k porozumění Janovu evangeliu

struktura textu:

            Text je koncipován typickým Janovským způsobem: převažují sice narrativní výpovědi nad přímou řečí, přesto jejich funkce spočívá v přípravě scény pro výrok. Zvolená část 20. kapitoly je na konci 18. verše uvedena zvěstováním vidění Pána (perf.). Obdobný výrok uvádí druhou, podobnou epizodu o zjevení Pána (rovněž perf., ale pl. - podmět jsou nyní učedníci), která tvoří současně závěr příběhů zjevování vzkříšeného (nepočítáme-li kap. 21. považovanou obecně za dodatek k původnímu evangeliu). Serii zjevování Vzkříšeného uzavírá autorovo slovo k čtenáři/posluchači, vyjadřující pragmatiku celého evangelia.

            První oddíl (19-23), následující po Mariině zvěstování, se odehrává ještě tentýž den, kdy byl vzkříšen Ježíš. Ve shodě s L (oproti Mk a Mt) se odehrává setkání se vzkříšeným v Jeruzalémě. Zastihuje učedníky shromážděné ve strachu za zavřenými dveřmi. Čas události, místo a okolnosti jsou vyjádřeny participiálně, hlavním časem, jako hlavní událost, pouze přítomnost učedníků právě za zavřenými dveřmi. Centrální výpověď představuje Ježíšův vstup, avšak postavení zmínky o zavřených dveřích (mající vztah ke strachu učedníků jako i k zdůraznění neobyčejnosti Ježíšovy náhlé přítomnosti) upoutává pozornost čtenáře a motiv příchodu zavřenými dveřmi se objevuje i ve druhém, paralelním příběhu ve stručnější podobě.

        Do strachu učedníků vstupuje vzkříšený s pozdravem pokoje. Oproti jiným zde vystupujícím motivům není „ειρηνη“ pro Jana zvláště typický (dále k tomu viz sémantika↓). Mimo 20, 19 se vyskytuje toto slovo u J jen ve 14, 27 a 16, 33, v obou případech však v tak závažné výpovědi, že je zřejmé, že ani ve 20, 19 nepůjde jen o pozdrav, nýbrž o realizaci oněch dvou mesiášských zaslíbení. Vzkříšený poprvé jako legitimaci užívá rukou a boku, tedy známek ukřižování. V celém zvoleném oddíle se tento motiv objeví třikrát. Nový pozdrav pokoje uvozuje první řeč vzkříšeného k učedníkům.

        Ježíšovy výpovědi jsou uvozovány slovesem „λεγω“, dílem ve tvaru aoristu, dílem v praesentu historickém (např. pozdravy pokoje v 19. a 26. verši). Obsahem první výpovědi je poslání učedníků, samo o sobě abstraktní, avšak jeho svázání s posláním Ježíšovým je prvním prvkem v závěrečné části evangelia, vedoucím k rekapitulaci dosavadního Ježíšova příběhu. Jestliže vzkříšení odhaluje jeho cestu jako smysluplnou, stává se příkladem učedníkům. O svém vlastním poslání mluví Ježíš v perfektu: jde sice o minulou událost, ale projevující se v přítomnosti. Motiv poslání je u Jana velmi četný. Vždy jde především o poslání Ježíšovo, v této souvislosti se však týkají učedníků i výroky, vztažené na Ježíše. Model Ježíšova poslání učedníků je však součástí 17. kapitoly, kde je rovněž odvozováno od poslání Ježíšova.

            Poslání je i okolností, za níž je učedníkům dán Duch Svatý. Oproti Lukášovu podání se tak děje ještě v den vzkříšení a jeho dárcem je sám Ježíš. Děje se tak dechnutím na učedníky. Motiv daru Ducha Svatého, který dává život (duch=dech=vítr), jehož přijetí je podmíněno vírou, a který je zdrojem nové existence, stejně jako ve 20. kapitole, se táhne celým Janovým evangeliem. Počínaje 3, 5, dále vystupuje toto téma zvláště do popředí v kap. 14.-16., kde je jeho seslání podmíněno Ježíšovým odchodem (křížem). Zde je zmíněna i jeho učitelská, zjevovatelská a soudcovská funkce. Ve 20, 23 vrcholí toto téma posláním učedníků rozhodovat o odpuštění/neodpuštění. Tento výrok je téměř shodný s Mt 16, 19; 18, 18, kde je však použito jiné terminologie (proti J: odpustit/zadržet, Mt: rozvázat/svázat). Shoda je však gramatická - conj. aor. ústí do perf. pass. (u Mt part.). U Mt se první výrok týká pravomocí Petrovy, který právě vyznal svoji víru, druhý celé církve, zbudované na „tomto základě“ (Mt 16, 18). I zde je ona soudcovská funkce tedy vázána na víru. (Může jít o dva různé překlady téhož výroku z aramejštiny). Spojení soudcovské funkce s darem Ducha není u J příliš časté. Duch sice odhaluje světu, v čem je hřích a spravedlnost (16, 8) a obojí má opět co do činění s vírou v Ježíše jako Krista, většinou je však jeho funkce pro věřícího utěšitelská a učitelská. Jan proto k označení Ducha Svatého užívá občas deskriptoru „παρακλητος“. Soudcovskou funkci lidí, obdařených Duchem svatým je třeba vidět ve světle eschatologického významu, který zvěstování o příchodu Ducha svatého mělo pro prvotní církev (W. Trilling: MIT PAULUS IM GESPRÄCH, Lipsko 1988, ISBN 978-3-746213125; Apoštol Pavel, misionář a teolog, ISBN 80-7021130X; viz Jl 3, 1-5 || Sk 2, 17-21), předně však ze způsobu užívání tohoto motivu u J a zároveň ze souvislosti s posláním Ježíšovým a jeho vlastní soudcovskou funkcí (k tomu viz dále sémantika: poslání, Duch). Koncentrovaná je tato tématika v kap. 3., kde se objevuje i další pro J typický motiv: ζωη. (vv. 15-17).

            Zatímco z předešlého příběhu není zřejmé, že by jeden z učedníků chyběl, 24. verš touto zmínkou pomáhá otevřít nové téma v příbězích o zjevování. Tomáš (učedník, kterému J věnuje velkou pozornost), kdysi ochotný jít s Ježíšem na smrt (11, 16) (možný však i jiný výklad: Tomáš pochybuje o smyslu, jít se nechat do Jeruzaléma zabít!) nebyl při prvním Ježíšově zjevení učedníkům. Tím se stává jakoby další potvrzující instancí, na ostatních učednících nezávislou. (Zajímavá je v této souvislosti obdoba motivu chybějícího při rozdílení Ducha božího se SZ příběhem o rozdělení Mojžíšovy moci sedmdesáti starším. Otázka je, do jaké míry jde o podobnost formální či obsahově závažnou?)

       Podobně jako Mariino zvěstování uvádí první Ježíšovo zjevení učedníkům, uvádí druhé zjevení zvěstování učedníků absentujícímu Tomášovi. Empirická fakta se stávají důvodem k Tomášovým pochybnostem. V podmiňovací hlavní větě odmítá zvěsti o vzkříšení uvěřit. Nevěra mu bývá vytýkána, dává však vyniknout tomu, že víra ve vzkříšení Ježíšovo není produktem bláhové důvěřivosti či únikem z reality a zároveň je projevem střízlivosti: své uvěření Tomáš podmiňuje viděním a dotekem stop po Ježíšově umučení. Upozorňuje tedy na to, že Ježíšovou mesiášskou legitimací je kříž a odmítá věřit ve Vzkříšeného, který by nebyl totožný s Ukřižovaným. Vzkříšený musí být právě ten Ukřižovaný. V tom je třeba s Tomášem souhlasit. Tím je připravena scéna pro zjevení druhé:

            Toto se odehraje za podobných okolností jako prvé, i když se zde již nemluví o strachu učedníků. Odehraje se osmý den. Snad jde již o ohlas svěcení neděle (sedmý den = sobota). Učedníci by tudíž byli navštíveni ne již v zoufalství, ale v nadějném bohoslužebném očekávání. Ve v. 26. se Ježíšův vstup do tohoto společenství popisuje shodně jako ve v. 19. Další Ježíšovo slovo se však obrací pouze k Tomášovi, s nímž vede Vzkříšený na závěr rozhovor. Potvrzuje správnost toho, co od něj očekával - znaků ukřižovaného - a nabízí mu i to, co nedovolil (s argumentem, že ještě nevystoupil k Otci) prve Marii (v. 17.): aby se ho Tomáš dotkl. Takto osloven však již Tomáš nepotřebuje trvat na úplném splnění svých podmínek a bez dalšího vyznává víru v Ježíše jako svého Pána a Boha (srv. 20, 17). Tím otvírá téma vztahu víry a vidění. Jde o prodloužení tématu vidění Boha, které, jak janovská škola zmiňuje, je nemožné, bez vidění Ježíše. To je náplní 16. kap. o níž jsem mluvil už v souvislosti s pozdravem pokoje, daru Ducha. Ježíš však nepřímo Tomáše kárá blahoslaví-li ty, kdo neviděli a uvěřili, čili ty, kdo vzejdou ze zvěstování učedníků, na které pamatuje i ve své modlitbě v 17. kap. Tím, že celý příběh ústí právě do onoho výroku, je vyzdviženo jako závažné téma víra.

(poznámka dne: 12. 8. 1994 {podle KR 8/1982 P. Pokorný, ActPetr12, pozn. 23.} motiv anagnorize, nepoznání a pozdější odhalení, hrají roli i v židovských epifaniích {Tobit 12, 15.22}, i ve zprávách o setkání se vzkříšeným {L 24 ~ Mk 6, 49 ~ J 21, 4-7; J 20, 16} i v dobové helénské literatuře. Jejich obdobou je i motiv pochybnosti {J 20, 24-29; Mt 28, 17-20}.

            Vzbuzení čtenářovy/posluchačovy víry je i podle závěru, záměrem autorovým. Víry, že právě ten Ježíš - ukřižovaný, je onou branou, skrze níž se chodí ze smrti do života, jejímž projitím se z tělesného člověka stává člověk zrozený z Ducha. Tím jakoby evangelista vyzval naposledy k rekapitulaci celého evangelia.

K sémantice oddílu J 20, 19-31

      Na evangeliu Janově je nápadné, že obsahuje několik témat nadhozených už úvodním prologem, která se znovu a znovu vynořují v toku řeči, vzájemně se prolínají a jsou tak rozvíjena, prohlubována a konkretizována. Připomíná tak jakoby (lepší přirovnání mě nenapadlo) velikonoční pomlázku, složenou z několika prutů, jejichž svazek ústí do mašličky na vrcholu, která uzavírá celé dílo a dává mu formu. Touto „mašličkou“ na vrcholu propletence je právě zvolený oddíl. Jeho jednotlivá témata nemají tudíž smysl jen v jejich vlastní souvislosti, nýbrž z jejich průběhu celým evangeliem, během něhož se vyvíjela až k tomuto vrcholu. Dobrý výklad závěru předpokládá více než u synoptiků podrobný rozbor jejich výskytu a zpracování v celém evangeliu, na což mi již nezbývá čas. Přesto stručně k nim:

 ειρηνη - pokoj:

        Jan jej mnoho neužívá. Přece Pokoj je Ježíšovým darem učedníkům (14, 27). Je tím, co přijímají v Ježíši, co přesahuje veškerou lidskou zkušenost (16, 33). Pokoj stojí v protikladu k tomu, co učedníci přijímají ze „světa“. Také zde vstupuje pozdravem pokoje Ježíš do jejich strachu. Vzkříšení, spolu s pozdravem pokoje a důrazem na ukřižování zvěstuje, že nešlo o planý slib, ani že nebylo jeho naplnění ukřižováním ohroženo, nýbrž v ukřižování se onen pokoj realizoval. Svázání tohoto pokoje s příběhem Ježíšovým však naznačuje, že nepůjde o gnostický netečný klid.

poslání:

            Již jsem řekl, že je třeba vyjít z výroků o vlastním Ježíšově poslání. Tento motiv, spojený s posláním učedníků, se objevuje hustě v Ježíšově Velekněžské modlitbě (17. kap.). Totéž téma je i náplní příběhu o umývání nohou učedníkům. Přitom nejde jen o pouhý příklad k jednání. K přijetí takového způsobu života musí být člověk povolán a uschopněn. Právě však v Ježíšově poslání je i povolání a zmocnění pro učedníky. Po kap. 17. Se evangelista k tomuto tématu vrací až při vzkříšení.

 (poznámka dne 4. 8. 1994: v rámci tématu poslání Ježíšova a učedníků je zajímavé, jaké místo v něm zaujímá soud. Téma soudu a souzení vystupuje na povrch zvláště v kapitolách 3., 5., 7.-8. a12. Ve 3. se o něm mluví na pozadí otázky po vstupu do Božího Království a narození z Ducha. v 5. a 3. vystupuje toto téma společně s tématem život, který je ze slyšení a následné víry a byl dominantním tématem kap. 4. i počátku 5. Zde už však jde především o Ježíšovu pravomoc oživovat nebo křísit z mrtvých, dovozované, jako i jinde, odvozením Ježíšova jednání od jednání Božího. Ježíš se prohlašuje Synem božím a je mu dán titul Syn člověka = soudce. Pravomoc soudit je mu dána z boží lásky. Dále, jako potom i v kap. 7. a 8. je zde vyzdvižena otázka pravosti Ježíšova soudu, v kap. 7.n kontrastující se soudem odpůrců. V kap. 12. soud nastal a v 18. je odsouzen Ježíš sám. {viz dále soudcovská pravomoc učedníků, obdarovaných Duchem.}). (srv. též 9, 7.4).

Πνευμα - Duch:

            Jde vlastně o téma v J téměř dominantní (1, 33; 3, 5-8, 4. kapitola a kapitoly 14.-16.). Protikladem k Duchu je tělo, ale Slovo se i tak stává tělem. Jeho protikladem je i vnější bohoslužba (4, 23n). Vedle daru Ducha se zde tudíž mluví i o lidech, kteří se nenarodili z vůle těla ani vůle muže, ale právě z Ducha. Toto narození pak znamená Život (6, 63). Otázka po takovém narození z ducha = z hůry, rámuje evangelium jako jeho pragmatický cíl. Přitom dar Ducha i zrození z Ducha, jsou podmíněny Ježíšovým odchodem (3, 14n. 7, 39, kap. 14.-16.). Ježíšův kříž tedy umožňuje to, co se Nikodémovi zdálo nemožné. Zároveň jedině Duch dává pochopit smysl Ježíšova vystoupení. Odhaluje v ukřižovaném Krista. Působí víru a zároveň jeho přijetí víru předpokládá. Zajímavé je v této souvislosti ztotožnění Ducha se slovy Ježíšovými v 6, 63. Zde je Duch také tím, co dává život a v janovské souvislosti je třeba psát Život (duch=dech=vítr). Spojení poslání učedníků s pravomocemi odpouštění, též s darem Ducha, není typické (viz syntax). Obojí se tu však prolíná s jiným výrazným tematem:

αμαρτια - hřích:

            O hříchu se mluví v Jan. celkem 21 ×. Zvláště hustě toto téma vyplývá na povrch v kap. 8.-9. a 15.-16. (1, 29; 5, 14; 8, [11].21.24.34.46; 9, 2.3.16.24.25.31.34.41; 15, 22.24; 16, 8.9; 19, 11; 20, 23). Ne bez významu bude, že evangelium začíná vyznáním Ježíše, jako beránka snímajícího hřích a končí předáním pravomocí nad ním učedníkům, „zůstávajícím v jeho slovu“ (J 8, 31). Co však to hřích je a není-li hříšník sám Ježíš, to zaměstnává zvl. 9. kap. Jedno Ježíšovo uzdravení končí výzvou uzdravenému, aby již nehřešil (5, 14), podobně propouští hříšnici (8, 11), i když tento oddíl byl do evangelia vsunut později. Podrobněji je téma rozebíráno v 1J.

οραω - vidění Boha/Ježíše:

            O vidění Boha se u J mluví 5 × a naposledy v kap. 14., kde vidění Boha předpokládá vidět Ježíše. (i 1J se tímto obírá). 9 × se pak mluví o vidění Ježíše, z toho 3 × ve 20. kap. Zde však je už naznačeno, že jde o více nežli jen vidění „tělesné“.

jméno Boží:

            O něm se mluví celkem 6 ×, z toho 3 × v kap. 17. Jeho oznámení lidem bylo smyslem Ježíšova vystoupení a Ježíš o něm mluví jako o díle hotovém. Poznání Boha pak znamená život. 17, 26 se Ježíš přimlouvá, aby Bůh dal učedníkům poznat své jméno a smyslem tohoto poznání je, aby mezi nimi byl vztah lásky, jako mezi Bohem a Ježíšem. Touto prosbou vrcholí Ježíšova Velekněžská modlitba.

jméno Ježíšovo:

            3 × se mluví o věření ve jméno Ježíšovo, 1 × jako o podmínce záchrany před soudem, kdy nevěření je naopak odsouzením, na počátku evangelia se pak o něm mluví jako o moci k tomu, aby mohl být člověk dítětem Božím, tedy být z Boha zrozen a tudíž živ, jako i na konci.

            7 × je použita předložka s dativem - ve jménu - přičemž se mluví 5 × o modlitbě v Ježíšově jménu, jejím splnění a nesení ovoce ke slávě Boží. Ve 14, 26 podmiňuje tato formulace seslání Ducha Ježíšovým vystoupením. Naposledy se mluví o životě ve jménu Ježíšově, který je cílem evangelia. Tyto souvislosti pak, myslím, pomáhají onu jinak nejasnou formulaci - život ve jménu - pochopit a zároveň proniknout ke smyslu celého evangelia, zejména pak zjevování vzkříšeného.

σημειον - znamení:

            V Janově evangeliu celkem 17 ×. Jsou tak nazývány Ježíšovy mocné činy, zvláště zvláštní případ činů číslovaných (proměnění vody na svatbě v galilejské Kaně 1. a uzdravení syna královského úředníka 2. Odsud se odvíjí hypotéza o „Knize znamení“ jako jednom z janovských pramenů). Zpravidla jde o znamení vedoucí k víře a ne vždy v negativním smyslu. Na základě prvního znamení v něho uvěří i učedníci. v 6, 26 staví Ježíš víru ze znamení proti víře na základě materiálního požitku. Sám Ježíš navíc předkládá své skutky jako důvod, proč by měli v něho učedníci věřit 10, 37n; srv. 5, 36 a j. Přesto sdílí i Jan skepsi synoptiků nad vírou ze znamení: víra davů, která vznikne viděním znamení bývá mělká a brzy opadá, nebo nedospívá k určitému rozhodnutí pro Ježíše. Na znamení se odvolává i Nikodém, neschopný veřejně se k Ježíši přiznat. 2 × je Ježíš žádán, aby se legitimoval znamením (2, 18 a 6, 30) a v 4, 48 je onomu úředníkovi víra na základě znamení vyčítána, stejně jako zde Tomášovi. Ano: ačkoliv i závěr evangelia mluví o znameních ke čtenářovu uvěření, jsou to znamení dosvědčená, ne čtenářem/posluchačem viděná. Přesto však se dá mluvit o positivním přístupu ke znamením. Jde o to, aby jeho pozorovatel neustrnul na povrchu, nýbrž dokázal prohlédnout k jeho podstatě, co je za ním: nač znamení jako signál odkazuje. V tomto směru Ježíš asi znamení doporučuje v příběhu 6, 22-35. Takto pak lze chápat jako znamení nejen supranaturální skutek, nýbrž Ježíšův život jako celek.