Seznam a synopse Ježíšových podobenství

 Předkládám zde k dalšímu použití seznam a souhled Ježíšových podobenství s poznámkami a barevným odlišením kombinací. Kromě synoptických evangelií je uvedeno i Evangelium Tomášovo. Přehled je v obrázkovém formátu. V pdf je možné jej stáhnout zde.

Kolik svátostí Bible ustanovuje?

 Když svátosti, tak jen podle Bible!

Tématu svátostí se průběžně věnuji hlavně na svém základním blogu, kde jsem začal psát o Večeři Páně - tedy Eucharistii. Nedávné půtky v tisku i v mezicírkevní a mezikonfesijní debatě mě ale přiměly zabývat se samotným tématem svátostí. Všechny církve a všichni křesťané jsou totiž přesvědčeni, že svátosti slaví přesně podle Bible, ale každý z nich vyposlechl něco jiného. Nesedí ani počet: katolíci, starokatolíci, husité a další mají svátostí sedm, zatímco většina protestantů lpí na dvou. Kdo má pravdu?

Česká synopse tzv. "ustanovujících" textů k VP.
Podrobněji zde.

Co jsou to svátosti?

Především si je vyjmenujeme:

Takže pro evangelíky jsou to většinou jen:

• Křest a
• Večeře Páně, Eucharistie.

Podle evangelických zásad, o nichž bude, stejně jako o těch katolických, ještě řeč, by to měly být úkony ustanovené Ježíšem samotným. Jinak si ale evangelíci hledají cestu ke svátostem dost těžko, protože se musejí vyhnout dvěma úskalím: jednak nechtějí dát za pravdu katolické představě, že svátosti působí ex opere operato, tedy že by jakousi magií reprodukovaly to, co se událo v Ježíšově příběhu, ale současně je nechtějí degradovat na pouhý symbol. Nechtějí, aby se stala účast na nich podmínkou spasení, jako nějaký dobrý skutek.

Ustanovení Večeře Páně není bez problémů, ale dá se říct, že ustanovující texty jsou: především místa, kde se Ježíš loučí se svými učedníky před svým ukřižováním: Mk 14, 22-25 ř || Mt 26, 26-29 ř || L 22, 15-20 ř (syn-interim.), ale také liturgicky propracovaný a k témuž hojně užívaný, nejstarší záznam v 1Ko 11, 23-25 ř, ten je však hlavně součástí rozsáhlé pareneze. Důležité jsou i všechny narážky na jídlo, chléb, stolování, víno, kalich, krev atd., které jsou velmi četné (podrobněji zde). Vyvinula se ze závěrečných kroků paschálního hodu (viz Carmine Disante, Židovská modlitba, ISBN 80-86005-00-3). Hlavně ale akt, při kterém Ježíš něco ustanovuje, jasně existuje. Se křtem je to horší.

Bratrské vyznání:

XII – O svátostech obecně:

1. O svátostech pak učí, že, jsou svatá, zevnitřní, živelná a viditedlná znamení, slovem Božím posvěcená a vysvědčená, k vyznamenání a k svědectví duchovních a neviditedlných milostí a pravd těch, jichž jmena mají a jimiž posvátně jsou. A ty toliko dvě, totiž křest a večeři Páně vyznávají. [Sv. Augustin dí: Svátosti, totiž svatá znamení.]
2. Kterýchž žádný z lidí pouhých neustanovil, aniž ustanoviti mohl, ale sám Pán a Bůh, Ježíš Kristus, jemuž Otec všecky věci v ruce dal. (Mt 11,27; 28,18; J 18,3)

(převzato z Evangnetu)

Křest vlastně nikde Ježíšem ustanoven není. Sice je tak označován singulární text v Mt 28, 18-20 ř, bližší zkoumání však ukáže, že řeč o křtu je zde ve vedlejších časech. Hlavní výzva je k cestě ke všem národům (tedy ne jen k Židům) a k získávání učedníků a že Ježíš je s nimi až do skonání věků. Křest je spíš součástí toho získávání učedníků. Křest vlastně neustanovil Ježíš, začal s tím už jeho učitel Jan Křtitel (J 3, 26 ř), Ježíš sám byl od něj pokřtěn (Mt 3, 13-17 ř || Mk 1, 9-11 ř || L 3, 21-22 ř × J 1, 29-34 ř - syn.) a on, či spíše jeho učedníci (J 4, 2 ř), to tak od něj přejali. U Jana - evangelisty vůbec cítíme rozporuplný vztah k tomu, co nazýváme svátostmi: sice o nich mluví a dělá časté narážky, jeho Ježíš však není pokřtěn, nekřtí a žádnou Večeři Páně neustanovuje! Sám Jan Křtitel však pouze navázal na běžné židovské očišťovací rituály - zejména očišťování nežidovských proselytů. Jan těmto obřadům ale podroboval i Židy, jakoby to byli nějací gójové!

Katolíci mají tu paletu poněkud bohatší - mají jich hned sedm:

1. Křest
2. Biřmování
3. Eucharistie (Večeře Páně či Svaté přijímání)
4. Svátost smíření
5. Svátost nemocných
6. Manželství
7. Kněžské svěcení

Podobně se toho drží i jiné církve - Pravoslavná, Anglikáni, Starokatolíci nebo CČSH. Také různé ekumenické spolky na tom bazírují, i když jsou v nich zahrnuti i evangelíci. Evangelíci nezredukovali počet svátostí na dvě. Naopak, byli to katolíci, kdo jejich počet rozvinul na sedm. Až do polemik s reformací vlastně žádné pevné učení ani výčet neexistovali. Fungovalo to tak nějak spontánně. Teprve Tridentský koncil, který reagoval na reformaci, zavedl nauku o svátostech. Kdo má pravdu?

Co to vůbec je svátost?

Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, museli bychom se napřed zabývat tím, jak je svátost definována, a kde se vůbec pojem svátosti vzal? V Bibli ho totiž nenajdeme!

Pravděpodobný průběh vzniku Nového
Zákona.

Ani starozákonní jazyky, ani novozákonní řečtina pojem svátost nezná. Do křesťanského slovníku se dostal teprve s Vulgátou, a ještě dost podivně. Teprve zde se objevuje latinské slovo sacramentum. Na několika místech jím překládá řecké slovo μυστηριον, které označuje tajemství, současně však odkazuje i na esoterické kulty, v helénistické době a v době Říše římské velmi populární. Septuaginta (LXX) jím v Danielovi překládá aramejské slovo רז stejného významu, bez náboženských konotací - jde tam pouze o výklad tajemství snů. Ale právě a jen zde je překládáno jako sacramentum. V novozákonních spisech Jeroným řecké slovo pouze přepsal latinkou jako mysterium, ačkoliv latina disponuje ekvivalentním výrazem secretum/secreto. V Dan 2, 47 (ar, ř, l), kde je slova רז/μυστηριον použito dvakrát, jej poprvé přepíše jako mysterium, podruhé jako sacramentum. Podobně v Ko 1, 26 ř (paralela k Ef 3, 3 ř) hovoří o mysteriu, zatímco v Ef o sacramentu, ale v následujícím verši (bez paralely v Ef - viz synopse obou epištol cz a ř) o sacramentu. Jako se ve Starém Zákoně vyskytuje sacramentum pouze u Daniele, v Novém Zákoně zase převážně v Ef (výjimečně v Ko, 1Tm a 2× ve Zj). Vždy označuje tajemství a jeho výklad, nikdy nějaký svátostný úkon. Skoro to vypadá na těchto místech jako jiný překladatelský rukopis. Zejména na Daniela, který je z větší části psán aramejsky, by měl Jeroným důvod přibrat si k práci někoho jiného. V rozporu s legendami je velmi pravděpodobné, že Jeroným nebyl na překládání Bible sám. Jiný překladatel mohl chtít μυστηριον přeložit opravdu do latiny, avšak popletl si oba podobné pojmy.

Dan 2, 47: klíčové místo, kde se slovo רז/μυστηριον vyskytuje 2×, latinsky
je ale přeloženo různě.
Vulgáta, Hebraica, Pešita, Theodotion, LXX

Podrobnější studie Ustanovení Večeře Páně,
řecký text s poznámkou ke chlebu.

V pravoslaví se nehovoří o svátosti, to je pojem západního křesťanství, nýbrž o tajinách, a ty byly také skutečně opatrovány už od dob církevních otců jako mysterijní tajemství.

Klíčovým spisem pro sledování, jak se chápání svátostí vyvíjelo, je spis z první půle 2. století Didaché. (řecky/česky). Ta pojem svátost nezná, slovo μυστηριον použije pouze jednou, a to v XI/11, kde označuje prorocké slovo. Dvěma hlavním svátostem (evangelické) se ale věnuje v kapitolách VIII. (křest) a IX. (eucharistie). Už tento spis se věnuje hlavně technikáliím, jak, co a za jakých podmínek má být vykonáno, což bude příznačné pro patristiku, koncily, konfesijní spory, a to až dodnes. Tyto technikálie zcela vytěsňují od té doby z diskusí a diskursů veškerý smysl a obsah tzv. svátostí. Příznačné je, že laictvo i theologové je nacházejí i v Novém Zákoně (čím se má vysluhovat, kdo má vysluhovat, komu smí být vysluhováno, jak často, co se u toho má říkat ...), ale nic takového tam ve skutečnosti není! Je to zase jeden z projevů toho, co nazývám kulturou nevnímání.

Manželství - vstupenka pojmu svátosti do křesťanského slovníku

Vraťme se ale zpět k tomu, co které církve považují za svátost. Většinou by mělo jít, ať už konfesijní formulace dopadnou, jak chtějí, o to, co verbální obsahy víry materializuje, a stává se tak pro víru i něčím nevyhnutelným, leda by tomu něco bránilo.

Pokud přejdeme to, co má katolická církev navíc, tak nic z toho v Bibli ustanoveno není. Bible nezná biřmování, nezná ani kněžské svěcení. Biřmování se vsunulo mezi křest a eucharistii, jako potvrzení, že člověk, který byl bez svého vědomí a souhlasu jako novorozeně pokřtěn, ví, v co věří, a může mít tudíž účast na eucharistii (v židovství funguje podobně bar micva). Luther zavedl k podobným účelům konfirmaci, ale evangelíci ji nevnímají jako svátost. Bible nezná kněze (pro církev) ani faráře. Ale i evangelíci potřebují své faráře do duchovenského úřadu nějak slavnostně uvést, k tomu slouží tzv. ordinace. Avšak ani ona není svátostí. Bible nezná ani svátost smíření (zpověď). Raná církev praktikovala veřejné, nikoliv tajné, vyznání hříchů. Dnes to tak praktikuje leda poněkud nezařaditelný Modrý kříž. Zpověď je pro katolíky předpokladem k účasti na eucharistii. Evangelíci si s ní rady moc nevědí, není jasné, jsou-li pro nebo proti a proč vlastně?

Tzv. svátost nemocných (lidově poslední pomazání), je příkladem toho, jak se dá věřené zpětně vpašovat do Bible: bazíruje na poněkud vágně popsané léčebné metodě v Jak 5, 14-16 ř. Jakub však žádný obřad neustanovuje - jen vede starší, aby se aktivně věnovali nemocným členům společenství. A podobné je to i s manželstvím.

Také manželství Bůh ani Ježíš neustanovili. A už vůbec není manželství nutným zpřítomněním spásonosných událostí v životě věřícího. A přece dnes téměř nabývá významu článku víry, ačkoliv starocírkevní vyznání se o něm nezmiňují. Katolické aktivity, které se v současné diskusi snaží vnutit i sekulární veřejnosti model manželství a rodiny, jak vykrystalizoval v XIX. století, lze pochopit, protože pro ně je to svátost. Bible však žádný model rodiny ani manželství nemá. Za dobu jejího vznikání jí prošly modely mnohé, dokonce ani monogamii nevynalezli křesťané, ti ji jenom automaticky převzali z římského práva. Už ve středověku, kdy se církev zapletla do dynastických záležitostí potomků stěhování národů, se však definicemi toho, co je manželství, musela zabývat (viz Leah Otis-Cour, Rozkoš a láska, ISBN 978-80-7021-542-5). Proč to ale řeší evangelíci a do jejich soubojů se sekulárním právem, dnes hlavně v souvislosti s tzv. manželstvím pro všechny, se aktivně zapojují, to suď Bůh sám!

Přece i k tomu si verš v Bibli najdou: je to Ef 5, 32 (ř,l). Jde právě o jedno z těch nešťastně přeložených míst v listu Efezským. Pavel se zde zabývá tím, že i soukromý život Ježíšových následovníků má ve svých vztazích odrážet to, co vyznáváme (podrobně tzv. Haustafeln - cz a ř). Pokud by tu ustanovoval manželství nebo svátost, musel by tudíž ustanovovat i rodičovství a otrokářství, a také rodičovství a otrokářství by muselo být svátostí, protože i v těchto vztazích se má křesťanova víra projevovat. Ale právě zde použil Jeroným či nějaký jeho tovariš pojmu sacramentum. A tím způsobil zmatení jazyků ...

Pojem, který v římském, pohanském, prostředí také neoznačoval obřad, nýbrž dary, které přinášeli poutníci bohům, vztáhl na úkony křtu a eucharistie teprve Tertulian (160-220), a rovnou účastí na nich podmínil spasení. Z daru Božího na podporu víry se stává povinnost. Další tzv. "svátosti" se začaly přidávat postupně, ale v Bibli, při její reflexi, začne pojem svátost - sacramentum, díky onomu nešťastnému překladu úřadovat kolem manželství, protože tam je použit velmi výrazně, i když se o něm jako o svátosti začíná mluvit až v X. století.

Bible svátosti neustanovuje, ale dosvědčuje

Kolik svátostí ustanovila Bible? Je zřejmé, že žádnou. Tím však nemají být zavrženy. Bible dosvědčuje, že ty hlavní, křest a Večeře Páně, se slavily od počátku (1Ko 11, 23 ř) a samozřejmě. Je jasné, že víra potřebuje být stvrzována viditelnými, hmatatelnými, dokonce ochutnatelnými, znameními. Ony dva hlavní obřady - křest a Večeře Páně, byly pro dobu novozákonní tak samozřejmou součástí liturgického života rané církve, že o tom nepotřeboval nikdo ještě tehdy psát. Je však třeba přiznat si, že jsou dány jaksi zvykem a dohodou, je to věc definice svátosti, či jak to nazveme, když ten pojem sám má původ v chybném překladu. Nesmí se z nich ale stát důvod k nenávisti, ani k povyšování (to se křtu i eucharistii bohužel stalo - jsou jen pro ty skvělé křesťánky). Pokud zvítězí technikálie nad obsahem a smyslem, jsou znamením vyprázdnění a stávají se pro církev jen odsouzením (1Ko 11, 28n ř).

---

Pod čarou:

Sacramentum v Apokryfech (deuterokanonických knihách):

Jsem, ač necírkevní, evangelicky věřícím křesťanem. Na rozdíl od katolíků, lutheránů i některých evangelíků českobratrských, uznávám rozsah Starého Zákona podle kánonu hebrejského, tedy bez toho, co také výše zmíněný Tridentský koncil doplnil podle LXX jako knihy "deuterokanonické", tedy dodatečně kanonizované. Pro úplnost je třeba ale doplnit, že pojem sacramentum se vyskytuje i v nich, ale platí o tom to samé, co o jeho překladech z aramejštiny a řečtiny:

• Tobiáš 12, 7 (ř,l): μυστηριον βασιλεως - královské tajemství, tedy žádné ustanovení obřadu.
• Moudrost 2, 22 (ř,l): μυστηρια θεου - polemika s nihilisty, kteří říkají, že je vše lhostejné, proto si mohou dělat, co chtějí - utiskovat slabé, pronásledovat spravedlivé. O nich říká Šalomoun, že "neznají tajemství boží".
• Moudrost 6, 24 (ř,l): Ve Vulgátě se hovoří o tom, že mluvčí nebude skrývat tajemství/svátosti boží před posluchači. Text se zde odchyluje od LXX.
• Moudrost 12, 5 (ř,l): Jediné místo, které odkazuje na svátostné úkony, ale ne v křesťanském smyslu. Hovoří se zde o zvrhlostech předizraelského obyvatelstva Palestiny, že m.j. vraždili děti a pili jejich krev, jako při nějakém mysterijním obřadu. Podkladem je řecké slovo μυστος, tedy účastník mysteria.

Na různých chatech (tedy ne zde) mi psali arogantní katolíci, že svátostí je 7, protože je ustanovuje ne jen Nový, ale i Starý Zákon. Bohužel se v tom projevila ne jen jejich domýšlivost, ale i funkční negramotnost. Ani Starý Zákon, jak řečeno výše, pojem svátosti nezná, ani katolické svátosti neustanovuje. Tento dodatek připojuji, aby bylo jasné, že se to týká i těch knih, které mají katolíci v Bibli navíc. Tyto knihy Jeroným neuznával, přeložil je někdo jiný. Tady je ten jiný rukopis překladatele jasný.

Evangelické pojetí starozákonních "svátostí":

Evangelíci někdy hledají analogie v židovských znameních víry, jimiž také argumentují, že Starý i Nový Zákon znají dvě svátosti

• Křest = obdoba obřízky (Gn 17, 10-14 he,ř,l)
• Eucharistie = obdoba Pesachu (Ex 12, 1-28.43-51 he,ř,l)

I tohle hledání analogií trochu pajdá. Křest ovšem nahrazuje v novozákonním myšlení "obřízku těla" "obřízkou srdce". Ale už v tom má jinou funkci, než obřízka. Minimálně už jen v tom, že obřízka je výrazem etnocentrismu, kdežto křest universalismu.

Analogie s Eucharistií je sice nasnadě, protože z Pesachu vzešla. Obě slavnosti jsou zpřítomněním nějaké osvobozující události - vyvedení z Egypta - vyvedení z hříchu. Obě procházejí žaludkem a zahrnují prvky dramatu. Ale Pesach je jednou za rok, kdežto katolíci i jiné církve slaví Eucharistii každé bohoslužby - katolický kněz denně, evangelíci helvetského ražení jen 4× do roka, ale i zde je volání po jejím slavení častěji. Proto i zde je funkce obou obřadů rozdílná. Už ale Didaché se zde inspirovala, když například účast na eucharistii podmiňuje křtem. Účast na paschálním hodu je také podmíněna obřízkou.

Avšak i tady platí, že ani Starý Zákon pojem svátosti nezná, žádný z obřadů pro Židy není jako svátost označen ani ve Vulgátě, ani v LXX se o nich nikde neužívá pojmu μυστηριον.

Česká synopse čtyř evangelií

Evangelisté při písemce opisují.

 Česká synopse 4 evangelií byl můj projekt, jímž jsem jako farář ČCE usiloval o zpřístupnění synoptického problému laickému studentovi Bible, ať pro jeho soukromou četbu nebo při mých biblických hodinách. Využil jsem toho i jako učitel Evangelické akademie v Náchodě. Po vyhození ze školy a vyštípání z církve práce na něm ustala, protože ztratila bezprostřední praktické využití, kdy jsem musel řešit spíš další směřování a živení rodiny, postupně se přidaly zdravotní komplikace, které vedly k dočasné ztrátě zraku. Po svém uzdravení a zakončení studia speciální pedagogiky doufám, že se k jejímu dokončení nakonec přece jen vrátím. Rozhodl jsem se zatím dílčí výsledky své práce zpřístupnit touto cestou ve formátu pdf. 

Podkladem mi bude řecko německá Synopse der vier Evangelien od Kurta Alanda z roku 1989, ISBN 3-438-05404-3. Ta vychází z 26. vydání Novum Testamentum Graece od týmu Nestle-Aland. Mezi tím už vyšlo i 27. a 28. vydání, ale rozhodl jsem se k nim nepřihlížet. Zejména 28. vydání se dotklo evangelií jen minimálně. Zdrželo by to projekt ještě víc. Projekt zpracovávám od poloviny 90. let. Mezi tím došlo k několikeré podstatné změně operačního systému i programu Word, který k tomu užívám. Začínal jsem s operačním systémem DOS na Windows 3.11 s editorem MS Word 2.0! Postupná modernizace mi sice rozšiřovala možnosti, současně však nutila k předělávání již hotových částí. Teď už se to asi před deseti lety ustálilo, ale i tyto úpravy mě moc zdržely. Nebudu to tedy dále zdržovat pokusy i o modernizaci podle nových vydání a aparátů novozákonního textu.

Už v minulosti byly vydány různé české synopse, například Maticí cyriometodějskou, ke stažení v pdf na stránkách Církve bratrské. Nejdou však dostatečně do hloubky, ve srovnání s tou, kterou připravuji já, jsou to soft verze. Nenabízejí úplný přehled o skutečném vztahu jednotlivých evangelií, způsobech práce evangelistů s evangelijním tématem, ani pozdějších rukopisců.

Nepostupuji lectio continua, nýbrž vybral jsem několik klíčových modulů: různé žánry, singulární texty, nebo kombinace Mt, Mk, L, J; Mt, Mk; Mt, L ... a podobně. Také jsem upřednostnil perikopy, které jsem k něčemu aktuálně potřeboval, takže to není souvislé, spíš mozaikovité.

Můj překlad sleduje zájem reprodukovat stav původního textu evangelií, jejich vzájemné, i velmi jemné, vztahy, které v běžně užívaných překladech zaniknou. Používám proto i některé archaismy. Využívám přechodníky i bohatou paletu českých synonym, abych mohl vystihnout rozdíly, které překlady nakonec vždy smáznou. Rozlišuji mezi νομικος - zákoník a γραματευς - písmák, ačkoliv se obvykle obojí překládá jako zákoník. "αρχη“ (počátek, vláda, princip …) překládám v Mk 1, 1 jako "původ" (viz: P. Pokorný, Evangelium podle Marka, Praha 1981. Literární a teologický úvod do NZ, Praha 1993. H. Illies, So sagt es Markus, Anders Mattäus, Berlin 1986. Srv. též něm. pk. DGN 1977). Při překladu slova δαιμων (obvykle démon) jsem použil nápad prof. Jana Hellera přeložit to jako běs, protože se mi neztratí souzvuk při překladu δαιμωνιζομενος - zběsilý a δαιμωνιζω - běsnit. A výčet podobně neobvyklých postupů by mohl pokračovat. Nejde tudíž o překlad čtivý, už vůbec ne použitelný liturgicky. Na to jsou překlady jiné.

Přepis jmen je samostatnou kapitolou překladatelství. Otázkou je, co je při nich podstatné: jejich zvuk, obsah, nebo původní podoba? Došlo k několikanásobnému přetlumočení: z hebrejštiny/aramejštiny do řečtiny a latiny, ze všech těchto pramenů do národních jazyků, v té podobě se v nich pak etablovala. Puristé se pokoušejí rekonstruovat nejpůvodnější podobu, tradicionalisté udržují obvyklá znění, neboť purifikace často běžné čtenáře matou a odpuzují. Překladatelé ČEP zvolili prostředkující cestu: méně známá jména čistí, zatímco známější nechávají v co nejzvyklejší podobě, minimálně přiblížena původnímu znění. Pro německé překlady existují tzv. „Loccumské směrnice“ (Ökumenisches Verzeichnis der biblischen Eigennamen nach den Loccumer Richtlinien (Stuttgart ²1981)). Můj překlad sleduje speciální studijní cíle. Rozhodl jsem se jít tudíž cestou absolutního fonetického přepisu, od nějž upouštím pouze u velmi častých jmen v NZ, jako Ježíš (a jeho jmenovec v L 3,29), David nebo Marie. Jinak jsem foneticky přepsal např. i jména patriarchů či Ježíšova otce.

Zároveň reprodukuji, pokud je to možné, i textově kritický aparát, aby laický, nestudovaný, zájemce o hlubší pochopení Nového Zákona, aby bylo patrné, jaký vliv měla na sebe jednotlivá evangelia a jak postupovali pisatelé rukopisů, tzv. "svědků". Zkratky a symboly jsou k dispozici zde.

Z Alandovy Synopse přejímám celou její strukturu. Synopse předkládá v tomto modulu seznam jednotlivých perikop. Pokud jsou hotové, jsou opatřeny odkazem na příslušný pdf dokument v mém cloudu:

Synopse:

I. Úvod

1. Prolog

II. Prehistorie

2. 
   Předpověď narození Jana Křtitele
3. Předpověď Kristova narození
4. Setkání Marie a Alžběty
5. Narození Jana Křtitele
6. Ježíšův rodokmen - Mt srv. (13.)
7. Narození Ježíšovo
8. Adorace Ježíše
9. Simeon a Channa
10. Útěk do Egypta
11. V Nazaretu
12. Dvanáctiletý v chrámě

III. Příprava

13. Vystoupení Jana Křtitele
14. Kázání Jana Křtitele
15. Kázání Jana Křtitele ke stavům
16. Označení mesiáše Janem Křtitelem
17. Zatčení Jana Křtitele
18. Ježíšův Křest
19. Ježíšův rodokmen - L (srv. 6.)
20. Pokušení na poušti

IV. Ježíšovy první činy (podle Jana)

21. Povolání prvních učedníků
22. Svatba v Kaně
23. Pobyt v Kafarnaum
24. První cesta do Jeruzaléma
25. Vyčištění chrámu (srv. 273 a 276)
26. Činnost v Jeruzalémě
27. Rozhovor s Nikodémem
28. Cesta do Judeje
29. Svědectví Jana Křtitele

V. Činnost v Galilei

30. Cesta do Galileje
    
31. Rozhovor se samařskou ženou
32. Činnost v Galilei
33. Kázání v Nazaretu (srv. 139)
34. Povolání prvních učedníků
35. Vyučování v synagoze v Kafarnaum
36. Uzdravení zběsilého v synagoze
37. Uzdravení Petrovy tchýně (srv. 87)
38. Večerní uzdravování (srv. 88)
39. Ježíš opouští Kafarnaum
40. Cesta Galileou
41. Petrův rybolov
42. Očištění malomocného (srv. 84)
43. Uzdravení chromého (srv. 92)
44. Povolání Leviho, stolování s celníky (srv. 93)
45. Spor o půst (srv. 94)
46. Spor o sobotu (srv. 111)
47. Uzdravení uschlé ruky v sobotu (srv. 112)
48. Uzdravování u moře (srv. 113)
49. Vyvolení dvanácti

VI. Kázání na hoře (podle Matouše)

50. Úvod
51. Blahoslavenství (srv. 77)
52. Výroky o soli (srv. 218)
53. Podobenství o světle
54. Zákon a proroci (sr. 226)
55. O zabití a hněvu (srv. 206)
56. O smilstvu a rozluce
57. O přísahání
58. O odplatě
59. O milování nepřátel (srv. 80)
60. O almužnách
61. O modlitbě
62. Modlitba Páně (Otčenáš) (srv. 185)
63. O postu
64. O mamonu (srv. 202)
65. O upřímném oku (srv. 193)
66. Služba dvěma pánům (srv. 224)
67. O starostech (srv. 201)
68. O souzení (srv. 81)
69. Svaté psům
70. O vyslyšení proseb (srv. 187)
71. Zlaté pravidlo
72. O dvou cestách
73. Podle ovoce je poznáte (srv. 82)
74. Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane ...
75. Podobenství o domu na skále (srv. 83)
76. Závěr

VII. Kázání v rovině (podle Lukáše)

77. Úvod
78. Blahoslavenství (srv. 51)
79. Běda
80. O milování nepřátel (srv. 59)
81. O souzení (srv. 68)
82. Podle ovoce je poznáte (srv. 73)
83. Podobenství o domu na skále (srv. 75)

VIII. Pokračování činnosti v Galilei

84. Očištění malomocného (srv. 42)
85. Uzdravení setníkova otroka
86. Vzkříšení syna vdovy z Naim
87. Uzdravení Petrovy tchýně (srv. 37)
88. Večerní uzdravování (srv. 38)
89. O následování Ježíše (srv. 176)
90. Utišení bouře (srv. 136)
91. Uzdravení zběsilého v Gadaře (srv. 137)
92. Uzdravení chromého (srv. 43)
93. Povolání Leviho, stolování s celníky (srv. 44)
94. Spor o půst (srv. 45)
95. Žena s krvotokem a dcera Jairova (srv. 138)
96. Uzdravení dvou slepců (srv. 264)
97. Uzdravení zběsilého, hluchého (srv. 117 a 188)
98. Veliká žeň
99. Vyslání učedníků (srv. 142 a 177)
100. Úděl Ježíšových učedníků (srv. 289)
101. Povzbuzení ke statečnému vyznání (srv. 196)
102. O Ježíšově poslání (srv. 204)
103. Předpoklad následování (srv. 217)
104. Kdo mne přijímá
105. Pokračování cesty
106. Dotaz Jana Křtitele
107. Ježíš o Janu Křtitelovi
108. Běda městům v Galilei (srv. 178)
109. Chvála Otce (srv. 181)
110. Pojďte ke mně
111. Spor o sobotu (srv. 46)
112. Uzdravení uschlé ruky v sobotu (srv. 47)
113. Uzdravování u moře (srv. 48)
114. Ježíš a hříšnice (srv. 267 a 306)
115. Ženy v Ježíšově doprovodu
116. Ježíš a jeho příbuzní
117. Ve spolku s ďáblem? (srv. 188)
118. Hřích proti Duchu Svatému (srv. 197)
119. Znamení proroka Jonáše (srv. 191)
120. O návratu nečistého ducha (srv. 189)
121. Matka a bratři Ježíšovi (srv. 135)
122. Podobenství o rozsévači (o čtveré půdě)
123. Důvod řeči v podobenstvích
124. Výklad podobenství o setbě
125. Kdo má uši k slyšení, slyš!
126. Podobenství o zasetém semenu
127. Podobenství o koukolu v poli
128. Podobenství o hořčičném semínku (srv. 209)
129. Podobenství o kvasu (srv. 210)
130. O Ježíšových podobenstvích
131. Výklad podobenství o koukolu v poli
132. Podobenství o pokladu a perle
133. Podobenství o rybářské síti
134. Podobenství o sklizni
135. Matka a bratři Ježíšovi (srv. 121)
136. Utišení bouře (srv. 90)
137. Uzdravení zběsilého v Gerase (srv. 91)
138. Žena s krvotokem a dcera Jairova (srv. 95)
139. Kázání v Nazaretu (srv. 33)
140. Druhá cesta do Jeruzaléma
141. Uzdravení u rybníku Bethesdy
142. Vyslání učedníků (srv. 99 a 177)
143. Kdo je Ježíš?
144. Smrt Jana Křtitele
145. Návrat učedníků
146. Nasycení pětitisícového zástupu
147. Ježíš kráčí po hladině
148. Uzdravování na západním břehu
149. Chléb života
150. Čisté a nečisté
151. Syrofenická (Kanaanská) žena
152. Uzdravení hluchoněmého
153. Nasycení čtyřtisícového zástupu
154. Žádost o znamení (srv. 119 a 191)
155. O kvasu farizeů (srv. 195)
156. Uzdravení slepého u Betsaidy

IX. Počátek pašií

157. Velké odpadnutí
158. Petrovo vyznání (srv. 146, 155 a 156) 
159. První předpověď utrpení
160. Kdo mě chce následovat
161. Proměnění na hoře
162. O návratu Eliáše
163. Uzdravení zběsilého chlapce (srv. 231)
164. Druhá předpověď utrpení
165. Chrámová daň
166. Spor učedníků o prvenství
167. Výzva k vytrvalosti
168. Varování před svody (srv. 229)
169. Podobenství o ztracené ovci (srv. 219)
170. O bratrském napomínání
171. Kde jsou dva nebo tři ...
172. O odpouštění
173. Podobenství o nemilosrdném sluhovi

X. Cesta do Jeruzaléma (podle Lukáše)

174. Odchod z Glileje (srv. 251)
175. Odmítnutí v samařské vesnici
176. O následování Ježíše (srv. 89)
177. Vyslání sedmdesáti (srv. 99 a 142)
178. Běda městům v Galilei (srv. 108)
179. Kdo slyší vás, slyší mě
180. Návrat sedmdesáti
181. Chvála Otce a blahoslavení učedníků (srv. 109)
182. Největší přikázání (srv. 282)
183. Podobenství o milosrdném Samařanovi
184. Marie a Marta
185. Modlitba Páně (Otčenáš) (srv. 62)
186. Podobenství o neodbytných prosbách
187. O vyslyšení proseb (srv. 70 a 272)
188. Ve spolku s ďáblem? (srv. 117)
189. O návratu nečistého ducha (srv. 120)
190. Kdo je blahoslavený?
191. Znamení proroka Jonáše (srv. 119)
192. Podobenství o světle
193. O upřímném oku (srv. 65)
194. Řeč proti jeruzalémským farizeům a písmákům (srv. 284)
195. O kvasu farizeů (srv. 155)
196. Povzbuzení ke statečnému vyznání (srv. 101)
197. Hřích proti Duchu Svatému (srv. 118)
198. Pomoc Ducha Svatého (srv. 100 a 289)
199. O chtivosti
200. Podobenství o boháči a stodolách
201. O starostech (srv. 67)
202. O mamonu (srv. 64)
203. Výzva k bdělosti
204. O Ježíšově poslání (srv. 102)
205. Znamení doby (srv. 154)
206. Čas smíření (srv. 55)
207. O Božích trestech (Podobenství o neplodném fíkovníku)
208. Uzdravení chromé ženy v sobotu
209. Podobenství o hořčičném semínku (srv. 128)
210. Podobenství o kvasu (srv. 129)
211. O nepravých učednících
212. Vzkaz Herodovi
213. Nářek nad Jeruzalémem (srv. 285)
214. Uzdravení vodnatého v sobotu
215. O hostinách
216. Podobenství o veliké hostině (srv. 279)
217. Předpoklad následování (srv. 103)
218. Výroky o soli (srv. 52)
219. Podobenství o ztracené ovci (srv. 169)
220. Podobenství o ztraceném penízku
221. Podobenství o marnotratném synovi
222. Podobenství o nepoctivém správci
223. O věrnosti v malém
224. Služba dvěma pánům (srv. 66)
225. Řeč proti farizeům
226. O Zákonu (srv. 54)
227. O rozluce (srv. 252)
228. Podobenství o boháči a Lazarovi
229. Varování před svody (srv. 168)
230. O odpouštění
231. O síle víry (srv. 163)
232. Neužiteční otroci
233. Uzdravení deseti malomocných
234. O příchodu Božího království
235. O příchodu Syna člověka
236. Podobenství o nespravedlivém soudci a vdově
237. Podobenství o farizeovi a celníkovi

XI. Ježíš o svátcích stánků v Jeruzalémě (podle Jana)

238. Další pobyt v Galilei (srv. 158)
239. Tajná cesta do Jeruzaléma
240. Řeč v chrámu
241. Spor o Ježíše
242. Ježíš a cizoložnice
243. Já jsem světlo světa
244. Spor o Ježíšův původ
245. Pravda vás osvobodí
246. Spor o otcovství Abrahamovo
247. Než byl Abraham, já byl
248. Uzdravení slepého v sobotu
249. O dobrém pastýři
250. Nové názorové rozpory

XII. Činnost v Judeje

251. Cesta do Judey
252. O rozluce a bezženství
253. Ježíš a děti
254. Bohatý mladík
255. O nebezpečí bohatství a o následování
256. Podobenství o dělnících na vinici
257. Ježíš svátku o zasvěcení chrámu
258. Ježíš u Jordánu
259. Vzkříšení Lazara
260. Úklady velekněží a farizeů (srv. 274)
261. Ježíš v Efraimu
262. Třetí předpověď utrpení
263. Žádost (matky) synů Zebedeových
264. Uzdravení slepého (slepých) u Jericha (srv. 96)
265. Zacheus
266. Podobenství o hřivnách (srv. 299)
267. Pomazání v Betánii (srv. 114 a 306)
268. Úklady velekněží proti Lazarovi

XIII. Poslední činnost v Jeruzalémě

269. Vjezd do Jeruzaléma
270. Nářek nad Jeruzalémem
271. Ježíš v Jeruzalémě (vyčištění chrámu) a návrat do Betánie (srv. 273 a 25)
272. Prokletí fíkovníku (srv. 187)
273. Vyčištění chrámu (srv. 25)
274. Úklady velekněží a písmáků (srv. 260)
275. Uschlý fíkovník (srv. 238)
276. Spor o Ježíšovu pravomoc
277. Podobenství o dvou synech
278. Podobenství o zlých vinařích
279. Podobenství o veliké hostině (srv. 216)
280. Spor o daň císaři
281. O vzkříšení (odpověď saduceům)
282. Největší přikázání (srv. 182)
283. Spor o syna Davidova
284. Běda farizeům a písmákům
285. Nářek nad Jeruzalémem (srv. 213)
286. Dar vdovy

XIV. Synoptická apokalypsa

287. Předpověď pádu chrámu
288. Znamení Ježíšova příchodu a konce světa
289. Budoucí pronásledování
290. Soud nad Judeou
291. Varování před falešnými proroky
292. Návrat Syna člověka
293. Poučení od fíkovníku
294. Výzva k bdělosti (podle Marka) (srv. 295, 298 a 299)
295. Výzva k bdělosti (podle Lukáše) (srv. 294, 298 a 299)

XV. Konec předpašijních událostí

1. Podobenství o druhém příchodu jako přídavek k apokalypse (podle Matouše)

296. Výzva k bdělosti
297. Podobenství o věrnosti šlužebníků
298. Podobenství o družičkách
299. Podobenství o hřivnách¨
300. O posledním soudu

2. Souhrnná poznámka na závěr (podle Lukáše)

301. Shrnutí Ježíšovy činnosti v Jeruzalémě

3. Poslední slova (podle Jana)

302. Odpověď řeckým poutníkům
303. Odpadnutí lidu
304. Kdo věří ve mně

XVI. Utrpení Páně

1. Až k odchodu do Getsemane

305. Rozhodnutí velekněží
306. Pomazání v Beránii (srv. 114 a 267)
307. Jidášova zrada
308. Příprava hodu beránka
309. Umývání nohou
310. Označení zrádce (srv. 312)
311. Ustanovení večeře Páně
312. Označení zrádce (srv. 310)
313. Spor učedníků o prvenství
314. Nové přikázání
315. Cestou do Getsemane
316. O dvou mečích

2. Řeči na rozloučenou (podle Jana)

317. O Ježíšově odchodu k Otci
318. Přislíbení Utěšitele
319. Svůj pokoj vám dávám
320. O kmeni a ratolestech
321. Zůstávejte ve mně
322. Nenávist světa
323. Pomoc Utěšitele
324. O pronásledování
325. Ježíšův odchod a úkol Utěšitele
326. Oznámení smrti a vzkříšení
327. Modlitba v Ježíšově jménu
328. O odpadnutí
329. Velekněžská modlitba

Poznámky k 1Kor 3, 1-8

 Poznámky k přípravě pobožnosti ke 30, výročí vzniku SCPS SZP Diakonie ČCE

Strukturovaný Text:    1Kor 3, 1-8 ČEP, GNT 5 (identický s NA 28); Další odkazy níže

Okolnosti vzniku:

Rekonstrukce průběhu komunikace mezi Pavlem a korintským sborem:

Z Bible kralické, šestidílné

(podle P. Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového Zákona, Praha 1993, IV/9)

1)               Pavel působí v Korintu s největší pravděpodobností od podzimu roku 51 do jara 52 a zakládá tam křesťanskou obec.

2)               Po odchodu píše korintským křesťanům dopis z Efezu, v němž je nabádá, aby ze svého společenství vyloučili člověka, který se dopustil sexuální zvrácenosti (1Kor 5, 9-13 ř).           To je nedochovaný dopis č. 1.

3)               Po delším pobytu v Efezu (1Kor 16, 8 ř) posílá do Korintu Timotea a píše druhý dopis, v němž odpovídá na dotazy a reaguje na zprávy, které se dozvěděl o korintských křesťanech z několik pramenů.    To je naše 1. epištola korintským, tedy dopis č. 2.

4)               Timoteus se vrací do Efezu se znepokojujícími zprávami o situaci v Korintu.

5)               Pavel se vydá do Korintu (asi na jaře roku 54), aby Korintské napomenul (2Kor 2, 1 ř), není však přijat dobře a konfrontace s některým z tamějších předáků ho hluboce zarmoutí (2Kor 2, 5 ř). Na tuto událost, a ne na muže postiženého církevním trestem za sexuální deviaci (1Kor 5 ř), se vztahuje zmínka v 2Kor 7, 12 ř, kterou na tomto místě Pavel hodnotí již s odstupem.

6)               Po návratu do Efezu píše proto v slzách nám nedochovaný dopis č. 3 (2Kor 2, 4 ř). Poslal ho patrně po Titovi, kterého do Korintu vyslal, protože sám se tam nechtěl objevovat, dokud se celá věc neurovná (2Kor 2, 1 ř).

7)               Nedochovaný dopis č. 3 vznikl pravděpodobně brzy po tom, co byl v Efezu uvězněn a z vězení napsal hlavní část listu do Filip ř a listu Filemonovi ř. V 2Kor 11, 23 ř mluví o svém uvěznění již jako o vzdálené události.

8)               Po propuštění z vězení v Efezu cestuje Pavel přes Troadu do Makedonie se záměrem navštívit Korint. Čeká na zprávy od Tita (2Kor 2, 12n ř) a když se sním konečně ve Filipech setká, raduje se, že přinesl dobré zprávy (2Kor 7, 6.13n ř).

9)               Hned z Makedonie (2Kor 7, 5n ř) píše smířlivý 4. dopis – dnešní 2Kor 1-9 ř (nebo 2Kor 1-7). Pokud tento dopis zahrnoval i 2Kor 8 ř, byl poslán po Titovi a dvou dalších bratrech (2Kor 8, 16-24 ř).

10)            Na jaře příštího roku dostává však do Makedonie, tj. asi do Filip, znepokojivé zprávy o situaci mezi korintskými křesťany a před svou třetí návštěvou (2Kor 12, 14 ř; 13, 10 ř) jim píše rozhořčený dopis č. 5 – náš 2Kor 10-13 ř, v němž vehementně hájí své apoštolství.

Brzy potom, asi roku 55, přicestuje do Korintu. Dochází zřejmě k urovnání poměrů a ke smíření, protože Pavel v listu římským křesťanům, který odtud posílá (Ř 15, 26), mluví o tom, jak i achajští křesťané vykonali sbírku na chudé v Jeruzalémě, o níž psal v 2K 8 a 9, tedy nejspíš ve 4. dopise.

Izolace textu a jeho struktura:

Vnější rámec:

·       Bible kralická, šestidílná vidí první 4 kapitoly jako tématicky uzavřený celek.

·       Bible kralická 1613 dělí kapitolu 3. na menší oddíly. Podobně DGN, ale jinak, než BK. Zde jsem se přidržel DGN.

Vzhledem k tomu, že 1Kor představuje vysoce koherentní epištolu s dalekosáhlými souvislostmi, a sama 3. kapitola je tematicky, stylisticky i gramaticky velmi jednotná, je její dělení na menší jednotky silně problematické. Všechno tu souvisí se vším. Proto se vydání, která se snaží 3. kapitolu členit, značně odlišují. Zde se čistě pragmaticky držím DGN.

Vnitřní členění:

Také vnitřní strukturu není příliš snadné definovat. Otázkou je, zda 9. verš patří víc k osmému (GNT), nebo k desátému (DGN). Zejména konec bude proto ukončen jen orientačně a rozostřeně.

Celek 3, 1-8 lze dále členit takto:

1.     1-2:     Apoštol obviňuje korintské z „tělesnosti“.

2.     3-4:     Dokazuje, že jsou tělesní poukazem na to, čím se tato tělesnost manifestuje, tedy vazbou na osobnosti, čímž i vysvětluje, co tou tzv. tělesností vlastně myslí.

3.     5-6:     Na dvou z těchto osobností, sebe a Apolla (v 1. kapitole je jmenován i Kéfas a Kristus! Kéfas se vrací ještě v 1Kor 3, 22) demonstruje podobenstvím ze zemědělského života, jaká je pozice pracovníků v církvi a kdo je opravdu důležitý.

4.     7:        Derivací podobenství ze 6. verše znovu zopakuje své sdělení, čímž jej zdůrazní a podtrhne.

5.     8:        Pozice služebníků božích je jiná. Navazuje na druhou polovinu 5. verše. Jeho výpověď tak spolu od té druhé poloviny získává chiastickou strukturu, v jejímž středu je důraz na Boha, jako strůjce všeho, na okrajích je řeč o služebnících.

Překlady:

 

Odkaz na další překlady, s možností přidávat i jiné →

Sémantika:

 Nedospělí:

Mléko:

Dualita těla a ducha:

Nesprávně považována za křesťanský atribut. Fakticky se proti ní i středověká dogmatika ohrazovala. Pavel běžně používá slovník „druhé strany“, aby její tvrzení vyvrátil jejich vlastními prostředky. Typická je pro jeho komunikaci s korintskými i galatskými. Že však používá dualistický slovník, neznamená, že ho sám sdílel. Jeho původ byl dříve hledán ve stoicismu (např. Das Neue Testament mit Erklärungen, ISBN 3-7461-0007-0), jiní jej vidí jako vliv v Římě populárních mystérií (srv. 1Kor 2, 1), ve kterých byl nedostatečně zasvěcený také označován jako νηπιος (např. G. Voigt, Paulus an die Korinther I, ISBN 3-374-00826-7). Po nálezu rukopisů z Nag Hammádí to bývá spíš hnutí gnóze (srv. 1Kor 1, 5 ř; 8, 1-11 ř; 1Tm 6, 20 ř), proti němuž se i středověká věrouka vymezovala a jeho vliv je patrný hlavně v pozdních epištolách (např. P. Pokorný, Píseň o perle, 1986, Vyšehrad, Praha). Konkretizace ale není závažná. Kosmopolitní Korinťané žili pod vlivem všech těchto směrů a jejich ideí, tím spíš, že na rozdíl od křesťanství a židovství nebyly tyto víry tak exkluzivní: zasvěcení do jednoho mystéria nevylučovalo zasvěcení do jiných. Podstatné je, že tyto ideje některé Pavlovy obce ovlivňovaly, i když přijaly křesťanskou víru, a vnášelo to do nich neklid, protože některým prostředkovaly pocit nadřazenosti nad jinými.

Pragmatika:

• Bezprostředním podnětem k sepsání tohoto oddílu a vlastně celé epištoly bylo zjištění, že sbor je stižen hádkami a rozbroji (1Ko 1, 10-17 ř).
• Normativem je tady Kristus – ten ukřižovaný. Pro někoho málo, jiným pohoršení, ale apoštol na tom trvá (1Ko 1, 17 - 2, 5 ř).
• Adresáti jsou plně vybaveni vším potřebným. Nemluví k nim, jako k nedostatečným.

 

Poznámky k jednotlivým veršům:

1Kor 3, 1:            Sémantika je postavená na opozitu πνευματικος × σαρκινος/σαρκικος (v. 3.!). Navazuje na 1Kor 2, 13-16. Zde stojí proti sobě člověk πνευματικος × ψυχικος (srv. i 1Kor 15, 42-48!. Je přitom snadné přehlédnout ironii, která v tom je, a přisoudit mu přesně opačné významy. Pavel zde nemluví o nějakých "duchovních hodnotách", proti kterým by stála lidská "tělesnost", "hmotařství". Naopak usvědčuje to, co se jeví jako duchovní, ale slouží jen lidské pýše, pocitům nadřazenosti a vyvolává spory (ζηλος και ερις) (1, 11 a kapitoly 12.-14.). To se projevuje fixací na církevní autority (1Kor 1, 12n a 3, 4) a nedospělost, spočívající v nesamostatnosti.

Téma Ducha je nakousnuto v předcházející kapitole v 1Kor 2, 10 a ve verši 13. jsou poprvé zmíněni πνευματικοι, jejichž opakem jsou ψυχικοι (1Kor 2, 14; srv. i 1Kor 15, 44. Jiný výskyt už jen Jk 3, 15 a Ju 19 v podobném významu!). Stejné obsahy byly ale už předtím stavěny do opozice jako σοφια του αιωνος τουτου × σοφια θεου, νουν χριστου, které opět odkazují k 1Kor 1, 18-31. Moudrost se prý káže jen dokonalým (τελειοι 1Kor 2, 6), kde je zřetelná alterace s πνευματικοι. To, co se dále vyjadřuje kategoriemi duchovna, se tedy pohybuje původně v oblasti rozumové, ale podmíněné zkušeností s božími tajemstvími (1Kor 2, 7). Nejde však o žádné iracionální mystérium; jde opět spíš o ironické použití. Tím tajemstvím je právě rozpoznání boží moudrosti v Ukřižovaném.

Být πνευματικος znamená mít mysl Páně (1Kor 2, 16) a nést jeho podobu (1Kor 15, 48). To nás opět vrací k důrazu na Ukřižovaného (1Kor 1, 18-31). Proto může apoštol bez pýchy i zaváhání předcházející úvahu, kdy si postaví řečnickou otázku vedoucí k záporné odpovědi, nečekaně prohlásit, že oni mysl Páně mají!

 1Kor 3, 1 - "Κἀγώ":          Takto Pavel uvozuje nová témata (srv. 1 Kor 2, 1).

 1Kor 3, 1 (2 i 3) - "σαρκικος/σαρκινος":   Naznačuje tělesnost. Analogií může být odkaz na "svět" (κοσμος) či ψυχικοι (viz výše). Ve všech obou případech jde o ironii, která útočí na pyšnou duchovnost - jako v Ko 2, 8-23 i zde je onou tělesností to, co mnozí dodnes chápou jako projev duchovnosti. Pavel to ale demaskuje odkazem na Krista - ukřižovaného, jako náboženskou pýchu, hledající jen svoji vlastní slávu (1Kor 1, 18-25).         viz kap. Sémantika ↑

 1Kor 3, 1 – „νηπιος“:        Značí nedospělost, ale i inteligenční nedostatek, slabost, bláhovost. V NZ vždy pouze v metaforách a podobenstvích:  Kladný význam získává v Mt 11, 25 || L 10, 21; kde se dává Bůh (v Kristu) poznat „νηπιοις“.    Jinak jej užívá již jen Pavel a paulinisté, a to v (polo)negativním smyslu slova:      v Ř 2, 20 se „Žid“ domnívá být učitelem nezkušených (gójů?); v Ga 4, 1-3 je stav nezletilce přirovnán k otroku → metafora dospělosti před Bohem v kontrastu pod poručnictvím Zákona;               v 1Kor 13, 11 a Ef 4, 14 a jako zde i v Žd 5, 12-14 se jedná o to, co má být překonáno (srv. 1Kor 14, 20 (παιδια) i J 21, 18 (νεωτερος)!!).

Nakonec tedy pouze v 1Tes 2, 7 se apoštolové vzdávají dobrovolně vážnosti a jsou mezi thesalonickými „ως νηπιοι“.

               Dětství je tudíž žádoucí v protikladu k pýše zkušeného, nebo (1Pt 2, 1n) ke starému životu, jako tlustá čára za minulostí; nejde však o stav žádoucí natrvalo!  viz kap. Sémantika ↑

               Pavel tady ovšem nevyjadřuje pohrdání korintskými. Naopak, v úvodním pozdravu v 1Kor 1, 5 děkuje Bohu za to, že v ničem, v žádném poznání ani daru milosti (charisma) nezůstávají pozadu. Že to svými skutky popírají neznamená, že by nebyli ve víře dospělými. Tím hůř však, že se podle toho nechovají a nemyslí.

1Kor 3, 2:           V NZ je metafora o jídle použita několikrát (viz téma γαλα). O mléce se ani jinak než v metaforách nemluví a  pouze v jediné z nich jde o něco jiného, než o slovo Boží nebo o učení. S výjimkou 1Pt 2, 2 jde o srovnání duchovní vyspělosti, proto potřeba mléka vyznívá negativně. Jedině v 1Pt 2, 2 nestojí proti mléku στερεα τροφη, nýbrž falešné učení, pročež Pt vyzývá k jakési fixaci počátečního stavu víry. V tomto užití však má blízko k metaforám dětství/dospělosti      viz kap. Sémantika ↑

Pokrmem a nápojem je však vyjadřován i vztah ke Kristu v eucharistii, je metaforou budoucích zaslíbení.

1Kor 3, 3:            Po předchozím konstatování, že jsou Korinťané tělesní a ne duchovní, začne sérií řečnických otázek apoštol své tvrzení ne jen dokazovat, ale i konkretizovat. Jejich fixace na lidi, a vůbec ho netěší, že ne jen na jeho spolupracovníka Apolla, ale dokonce odmítá fixaci i na svoji osobu. Podobné motivy najdeme i ve Sk 3, 12 a 14, 14n.

 1Kor 3, 4-8:        Vrací se téma z 1Kor 1, 10-17, kde apoštol kárá korintské za rozbroje. Ty nejsou způsobeny třeba názory, ale vázáním se na některé osobnosti - tam dokonce i na Krista či Kéfu (Petra)! Proti tomu staví apoštol Kristův kříž, jako moudrost boží, která je "světu" bláznovstvím (1Kor 1, 18-31), buď si tím světem Židé nebo Řekové. Tato podvojnost je pro Pavla typická, zejména v Ř. Je třeba mít při tom na mysli, že právě v Korintu došlo k rozkolu mezi žido a pohanokřesťany.

1Kor 3, 4 - "Ἀπολλως":    Konkordance:     Sk 18, 24; 19, 1; 1Kor 1, 12; 3, 4nn; 3, 22; 4, 6; 16, 12; Tt 3, 13.

1Kor 3, 5:            Dalšími řečnickými otázkami Pavel otvírá téma služebníků. Zde použije už jen své a Apollovo jméno. Přechází do podobenství ze zemědělské zkušenosti, aby vázanost korintských na sebe či jiné osobnosti, které plodí sváry, odkázal na Boha, na němž doopravdy záleží. Další derivací tohoto podobenství to stvrdí ve verši 7.

1Kor 3, 7:            Pavel se vrací k podobenství z 6. verše v jakémsi paralelismu membrorum.

1Kor 3, 8:            Tímto veršem se vrací k podobenství z 6. verše a novým tématem odměny za práci jej spolu s 5. veršem váže do chiastické konstrukce. Zároveň vytváří přechod k tématu verše 9nn, takže je těžké říct, kde téma začíná a končí, nebo zda jej od 9. verše oddělovat. GNT 5, která má 3. kapitolu jako jeden celek, dělá až mezi 9. a 10. veršem odstavec, takže 9. váže k 8.!