Poznámky k Pavlovu listu Filemonovi

• List Filemonovi v Českém ekumenickém překladu na stránkách ČBS.
• List Filemonovi - Nestle-Aland 28.
• List Filemonovi - The Greek New Testament 5.
• List Filemonovi - strukturovaný řecký text.

Původ a určení epištoly

Tradičně:

Běžně se mělo za to, že Pavel poslal dopis společně s listem do Kolos (stejní spolupracovníci včetně Onesima – Ko 4, 9) koloskému bikupovi Filemonovi, který byl prý později zajat a popraven v Římě, z římského vězení. Počítá se se 60. lety 1. století. (viz Sémantika).

Adolf Novotný, Biblický slovník:

Drží se tradičního spojení Fm s Ko, jen připomíná, že mohlo jít o vězení v Efezu. Dopis klade do konce 50. let 1. sloletí. Tvrdí, že v provincii Frýgii, kam Kolosy patří, bylo tolik otroků, že každý, kdo z Frýgie pocházel, byl automaticky považován za otroka.

NBS – Návrat domů:

Podává mnohem podrobnější informace o bádání a chápání tohoto listu. Připomíná, že původ listu je spekulativní: Onezimos mohl prchnout do blízkého Efesu, ale mohl prchnout i do velmi vzdáleného Říma, kde by se snadněji ztratil. Přiklání se ale spíš k Efesu. Je téměř bez diskuse, že adresátem je koloský křesťan, i když třeba John Knox a další nabízejí i jiné možnosti: Laodikeu … dokonce, že Filemon nemusel být vlastníkem Onezima, že to mohl být Epafras, Filemon jen prostředník, ale tyto úvahy zavrhuje, jako zbytečně překombinované.

Připomíná, že i Plinius se přimlouval dopisem uprchlého otroka, který ale projevil nad svým útěkem lítost. Také zmiňuje, jak po povstáních otroků byla řecko-římská společnost na útěky a vzpoury otroků citlivá – majitel byl povinen takového otroka potrestat, také pomoc uprchlému otrokovi byla trestána.

Bernard Gillièron – Bible nespadlaz nebe:

Vychází ze zpochybnění Pavlova autorství Ko – řadí jej do doby konce 1. století, stejně jako Petr Pokorný (viz níže). Fm tedy patří do konce doby Pavlova působení, zhruba do doby sepsání Ř. Za místo sepsání tudíž považuje Cesareu, ale možnost Efesu zmiňuje rovněž. Dopis by měl být sepsán tedy někdy v letech 56-57.

Petr Pokorný – Literární a theologický úvoddo nového zákona:

Zmiňuje se o něm v souvislosti s listy do Korintu. Fm by měl podle toho být sepsán v Efesu mezi jednotlivými etapami korespondence s Korintem společně s listem Fp. Podrobněji viz poznámky k 1Kor 3, 18.

Sémantika textu:

Osoby:

Παυλος, Τιμοθεος:

Odesilatelé dopisu

Τιμοθεος:

Nejčastěji zmiňovaný Pavlův spolupracovník, spoluautor mnoha dopisů a údajný adresát dvou postorálních epištol, původu židovsko-helénského: Sk 16, 1; 17, 14n; 18, 5; 16, 22; 20, 4.          Ř 16, 21.         1Ko 4, 17; 16, 10.     2Ko 1, 1.19.            Fp 1, 1; 2, 19. Ko 1, 1.           1Te 1, 1; 3, 2.6.          2Te 1, 1. Tt 1, 2.18; 6, 20. 2Tm 1, 2 a zde.

Φιλημον:

spolupracovník, Απφια, Αρχιππος – spolubojovníci: adresáti dopisu spolu s celým domem. Zmíněn pouze zde.

Ονησιμος:

předmět dopisu, uprchlý otrok Filemonův, kterého podle Ignaatia a Životopisů svatých Filemon propustil, poslal do Říma sloužit Pavlovi. Byl prý Pavlem vysvcen za biskupa. Jako biskup sloužil v Beroji, v Makedonii, nakonec po Timoteovi v Efezu. Podle legend byl pro víru uvězněn, odvlečen do Říma a tam ukamenován. Slovo ονησιμος znamená prospěšný, užitečný, což zavdá podnět ke slovním hříčkám v 11. verši. Zmíněn ještě jako doručitel listu Ko (Ko 4, 9) s dodatkem, že „je od vás“.

Επαφρας:

posílá pozdrav, Pavlův spoluvězeň pro Krista. Zmíněn iv Ko 1, 7 a 4, 12, kde je zmíněn jeho koloský původ, Pavlův zpravodaj pro koloské o kterém Pavel píše jako o milovaném spoluslužebníkovi a věrném služebníkovi Kristově.

Μαρκος:

(zmíněn na různých místech, ale není jasné, jede-li vždy o tutéž osobu. Měl-li by jím být Jan Marek (Sk 12 a 15) vznikla kvůli němu mezi Pavlem a Barnabášem roztržka. V epištolách je vždy osobou dobropověstnou),

Αρισταρχος

(Sk 19, 29; 20, 4; 27, 2 – Ko 4, 10 – spoluvězeň),

Δημας:

(Ko 4, 14        2Tm 4,10! – opustil Pavla, protože „víc miloval tento svět“ a odešel do Tesaloniky),

Λουκας:          rovněž odesilatelé pozdravu, též Pavlovi spolupracovníci.

Převažující výrazy:

V textu převažují osobní zájmena a slova, jako αγαπη a σπλαγχνα (Kral.: střeva, ČEP: srdce) – jako sídlo citů. Smysl dopisu je tedy v konstrukci osobních vztahů.

 

Opozita:

Pavlovo vyjadřování probíhá v opozitech:

 

Užitečný           ×            Neužitečný

Prospěch           ×            škoda

Bratr                  ×            otrok

Dobrovolně       ×            z donucení

Konat v Kristu  ×            ×

Prosit                ×            Přikazovat

Splácet              ×            Dlužit

 

Pragmatická funkce textu

  … sleduje několik rovin:

1. Poměr konkrétního pána k jistému otrokovi, který mu způsobil škodu.
2. V širším smyslu však upravuje vztahy pánů a otroků vůbec, což bude konkretizováno i v tzv. Haustafeln (ř), jakož i v dalších napomenutích do křesťanských domácností. Není zde instituce otroctví napadena přímo, ale poměr pánů a otroků se na tolik mění, že už v době patristické bylo otrokářství prakticky nemožné, už ve středověku bylo považováno za pohanské barbarství. To byl přesah nad rámec aktuálního problému, který epištole zajistil místo v bibli.
3. Úprava vzájemných vztahů, která ovlivňuje i thesaurus celého listu.
4. Uplatnění vnitřních autorit a rozhodovacích procesů, co to je jednat v Bohu/Pánu/Kristu.

 

Nad jejím umístěním do korpusu biblických knih se pozastavoval už Jeroným i Tertulian, ačkoliv nikdy nebylo zpochybněno Pavlovo autorství. Obsahovaly ji už nejstarší soupisy novozákonních knih, včetně Markiona. Tertulian dokonce podotýká, že ji Markion svými zásahy nejméně poškodil. Avšak zdála se být méně významná. Její význam připomněli v 19. století John Knox a další, ačkoliv jejich vlastní theorie bývají prohlašovány za problematické (viz NBS – Návrat domů – nutno dále zkoumat).

Poznámky k jednotlivým veršům:

1Fm 1, 1 – „Τιμόθεος“: Kde je zmiňován?

Sk 16,1 17,14.15 18,5 19,22 20,4; Ř 16,21 1Ko 4,17 16,10; 2Ko 1,1.19 Fp 1,1 2,19; Kol 1,1 1Tes 1,1 3,2.6; 2Tes 1,1; 1Tm 1,2.18 6,20; 2Tm 1,2; Fm 1,1; Žd 13,23       (24 ×)

Fm 1, 19 – „ἔγραψα τῇ ἐμῇ χειρί,“:   Odkazy na autografii -

se najdou i v Ga 6, 11 a 2Tes 3, 17.

Výkladové poznámky:

1.      Zadání bylo: Biblické dvojice, ale jako ani Smoljak se Svěrákem nejsou uměleckou dvojicí a nevylučují uzavírání jiných svazků, ani biblické dvojice nejsou osamocené. Mohli bychom mluvit o trojici – Pavel  ×             Filemon               ×             Onesimos, ale když ten dopis přečteme, zjistíme, že je plný tolika jmen … ČLOVĚK NENÍ NIKDY VÁZÁN JEN JEDNÍM SMĚREM.

2.      O dvou hlavních aktérech příběhu toho málo víme, neboť o Filemonovi nevíme vlastně vůbec nic, zato o Pavlovi máme informací mnoho, ale plné legend. Nakonec i v dobách pobiblických se to legendami o třech hlavních postavách jen hemžilo. Nakonec však musíme vyjít z toho, co nám o sobě mimoděk samy prozradí.

3.      Vztah Pavel – Filemon je charakterizován několika rovinami:

·        Osobní

·        Spolupracovníků

·        Nadřízeného a podřízeného (byť neformálně)

·        Ten, kdo požaduje a od koho je očekáváno.

4.      Moment vzájemného vlastnění: Filemon je majitelem Onesima, Pavel si dělá nároky na Filemona, všichni jsou nárokováni Pánem.

5.      Pavel ze svých nároků ustupuje, proto nečeká, že ho musí Filemon následovat, ale doufá v to, nechává to ovšem otevřené.

6.      Autorita vede k nucení. Autentické rozhodnutí ke svobodě. Svobodné rozhodnutí je to, co z činu dělá čin v Kristu, v Bohu, neboť ani on nemusel jít na kříž, ale dobrovolně se rozhodl …

7.      … odpuštění není amnestie – Pavel vyzívá ke smíření, ke změně vlastnicko-autoritativního poměru, sám se však zavazuje, že splatí dluhy – i to je Kristovské – nelze jen požadovat odpuštění, protože ten, kdo sleví ze svých nároků, nutně trpí škodu. Pavel nabízí Filemonovi spolunesení této škody.

8.      Laskavé vztahy nejsou jen něžně vřelé: Pavel je člověk, který se umí také pohádat, říkat i velmi tvrdá slova a nadávky. Jen v tomto listu jsou zmíněny minimálně dvě osoby, s nimiž se rozejde ve zlém (Marek a Démas), kvůli Markovi (je-li to Jan Marek) se dokonce rozhádá s Barnabášem.

9.      Vývoj otrokářství pod vlivem křesťanství: žádná revoluce, nýbrž vnitřní rozklad novými, Kristem podmíněnými vztahy.

10.   List není pavlovsky theologický, je velmi praktický. Ale v tom ukazuje, že v životě křesťana má vše theologický, vyznavačský význam, tedy i osobní vztahy. Začíná to v rozhodovacích procesech, jak zjišťujeme, co je správné, a vrcholí v tom, jak i naše nejniternější vazby určuje zkušenost s Božím dílem mezi námi skrze Ježíše Krista.

Motivační otázky:

      Máte někoho, kdo by Vám napsal podobný dopis – váží si Vás, dokonce za Vás děkuje?
Máte někoho, komu byste Vy takový dopis napsali?
Odhlédněme od toho, že je to ten PAVEL – jak prosazuje svoji autoritu vůči Filemonovi, jak se snaží svůj bohulibý záměr prosadit? Je to dobré, nebo manipulativní? Bylo by Vám to příjemné?
Co pro Vás znamená, udělat/rozhodnout v Pánu, v Kristu …
Vlastníme my nějakého člověka?
Nabídli byste za někoho odškodnění, aby došlo ke smíření mezi dvěma jinými lidmi?
Jak prosazovat v církvi/ve společností dobré věci: příkazem × motivací … jak jsme na tom s autoritami, s musením a chtěním?