Bláznovství boží

Vhodný obrázek na dané téma
v moderním podání podle AI
ChatGPT.

Poznámky k 1Ko 1, 18-31

Klíčovou výpovědí 1. listu do Korintu je právě slovo o kříži, o bláznovství kříže. Důvod, proč je třeba jej za takový považovat, je hned dvojí:

1. Bude vlastně výslovně i latentně podstatou všech theologických výpovědí o základem řešení mravních konfliktů v korintském sboru (1Ko 1, 10-17), kvůli kterým epištola vlastně vznikla.
2. Tento motiv Pavel zdůrazňuje i jinde, zejména pak v Ř.

Strukturovaný text NA 28 s textově kritickými symboly a hrubý český překlad:

	NA 28	Hrubý překlad
18	Ὁ λόγος γὰρ °ὁ τοῦ σταυροῦ τοῖς °¹μὲν ἀπολλυμένοις μωρία ἐστίν, τοῖς δὲ σῳζομένοις °²ἡμῖν δύναμις θεοῦ ἐστιν.	Slovo tedy, to slovo kříže těm zavrženým bláznovstvím je; spaseným pak, nám, mocí boží je.
19	γέγραπται γάρ· ἀπολῶ τὴν σοφίαν τῶν σοφῶν καὶ τὴν σύνεσιν τῶν συνετῶν ἀθετήσω.	Je přece psáno: Zahubím moudrost moudrých a rozum rozumných zruším.
20	ποῦ σοφός; ποῦ γραμματεύς; ποῦ συζητητὴς τοῦ αἰῶνος τούτου; οὐχὶ ἐμώρανεν ὁ θεὸς τὴν σοφίαν τοῦ κόσμου ⸆;	Kde je moudrý, Kde písmák, Kde debatér věku tohoto? Cožpak nezesměšnil Bůh moudrost světa?
21	ἐπειδὴ γὰρ ἐν τῇ σοφίᾳ τοῦ θεοῦ οὐκ ἔγνω ὁ κόσμος διὰ τῆς σοφίας τὸν θεόν, εὐδόκησεν ὁ θεὸς διὰ τῆς μωρίας τοῦ κηρύγματος σῶσαι τοὺς πιστεύοντας·	Když tedy moudrostí Boha nepoznal svět, skrze moudrost boží, zalíbilo s bohu skrze směšnost zvěsti zachránit ty, kdo věří.
22	ἐπειδὴ °καὶ Ἰουδαῖοι σημεῖα αἰτοῦσιν καὶ Ἕλληνες σοφίαν ζητοῦσιν,	Zatímco i Židé znamení žádají a Řekové moudrost hledají
23	ἡμεῖς δὲ κηρύσσομεν Χριστὸν ἐσταυρωμένον, Ἰουδαίοις μὲν σκάνδαλον, ⸀ἔθνεσιν δὲ μωρίαν,	my zvěstujeme Krista, ukřižovaného, Židům pobouření, Pronárodům pak pošetilost,
24	αὐτοῖς δὲ τοῖς κλητοῖς, Ἰουδαίοις τε καὶ Ἕλλησιν, ⸂Χριστὸν θεοῦ δύναμιν καὶ θεοῦ σοφίαν⸃·	Těm pak, těm povolaným, ať Židům, nebo Řekům, Krista, Boží moc A boží moudrost.
25	ὅτι τὸ μωρὸν τοῦ θεοῦ σοφώτερον τῶν ἀνθρώπων ἐστὶν καὶ τὸ ἀσθενὲς τοῦ θεοῦ ἰσχυρότερον τῶν ἀνθρώπων.	Protože pošetilost boží moudřejší je lidí; a slabost boží silnější je lidí.
26	Βλέπετε ⸀γὰρ τὴν κλῆσιν ὑμῶν, ἀδελφοί, ὅτι οὐ πολλοὶ σοφοὶ κατὰ σάρκα, οὐ πολλοὶ δυνατοί, οὐ πολλοὶ εὐγενεῖς·	Pohleďte na povolání své, Bratří, Protože ne mnoho moudrých podle těla, ne mnozí mocní, ne mnozí urození,
27	ἀλλὰ τὰ μωρὰ τοῦ κόσμου ἐξελέξατο ὁ θεός, ἵνα καταισχύνῃ τοὺς σοφούς, καὶ τὰ ἀσθενῆ τοῦ κόσμου ἐξελέξατο ὁ θεός, ἵνα καταισχύνῃ τὰ ἰσχυρά,	ale pošetilost světa vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a slabost světa vyvolil Bůh, aby zahanbil silné.
28	καὶ τὰ ἀγενῆ τοῦ κόσμου καὶ τὰ ἐξουθενημένα ἐξελέξατο ὁ θεός, ⸆ τὰ μὴ ὄντα, ἵνα τὰ ὄντα καταργήσῃ,	I neurozené světa a vyvržené vyvolil Bůh, nejsoucí, aby to jsoucí znemožnil,
29	ὅπως μὴ καυχήσηται πᾶσα σὰρξ ἐνώπιον ⸂τοῦ θεοῦ⸃.	aby se tak nechlubilo žádné tělo před Bohem.
30	ἐξ αὐτοῦ δὲ ὑμεῖς ἐστε ἐν Χριστῷ Ἰησοῦ, ὃς ἐγενήθη σοφία ἡμῖν ἀπὸ θεοῦ, ⸂δικαιοσύνη τε⸃ καὶ ἁγιασμὸς καὶ ἀπολύτρωσις,	Z něho pak vy pocházíte v Kristu Ježíši, který se stal moudrostí od Boha, spravedlností pak i posvěcením a vykoupením.
31	ἵνα καθὼς γέγραπται· ὁ καυχώμενος ἐν κυρίῳ καυχάσθω.	Aby, jak je psáno, chlubící se v Pánu se chlub!

```

Sémantika:

Úvahy o moudrosti/bláznovství byly odstartovány již 17. veršem, do kterého vyústily úvahy o křtu, v souvislosti se stranictvím v korintském sboru, které se zřejmě orientovalo na osoby křtitelů, v 1Kor 1, 10-17. „Pán“ neposlal Pavla křtít 17a, nýbrž zvěstovat 17b; další polovina plynule přichází k novému tématu, které již nesouvisí s křtem, nýbrž se zvěstováním: ne v moudrosti slova (17c), aby nebyl vyprázdněn kříž Kristův (17d). Při segmentaci je tudíž spor určit, zda je 17. verš koncem oddílu vv. 10-16 (např. GNT 3<sup>c</sup>; GNT 5/6; OrthJBC), nebo začátkem oddílu 18-31 (např. program OnlineBible). Jde nepochybně o spojovací článek obou, možná o jakousi tematickou výhybku, jíž se sled myšlenek ubírá novým směrem. Přece v ní vidím spíš uzavírací článek předcházejících úvah, neboť je ještě příliš tematicky spjata se křtem, který zde již ke slovu nepřichází. Tento oddíl se chytl jen jednoho slova, z nějž se stalo zde téma dominantní – η σοφια (moudrost) & ο λογος του σταυρου (slovo kříže či o kříži) (srv. 17d). Tímto tématem bude podmíněna i následující kapitola.

BHS	LXX
לָכֵן	δια τουτο
הִנְנִי	ιδου
יוֹסִף לְהַפְלִיא אֶת־הָֽעָם־הַזֶּה	εγω προσθησω του μεταθειναι τον λαον τουτον
הַפְלֵא וָפֶלֶא	και μεταθησω αυτους
וְאָֽבְדָה חָכְמַת חֲכָמָיו	και απολω την σοφιαν των σοφων
וּבִינַת נְבֹנָיו תִּסְתַּתָּֽר׃ ס	και την συνεσιν των συνετων κρυψω

BHS	LXX
אַיָּם אֵפוֹא חֲכָמֶיךָ	που εισιν νυν οι σοφοι σου
וְיַגִּידוּ נָא לָךְ	και αναγγειλατωσαν σοι
וְיֵדְעוּ	και ειπατωσαν
מַה־יָּעַץ יְהוָה צְבָאוֹת	τι βεβουλευται κυριος σαβαωθ
עַל־מִצְרָֽיִם׃	επ αιγυπτον

BHS	LXX (v. 24.)
כִּי אִם־בְּזאֹת יִתְהַלֵּל הַמִּתְהַלֵּל	αλλ η εν τουτω καυχασθω ο καυχωμενος
הַשְׂכֵּל וְיָדֹעַ אוֹתִי	συνιειν και γινωσκειν
כִּי אֲנִי יְהוָה	οτι εγω ειμι κυριος
עֹשֶׂה חֶסֶד מִשְׁפָּט וּצְדָקָה בָּאָרֶץ	ποιων ελεος και κριμα και δικαιοσυνην επι της γης
כִּֽי־בְאֵלֶּה חָפַצְתִּי	οτι εν τουτοις το θελημα μου
נְאֻם־יְהוָֽה׃ ס	λεγει κυριος

(Další poznámky budou přidávány postupně)

Evangelium Pavlovo

Takhle vidí téma oddílu AI
Copilot pro PowerPoint

Ř 1, 16-17 - Nestydím se za evangelium:

(Poznámky budou průběžně doplňovány)

Po úvodních představeních a pozdravech, po nastíněních svých záměrů a plánů, otvírá Pavel základní téma epištoly, tedy jejího jádra, a také účelu, pro který byl jeho list vlastně sepsán:

verš	NA 28 / GNT 5			Hrubý překlad
16	Οὐ γὰρ ἐπαισχύνομαι τὸ εὐαγγέλιον ⸆,			Nestydím se totiž za evangelium,
	δύναμις γὰρ θεοῦ ἐστιν			mocí totiž boží je
			⸋εἰς σωτηρίαν⸌		ke spáse
			παντὶ τῷ πιστεύοντι,		všem věřícím
			Ἰουδαίῳ τε πρῶτον		Židovi především,
			καὶ Ἕλληνι.		Též i Řekovi.
17	δικαιοσύνη γὰρ θεοῦ			Spravedlnost totiž boží
		ἐν αὐτῷ ἀποκαλύπτεται			v něm se zjevuje,
		ἐκ πίστεως			z věrnosti,
		εἰς πίστιν,			k víře.
	καθὼς γέγραπται,			Jak je psáno:
	Ὁ δὲ δίκαιος			Kdo je spravedlivý,
	ἐκ πίστεως ζήσεται.			z víry bude žít.

(Podle Crosswire.org)

Takhle vhodný obrázek vidí naopak
AI ChatGPT

Strukturální analýza

Strukturálně se dá text podle hlavních časů rozdělit do tří hlavních bodů:

1. Nestydím se za evangelium …
2. Spravedlnost boží se v něm zjevuje …
3. Potvrzení z Písma svatého …

Tyto tři hlavní motivy se budou prolínat celou epištolou, a jako jakýsi rétorický výkop po úvodních pasážích odstartovávají vlastní téma epištoly, kvůli kterému byla vůbec sepsána.

Gramatika, stavba, styl

V hlavních časech jsou výpovědi o nestyzení se za evangelium, o moci boží, o zjevení spravedlnosti a podpora v prorockém výroku. Ty obsahují jádro výpovědí, které následující vazby bez přísudků, sloves, či přísudky zastoupené přechodníkovými vazbami, dokreslují (v hlavním čase je i sloveso ζαω, ale to je citát z jiného zdroje).

Toto je zase nápad googlovic
AI Geminy

Sémantika

Významnými tématy je zde evangelium, víra v jeho podstatu, a otevřenost všem lidem, bez rozdílu původu a jiných lidských předpokladů. Zjevení spravedlnosti, jako daru božího, ne lidské (srv. Fp 3, 9), ne založené na etnicitě ani na vlastní zbožnosti či náboženskosti.

Pragmatická funkce

A naposledy: toto je invence
facebookové AI
Meta

Jan Roskovec jej považuje shodně s mým názorem za tematický preskript celé epištoly, nebo alespoň její částí 1, 18 – 3, 20. Zmiňuje však i práce, které takové pojetí oddílu zpochybňují, jak jsem vyrozuměl, hlavně jim nesedí aplikace zásad řecké rétoriky na Pavlovo dílo.

Ovšem dalším zkoumáním jsem zjistil, že theologům, jako jsou Krister Stendahl, Stanley K. Stowers nebo J. Christiaan Beker, vadí něco ještě jiného. Reagují na to, že dosavadní čtení epištoly, zejména evangelické, v ní vidí úvod do dogmatiky, jímž skutečně není. Také není, jak to čtou pietisté, naukou o uspokojení vnitřní potřeby spásy každého člověka. Dobře rozpoznávají, že tu jde o něco jiného. Protože jim z těchto veršů takové důrazy zní, váhají přiznat jim klíčovou úlohu. Stendahl proto důraz přesouvá až na 9. kapitolu. Tak je vskutku vyvrcholením hlavního tématu, ale to by bez úvodu nemohlo vrcholit. Proto je tento oddíl opravdu klíčový tím, že nastoluje téma. Při pozorném čtení si všimneme, že tím tématem není samotné spasení, a už vůbec ne nějaké soukromé uspokojení náboženských potřeb, ale ani nějaká dogmatika. Pavel mluví o evangeliu pro všechny. O daru spravedlnosti, k němuž měli Židé první přístup, ale nyní se otvírá všem. Téma Židé × pohané bude procházet celou epištolou.

V poznámce k 17. verši tento oddíl za klíčový označuje i překladatel Petrů, Rudolf Col jej tak dokonce nadepisuje!

poznámky k jednotlivým veršům:

Ř 1, 16:

Po úvodních pozdravech a představení svých plánů otvírá Pavel hlavní téma epištoly: evangelium pro každého, předně Žida, ale i Řeka (= pohana, góje). Navenek může působit slabě až hanebně, hledat bod setkání s Bohem, s tím nejpodstatnějším ve vesmíru, právě ve zdánlivém stroskotanci na kříži, ale Pavel v listu vysvětluje, že to, co je v lidských očích selhání, slabost a ztroskotání, je právě tím nejpodstatnějším, co se v lidských dějinách událo, a to bez ohladu na to, jací lidé jsou a odkud pocházejí, že je významným poselstvím pro každého, i když nepopírá, že Židé se svojí vírou v tom sehráli roli důležitou. V Kristu, v tom ukřižovaném, však došla svého cíle, naplnění, proto se nyní otevírá nová kapitola božího jednání s lidmi, má proto také nová pravidla.

Ř 1, 16 - „ἐπαισχύνομαι": (stydět se)

Vulgáta někdy překládá jako confundi - být zmaten (Mk 8, 38 [|| L 9, 26 naopak erubesco!]; 2Tm 1, 12; Žd 2, 11; 11, 16), jindy, jako zde, erubesco - červenat se (L 9, 26! Ř 6, 21; 2Tm 1, 8.16). Nabízí se otázka, proč by evangelium mělo být příčinou studu? Pavel to na tomto místě nijak nevysvětluje, pouze předpokládá, že musí vyvrátit možnost studu. Ačkoliv se to lidem, kteří čelili buď intelektuálské přezíravosti vůči náboženství, nebo komunistickému agersivnímu atheismu, zdá blízké, Pavel neměl důvod se s něčím podobným vyrovnávat. Jistá míra náboženskosti byla ostatně v době římského impéria v módě. Pokud máme tuto Pavlovu poznámku pochopit správně, je třeba vyjít z fragmentů jiných epištol, kde se k této záležitosti vyjadřuje, nebo ze Sk 17, 18-34. Hlavním místem, kde Pavel něco podobného velmi důrazně a podrobně zmiňuje, bude ovšem hlavně 1Kor 1, 18-31 (poznámky zde). Především narážel způsob Ježíšovy smrti: Srv. Dt 21, 22-23. Rovněž pro Římany se jednalo o potupnou smrt, smrt, která byla vyhrazena otrokům! Cicero dokonce prohlásil, že slovo kříž je tak hanebné, že by se nemělo vyslovovat v přítomnosti římského občana. Zakládat na ukřižovaném setkání s Bohem bylo provokativní. Vedle úcty k héroům a mocným vládcům v pozdně helénistickém světě, také k zážitkovosti populárních mystérií, mohla taková naděje působit přinejmenším uboze. V 1Kor 1, 22 to tedy shrnuje lapidárně: "Zatímco i Židé žádají znamení a Řekové hledají moudrost, my kážeme Krista, toho ukřižovaného." Jako tam, i zde prohlašuje, že to, co vypadá jako slabé a pošetilé, je ve skutečnosti projevem boží síly a moudrosti, nebo i v 2Kor 12, 9 "v slabosti se projeví má síla," což je vlastně průnik přímo do Pavlova života. I v Ř Pavel klade důraz na provázanost křesťanova života s příběhem Ježíšovým. Podstatná je jiná okolnost přijetí Krista: zatímco mnohý náboženský život, buď si to víra ve význam národní příslušnosti, nebo zasvěcení do mystéria, příslušnost k církvi, hnutí, většinou člověka povznášejí, přijetí víry v ospravedlnění vylučuje veškerou chloubu na sebe, na svoji zbožnost nebo původ a příslušnost k výjimečné skupině (Ř 3, 27n).

Ř 1, 16 – „τὸ εὐαγγέλιον“: (evangelium)

Už v úvodu (Ř 1, 1) se Pavel představuje jako:

1. služebník Ježíše Krista,
2. vyvolený apoštol,
3. oddělený (tedy speciálně pověřený úkolem) k evangelizaci.

I v následujícím verši se hned odvolává na Písma svatá jako zde. Hlavním účelem listu bude představit se římským křesťanům před svým zamýšleným příjezdem. K němu sice dojede, ale jinak, než si zatím svobodný Pavel představoval. Je třeba připomenout, že Pavel zatím ještě nevěděl, že tam přijede jako vězeň. To by sice motiv studu za evangelium (viz výše) posílilo, ale o to Pavlovi v tuto chvíli ještě nešlo.

Textologie: ⸆ někteří svědkové dodávají του Χριστου - D<sup>2</sup> K L P Ψ 104. 630. 1175. 1241. 2464 Byz - TR | txt 𝔓<sup>26</sup> א A B C D*<sup>.c</sup> G 33. 81. 1505. 1506. 1739. 1881 lat sy co. ECM

Citace: Jan Amos Komenský: "Tak zajisté evanjelium jest moc Boží k spasení každému věřícímu (Řím. 1, 16), ne zevnitřní však zvuk slov, ale zavinuté v nich a věrou přijaté zásluhy Kristova tajemství." (L. B. Kašpar, Sebraná díla kazatelská II., s. 320 - Kázání vánoční, in Tomáš Havelka, Skrytý tajemství Božích poklad, ISBN 978-80-7422-719-6).

Ř 1, 16 - „δύναμις γὰρ θεοῦ ἐστιν“: (je mocí boží)

I tento výrok nás upomíná na Pavlův důraz na pohoršení kříže v 1Kor 1, 18-31, ale také souvisí s jeho osobní zkušeností, jak ji popsal ve Fp 3, 4-11 (senapsáno až po Ř!), už před tím i v Ga 1, 11-24. Pavel nebyl evangeliem zasažen v nějaké slabé chvilce, nebyl dokonce ani žádný bezbožník, darebák, byl navrcholu své zbožnosti, dá se říct, trochu i fanatik.

Ř 1, 16 – „⸋ εἰς σωτηρίαν⸌“: (ke spáse)

Může navenek působit jako nadbytečný dodatek, ale jeho patřičnost na dané místo je dobře doložená.

Textologie: Kodex G (012) vynechává.

Ř 1, 16 - „παντὶ τῷ πιστεύοντι“: (každému věřícímu)

O víře a věření se v tomto krátkém textu hovoří hned 3 ×. Jde tedy o velmi silné téma. Pavel potřebuje samozřejmě římským vysvětlit, co tím vůbec myslí. ostatně už v předcházejícím oddílu chválí římské za jejich víru a vyjadřuje vzájemné spojení vírou s nimi. Avšak v dnešní situaci snadno přehlédneme jiné slovo: "παντι"! To je v této situaci ještě důležitější. Pavel chce především obhájit svou misii mezi nežidy. Bůh nikomu nestraní (Ř 2, 11 - srv. Ř 1,14; Sk 10, 34; Ga 2, 6; Ef 6, 9; Kol 3, 25), což se jeví i jako jeden ze základních etických principů (1Tm 5, 21). Nestraní ani jednomu národu, ale ani jedné církvi, zejména ne jejím osobnostem. Tento princip je důkazem, že Bůh své dílo nepředpojatě nabízí i jiným národům, jak je řečeno dále.

Ř 1, 16 – „πρῶτον“: (především)

Marcion považoval židovství a starozákonní spisy za podřadné. Vše, co na to v NZ odkazovalo, považoval za pozdější falzifikace apoštolů. Proto to úmylně vynechával. Chybí ale i ve významném, jinak velmi spolehlivém, Kodexu vatikánském (B, nebo 03). Srv. níže ↓

Textologie: B (03), G (012) sa a Marcion (v souladu s Tertulianem) vynechávají.

Ř 1,16 – „ιουδαιω τε πρωτον και ελληνι“: (Židu především, ale i Řekovi)

srv. Ř 2, 10; „…ιουδαιου…“ Ř 2, 9. Srv. též Ř 3, 9 a 10, 12; dále Ga 3, 28 » a Kol 3, 11 ». Podobné téma 1Kor 1, 22 a 12, 13 ».

V rozporu s běžnou, hlavně evangelickou, představou, které vyvolala specificky reformační hermeneutika, není Pavlovým klíčovým tématem ospravedlnění pouhou vírou a bez skutků Zákona, ani pietistická představa o osobním spasení, jako odpovědi na všelidskou otázku po ospravedlnění, nýbrž otevření cesty spásy v Kristu i pohanům - גוים. Zatímco dnes se mnozí zabývají myšlenkou, že se nemá konat misie mezi Židy, původní křesťané byli většinou Židé, někteří nežidovské křesťany mezi sebe vůbec nepřijímali, nebo jen za podmínek přijetí židovských atributů - předně obřízky a speciálního stravování. Zjevně narážel na odpor některých židokřesťanů, kteří buď odmítali otevřít evangelium pohanům vůbec, nebo s jejich přijetí podmiňovali obřízkou. Zápas se zastánci obřízky, zejména s misionáři z okruhu Ježíšova bratra Jakuba, dokládají zejména epištoly Ga a Fp. Zejména v Ga se dozvídáme i o roztržce s Petrem v této otázce. Sk ji nezmiňují, ale i zde, zejména v 15. kapitole, jsme svědky toho, že misie mezi nežidy nebyla samozřejmostí. Zde ji apoštolové Pavlovi schvalují, ale s podmínkou, že se jeho církve budou držet kašrutu. Skutečný Pavel však veškerá tato znamení odmítá (srv. Mk 7!). Toto téma je třeba považovat za klíčové pro pochopení poselství i této epištoly.

Ř 1, 17:

Spasení 16. verše není amnestie na soudu. Souvisí s darem spravedlnosti, spravedlnosti od Boha. Klíčem k ní je to, co zde Pavel nazývá evangeliem = dobrou zprávou. Spravedlnost boží se nezjevuje v Bibli, ani v dějinách nebo v politicky významných událostech, ale právě v příběhu člověka, Ježíše Krista. Dogmatiky nepřímo nebo i přímo podpírají tímto veršem učení o ospravedlnění pouhou vírou. Sehrál významnou roli i v křesťanském boji proti rasismu. V románu Alice Waolkerové Purpurová barva (The Color Purple, Woshington Square Press, New York, 1982) se jedna z postav diví, že její kamarádka nechodí do kostela, nepodílí se na životě ani nákladech farnosti, a je přesto přesvědčená, že jí má Bůh rád. Ona jí odpoví, že právě proto, že jí Bůh má rád, tyto věci, pokud sama nechce, dělat nemusí. Ač trochu prvoplánové, upozorňuje, že církve či jakákoliv křesťanská společenství by si měla uvědomit, že touto vírou odkazují nad sebe, i nad potřeby svého provozu. Víra v přijetí Bohem pouhou důvěrou dává význam těchto struktur do závorek.

Ř 1, 17 - „δικαιοσύνη γὰρ θεοῦ“: (spravedlnost pak/totiž boží)

Je dalším vůdčím tématem epištoly, které bylo zde nastoleno. Pavel se k ní vrací ještě ve vv. 3, 5.21n a; 10, 3 (2 ×!). Spravedlnost však není hněv. Hněv bude předmětem 18. v., ale jako protiklad spravedlnosti. Spravedlnost je to, co Bůh dává bez jakýchkoliv zásluh a předpokladů člověku (Ř 5, 19; srv. i Fp 3, 9), navzdory tomu, co právem působí jeho hněv. V LXX toto spojení nenajdeme, pouze Bar 5, 2 a 5, 9 je tomu blízké. Hebrejský Ž 24, 5 překládá řecký 23, 5, místo spravedlnost boží almužna, boží. Srv. též 2Kor 5, 21; Jk 1, 20 a 2Pt 1, 1.

Ř 1, 17 – „ἀποκαλύπτεται“: (zjevuje se)

Druhé bude následovat v příštím verši, kde se nebude zjevovat spravedlnost Boží, ale Boží hněv. Ačkoliv běžná strukturovaná vydání Bible vv. 16-17 (GNT 5 The Power of the Gospel) od 18-32 (GNT 5 The Guilt of Mankind) odělují (Pouze Bible 21 je má dohromady, v některých zase společeně s předcházejícím oddílem, ale nikdy samostatně), tvoří spolu jeden zvájemně propojený celek. Další výrok o zjevení spravedlnosti boží „χωρις νομου,“ avšak dosvědčená Zákonem i proroky, se objeví v Ř 3, 21.

Ř 17 - „ἐκ πίστεως εἰς πίστιν,“: (z věrnosti k víře)

Účelem zjevení spravedlnosti boží není nutně soud, ale především potvrzení věrnosti, které má za cíl vyvolat a posílit důvěru mezi Bohem a vyznavačem.

Ř 1, 17 – „δίκαιος“: (spravedlivý)

Textologie: C (04) doplňuje v nekorigované podobě ve shodě s textem LXX (viz níže ↓) μου. Pavel zjevně nepracoval přímo s tím textem, který dnes jako LXX známe.

Ř 1, 17 - „ὁ δὲ δίκαιος ἐκ πίστεώς ζήσεται“: (spravedlnivý pak z víry/věrnosti bude žít)

Ab 2, 4 - „וְצַדִּ֖יק בֶּאֱמוּנָת֥וֹ יִחְיֶֽה“; „ὁ δὲ δίκαιος ἐκ πίστεώς μου ζήσεται“ (srv. textologii C-04! Tak je citován v Žd 10, 38); „iustus autem in fide sua vivet“. Pavel zde použil jiný než septuagintní překlad, a jak potvrzuje i Vulg. zjevně spolehlivější. Přesto i na tomto místě platí, že si Pavel, jako i na jiných místech, vyznění celého výroku přizpůsobil: U Ab není víra žádným přesvědčením, názorem, naukou, nýbrž jde o věrnost. Na stejný verš a ve stejné, tedy ne LXX, variantě odkazuje Pavel stručně v podobných, vyostřenějších, souvislostech i v Ga 3, 11.

---

hermeneutika

V současnosti už neřešíme otázku, zda je podmínkou k přijetí Ježíše jako Krista nutný židovský původ, nebo přijetí židovských atributů, jako je obřízka, kašrut, speciální oděvy či náboženské úkony. Pavel ve své době prosadil, že už nikoliv. Ano, Ježíš přišel původně především kvůli Židům, ale cesta se otevřela i nežidovským vyznavačům, a znamení odděleného, vyvoleného, národa pozbyla smysl. Proto i vášnivě vystupuje v epištolách Ga a Fp proti těm, kdo je k tomu nutili.

Pavlův model se v dějinách nakonec prosadil jako většinový. Když se zejména v Evropě stalo křesťanství většinovým, mocensky vybaveným, náboženstvím, byli naopak Židé převedeni do nižší společenské kategorie, v čemž nechvalně vynikl sv. Ambrož, když podpořil vypálení synagogy v Kaliniku jako údajné znamení, že židovství musí ustoupit křesťanské víře. Ale to nebylo Pavlem zamýšleno. Z jeho slov slyšíme jen volání po rovném přijetí (1Kor 7, 18!). V Ř 11, 11-32 naopak varuje před tím, aby se ani adresáti jeho misie nezačali nad Židy (lhostejno, zda přijímající či odmítající evangelium) povyšovat. Protože se situace podstatně změnila, tento tón Pavlova listu zůstal zastřen. Do popředí vystoupila jiná témata – především učení o ospravedlnění (spasení) pouhou vírou. To ovšem na pozadí středověkého vnímání světa, ve kterém už nehrálo, jako v Pavlově době, významnou roli očekávání brzkého druhého příchodu Krista (parúsie), který byl nahrazen představou záhrobního soudu a třídění lidí buď do nebe, nebo do pekla. A také v rozporu s církví, která se stala ústavem spásy. Chápání listu nepomáhá ani to, že se stal základem dogmatik. Je k tomu sice velmi dobře příhodný, ale čteme-li jej z této perspektivy, opět si tím zastřeme jeho základní poselství.

Na pozadí atheistické propagandy se stal významným motiv stydění se, nebo nestydění za evangelium. Jelikož tato pominula, je třeba se oprostit i od těchto důrazů.

Je nesprávné lpět na starých otázkách i odpovědích. Důležité je, otevřít se skutečnému světu kolem sebe a číst, jaké poselství mu mohou biblické texty nabídnout dnes, aniž bychom jej nutili klást si ty staré otázky a hýčkat minulé představy, jemu nevlastní.

Zůstává proto stále aktuální důraz na to, že Bůh je Bohem všech. Ne jako na imperiální zásadě, spíš pastýřské. Připomínat, i sobě, že ani my, ani ti druzí, nemusejí ničím vzbuzovat boží náklonnost. Je lichá otázka, kterou u nás otevřeli mnozí v devadesátých letech, odmítnout na jedné straně misii mezi Židy, když jim patří Ježíš především, a na straně druhé pokusy (re)judaizovat křesťanství. Je však třeba být vnímavý na situace, kdy dochází k upozaďování jedněch a nadřazování druhých, kde víra a zbožnost jsou záminkou pro pýchu a pocit nadřazenosti. Boha není třeba si naklánět nejen obřízkou či židovskými rituály, ale vlastně jakýmikoliv rituály či úkony, žádnou zbožností, spiritualitou či kontemplací. To bude patrné zejména v Ř 8, 1-17, kde sice Pavel, podobně jako v jiných epištolách, především 1Ko, staví proti sobě tělesno s duchovnem, při hlubším čtení je však patrné, že jde o ironii: za tělesné považuje to, co se mnohým jeví jako duchovní, lidské snahy vynutit si před Bohem lepší pozici svými úkony a vlastnostmi, což popírá svobodu, která nám byla darována v Kristu – Zákon svobody. Kvůli Bohu není potřeba být „nábožensky založený.“ Křesťan si nikdy nesmí myslet, že někdo je Bohu pro svoji zbožnost či původ milejší než někdo druhý. Proto je například nekřesťanská představa, že bychom měli podporovat nároky Židů a potlačovat ty Palestinců. Představa práv a spravedlnosti by měli být pro křesťany absolutně nepředpojaté. Stejně nekřesťanský je lokální šovinismus některých křesťanských společenství.

Starocírkevní schéma 4 významů:

1. Co mám vědět?

Přímé sdělení je, že evangelium je pro každého. Ačkoliv je zde určité prvenství Židů, je dnes otevřeno všem, proto vytváření rozdílů mezi vyvoleným a nevyvoleným národem pozbývá smyslu.

2. Co mám věřit?

Ačkoliv, jak je nepřímo naznačeno, může obsah toho, co se zde nazývá evangeliem, budit rozpaky, které by mohly vést ke studu, jeho poselství je silné, má moc. Jakou? To je asi otázka 3. roviny výkladu:

3. Co mám dělat?

Tato otázka není pouze etická, ale též intelektuální. Vnitřním Pavlovým úmyslem je vzbudit otázky po evangeliu – co to je, jakou má moc …? Ty se budou řešit v průběhu následujících kapitol; čtenář či posluchač epištoly se má na ně naladit. Ale i mravní rozměr toto sdělení má, že i ten, kdo přijímá radostnou zprávu o nepředpojatém božím přístupu k lidem, se musí od svých předpojatostí oprošťovat, má-li pocítit onu moc evangelia, jak o tom bude v průběhu epištoly řeč.

4. Co mám očekávat?

To, co má být předmětem očekávání, je všeobecná platnost boží nabídky lidem. Všeobecná, to znamená jednak přímo nám osobně, ale rovněž těm druhým, ať už jim to my chceme nebo nechceme přiznat.

homiletická analýza:

Jak mluví text ke mně?

V minulosti, kdy byla víra v Krista a Boha vůbec veřejně zesměšňována a vyznavači rovněž, měli jsme ne jen já pocit, že nás tato Pavlova slova posilují a povzbuzují. Hermeneuticky je to přípustné, exegeticky je však potřeba vést v patrnosti, že u Pavla šlo určitě o něco jiného. Pavel nečelil ani racionalistickému povznesení se nad náboženství jako takové, ani komunisticko atheistické propagandě!

Jak do situace sborové?

Nepůsobím ve sboru a nikdy jsem na tento text nekázal. Mluvím ale k širší společnosti skrze internet, proto budu tyto otázky řešit dále.

Jak do situace společenské?

Chci se vyhnout tomu, co i mnozí dnes zdůrazňují (viz D. L. Migliore, Víra usilující rozumět, ISBN 978-80-86498-33-1, str.217): podsouvání tzv. dnešnímu člověku jde také vlastně o jistou formu přijetí, což se projevuje konzumem, karierizmem nebo chtivostí. Takové vlastnosti jsou individuální, i mimo křesťanství většinou odsuzované. Také není pravda, že nám reklama nutí všelijaké produkty s tím, abychom byli oblíbeni. Nedělá to každá, jen ty nejpokleslejší.

Určitě je ale třeba krotit ve společnosti každou pýchu připomínkou boží lásky, která jde pro každého člověka. To určitě vede k nepředpojatému přijímání sebe, ale také těch druhých. Zejména církvi je ovšem třeba připomenout, že být milován Bohem, na to není třeba být ani křesťanem.

Jako nebezpečné vidím politické zneužívání křesťanství a vyvolávání pocitu ohrožení, nebude-li křesťanntví politicky protežováno a dostanou-li rovná práva i stoupenci jiných věr. Např. hesla, že „Evropa je, a musí zůstat křesťanská!“ Také strašení Židy nebo islámem.

Co mám sdělit?

V různých dobách by se dal položit důraz všelijak, já dnes vidím jako významný důraz na nepředpojatost boží spravedlnosti a lásky, proto bych šel i proti veškerému nadržování, buď si na základě víry, národa nebo třídy.

Jaký očekávám účinek?

Otázka otevřená.

Jaké zvolím prostředky?

Otázka otevřená.

Co je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha?

 

Poznámky k výkladu 1Tm 2, 1-7 (ř,l).

(rozbory a poznámky jak k celku, tak k jednotlivým veršům, budou postupně doplňovány)

Strukturální analýza:

Oddíl následuje po delší řeči, zmiňující namísto u Pavla obvyklého díkůvzdání autorovy výhrady proti bludařům (1, 3-20 → 4, 1-16; 6, 3-16), proložené jeho osobní zkušeností Kristem omilostněného bludaře. Textem začíná kladné vyjádření žádoucí náplně sborového shromáždění: konkretizuje οικονομιαν θεου την εν πιστει (boží ekonomie, překládáno často jako boží záměr), k jejímuž následování vyzývá v 1, 4. Začíná výzvou k modlitbám (1n), jejím zdůvodněním (3n), odkazem na tradiční vyznání (5n), i když s netradičním vyznáním Boha jako spasitele a Ježíše jako člověka, a vlastní autoritu apoštola pohanů (7).

Oddíl je součástí parenetického celku, který zachovává jakousi obvyklou strukturu:

1. obecné předpisy pro bohoslužby;
2. řády pro jednotlivé účastníky (muži, ženy, funkcionáři …),

jakou lze sledovat např v Ef 5, 15nn; Ko 3, 16nn (tyto pareneze přesahují do dalších kapitol, na což nelze přesně odkazovat); s nimiž jej spojuje stejná doba vzniku, boj proti bludařství a původ v pavlovské tradici. Podobnou strukturu je možno nalézt i u Petra.

	Strukturovaný text NA 28 / GNT 6 s textově kritickými značkami:			Vlastní hrubý překlad
1	⸀Παρακαλῶ οὖν			Vyzývám tedy,
	πρῶτον πάντων			aby se především
	ποιεῖσθαι	δεήσεις	προσευχὰς	konaly	prosby,	modlitby,
		ἐντεύξεις	εὐχαριστίας		přímluvy	a díky
	ὑπὲρ	πάντων ἀνθρώπων		Za	všechny lidi:
2	ὑπὲρ	βασιλέων		za	krále
	καὶ	πάντων	τῶν ἐν ὑπεροχῇ ὄντων,	a	všechny,	kteří mají odpovědnost,
	ἵνα	ἤρεμον	καὶ ἡσύχιον βίον διάγωμεν	tak	tichý	a prostý život povedeme
	ἐν πάσῃ	εὐσεβείᾳ	καὶ σεμνότητι.	ve vší	zbožnosti	a počestnosti.
3	τοῦτο ⸆ καλὸν	καὶ ἀπόδεκτον		Toto je pěkné	a přijatelné
		ἐνώπιον τοῦ σωτῆρος ἡμῶν	θεοῦ,		před naším spasitelem	- Bohem,
4	ὃς πάντας ἀνθρώπους θέλει		σωθῆναι	neboť chce všechny lidi		spasit
	καὶ εἰς ἐπίγνωσιν ἀληθείας		ἐλθεῖν.	a přivést je k poznání pravdy.
5	Εἷς γὰρ	θεός,		Je totiž jediný Bůh
	εἷς καὶ	μεσίτης θεοῦ καὶ ἀνθρώπων,		jediný	I prostředník mezi Bohem a lidmi
	ἄνθρωπος	Χριστὸς Ἰησοῦς,		- člověk -	Kristus Ježíš,
6	ὁ δοὺς ἑαυτὸν ἀντίλυτρον		ὑπὲρ πάντων,	který dal sebe sama		na výkupné za všechny,
	⸂τὸ μαρτύριον⸃ καιροῖς ἰδίοις ⸆.			na svědectví ve svůj čas.
7	⸂εἰς ὃ ἐτέθην⸃	ἐγὼ	κῆρυξ	Jemu jsem byl ustanoven	já	zvěstovatelem
	καὶ	ἀπόστολος,		i	apoštolem
	ἀλήθειαν λέγω			- mluvím pravdu,
		⸆ οὐ ψεύδομαι,			nelžu
		διδάσκαλος ἐθνῶν			- za učitele národů
	ἐν ⸀πίστει	καὶ ἀληθείᾳ.		ve víře	a pravdě.

Podle Crosswire.org.

Poznámky k jednotlivým veršům:

1Tm 2, 1:

První verš (navenek) pleonastickou formulí a slovy (na prvém místě) vyzývá ke konání modliteb, k jejichž vystižení užívá čtyř výrazů, či lépe dvou dvojic: δεησεις – προσευχας × εντευξεις - ευχαριστιας.

Δεησις se z ev. vyskytuje jen 3× u L; 6× v Paulinech (Ř 10, 1; 2Ko 1, 11; 9, 14; Fp 1, 4.19; 4, 6) i deuteropaulinech (Ef 6, 18; 1Ti 2, 1; 5, 5). někdy je ve výzvách doplněna i o προσευχη, která je vždy na prvém místě! Podle způsobu užívání i svým původem je δ. typem angažované modlitby, velmi usilovné, do níž vkládá člověk sebe sama. Je výrazem modlitby „úzkostlivé“. Žd tak označuje Getsemanskou modlitbu Ježíšovu. Vzájemné δ. křesťanů jsou realizací spolunesení břemen mezi vykoupenými Kristem, δ. se podílejí křesťané na Pavlově misijní práci. Poprvé zde δ. opouštějí křesťanský kroužek a sbor se jimi solidarizuje se světem! (viz dále).

Η προσευχη je naproti tomu typem modlitby, která může být usilovná, hlavně je to však modlitba chval, jde o vzývání. To ovšem nevylučuje výzvy k radostným δ., jakož ani nazývat modlení Ježíšovo v Getsemane synoptiky π. a deriv.

Εντευξις se vyskytuje jen v 1Tm (ještě v 4, 5). Její významové rozpětí se pohybuje v oblasti návštěva, audience, modlitba.

Význam posledního slova považuji za zbytečné zmiňovat; je dostatečně známý. Na tomto místě chci jen zmínit názor Gottfrieda Holtze, který vidí v tomto oddíle nikoliv tradičně „řád“ správy církve, ale liturgický eucharistický text. To m.j. dokládá oním pleonasmem, nevhodným pro jakýkoliv řád, avšak v liturgii působivý. Dovolává se též pozdějšího vzývání ve starocírkevních eucharistických modlitbách Boha slovem „παρακαλω“. Kromě toho, že mi přijde jeho exegeze nepoctivá, chci zmínit funkci onoho pleonasmu, který soustřeďuje pozornost právě na konání oněch modliteb, neboť to bude důležité při výkladu 3. verše.

Modlitby i díkůvzdání se mají konat jakoby zástupně za všechny lidi (přitom není užito oblíbené tropy totum pro parte „svět“). Důraz je kladen na všechny (παν a deriv. značně koncentrovaný!) a na lidství, na něž bude kladen nebývalý důraz i u Ježíše. Na téma modlitby naváže verš 8.

1Tm 2, 1 - „ἐντεύξις“:

Pojem se vyskytuje pouze zde a ještě ve 4, 5. Mimo 1Tm se nevyskytuje. Také zde se nachází v souvislosti s polemikou proti bludařům. Tito se vyznačují trváním na rozlišování čistých či nečistých pokrmů. Všechny jsou prý očišťovány "slovem božím a modlitbou (ἐντεύξις)" (srv. Mk 7, 19).

1Tm 2, 2:

Obecný výraz „všechny lidi“ je tu konkretizován ve vládcích a mocných. Je třeba mít na paměti napětí mezi církví a mocnými. I to, že církev, odmítající uznat v římském císaři boha mohla být obviňována z neloyality, tedy z bezbožnosti, že měla i dobrý příklad v židovských modlitbách, pojatých do souboru „Osmnácti modliteb“ (12.), usilujících o zkázu impéria. „Pavel“ však naplňuje Kristovo slovo o modlitbě „za ty, kdo vás pronásledují“ (Mt 5, 44). Nejde však o podlézání - vždyť mocní jsou tu postaveni na roveň „všem lidem“, ačkoliv si zde církev zároveň střízlivě uvědomuje závislost svého života na dobrém vládnutí světské moci. Styl zbožného života je podán opět pleonasticky 2×2. Termín „ηρεμος“ je Α.Λ. (jediný výskyt). „Ησυχιος“ je i u jiných autorů atributem zbožného života (1Te 4, 11 a 2 Te 3, 12) či tím, co má v Božích očích cenu (1Pe 3, 4 v „řádu pro ženy“). Znamená ztišení; umlknout však mohou i boží nepřátelé při setkání s Bohem. Ceněna je zejména u žen. Označení zbožnosti jako ευσεβεια, se vyskytuje jenom ve Sk, 2Pe a hojně v pastorálních epištolách. Důvod řídkého výskytu hledá G. H. v jeho politických konotacích, v nich však vidí i důvod, proč je najednou užit zde, v souvislosti s modlitbou za mocné: jde o to chránit církev před nařčením z anarchie - ασεβεια. Ke speciálním výrazům v past. patří i σεμνος, jehož derivát se vyskytuje jen ve Fp 4, 8, jinak 4× v 1Tm a 2× v Tit. Zajímavé je, že tytéž atributy jsou v 2Tm opisovány jinými slovy.

Podobně Piekej Avot: III,2 rabbi Hanina zdůrazňuje, že pokoj země, ve které jsou Židé v diaspoře, je pokojem i Židů.

1Tm 2, 3:

Otázku si kladu nad tím, k čemu se vztahuje úvodní ukazovací zájmeno. Tradičně (tak i ČEP nebo G. H.) na 2. verš. G. H. to vysvětluje závislostí misie na pokojném, nechaotickém, stavu společnosti, misii by žádný rozvrat či převrat, nebo bezvládí neprospělo. Avšak důraz na konání modliteb, vyjádřený obratem „πρωτον παντων“ a oním pleonasmem, navíc „παντοι ανθρωποι“, které se jako refrain vrací i ve zdůvodnění ve v. 4. mne vede k zamyšlení, nevztahuje-li se právě na ono konání modliteb. „…καλον και αποδεκτον“ by pak byla modlitební stráž církve za svět. Možná to něco napovídá o charakteru bludařů (snad gnostiků 6, 20 - gnóze = poznání), proti nimž autor horlí. Smyslem bohoslužeb není potom únik ze světa, popření závislosti na něm, ale zástupné předcházení církve před Boha za něj, s díkem, nikoliv obžalobou. Αποδεκτος je speciální výraz 1Tm, kde se vyskytuje 2×. Vychází ze slovesa αποδεχομαι, majícího význam přijmout, věřit, schválit. Zajímavé a ojedinělé je, že spasitelem nazývá autor Boha (až na jednu výjimku) ne Ježíše (k tomu níže).

1Tm 2, 3 - „σωτῆρ ἡμῶν θεος“:

Označení Boha jako spasitele je už v úvodním pozdravu 1Tm 1, 1. Takové označení Boha je u skutečného Pavla dost neočekávatelné. Pro něj je spasitelem Ježíš. Zde je Ježíš nazýván nadějí (v. 1.), nebo pánem (v. 2.). V tomto oddílu je však kladen mimořádný důraz na Ježíšovo lidství (v. 5c)! Bůh je zde tím, kdo "chce spasit všechny lidi" (v. 4a). Bůh je označen za spasitele ještě v 4, 10. Vždy je podtržena boží vůle spasit všechny lidi, což je výrazné téma 1Tm a Tit. Podobně i i v Tit 1, 3 (v následujícím verši ale opět typicky Ježíš, stejně v Tit 2, 13; 3, 6) 2, 10 (učení spasitele našeho - Boha), 3, 4. Označení Boha jako spasitele je tak značně výjimečné, vlastně jen v 1Tm, protože i v Tit je toto označení užíváno dílem o Bohu, dílem o Kristu.

1Tm 2, 4:

Pro verš 4. se domnívám, že jde právě o zdůraznění Božího zájmu na lidech (proto se zde neužívá oblíbené κοσμος - svět). Proti falešnému „poznání“ (6, 20) se tu klade důraz na poznání „pravdy“, jejímž zvěstovatelem je „Pavel“. Původně se mi zdálo, že smysl oddílku vede právě k tichému životu, stranou od problémů světa, jak bývá obvykle vykládán. Po jeho prostudování se mi zdá, že je to první místo, kde se naopak roztíná dosebeuzavření církve a církev ze svého vyznání odvozuje svoji odpovědnost za svět.

1Tm 2, 5:

K onomu přesvědčení, co je libé Bohu, co Bůh chce, co je tou jeho „ekonomií“ dochází autor na základě liturgického vyznání víry. Důraz klade po vzoru Šema  (Dt 6, 4) - důležitého vyznavačského textu Židů na Boží jedinost. Tím vzniká zcela svérázná christologie: Ježíš je jenom zde nazýván prostředníkem mezi Bohem a lidmi, zatímco Pavel v Ga 3, 19n klade důraz právě na nezprostředkovanost vztahu mezi Bohem a věřícími. Jen v Žd (8, 6; 9, 15; 12, 24) je Ježíš zván prostředníkem nové smlouvy. Důraz je kladen na Ježíšovo lidství, jímž se solidarizuje právě s těmi, za něž se má sbor modlit. Tím by mohl být verš oporou nestorianismu nebo arianismu. Další významný vyznavačský text o Kristu bude následovat v 3, 16!

Hlavním poselstvím je, že Bůh má zájem o všechny lidi, o jejich záchranu (slovu spása se tu vyhnu, protože je už moc zatížené cizími významy). Je třeba položit si otázku, před čím chce Bůh lidstvo zachraňovat? Tradiční církevně dogmatické odpovědi právem vyznívají hluše, protože např. slovo hřích je opět třeba definovat, a jeho dogmatické definice jsou fatálně zacyklené do sebe. Ale zde je Ježíš člověkem ne jen solidárně s lidmi, nýbrž i vzorem pravého lidství. Jestli tedy adamovská cesta (Gn 3, 5) vede k pokusu pozvednout se nad své lidství na boží úroveň, naplnění božství božího se dokonává v jeho vstupu do lidského příběhu. Tím je však lidstvo usvědčeno ze své nelidskosti. Ježíš je tedy ne jen solidárně člověkem, ale záchrana, spasení, spočívá právě nalezení správného nasměrování lidského příběhu - kým má člověk být. To je hodně patrné v Pavlovské soteriologii a etice (např. Fp 2, 1-11), ale i v janovské tradici (J 5, 7 × J 19, 5). Generačně blízké je vyjádření tohoto pojetí v Ef 4, 13. Tímto směrem jde i anthropologie Petra Galluse v knize Člověk před Bohem (ISBN: 978-80-246-5839-1), odvolávaje se na Kirchliche Dogmatik Karla Bartha, III/2 (i když kriticky).

1Tm 2, 6:

Z vyznání Kristova sebeobětování za „všechny“ (anakoluth = nedokončená výpověď) tedy vyvozuje „Pavel“ zájem Boží i na těch lidech, kteří nepatří ke křesťanskému kruhu, kteří dokonce křesťany pronásledují. Zatímco pro čistotu všech pokrmů argumentuje jejich stvořením (4, 4), zde se neutíká ke stvoření lidí, ale k jejich vykoupení. K zájmu o svět není veden pragmatickými důvody (tak častý výklad), ani potřebou zaštítit sbor proti pomluvám (× 1Tm 6, 1; srv. i 1Pt 2, 12), ale ze zdrojů křesťanského vyznání dochází k vykročení odpovědnosti sboru z úzkého kroužku věřících. Svým vlastním učením tak sbor sama sebe překonává. Neužívá o Ježíšově oběti představ „oběti“, nýbrž „výkupného“, jako např. L nebo Pavel v nežidovském prostředí. Pozoruhodný je plurál v určených časech (srv. Mk 1, 15). Zdůrazňuje tím historickou jedinečnost toho, co se událo v Ježíšovi.

1Tm 2, 6 - „ἀντίλυτρον“:

Α. Λ. = jednou použité. Vulgáta i Schmoller = redemptio, Prach = výkupné. Unikátní není pouze výskyt tohoto slova (nevyskytuje se ani v LXX), ale i jeho použití pro opis významu Kristovy oběti. Pastorální epištoly jsou plny velmi unikátních uzpůsobů vyznávání Krista, obzvlášť 1Tm, zejména svým důrazem na jeho lidství.

1Tm 2, 7:

Naposledy pravost svých slov dokládá svým posláním. Jedinečné je sebeoznačení „Pavla“ jako „κηρυξ“, kterého je užito jen v 1Tm 2, 7 a 2Tm 1, 11  (2Pe 2, 5 o Noemovi).

Homiletická analýza:

Jak mluví text ke mně?

Text mimoděk nabízí hermeneutický klíč ke křesťanské interpretaci biblického materiálu: Ježíšův lidský příběh je klíčem i k tomu, co od nás dnes Bůh očekává – kromě důrazů na modlitbu a zbožný život zarazí mimořádný důraz na Ježíšovo lidství!

Jak do situace křesťanské?

Křesťanstvo neumí po celá dvě tisíciletí nalézt svůj poměr k veřejnému životu. O to hůř, že se od toho, s čím měla prvotní církev zkušenost, politické poměry značně liší. Osciluje mezi vzdorem, mentorováním či kolaborací a podlézáním. Tento i v rámci Nového zákona výjimečný oddíl však nabízí zcela jinou cestu: solidaritu se světem a mocnými, doceněním jejich nelehké úlohy. Pavlovo vzájemné nesení břemen (Ga 6, 2) zde udělá nový krok - mimo křesťanskou obec.

Pokušením dnešních křesťanů, a zjevně i těch prvotních, bylo myslet si, že „máme-li své občanství v nebesích“ (Fp 3, 20) záležitosti „tohoto světa“ se nás netýkají, Bůh se stará jen o ty své. Není nám cizí snaha utíkat se z něj do „ráje srdce,“ považovat víru za vnitřní, soukromou, záležitost.

Sám Pavel uměl ovšem myslet i politicky, viz jeho často zneužívané Ř 13, 1-7 (politický rozměr jeho theologie je i dnes předmětem netheologických reflexí – např. Milan Hanyš, APOŠTOL FILOSOFŮ, ISBN 978-80-7476-055-6), ačkoliv očekával brzký druhý Kristův příchod (srv. 1Pt 2, 11-17). Podle Sk 22, 25 se dokonce neváhal hlásit i ke svému občanství římskému!

Víra není jen soukromou, ani apolitickou záležitostí. Podle ní se člověk staví k veřejným věcem, zaujímá stanoviska. Nezájmem o veřejné záležitosti, zejména v demokratické společnosti, dává prostor zlu. Víra doceňuje odpovědnost politických představitelů, ať už jsou jacíkoliv. Bůh lidstvím Ježíšovým dal najevo, že se nezajímá jen o jeden národ, nebo o jednu církev, nýbrž o všechny lidi.

Jak do situace společenské?

Křesťané nemusejí vytvářet politické strany, už vůbec ne pro „hájení zájmů církve, nebo údajných „tradičních hodnot“. Podstatné je, že zkušenost s božím zájmem o člověka, lidstvo, které vyjádřil ve svém definitivním slovu – člověku Ježíši Kristu, má i nás vést k aktivnímu zájmu, protože když se za něco / někoho intenzivně modlím, dokonce děkuji, musím mít o to zájem.

Tradiční výklad, že jde o projev realismu, že církev prostě pochopila svoji závislost na společenském dění, mi přijde nedostatečný, a to pro svoji pragmatickou vypočítavost. Křesťan by měl mít zájem o svět, protože ho má Bůh sám. Pro dobro světa, ne církve, ne křesťana. V poslední době je pozoruhodným jevem aktivita Milionu chvilek pro demokracii, především osoby Mikuláše Mináře: pochází z prostředí, které má spíš sklon držet si od veřejného dění odstup a utíkat se do svého ráje srdce. Jeho aktivity nejsou explicitně prokřesťanské a procírkevní.

Po dvou tisíciletích, v nichž křesťanství ovládlo určitý planetární prostor, a mnohdy se spojilo s politickou mocí i dobýváním prostoru, třeba za kolonialismu, mohou ovšem působit slova o božím zájmu o všechny lidi jako projev křesťanského imperialismu. Je jisté, že i misie bývá křesťany zhusta chápána jako dobývání nových území. Především pozice, ze které byla epištola psána, není zázemí většinové a imperiální organizace, spíš menšiny, často pronásledované. Ale i do církve je třeba zdůrazňovat, že zájem boží o svět se projevuje zaplacením výkupného za lidstvo skrze Ježíšův lidský příběh, v žádném případě nepodporuje jakékoliv mocenské ambice křesťanů.

Podstatné na lidském příběhu Kristově je, že záchranu nelze čekat od králů, vládců, héroů a géniů, ale právě v dosažení obyčejného, ale opravdového, lidství, měřeno mírou lidství Kristova.

Co mám sdělit?

Je třeba vyjít ze „zbožných“ ghett, účastnit se života v „tomto světě,“ jako se ho účastní v Kristu Bůh sám. Křesťané často vnímají „svět“ jako nepřátelský prostor, který jim cosi upírá, nebo vede válku proti jejích přesvědčení. Na modlitbách si na něj často stěžují a žalují. Církev má však vidět ve světě příležitost, umět poděkovat tam, kde to ten svět neumí. Být před Boží tváří mluvčími světa, ne žalobci a prokurátory.

Jaký očekávám účinek?

Neočekávám snadné přijetí a pochopení. Je třeba hodně vysvětlovat a trpělivě přesvědčovat. Inkarnace boží v Kristu je však přesvědčivým argumentem.

Jaké zvolím prostředky?

Posuďte podle mého kázání na tento verš z 21. 8. 2011.

---

K tématu dále:

• Vše k oddílu na hlavním blogu.
• Moje kázání na tento text z 21. 8. 2011.