Poznámky k 1Ko 16, 19-24

v Kral 1613 nadepsán celý odd 15-24: „…a drahému vážení služebníků Božích vede.“

Schema „Šestidílky“ nadepisuje takto:   7. pozdravení nejedna. 8. klátba na pokrytce Krysta nemilující. 9. Modlitba Apoštolova a osvědčení se jeho v lásce k koryntským.

Strukturovaný text:

19 ασπαζονται υμας

αι εκκλησιαι της ασιας

ασπαζεται υμας

εν κυριω

πολλα

ακυλας και πρισκα

συν τη κατ οικον αυτων εκκλησια

20 ασπαζονται υμας

οι αδελφοι παντες

ασπασασθε αλληλους

εν φιληματι αγιω

21 ο ασπασμος τη εμη χειρι παυλου

22 ει τις ου φιλει τον κυριον

ητω αναθεμα

μαρανα θα

23 η χαρις του κυριου ιησου μεθ υμων

24 η αγαπη μου μετα παντων υμων

εν χριστω ιησου

---

              1Kor 16, 19:

„ακυλας και πρισκ(ιλλ)α“:      Římští křesťané, kteří uprchli po roce 49 (Claudius vyhání Židy [křesťany?] z Říma) do Korintu, kde je potkává Pavel poprvé (Sk 18, 2) a sbližuje se s nimi; mají stejné řemeslo. Spolu odcházejí do Efezu (Sk 18, 18), kde oba manželé zůstávají a později zde vyučují jakéhosi kazatele Apola z Alexandrie (Sk 18, 26. Srovnej: 1Kor 1, 12; 3, 4.5.6.22; 4, 6; 16, 12). Zahrnutí těchto manželů mezi odesilatele pozdravů ukazuje na Efez (jiní soudí že Filipis – např.: Carl Heinrich Rieger, Stuttgart 1835) jako místo sepsání a dobu brzy po roce 49. V pozdravech jsou zmíněni ještě v Ř 16, 3 » a 2Tm 4, 19. Nápadné je, že vždy je žena jmenována před mužem, s vyjímkou Sk 18, 2 a zde.

               1Kor 16, 22 – „τη εμη χειρι“:

1Kor 16, 21; Ga 6, 11; Fm 19;       pavlovské a sporné:               Kol 4, 18; 2Tm 3, 17.

               1Kor 16, 22:

I kdyby nebyl Pavel autorem této kletby, nýbrž ji pouze citoval, neubírá jí to nic na pohoršlivosti, neboť se s ní ztotožnil. Vztažení na eucharistii (viz níže G. Voigt) by bylo násilným pokusem onen výrok otupit na liturgické gesto. O plné šíři svědčí i to, že Pavel chce na sebe brát v Ř 9, 3 prokletí za své tělesné bratry, Židy, kteří nepřijali Krista. Toto srovnání je výmluvné samo o sobě. Nemilování (což však je spíš litota pro odpor vůči Pánu?) Pána (Ježíše?) nese prokletí. Milování Pána vede k očekávání. Čas před příchodem se tomuto příchodu podřizuje. Pokud ne, přichází Pán (ܡܪܢ) logicky „nevhod“ pro zaskočeného. Jiné kletby však ukazují praktický význam nemilování: Ga 1, 8n proklíná hlasatele „jiného“ evangelia, elitářského. To zde upomíná na 1Kor 1, 22-23! Významné je srovnání s 1Kor 12, 3, kde se hovoří o tom, kdo je z Ducha – Ježíše nelze přijmout za Pána bez Ducha, a z Ducha nelze Ježíše proklínat (viz níže exkurs 1.↓). Ukazuje to na onen praktický význam „nemilování Pána“. Jde také zjevně o výtku těm, kdo již Pána přijali; sám Pavel Ježíše na jeho církvi původně pronásledoval! Také jiné epištoly vkládají do pozdravů, ne-li přímo kletby, tedy alespoň varování před jistými skupinami uvnitř církve: zejména Ga 6, 12 a Ř 16, 17-20! V těchto konkrétnějších případech se jedná vždy o vnášení rozkolu do církve pro nauky, směřující k vytváření elit, v němž je spatřován únik před křížem (Ga 6, 12). Postranním úmyslem těchto skupin je osobní chlouba i zištnost (srv. i Fp 2, 1-11). Podobný případ, vyvolaný „pneumatiky“ (srv. i Ga 6, 1), se vyskytl v Korintu. 2Kor 13, 11-14 už (ještě?) podobné výhrady neobsahuje, přece napomenutí k „pokoji“ něco napovídá. Kapitolou samou pro sebe je „vydávání Satanu“ v 1Kor 5, 5 (1Tm 1, 20)!?

EXKURS 1:

Jistým vysvětlením (čistě spekulativním) by mohla být hypothesa, že Pavel naráží na kletby, k nimž mohli být v některých synagogách nuceni židokřesťané. Předpokládá se, že mohli být nuceni vyslovit něco jako: „מן רחם נוצרי(א) חרם“ (viz některé varianty, zvl. z káhirské genízy, ברכת המינים v תפילה, viz Carmin di Sante: ŽIDOVSKÁ MODLITBA, Praha 1995, ISBN 80-7298-078-5). Podobné příkazy byly obecně uplatňovány až o čtyřicet let později po Jamnii (Jabne) (srv.: J 7, 49). Praxe jednotlivých synagog ovšem mohla předběhnout obecné ustanovení. Snad by to vysvětlilo i 1Kor 12, 3, je to však pouhá spekulace. Vysvětlila by ovšem i slovní hříčku v aramejském znění této kletby v Pešitå! V tom případě by bylo ovšem Pavlovo autorství pravděpodobné! Tento problém však přímo, výslovně tematizován není, není-li 1Kor 12, 3 narážkou na něco podobného. Při tak silných slovech by se však mohlo čekat, že Pavel tomuto problému bude věnovat minimálně tolik místa, co vnitřním problémům sboru. V Korintu ovšem došlo k jednomu z nejvážnějších střetů mezi Židy a helenizovanými křesťany (Sk 18, 6.12-17)! (Pokud se dnešní Žid vysloví pro Ježíše jako Mesiáše, či se dokonce nechá pokřtít, je mu odpírána i židovská etnicita, což ve státě Izrael může mít i důsledky občansko-právní. Odsud dilema mnohých christianizujících skupin v Izraeli {Messiánští Židé, Nazorejci}, snažících se svůj vztah k Ježíšovi před podobným podezřením ochránit!)

EXKURS 2:

Kletebné texty v bibli a židovské liturgii (viz Carmin di Sante: ŽIDOVSKÁ MODLITBA, Praha 1995, ISBN 80-7298-078-5): Kletby jsou naprosto samozřejmou součástí židovské liturgie. Např. součástí paschální liturgie (הגדה פסח), kdy po 3. kalichu („Ježíšův“?) následuje prokletí pohanů – nepřátel Židů slovy Ž 79, 6 (jde však o reakci na zpustošení Jeruzaléma a odvlečení jeho obyvatel do zajetí Babyloňany. Kletba je spojena s pokáním za to, co vyvolalo Hospodinův hněv vůči vlastnímu lidu. Jde tu spíše o to, aby Hospodin svůj hněv opět přesměroval. Nikoliv na všechny národy, které ho neznají ale na ten z nich, který se dopustil násilí na Židech). Kletby jsou ve SZ (Nu 10, 35; Ž 59, 14-15; 69, 25-29; 137; 139, 19-22; Jr 11, 20-23; 12, 3) velmi častým jevem. Mají však vždy své morální oprávnění, zpravidla je užívá ten, kdo je někým tísněn. Je i jiná kletba, jíž je zaklínán lid Boží samotný: Dt 27, 15-26; 28, 15-68, aby nepáchal „ohavnosti pronárodů“, pro které byly tyto proklety a ze země vyvrženy před ním. Tímto proklínáním jich vlastně lid Hospodinův svolává kletbu na sebe, měl-li by jednat jako ony (Ř 2, 1). Di Sante Dokládá (str. 101), že „požehnání (ברכת המינים v תפילה, které je spíše kletbou ‚bludařů‘ [někdy ztotožňováni s křesťany] než požehnáním) prosí o vítězství lásky, a nikoliv o porážku nepřátel“ na Babylonském Talmudu, traktátu ברכות 10a, kde manželka rabiho Meira Beruja napomíná svého muže, že se má modlit za vyhlazení hříchu a nikoliv hříšníků. Tím se mění kletba ve skutečné požehnání (viz dále kap. 4. op. cit., stry 106-111). Je nasnadě, že této intenci odpovídá i Pavlovo užívání kleteb.

EXKURS 3:

S naprostou samozřejmostí bývá jako κυριος chápán Ježíš (viz Pešitå, TR, Byz, Kral, Vulg., Russian Synodal Translation 1876, KJV, MHB, Statenvertaling, YLT, Modern Greek Text) i s dodatkem Χριστος (ܡܫܝܚܐ - משׁיח) a je to tak, vzhledem ke kontextu (zvláště 1Kor 12, 3, ale i níže v. 23.) asi správně. Může ovšem jít i o יהוה (אדני, jak tomu rozumí židovský překlad The Orthodox Jewish Brit Chadasha (1996), překládající tento verš: „If anyone does not ahavah (love) Hashem, ‚Alav ki Cherem hu‘ (‚a curse of the ban of destruction is on him‘) (12:3). Marana (our L-rd) tha (come)“ (ve 12, 3 je v přímé souvislosti s Ježíšem κυριος přeloženo jako „אדנינו“). Modern Hebrew Bible tlumočí verš takto: „מי שלא יאהב את האדון ישוע המשיח יחרם מרן אתא׃“

Pešitå - doplňuje k Pánu „ܝܫܘܥ“ i titul  ܡܫܝܚܐ= χριστος (srv. níže 24. v.). Zde i jméno. Φιλεω odvozuje od kořene ܪܚܡ na rozdíl od αγαπη níže. Kletbu ܚܪܡ = חֶרֶם. Názvuky mezi kořeny ܪܚܡ a ܚܪܡ i shodný rytmus samohlásek naznačují, že kletba, jako následující aklamace, mohla být původně formulována aramejsky!

Pešitå: ܡܢ ܕܠܐ ܪܚܡ ܠܡܪܢ ܝܫܘܥ ܡܫܝܚܐ ܢܗܘܐ ܚܪܡ ܡܪܢ ܐܬܐ ܀

 

               1Kor 16, 22 – „φιλεω“:

U Pavla pouze zde! G. Voigt právě tím dokazuje, že zde Pavel cituje jakési církevně-právní ustanovení (srv. 1Kor 11, 23 či 15, 3), které je součástí eucharistické liturgie.

           1Kor 16, 22 – „αναθεμα“:

srv.: (Sk 23, 14; 1Kor 12, 3 Ga 1, 8n. (Synonymum επαρατος se nevyskytuje ani v LXX v NZ pouze  J 7, 49). Jde o formu přísahy, která by při nesplnění přísahaného měla za následek kletbu (Sk 23, 14 – zaklínat se kletbami). Hebr. ekvivalent „חֶרֶם“ hovoří i o zasvěcení (oběti Hospodinu), např. Lv 27, 28. Také však předpoklad porážky v boji a zničení měst (Nu 21, 1-3), která nesměla být kořistěna ani znovu vystavěna (Joz 6, 17n 7, 12n; Dt 13, 16 20, 17). Ostatní výskyt (s překladem αναθεμα): Sd 1, 17 1Par 2, 7 Zach 14, 11; celkem 22 ×, jen 12 × přeloženo jako αναθεμα (např. v Mal 3, 24 <3, 23 LXX> חרם = αρδην [v NZ 0× = úplně]).

exkurs 4:

Překlad kletby, חֶרֶם, v SZ do řečtiny a dalších jazyků naráží zjevně na problémy. Např. v Mi 4,6 [3,18] je místo substantiva „חֶרֶם“ má LXX přídavné jméno „αρδην“ = celou (zemi), zatímco Vulgáta zde užívá přepis řeckého slova anathema. Ani Pešita zde nemá kletbu - ܐܚܪܡ, nýbrž zničení - ܐܒܕܢܐ.

               1Kor 16, 22 – „ΜΑΡΑΝΑΘΑ (= ܡܪܢ ܐܬܐ)“:

Patrně (snad – F. Rienecker × Voigt s jistotou) liturgická (eucharistická?) formule (srv. Fp 4, 5 i Zj 22, 20. Viz Did X,6.). Členění nejisté: μαρανα θα jiní μαραν αθα (TR, Byz, …).

varianty:	μαρανα θα (…přijď!)	μαραν αθα (…přichází)	μαραναθα (nerozhodně)
texty:	NA 26 (GNT 3c- již NA 24), WH	Byz, TR, א,
překlady:	ČEPg, OJBC, RSV (přeloženo z aramejštiny do angličtiny),	Kral, Pešitå, Statenvertaling, MHB, Rotherham, RST, MGT, YLT (perf.),	LSG, Vulg., ČEP (hl. text; v pozn. g se kloní k μαρανα θα), KJV,

Slovní statistika textu:     1Kor 16, 19-24

řazeno dle:   frekvence

εν	3	ιησου	3	υμας	3
ασπαζονται	2	η	2	τη	2
υμων	2	αδελφοι	1	αγαπη	1
αγιω	1	αι	1	ακυλας	1
αλληλους	1	αναθεμα	1	ασιας	1
ασπασασθε	1	ασπασμος	1	ασπαζεται	1
αυτων	1	χαρις	1	χειρι	1
χριστω	1	ει	1	εκκλησια	1
εκκλησιαι	1	εμη	1	φιλει	1
φιληματι	1	ητω	1	και	1
κατ	1	κυριον	1	κυριου	1
κυριω	1	μαρανα	1	μετα	1
μεθ	1	μου	1	ο	1
οι	1	οικον	1	ου	1
παντες	1	παντων	1	παυλου	1
πολλα	1	πρισκα	1	συν	1
της	1	τις	1	τον	1
του	1	θα	1

 

×