Kdo jsou SODOMÁŘI?

(nebo i sodomité) Tímto termínem překládá Bible kralická v 1Kr 14, 24 (he); 15, 12 (he); 22, 47 [46] (he) a 2Kr 23, 7 (he) pojem "קָדֵשׁ" (kadeš, svatý, zasvěcený; ČEP "modlářské smilstvo, zasvěcenci bohyně lásky" a podobně). Autoři Septuaginty (LXX) jsou zde zjevně bezradní, Vulgata (Vulg.) effeminatus = zženštilý. Rabínská literatura (např. Raši) pojem vykládají jako prostitut. Tak i Targum Jonatanův, který pojem převádí jako prodejný hoch. Traktát Sanhedrin v obou verzích Talmudu jej vykládá jako mužskou obdobu "הַקְּדֵשָׁ֛ה" z Gn 38, 21 (he). Na tomto místě je zajímavé, že Támar je před tím ve v. 15. (he) označena jako "זֹונָ֑ה", čili jednoduše prostitutka. Ale užití pojmů od kořene "קדש" jasně naznačuje, že nejde o obyčejnou prostituci, nýbrž o součást náboženských úkonů. Oba pojmy, mužský i ženský tvar, se objevují v Dt 23, 18 [17] (he, comp.), kde ho Kral. překládá mimořádně jako nevěstka/smilník (podobně v Jb 36, 14 he, comp.). Ať jakkoliv, stírá Kral. náboženský obsah, činí z toho jen obyčejnou prostituci nebo pohlavní úchylku. Podobné obřady se konaly ne jen v Kanaanu, ale i v Babylonii, byly známy též v Řecku a Římě. Odsud ony religionistické výklady, kterým dnešní čtenář Bible málo rozumí, nerozuměli jim ani ti středověcí a novověcí. Ale v novozákonní době to bylo už pasé. Když o těchto obyčejích v Babylonii referují hellénističtí historici a cestovatelé, činí tak s odporem, ačkoliv i jejich předkové to provozovali. Proto pro novozákonní místa tyto výklady vyznívají málo přesvědčivě. Proč diasporní Žid Pavel (jedině on!) věnuje tomuto tématu pár míst (tedy 2, protože podle široké shody odborníků na Nový Zákon psali listy Timoteovi spíš jeho žáci, ale i tak to má k Pavlovi vztah), tedy jenom pár (!), na to by se muselo jít od jiného konce.

 Termín byl a stále ještě je užíván k označení homosexuality, varinata sodomie bývala užívána pro zoofilii (srv. Lv 18, 23  - he,ř,l || 20, 15n - he,ř,l a Ř 1, 26b - ř,l ?). Marta Poříčská v Komenského Historii těžkých protivenství církve české obviňuje kněze, kteří ji vedou na hranici k upálení, mimo jiné i z toho, že jsou sodomáři, aby jim lid nevěřil.

Původně exkurs v článku Nebýt homosexuálů, který jsem se rozhodl nakonec osamostatnit.

Ad fontes ...

Papyrus p⁴⁶ (~200)
- Chester Beatty.
~2Ko 11, 53-12, 9

Textologie pro laiky: k čemu je studujícímu Bibli rekonstrukce původního textu?

Textologie usiluje o rekonstrukci původního znění textu pomocí dochovaných variant v různých rukopisech, výborech i citacích u starých autorů, případně i porovnáním se staršími překlady.

• Jak se nám dochoval biblický text?
• Z čeho je dnes Bible překládána?
• Proč jsou rozpory mezi staršími a novějšími vydáními Bible?
• Co znamenají poznámky jako „var.:“ v soudobých edicích Bible?

V médiích se objeví bombastické titulky:

BIBLE SE BUDE PŘEPISOVAT!

O co jde? Především o neznalost novinářů a o snahu zaujmout čtenáře šokujícím sdělením. A také o doklad slabé fantazie šéfredaktorů, nebo kdo vlastně ty titulky vytváří. Fakticky jde o pokus sdělit, že byl objeven nějaký nový rukopis Bible, třeba jen nějaké části. Taková událost však vzruší jen pár odborníků, ale běžného čtenáře či diváka by to nejspíš nechalo chladným. Vždyť hluboký zájem o Bibli je vzácný i mezi křesťany, a to včetně farářů.

Také všelijaké sekty a náboženská hnutí pracují s představou, že někde existují rukopisy Bible, které církve, především "Vatikán", drží někde pod pokličkou, abychom se snad nedozvěděli, jak to bylo doopravdy. Tato představa se někdy objevuje i v románech.

Jedna věc je však pravdivá: Bible se nám skutečně dochovala v mnoha rukopisech s různými odchylkami, které jsou různého stupně závažnosti: může jít o chyby, použití jiného slovíčka, synonyma, jiného gramatického tvaru. U evangelií se někdy pozná, že opisovač, než se pustil třeba do Marka, opisoval krátce před tím Matouše, protože když narazil v Markovi na podobné místo, které je u Matouše, ale obsahuje méně textu, doplnil i to, co má Matouš navíc. Ano, někdy dokonce docházelo k záměrným úpravám. V mladých rukopisech Nového zákona z doby po 8. století je patrná tendence nejasná místa "vylepšovat", jindy nahrazovat nevhodná slova vhodnějšími. Docházelo i k theologickým úpravám. Proto je pro vážného zájemce o Bibli velmi důležité vědět, jakými principy se řídí ti, kdo překladatelům připravují pravděpodobně nejpřesnější podklad pro jejich práci.

Ano, pravděpodobně. Bohužel, lidé často očekávají dokonalost na 100%, zejména u Bible. Mnoho jejích čtenářů těžko tráví fakt, že se nám Bible dochovala v mnoha verzích. Mohu je uklidnit - nikdy ne v takových verzích, aby říkaly vyloženě něco jiného, dokonce pravý opak, ale verze existují. Rozhodně se tu nejedná o žádné tajemství. Je několik institutů, na nichž týmy odborníků pracují na rekonstrukci původní podoby biblického textu. A pracují na tom velmi zodpovědně. Neřídí se diktátem církví či theologů, ale hledají methody ke spolehlivé rekonstrukci. Běžný čtenář Bible narazí na stopy jejich práce tak, že v dnešních vydáních Bible najde v poznámkách pod čarou něco jako "var." a podobně, upozorňující na taková místa, kde si ani vědci nejsou jisti. A právě to ukazuje, že se nic netají, naopak poctivě ukazuje.

například:

L 17, 34-37 (ř,l)
Bible kralická	Český ekumenický překlad
34Pravímť vám: V tu noc budou dva na loži jednom; jeden bude vzat, a druhý opuštěn. 35Dvě budou mleti spolu; jedna bude vzata, a druhá opuštěna. 36Dva budou na poli; jeden bude vzat, a druhý opuštěn. 37I odpověděvše, řekli jemu: Kde, Pane? On pak řekl jim: Kdežť bude tělo, tamť se shromáždí i orlice.	34Pravím vám: Té noci budou dva na jednom loži, jeden bude přijat a druhý zanechán. 35Dvě budou mlít spolu obilí, jedna bude přijata, druhá zanechána.“ n 37Když to slyšeli, otázali se ho: "Kde to bude, Pane?" Řekl jim: "Kde bude tělo, tam se slétnou i supi."
	n var.: +36Dva budou na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán.

V nových vydáních Bible, zejména Nového zákona, se často stává, že jeden verš má číslo o dvě větší, než předcházející, až se zdá, že došlo k nějaké chybě. Ale ne. Jen se mezi tím ukázalo, že tam ten verš byl navíc. Většinou je uveden v poznámce pod čarou.

Bodmerův papyrus p⁷⁵,
asi 200 n. l. Nejstarší
doklad Janova evangelia.
Zdroj: Wikipedia.

Avšak mohou takto vypadnout celé příběhy. Nejznámější je populární příběh o Ježíšovi a cizoložnici z J 7, 53 - 8, 11 (ř,l). Jde o velmi populární oddíl, vešel do přísloví, ovlivnil výtvarné umění - Rembrandt, nebo Caravagio, použil ho i anonymní streetartový umělec Banksy, ovlivnil Dostojevského (Bratři Karamazovi, Zločin a trest ...), Vladimír Kroupa podle něj nazval svoji povídkovou knihu, narážky najdeme ve filmu, jeden režizér, který zfilmoval Matoušovo evangelium ho vmáčknul i tam, ačkoliv do Matouše už vůbec nepatří. Stal se nástrojem k demaskování pokrytectví povrchních a zbrklých soudů. Avšak biblická textová kritika nakonec došla k závěru, že nepatří ani do evangelia Janova. A skutečně: jazykově i stylisticky cítíme jiného autora a celkově v něm dost přečnívá. Vzhledem k výše řečenému ho ale z dnešních překladů vyloučit nelze. Avšak už v předloze řeckého novozákonního textu, kterou měli k dispozici překladatelé Bible kralické, byl s hvězdičkou - starou textologickou značkou, která upozorňuje na pochybnost. Dnešní vydavatelé dávají většinou celý oddíl do závorek, ale nechají ho tam.

Neméně známé jsou problémy s pokusy opisovačů "dokončit" Markovo evangelium, jelikož Mk 16, 8 (ř,l) jim přišlo jako nedokončené, tvrdilo se, že se prý původní konec ztratil. Prof. Petr Pokorný však ve svém díle mnohokrát prokazoval, že to byl opravdu původní konec.

Jak to tedy je? O tom dále. Nyní si ještě povíme, jaké jsou ...

methody rekonstrukce:

Už ve starověké Alexandrii byly vypracovány methody rekonstrukce původních znění textů, které se dochovaly ve více variantách. Třeba Homérovy eposy. Ale i alexandrijští Židé začali tyto methody přebírat, aby zajistili spolehlivost svých Písem svatých. Také křesťanští učenci, když překonali počáteční ostražitost k pohanské učenosti, zkoumali své překlady SZ a svá Písma svatá jejich postupy. Když pak po pádu Konstantinopole uprchlo mnoho křesťanských učenců do Evropy i s původním řeckým zněním Nového zákona a řeckými překlady starého, navázala na ně evropská křesťanská inteligence, zejména reformační, když razila zásadu jít ad fontes, tedy jít k pramenům, nespokojit se s latinským překladem jako s normativním zněním Bible. Tady začíná křesťanské systematické hledání mezi spoustou rukopisů spolehlivého textu. Ukázalo se totiž, že zásada je dobrá, ale ty prameny jsou občas zanesené nějakým smetím, listím a jehličím, že je nutné je napřed vyčistit, než z nich začneme pít.

Starý zákon ...

Je v otázce textologické méně komplikovaný. Židé si totiž svá Písma svatá hlídali mnohem zodpovědněji už od nepaměti. Přesto i tady se najdou nějaké varianty, ale méně významné, mnohdy hlavně zajímavé.

1. Zásadním zdrojem variant je starověký alexandrijský překlad SZ do řečtiny, Septuaginta (LXX, v ČEP Ο') populární mezi diasporními a helénizovanými Židy, a také mezi ranými křesťany. Místy nepřesný, ale občas je možné, že jejich předlohou byla nedochovaná varianta.
2. Další židovské překlady do řečtiny a křesťanské revize LXX.
3. Pokud jde o Zákon - Tóru, porovnává se se samařanským Pentateuchem. Je psán původním židovským písmem.
4. Drobné rukopisy, často nálezy ze starých geníz - synagogálních skladů na vysloužilé texty i jiné pomůcky.
5. Syrská (aramejská) Pešitto - překlad SZ (později i NZ), který nejspíš vznikl kvůli élamskému království. To, ač perské, udělalo z judaismu státní náboženství. Syrština = aramejština je jazyk příbuzný hebrejštině asi jako polština češtině, pronikla i do SZ, buď aramejská slova do hebrejštiny, některé pasáže v SZ (hlavně značná část Daniele) jsou jím psány celé. Dnes užívané hebrejské písmo bylo ostatně původně aramejské.
6. Hebrejský text je porovnáván i s jinými překlady, zejména s targumy - drobnými, příležitostnými, překlady synagogálního čtení.
7. Významné nálezy náhodně dochovaných textů, které jsou starší než dnešní vzorové texty (viz níže):
• Codex Cairensis, r. 895; napsal a punktací opatřil Mošé ben Ašer. Dochován II. díl – Proroci. Původně majetek karaitské obce v Jeruzalémně. 1099 ukořistěn křižáky, později se dostává do Káhiry, kde je uložen dodnes. Patří k nálezům káhirské genízy.
• Aleppský kodex, 1. pol. 10. stol. Pisatel neznámý, opunktoval Aharón ben Mošé ben Ašer, poslední ašerovský mazoret. Vzorný kodex pro slavnostní čtení. Pochází snad z Jeruzaléma, později byl v Káhiře, odkud se dostal do Aleppa (Halabba). Zde při požáru synagogy ohořel. Nyní se nachází v Jeruzalémě.

• 

  Svitek s označením „1QIsa b“
  = 1. qummránská jeskyně, Izajáš,
  2. zde nalezený svitek.

  Qummranské texty - texty židovské sekty esénů, ke které snad po nějakou dobu patřil i Jan Křtitel. Byly nacházeny na přelomu 40. a 50. let 20. století v 11 jeskyních nad Mrtvým mořem. Jsou cenné tím, že jsou kompletní (chybí jen Píseň písní, zato se zde našly hebrejské a aramejské texty některých knih, jež se dochovaly dosud jen v řeckých překladech), mnohem starší než oficiální text, pocházejí asi z let 200 př.n.l. - 200 n.l. I ty byly provázeny těmi novinovými titulky. Ale ukázalo se, že spíš spolehlivost oficiálního textu potvrzují. Jeden kompletní text Iz byl sice dost odlišný, později se ale prokázalo, že spíš šlo o chybný text, zřejmě cvičení začínajícího opisovače. I mezi nimi se ale najdou skutečné varianty.

Na rozdíl od novozákonního textu, je ten starozákonní tedy založen na nějakém konkrétním rukopisu. Jde o synagogální, tzv. mosoretský text (viz níže).

Na počátku starozákonní textologie to byla Kittelova Biblia Hebraica (BH), která vycházela z Bombergova přetisku rukopisu z 10. století. Dnes jím je tzv. Leningradský (= petrohradský) kodex, který nabízí text posledního příslušníka z dnes zaniklé židovské školy karaitů Abrahama Firkoviče. Je starší, asi z 9. století, proto je mu připisována vyšší spolehlivost. Z něj dnes vychází vědecké vydání Starého zákona Biblia Hebraica Stuttgartensia (BHS). Hotové bude i kompletní vydání Leningradského kodexu včetně rabínských poznámek Biblia Hebraica Quinta (BHQ), tedy zatím jen některé části. Avšak na překladech se to díky velmi pečlivým židovským opisům neprojeví.

Textová kritika se u SZ prakticky zabývá jen evidencí odchylek v jiných, než synagogou užívaných rukopisech, ne rekonstrukcí. Židovští gramatici - masoreti, byli tak pečliví, že měli přesně podchycený počet slov v každé knize i součet písmenek (viz zelený rámeček na obrázku)! A ne jen to. Věděli, že text obsahuje i chyby, ale i s nimi byl text vnímán jako svatý, proto nedovolovali opisovačům pokoušet se je opravovat. Měli u různých slov i slovních spojení spočítáno, kolikrát se opakují, nebo jsou-li vzácná, vyskytují-li se pouze v určitých souvislostech (viz fialový rámeček na obrázku - tzv. Malá masora, v níž jsou čísla odkazující do Velké masory, kde jsou tyto jevy podrobně popsány). Opis se provozoval zhruba jednou za 300 let, byl pečlivě kontrolován, vysloužilé svitky se likvidovaly v genízách. To mělo pro textovou kritiku dvojí důsledek:

1. Máme k dispozici prakticky velmi spolehlivý text, ale
2. nemáme mnoho srovnávacího materiálu, s nímž bychom ho mohli porovnat.

Tím se starozákonní textová kritika zásadně liší od té novozákonní.

Nový zákon ...

... tak důkladně z mnoha důvodů hlídán nebyl. Tudíž se dochoval v mnoha variantách. Byl opisován trochu živelně, což bylo způsobeno několika problémy:

1. Když se od nějakého většího sboru oddělil sbor nově narostlý, mateřský sbor ho rychle vybavil potřebnými texty.
2. V dobách pronásledování křesťanů Římané po těchto textech pátrali a ničili je. To jejich distribuci komplikovalo.
3. I když 2Pt 3, 16 (ř,l) mluví o Pavlových listech v jedné rovině s Písmy svatými, vlastně původně byly Písmem svatým pouze knihy SZ, hlavně v řeckých překladech (často, ale ne vždy, podle LXX). I když se brzy snažili vytvořit si vlastní pokračování Písem svatých, až do roku 360 nebylo úplně jasné, které to budou, ačkoliv ty, co tam dnes máme, už svoji autoritu spontánně požívaly.

Protože lidé dělají chyby, začaly varianty vznikat asi takto:

Jako zkušený učitel pozná při kontrole písemek, že někdo opisoval a kdo od koho, také textologové dokáží rozpoznat vzájemnou závislost některých rukopisů podle toho, jak se na ně nabalovaly ty chyby. Tak jsou evidovány rukopisné rodiny. U nich byla rozpoznána i rozdílná kvalita. Napřed tu ale bylo velmi dlouhé období metodického hledání.

Novozákonní textologie má proto zajímavější a náročnější úkol, nežli ta starozákonní. V roce 1533 vydává naposledy Erasmus Rotterdamský svůj text řeckého NZ, jako Textus receptus (TR). S touto činností začal už v roce 1516. Už tehdy pracoval textověkriticky, ale spíš intuitivně. Měl k dispozici 6 nekompletních textů z 11. - 15. století, ty propojil, a chybějící místa, zejména Zj 22, 17-21 (ř,l) musel dokonce doplnit zpětným překladem z latiny. Při jednom z jeho vydání tiskař Estien zavede číslování veršů (kapitoly už byly zavedené ve 13. století biskupem Langtonem). TR uspokojil volání po prameni, které šlo napříč konfesemi: okamžitě začaly vznikat první evangelické překlady (Bible kralická - KR, King James Versinon - KJV...) ale své požehnání mu dal i papež Lev X. Dnes už se nepoužívá, i když bývá dostupný on-line. Už brzy po posledním vydání byly nalezeny rukopisy vyšší kvality. TR patří do rodiny byzantských textů, jejichž opisovači neváhali text všelijak "vylepšovat". Normativním textem zůstal až do 20. století.

Během 19. století se roztrhl pytel s různými rukopisnými nálezy. Některé měly dost bizarní původ. Bohužel, za mých studií na KEBF a ETF UK se textologie prakticky neučila, a to jsme tam měli Prof. Petra Pokorného, který se podílel na nálezu a studiích koptských textů z Nag Hammádí! Hodně o nich napsal a čerpal z nich při výkladu NZ, ale nepamatuji si na žádný ucelený výklad, ani seznámení s postupy práce. Veškerá textologie se odbývala tím, že někdo prohlásil, že "byl nalezen zajímavý rukopis," nezřídka s tajemně povytaženým obočím, občas tam létala jména jako Bodmer, Egerton či Chester Beatty, ale nic víc. Dost mě to zajímalo, jak se takový rukopis najde, i jak se s ním dále pracuje, ale zdá se, že to na tomto ústavu dodnes nějak nikoho jiného nevzrušuje.

Rukopisy se nacházejí zasuté v knihovnách, fragmenty zasypané v písku pouští, některé byly dokonce použity jako vycpávka při mumifikaci krokodýlů, jiné byly v minulosti rozřezány a použity jako výstuž do předsádek knih, které je dnes třeba opatrně rozlepit a rekonstruovat. Kodex s označením C či 04 je palimpsest - původní biblický text byl ve 12. století seškrabán a nahrazen řeckým překladem kázání Efrema Syrského. Naštěstí se dá pomocí rentgenových paprsků seškrabaný text přečíst.

Nálezy některých by se daly spíš označit za krádež. To se týká dnes velmi důležitého dokumentu, jímž je Codex Sinaiticus lipského profesora Tischendorfa, znám dříve jako Tischendorfův (dnes א nebo 01; možnost studia on-line). Pan profesor, známý už tím, že rozluštil výše zmíněný kodex C, studoval rukopisy mnichů kláštera sv. Kateřiny na Sinaji. Zde narazil roku 1859 na tento kodex ze IV. století, a tím v té době bezkonkurenčně nejstarší doklad jak řeckého znění SZ, tak především NZ. Kodex obsahuje bez pár prvních kapitol Gn kompletní biblický text, navíc Pastýře Hermova, List Barnabášův, a zlomky nějakého dosud neidentifikovaného textu. O deset let později ho vydá tiskem a tak se s ním seznámí celá evropská biblistika. Okolnosti jsou ovšem trochu problematické. Tischendorf si kodex od mnichů "vypůjčil" pod záminkou, že ho nechá v Lipsku ofotografovat. V Lipsku se tím skutečně zabývalo specializované pracoviště. I některé české tisky zde byly zachráněny ofocením, když originály semlelo soukolí dějin. Nebylo to podezřelé. Je otázkou, jestli měl pan profesor v tu chvíli ještě upřímnou vůli kodex vrátit, ale že ho hned po ofocení věnoval ruskému carovi, lze o tom dost pochybovat. Na jednu stranu tím dostala novozákonní textová kritika úžasný výchozí materiál, ale mniši se stali vůči vědcům nedůvěřivými. Nikoho už k sobě nepouštějí. Prý se tam pár badatelů vloudilo v převleku za elektrikáře. Podle jejich svědectví tam mají další důležité spisy, včetně chybějících stránek Sinaiticu, ale "nepůjčí!"

Teď ale vstoupí do hry další událost, kterou bychom mohli označit za počátek moderní textové kritiky. Tou je úmysl zrevidovat text KJV. Jak se hromadila všelijaká vydání zaručeně původního řeckého textu NZ, stával se TR, z něhož vycházel její překlad NZ, problematičtějším. Tou dobou se mnozí pokusí o jeho revizi s pomocí א, například Augustin Merk, jehož revizi použije v 50. letech 20. století při překladu NZ Rudolf Col. Pro komisi, která měla KJV revidovat, byly nedostatečné, i metodicky. Proto byli mimo jiné pověřeni revizí dva pánové: Brook Foss Wescot a Fenton John Anthony Hort. Je napadlo udělat v těch nálezech a edicích pořádek. Když hledali spolehlivý podklad k revizi, začali dochované rukopisy třídit podle oněch rodin. Rozpoznali, že některé mají vyšší hodnotu - typ Alexandrijský, jiné nižší až diskutabilní. Především rozpoznali rodinu textů Západní, ale problematickou se stala i ta Byzantská, k níž TR patří. S touto prací začali už roku 1853. Mezi tím se seznámili s א, ale také s kodexem Vatikánským (B - 03) i Bezovým (D - 05 evangelia s skutky; 06 - Pavlovy dopisy) a se spoustou zlomků. S jejich pomocí se snažili zjistit, jakou podobu měl prapůvodní text NZ. Současně s revizí KJV v roce 1881 tak vychází i jejich The New Testament in Original Greek (WHN nebo WHNU), známý dnes jako Wescot & Hort a pod tímto označením dostupný i on-line. Už ten obsahoval zárodek textově kritického aparátu pod čarou. I když se nakonec jako originální text k NZ neprosadil, ještě určitou úlohu v počátcích novozákonní textové kritiky sehrál.

Nestle - Aland:

Na scénu vstupuje nová postava, a to Eberhard Nestle. Protože se nové nálezy rojily (a rojí) dál, tento stuttgartský badatel se rozhodl uspořádat jakési soudní přelíčení mezi א a WH. Tyto dva svědky, kteří mu tak zasedli na lavici obžalovaných, porovnal mezi sebou a místa, kde se dostali do sporu, vystavil dalšímu vydání, které dostalo označení soudce. Do hlavního textu pak na sporných místech zanesl shodu svědka se soudcem. Druhou variantu zanesl do aparátu pod čarou. Pokud soudce přinesl variantu 3., odhadl, které čtení by mohlo být původní, a do aparátu zanesl dvě ostatní. Roli soudce dostalo původně textově kritické vydání řeckého textu NZ Richarda Francise Wymoutha z roku 1886. Od 3. vydání Nestleho z roku 1901 jej ale nahradilo kritické vydání od Bernharda Weiße. Tento pionýrský postup byl samozřejmě postupně opuštěn, ale byl to nějaký začátek, který umožnil nasbírat zkušenosti. Zrodil se také dodnes pracující stuttgartský tým a udělal ze Stuttgartu centrum moderní biblistiky. Ovlivnil též odbornou terminologii, protože díky tomuto postupu se v odborné literatuře začalo dokladům biblického textu říkat svědkové.

Když roku 1913 Eberhard Nestle zemřel, pokračoval v jeho práci syn Erwin. Ten pro 13. vydání (1927) zcela přepracoval textově kritický aparát, takže začal víc připomínat dnes užívané systémy. Do popředí se dostávají různočtení řeckých rukopisů, ne pouze edicí svědek × svědek => soudce, dále zapracovává varianty překladů sporných míst, citace u antických autorů a další. Soudní systém svého otce zcela opouští se 17. vydáním. Především v roce 1930 došlo k velkému nálezu papyrů zhruba z doby okolo roku 200. Rekonstrukce hlavního textu už se zcela řídí soudobými vědeckými poznatky.

Roku 1952 vychází 21. vydání edice Nestle. Na ní už spolupracuje Kurt Aland. Ten už zcela zapracovává do hlavního textu rukopisy a varianty z papyrů z výše zmíněného nálezu. Také prohlubuje metodiku vědecké rekonstrukce. Avšak teprve 25. vydání z roku 1963 lze považovat za skutečně vědeckou rekonstrukci novozákonního textu. Ta se stane podkladem mnohých novodobých překladů a revizí starých, základem vědeckých prací z oboru biblistiky a jiné. Od tohoto vydání už budou známy tyto edice jako Nestle-Aland (NA). Později se k týmu připojí i jeho manželka Barbara,  která ve společné práci pokračuje.

25. vydání se stalo předlohou i Českého ekumenického (ČEP). Shodou okolností v roce 1979, kdy ČEP vychází, vyjde i zcela přepracované 26. vydání NA. K němu byla vydána i Synopse čtyř evangelií. Později ještě 27., které přejímá hlavní text beze změn, ale rozšiřuje odkazový aparát. 2012 vychází 28. vydání, které má přepracovaný, na 33 místech pozměněný, hlavní text v tzv. Obecných (katolických) epištolách (Jk, 1 a 2Pt, 1-3J a Jud), neboť ve stejné době probíhá od roku 1997 jiný projekt, který právě těmito epištolami začal. O něm se ještě zmíním, ale dřív musím pojednat o jiném projektu, který se rozjel v 60. letech 20. století, na kterém se Kurt Aland také podílel. Jen připomenu, že tato práce nikdy nekončí. Na letošní rok (2025) bylo plánováno 29. vydání NA, tak uvidíme.

The Greek New Testament:

Tím druhým projektem byl tým, který produkuje kritická vydání s anglickým názvem "The Greek New Testament" (GNT). Podnětem k jeho práci byl pocit několika národních Biblických společností, za které se postavily i Sjednocené biblické společnosti (UBS), že se činnost NA neubírá příliš šťastným směrem. Je víc badatelský. Biblické společnosti potřebovaly spíš takové pojetí vědecké rekonstrukce, které by zohledňovalo potřeby překladatelů. Roku 1955 vznikla nová pracovní skupina, spojená se jménem překladatele Bruce Metzgera. Nešlo však o konkurenční podnik, jenom jinak zaměřený, hlavně při tvorbě textově kritického aparátu. Pracovní postupy měly oba týmy prakticky totožné. Že nešlo o konkurenci, o tom svědčí fakt, že i v tomto týmu byl Kurt Aland, později i jeho žena, která je i v tomto týmu dnes významnou postavou.

První vydání GNT vyšlo v roce 1966 a v roce 2014 už 5. Počátky byly podobné jako u NA: napřed porovnání různých rekonstrukcí, které byly tehdy k dispozici, tedy včetně WHN a NA, ale i dalších, protože to, o čem tady píši, nejsou zdaleka jediné pokusy o rekonstrukci novozákonního textu, ale nejvýznamnější z mnohých! Postupně ale, hlavně od GNT 4, začaly oba tyto hlavní proudy své postupy slaďovat. I zde se přešlo na práci s dostupnými rukopisy, rekonstrukce postupně ustoupily. Přidávaly se další a další nálezy. Lišil se ovšem aparát. Zatímco NA vznikl jako badatelský produkt pro další badatelskou práci, a jeho aparát je orientovaný na evidenci mnoha různočtení, tým GNT, který tvoří hlavně překladatelé Bible, poskytuje servis právě jim. Jeho aparát má předně 4 kategorie spolehlivosti rekonstrukce: nejspolehlivější, tedy kde jsou si vědci jisti, je kategorie {A}. Nejnespolehlivější je {D}. Většina rekonstrukcí je v kategorii {C}. Dále číslem v indexu odkazuje na svědky čtení hlavního textu, následují jen nejvýznamnější různočtení, odkazy na významné světové překlady. Proti NA je aparát GNT úspornější. GNT podává hlavní text dělený na perikopy a opatřený nadpisy, jak jsme tomu zvyklí u překladů, pro lepší orientaci.

NA používá naopak spoustu různých značek, které předem charakterizují typ různočtení: dodatky, výpustky, přehození pořadí slov, jiné výrazy atd. V aparátu začíná různočteními, doklady pro čtení hlavního textu jsou až na konci.

Oba týmy mají také odkazy na jiné části Bible, dokonce i do nebiblické literatury, většinou stejné, ale občas se liší. NA je umisťuje na okraj, GNT pod číslem verše v patě stránky. GNT má na konci i seznamy citací SZ v NZ, které dělí na citáty a aluze. Také seznam SZ míst, která jsou v NZ citována.

Oba týmy se však drží podobných zásad, z nichž některé formulovali už Wescot a Hort.: dělí se na

• vnější:
• doložení varianty více svědky, ale i
• doložení staršími a kvalitnějšími svědky. Kvalita má přednost před kvantitou. Proto se staly významnými nálezy oněch fragmentárních papyrů, protože sahají až do počátků křesťanského písemnictví. Kodexy ze 4. až 6. století jsou zase psané na pergamenu, tedy drahém materiálu, proto se předpokládá, že byly také pečlivěji opisovány. Vyřádili se na nich ovšem korektoři, je možné sledovat i to, jak je už v minulosti někdo upravoval, opravoval a vylepšoval. Vlastně už tenkrát církev své texty textově kriticky zpracovávala.
• doklad napříč rodinami. Jak už jsem řekl, rukopisy vykazují různou míru závislosti a různé směry. Tyto rodiny jsou různého typu. Dva hlavní jsou alexandrijský (א, B, ...) a západní (větší část A, D ...). První je považován za spolehlivý, protože alexandrijské opisovačské zásady trvali na přesném opisu bez úprav, a to i v případě nejasností nebo chyb. Římská západní tradice naopak připouštěla aktualizace i vylepšování. Ovšem velký význam má, shodnou-li se verze z různých tradic, třeba B s D proti א. Pak se dá předpokládat, že taková shoda má větší váhu. Proto i texty západní tradice, především velmi diskutovaný a nespolehlivý D, mají svůj význam, také zlomky různých papyrů mohou sehrát roli jazýčku na vahách!
• vnitřní:
• lectio diffitilior - potior: nejasné a komplikované čtení je pravděpodobnější, protože opisovači měli spíš sklony nejasná místa a napětí s dogmatikou vylepšovat, než opačně.
• lectio brevior - potior: kratší čtení je pravděpodobnější než delší, protože je zjevné, že opisovači většinou nic nevynechali, zato rádi doplňovali, co jim tam chybělo, dodávali vysvětlení a podobně.
• Zkoumá se, zda varianta odpovídá víc autorovi, jeho stylu, slovní zásobě, theologii a záměru.
• Sleduje se, zda nedošlo k vlivu paralelních míst, zejména u synoptických evangelií. K tomu mohlo dojít záměrně i omylem, když například opisovač krátce před tím opisoval třeba Mt a pustil se do Mk, měl možná ještě v paměti verzi podobného příběhu z Mt.

Ovšem hlavní je povinnost dobře vysvětlit, proč k nějaké změně došlo. Většina hodnocení {D} v GNT má právě tento důvod - badatelé nejsou s to vysvětlit, jak mohlo k nějaké chybě při opisu dojít.

Svědkové:

Teď ještě pár slov o tom, s čím se pracuje. Je to složité, jak bylo řečeno už výše, jsou to soubory různých rukopisů, ale také výpisů (lekcionářů), citací a překladů. Není potřeba se o nich tady rozepisovat podrobně. Takové podrobné výpisy jsou součástí každého kritického vydání NZ. Ale jen základní poučení o symbolice:

• p^+číslo: papyry - velmi staré doklady, ale zpravidla fragmentární. Papyrus, jako levný materiál, může naznačovat, že šlo o soukromý, tudíž ne dost precizně pořízený, opis. Ale sahají až k počátkům křesťanství. Jejich hodnota je proto v jejich stáří.
• 01, 02, ... 0303: rukopisy označené číslem s nulou na začátku jsou psány velkými písmeny. To je významné, protože malá písmena byla v řečtině užívána až od 8. století, proto tyto rukopisy jsou většinou starší. Vedle toho některé z nich jsou označena písmeny -
• א (01), A (02) ...ψ (044): takto označené rukopisy jsou staré kodexy. Byly psány na pergamen - drahý materiál, takže sloužily k církevním účelům. Předpokládá se velmi pozorný opis. Ale kodexy jako D to trochu komplikují.
• 175, 1071 ... 2542: rukopisy označené číslem bez nuly na začátku jsou psány malými písmeny, pocházejí tedy z doby až po 8. století, od kdy je malá řecká abeceda užívána. Jejich hodnota bývá nižší.
• f¹, f¹³, Byz ...: rodiny rukopisů, které jsou psány malými písmeny. Pokud se shodují v rámci rodin, nebývají uváděny samostatně, pouze, když se od své rodiny odlišují. Jejich seznamy jsou součástí každého vydání. Byz je byzantská rodina, někdy označovaná i lomeným M, jako maiority text, tedy většinový text. Sem patří i TR, který měla k dispozici i Jednota českých bratří.

I když nemusíte mít nutně podrobné znalosti těchto rukopisů (ty se dají v případě potřeby vyhledat i na internetu), už z těchto značek se o nich dá leccos vyčíst. Seznam ke stažení zde.

Editio critica maior (ECM):

Je tím posledním velkým projektem, který začal v roce 1997 a v současnosti stále probíhá. Jde o společnou práci obou týmů NA a GNT, kterou od roku 2007 zaštiťuje Universita v Münsteru. V letech 1997-2017 začali vydávat postupně IV. díl - Obecné (katolické) epištoly. Pak byla práce přerušena. V roce 2018 vyšlo druhé, souborné, vydání těchto epištol v jednom svazku + doprovodný materiál. Původní text byl zrevidován, protože mezi tím došlo k nálezům dvou papyrů, ale také ke změně stylu práce, proto se začal text ECM v těchto epištolách s texty NA 27 a GNT 4 místy rozcházet. Hlavním rozdílem NA 28 a GNT 5 proti dřívějším vydáním bylo sladění hlavního textu v obecných epištolách s ECM a zapracování nových nálezů. Kvůli vydání NA 28 byla ostatně práce na ECM přerušena. Zatím, pokud vím, vyšel v ECM Mk (33 změn proti NA 28/GNT 5), Sk, Zj a nástřel Synopse čtyř evangelií, tedy pouze některých společných perikop. Předpokládám, že avizované vydání NA 29 bude též ovlivněno ovocem této práce.

Změnila se metodika, ale podrobnosti nejsou známy. Změnilo se odkazování, je víc badatelské, takže zahrnuje prakticky veškerá různočtení. Zatímco předchozí kritická vydání například zjevné chyby v opisech jako variantu okamžitě vyřazuji, ECM eviduje i tyto. Díky tomu dílo značně naboptná (srv. obr. níže). U kodexů přestali užívat velká písmena, pouze čísla s nulou. Na stránku se vejdou tak 1 - 2 řádky řeckého textu, zbytek je vyplněn různočteními.

Nejnovější textově kritická vydání NZ - shora dolů:
GNT 5 (2014) UBS, stuttgartský NA 28 (2020),
na kterých oba týmy ladily společné postupy,
ale zatím s odlišným kritickým aparátem.
Vespod ukázka Mk z probíhajícího projektu
Editio critica maior (ECM), na němž pracují oba
týmy společně. Zahrnuje veškerý dostupný materiál.
V tomto špalku je pouze Mk (2021), ještě je k němu 2. díl
s doprovodnými materiály!

Jak číst v aparátech?

To si můžeme demonstrovat na tom L 17, 36, verši, který z dnešních vydání Bible vypadává, maximálně je zmíněn v poznámce pod čarou:

Textově kritický aparát NA 28

Aparát NA 28 zachycuje velmi podrobně nejrůznější varianty sledovaného textu, naposledy i vypuštění verše 36. Symbol p) na počátku naznačuje, že verš byl vepsán některými rukopisy pod vlivem paralelního místa, což si potom ukážeme. Proto ani nepovažovali za nutné doložit, které rukopisy ho nemají, pouze ty, které ho mají, a ještě navíc s mnoha variantami.

Proti tomu ...

Textově kritický aparát GNT 5

... textově kritický aparát GNT 5 se zaměstnává pouze tím vypuštěním 35. verše, protože to je pro překladatele asi nejdůležitější. {A} na začátku naznačuje, že si správností vyškrtnutí tohoto verše jsou odborníci jisti téměř na 100 %. Zabývá se jím ale velmi důkladně. Předně zjistíme, že verš chybí (omit vese) v nejstarších rukopisech, a to napříč typy a rodinami. Dokonce ho nemá ani byzantský typ (Byz), přesto že TR, který sem také více méně patří, ho má. Nemá ho ale papyrus p⁷⁵ ze 3. století, nemá ho většina starých kodexů, lhostejno, zda typu alexandrijského nebo západního. Nemá ho celá rodina f¹, ani v mladých rukopisech po 8. století se nevyskytuje. vg^ms, cop^sa,bo a eth^pp pak odkazují na staré překlady: že je jeden vulgátní rukopis, který ho nemá, také koptské sahidské a bohairské (severní a jižní), jeden z ethiopských, ani gruzínský. Nevyskytuje se ve spoustě lekcionářů (l+číslo). Neobsahují ho citace u dvou církevních otců.

Pisatel kodexu א 01 tam onen verš nemá také, ale korektor, v pořadí první,
ho alespoň vepsal na okraj. Aparáty to však nezmiňují.
Textologové to vyhodnotili
jako nepodstatné.

 

Oba aparáty nás informují, kde se vyskytuje: Především v kodexu D, o kterém jsem naznačil, že není úplně spolehlivý. Zatímco NA 28 naznačí, že byl verš do textu vpašován odjinud, GNT 5 nás rovnou odkáže na Mt 24, 40 ř (see Mt 24.40). Tím je splněn i požadavek vysvětlit, odkud se tam ta vsuvka vzala. Má ho sice celá syrská tradice (sy/syr), celá rodina f¹³ staroslovanský překlad (slav), jeden ethiopslý text a citace u Ambrože, také předvulgátní překlady do latiny na evropské půdě (it), ale kvantitativně málo a kvalitativně problematicky, protože se mezi sebou v detailech ani neshodují.

Že tam ten verš skutečně nepatří bylo tedy prokázáno:

• Kvantitativně - větším počtem svědků.
• Kvalitativně - jde o staré rukopisy, napříč rodinami, bez vzájemných vlivů, kvalitní kodexy.
• Zásada lectio brevior - potior.
• Původ odchylky byl dostatečně přesvědčivě vysvětlen.

Ad fontes ...

Problém novozákonního textu ukazuje, jaký význam má práce textové kritiky pro čtenáře Bible. Pramenem novozákonního textu musely být vždy rekonstrukce, včetně TR, ne konkrétní rukopis, jako je tomu u SZ.

Mohou vědci udělat chybu? No samozřejmě, ale z toto nástinu je zřejmé, že věda se ze svých omylů učí. Proto tento proces běží dál. Dokonce jeden a tentýž tým hned po vydání jedné rekonstrukce už připravuje novou, zejména teď, když souběžně probíhá práce na ECM. A to je vlastně dobře.

EXKURS - NA 28 / GNT 5 × ECM: že došlo k posunům v pracovních methodách obou týmů: ano. Mrkněme se třeba, jak začíná Markovo evangelium - Mk 1, 1 (ř,l) v různých překladech:

• Kral.:  "Počátek evangelium Ježíše Krista, SYNA BOŽÍHO;".
• ČEP:  "Počátek evangeli Ježíše Krista, SYNA BOŽÍHO^a. - ^a: var.: - SYNA BOŽÍHO".

Žilka: "Začíná se evangelium Ježíše Krista^a. - ^aSYNA BOŽÍHO, dodatek z rukopisu sinaiského Alef. (V tomto se ale prof. Žilka mýlil. Čistý Sinaiticus je také bez, teprve 1. korektor to tam pomocí zkratek ΥΥ = syna; a ΘΥ = božího; doplnil. Je ale mnohem podstatnější skupina svědků, kteří hovoří pro správnost tohoto čtení).

Titul syna božího byl 1. korektorem do א vepsán nad prostředek
druhé řádky zkratkami ΥΥ = syna; a ΘΥ = božího.

Je tedy patrné, že s Ježíšovým titulem na konci je nějaký problém - F. Žilka ho rovnou vynechává, ostatní soudobé překlady, a to ne jen ty české, je mají s poznámkami, že v některých rukopisech chybí. Jak je to správně? Uvidíme, že to bude ještě zajímavější, ale bude to právě ukázka té textologické práce a jejího vyvíjení se:

Jak je to tedy správně? Textově kritický aparát NA 26 vypadal nějak takto: † - א* Θ (28) pc; Or ¦ syna Páně 1241 ¦ txt א¹ B D L W pc (+ člen v gen. sg. A ƒ^1.13 Byz) latt sy co; Ir^lat. Z toho zjistíme hned několik podstatných informací ohledně vývoje názoru textologů. Připomínám, že půjde neustále o stejný tým. I když se v něm některé osoby měnily, klíčové osobnosti byly stále stejné.

Vatikánský kodex (03 či B) obsahuje kratší verzi titulu syna božího,
tedy bet členu. Podobně jako ...

1. † nás předně informuje o tom, že NA 25 a předchozí, zjevně na základě "čistého", tedy nekorigovaného, stavu kodexu א, ale i dvou dalších svědků z různých rodin, navíc pc = nemnozí (pauci) a jeden citát u Órigena usoudil, že tam "SYNA BOŽÍHO" nepatří. Nebyl uveden v hlavním textu ani za Nestleho. Dokonce proto hovoří i další skutečnost, že je sotva představitelné, že by u významného kodexu, jakým Sinaiticus je, někdo tak významný titul napsat zapomněl, či ho dokonce nenapsal záměrně. Také zásada dificilior potior by to mohla potvrzovat, protože je pravděpodobnější, že by tam pozdější církevní úpravy ten titul vložily (viz א¹). Také brevior potior. Tím se dá vysvětlit, proč ho F. Žilka vynechal, i když v odkazu popletl původ tohoto titulu.
2. Že by titul SYN BOŽÍ mohl nebýt původní, to naznačují i rozpory v jeho zápisu: mladý rukopis č. 1241 má dokonce místo BOŽÍHO PÁNĚ. Ale, a to se v překladech moc neprojeví, některé rukopisy ho mají se členem u BOŽÍHO, tedy včetně TR, jímž si při překladu Bible Kralické pomohl Jan Blahoslav. Především ale celá byzantská tradice i obě rukopisné rodiny ƒ^1.13, také latinský citát u Irenea.
3. I přesto však došel tým nakonec k rozhodnutí, že by to tam být, ale jen možná, mělo, ale bez členu. Nejspíš shoda kodexů dost odlišného původu, jako je B a D i další. Avšak v hlavním textu je v hranatých závorkách, což upozorňuje na nejistotu rekonstrukce.
4. Stejný názor si podržely oba hlavní týmy při vydání NA 28 a GNT 5. Tou dobou projekt ECM teprve začínal, a ještě nebylo zpracováno evangelium Mk. Stupeň jistoty je v GNT 5 ovšem na úrovni {C}, tedy skoro nejnižší. Hranaté závorky zůstávají. Přibyl další svědek, kodex Γ, který byl mezi tím zpracován.
5. V ECM se však vrátil k bezvýhradnému přijetí celého titulu, tedy i se členem! To bylo trochu nečekané. Tedy, napřed radikální odklon od verze TR, váhavé připuštění kratší verze. Nakonec návrat k verzi známé už z TR. Došlo hlavně ke změně názoru týmu na hodnotu byzantské rukopisné rodiny. Tým avizoval, že došel k závěru, že by se měla brát víc vážně. Většina změn proti dřívějším vydání má právě tento důvod.

Je snad práce textologů nějak vrtkavá a nejistá? Ne. Jen se svojí prací učí, a to je dobře. Na druhou stranu prakticky nikdy nedochází k takovým zásahům, že by to zcela změnilo smysl. Obsah onoho verše je stále stejný, ať tam SYNA BOŽÍHO je nebo není, se členem, nebo bez členu.

... kodex Bezův (tedy 05, nebo D). K této verzi se klonily všechny
edice řeckého textu od NA 26 / GNT 4, až do ECM.

Podstatné je vědět, že tuto práci neřídí žádná církev ani jiné zájmové sdružení, které by chtělo něco falšovat, jak se různě objevují taková paranoidní tvrzení. Naopak, vědci jsou vedeni zájmem podat co nejlepší rekonstrukci, za tím účelem získávají a prohlubují své zkušenosti, zapracovávají nové poznatky.

Že jsou v týmu GNT profesionální překladatelé, to zase ukazuje, že ani překladatelská činnost není u konce. Jde často o lidi, kteří ukončí práci na jednom překladu, a hned se pouštějí do nové. Bohužel v Čechách zejména evangelické prostředí tíhne k fetišizaci Bible a jejích překladů. Mnozí jsou ochotni přísahat na Kralickou spíš, než ji přečíst. Může je znervózňovat fakt, že bratří neměli zrovna dobrý podklad pro svoji práci, ale je běžné, že překlady se revidují, to dělala ostatně i sama Jednota českých bratří, a nebýt Bílé hory, pokračovali by v tom dál. Stejné je ro s rekonstrukcemi novozákonního textu: vznikají nové, proto na ně navazují nové překlady. Čtenář Bible by se jim neměl bránit, spíš se jimi nechat obohacovat.

Stejně tak je ovšem velmi dlouhá cesta od nálezu nějakého rukopisu k jakémukoliv přepisování Bible. Napřed je nutné hodnotu takového nálezu zhodnotit a zjistit, jaké bude jeho místo mezi ostatními svědky. Zpravidla však dochází jen k drobným úpravám některých míst, avšak v žádném případě nikdy nedochází k přepisování Bible celé.

Pavel píše v 1Ko 4, 7 (ř,l), že poklad, který předává on i jeho kolegové, totiž Krista, je předáván v hliněných nádobách. Míní tím lidi, včetně sebe, kteří zvěst o Kristu předávají. K hliněným nádobám musíme připočítat i Bibli. Také podle J. A. Komenského je biblický text jen polem, kde je ukrytý poklad (Mt 13, 44 ř,l). Není sám pokladem. Textologický problém je jedním z upozornění, abychom v Bibli, jako knize, nehledali samu podstatu. I ona patří k hliněným služebníkům Páně.

Odkaz na powerpointovou prezentaci

Odkaz na textologické pomůcky

Úvahy o autoritě Bible

Další informace v Encyklopedii Bible ETF UK, bohužel, v některých bodech vyčerpávající, zvláště u Starého zákona, ale bezkoncepční, zejména informace o novozákonní jsou sto let po expiraci. Novodobá kritická vydání zcela ignoruje.

Neustanovení křtu

Poznámky k Mt 28, 16-20 (ř,l)

Strukturovaný řecký text tzv. Ustanovení křtu ukazuje,
že křest tu není hlavním tématem.

Odkazovaný text bývá zpravidla vnímán jako tzv. Ustanovení křtu. Například Dan Drápal ve svém komentáři k Did IX/5, kde se o křtu mluví, hovoří o oddílu Mt 28, 16-20 jako o příkazu křtít. Toho se ovšem dopouštějí i větší duchové, např. D. L. Migliore, Víra usilující rozumět (ISBN 978-80-86498-33-1, str. 263) uvádí článek o křtu tím, že má autoritu z Ježíšova příkazu a odkazuje na Mt 28, 19n (jinak o Mt 28, 16-20 mluví spíš u témat, jako je Trojice, zjevení či vyvolení). Běžná vydání Bible jej však uvádějí většinou jako Zjevení v Galilei (ČEP), případně jako Povolání k misii (Zür). Bible kralická chápe oddíl jako "Svěření jedenácti úřadu apoštolského". (Podrobněji níže) Ukážeme si, že i když nejsou tyto nadpisky také přesné, určitě záměr textu vystihují lépe, než tradiční představa, že jde o ustanovení, nebo dokonce o příkaz, křtu.

Je třeba přiznat, že Ježíš křest ani nevynalezl, ani jej nikde nepřikazuje. Je to vynález Jana Křtitele, kterému se sám Ježíš podle Synoptiků podrobil, zatímco o tom, že by byli křtěni i učedníci, nečteme vůbec nikde. Podle evangelisty Jana ne jen, že nebyl Ježíš pokřtěn, ale ani sám nekřtil, čímž Jan vyjádřil i jakýsi odstup od těchto obřadů! Podobný vztah má mimochodem i k Večeři Páně (podrobně zde). Podle něj hrozilo mezi Ježíšem a Janem Křtitelem napětí, kdo křtí víc, neboť Farizeové věděli, že křtí víc než Jan (Křtitel). Jan (evangelista) k tomu ovšem hned dodává, že Ježíš sám nekřtil, jen jeho učedníci (J 4, 1-3 ř,l). Jan se zmiňuje i o tom, co dnes patří k standardům bádání o Ježíšovi, totiž že sám Ježíš byl Janovým učedníkem a stoupencem jeho hnutí (J 3, 25n ř,l; viz např Petr Pokorný, Ježíš, ISBN 978-80-7298-557-9).

Dalším tématem, které je s tímto textem spojováno, je téma trojiční, protože právě zde zazní trojiční formulace ve velmi precizní a jasné podobě. Dále si ukážeme, že ani to není zcela bez problémů.

Nedejme se však při výkladu zaslepit úsilím cokoliv dokazovat nebo vyvracet. Podstatnější je otázka, o čem text doopravdy je a co chce sdělit a jaké to má pro nás důsledky. Všechno ostatní budiž jen vedlejším produktem.

Pro lepší sledování výkladu odkazuji ještě na souhled několika překladů, ke kterým si budete moct libovolně přidávat další tam dostupné. Stručný souhled několika překladů v pdf je dostupný zde, dále nabízím široký výběr českých překladů daného místa zde.

Struktura textu a gramatický rozbor:

Souhled strukturovaných textů NA 28 a GNT 5 s českým překladem:

16Οἱ δὲ ἕνδεκα μαθηταὶ ἐπορεύθησαν	Těch pak jedenáct učedníků se odebralo
εἰς τὴν Γαλιλαίαν	do Galileje,
εἰς τὸ ὄρος	na horu,
οὗ ἐτάξατο αὐτοῖς ὁ Ἰησοῦς,	kterou jim určil Ježíš.
17καὶ	a
ἰδόντες αὐτὸν	vidouce jej
προσεκύνησαν,	klaněli se,
οἱ δὲ ἐδίστασαν.	oni však pochybovali.
18καὶ	A
προσελθὼν ὁ Ἰησοῦς	přistoupiv Ježíš,
ἐλάλησεν αὐτοῖς	mluvil k nim
λέγων·	řka:
ἐδόθη μοι πᾶσα ἐξουσία	dána je mi veškerá moc
ἐν οὐρανῷ καὶ ἐπὶ [τῆς] γῆς.	na nebi i na zemi;
19πορευθέντες οὖν	jdouce tedy,
μαθητεύσατε πάντα τὰ ἔθνη,	učte všechny (pro)národy
βαπτίζοντες αὐτοὺς	křtíce je
εἰς τὸ ὄνομα τοῦ πατρὸς	ve jméno Otce
καὶ τοῦ υἱοῦ	a syna
καὶ τοῦ ἁγίου πνεύματος,	a Svatého Ducha,
20διδάσκοντες αὐτοὺς τηρεῖν πάντα	učíce je dodržovat všechno,
ὅσα ἐνετειλάμην ὑμῖν·	co jsem vám přikázal.
καὶ ἰδοὺ	A hle!
ἐγὼ μεθ’ ὑμῶν εἰμι	já s vámi jsem
πάσας τὰς ἡμέρας	po všechny dny
ἕως τῆς συντελείας τοῦ αἰῶνος.	až do skonání věků.

Komentáře bývají plné odkazů na gramatické kategorie textu. Ale při práci s překlady je to nepoužitelné, i když i s takovými pomůckami, které se tomu ani u překladů nevyhýbají, jsem se také setkal (např. Kay Arthurová, Janna Arndtová, JAK STUDOVAT SVOU BIBLI, ISBN 978-80-86449-50-0). V podstatě to má smysl pouze při práci s původním textem, proto je třeba věnovat mu pozornost, proto na ně také komentáře odkazují. Gramatický rozbor není samoúčelný, nejde o to ukázat, že řečtinu (hebrejštinu) umím. Zejména u tohoto textu je sledování gramatických kategorií důležité, protože je jimi text strukturován a tím dává vyniknout hlavnímu a podstatnému, vedle pomocných a doplňujících částí. Výroky v hlavních časech jsou v textu výše u kraje a podtržené, vedlejší jsou odsazené.

Učení o křtu v reformačních konfesích:

• Augsburské vyznání (1530)
• Bratrské vyznání. (1535)
• Česká konfese. (1575)
• Helvetské vyznání. (1536, 1566 a 1575)
• Heidelberský katechismus (1623), článek 71. (69.-74. se věnují křtu).

Mt 28, 16-20 se tu samozřejmě (někdy nepřímo) předpokládá jako Ježíšovým příkazem a ustanovením. HV např. už v článku O svátostech XIX, 2.

I když se tu nechci na tématu křtu zamotat, právě zde vyniká, že text o něm vlastně není, tedy ne primárně. Potíž je, že z dnešní češtiny prakticky vymizely přechodníky (participia) - vedlejší tvary sloves. České překlady (ČEP, B21, ale i mnohé světové) je však nahrazují v tomto případě způsobem rozkazovacím, což je hlavní tvar. Tím omylem přesouvají pozornost jinam, než kde ve skutečnosti je. Tento problém se zejména v moderních překladech, ne jen českých, dotkl i dalších participií (přechodníků) v tomto textu, že z nich udělaly imperativy (rozkaz), ale všechna ostatní neměla potenciál ovlivnit dogmatiku a chápání úkonů, jimž se běžně říká "svátosti".

Základní dělení tvoří dvojí část:

1. Část narativní (vv. 16-18b), kde dochází k
• příchodu učedníků na horu,
• (zjevení Ježíše) vlastně jen předpokládané!
• klanění se (proskineze)
• a pochybnostem.
• Ježíšova reakce na pochybnosti.
2. Část monologická (vv. 18c-20), v níž Ježíš pronáší svá závěrečná slova, aniž by byla zaznamenána jakákoliv další reakce oslovených (učedníků/čtenářů):
1. "dána je mi veškerá moc ..." - indikativ
2. "učte všechny národy ..." - imperativ
3. "já jsem s vámi ..." - indikativ

Srovnání struktury a žánru ukazuje,
že setkání se Vzkříšeným je téma,
které bylo pojímáno velmi košatě.

Gramatické kategorie tu nevypichuji samoúčelně, protože z nich vyplývá jakási sendvičová struktura:

• zaslíbení
• pokyn
• zaslíbení.

Dále si ukážeme, že právě to je základem pochopení autorova sdělení a záměru. Teď ještě k zasazení do širšího kontextu:

Perikopa je součástí celkové chiastické koncepce evangelia (Ulrich Luz): spolu s Mt 1, 23 ř,l rámuje výrok Mt 28, 20b ř,l celé evangelium zaslíbením trvalé přítomnosti Boží a tím eschatologických nadějí spojovaných s věkem mesiášovým a věkem Ducha Svatého. Jejím centrem je „Proměnění na hoře“ (Mt 17, 1-9 ř,l), odkazující různými prostředky k počátku (ty jsi můj syn …) i závěru (předpovědi smrti a vzkříšení) evangelia i jeho celkové tendenci (jeho poslouchejte; neviděli už nikoho jiného) (viz Analýza žánru).

Analýza žánru:

Hlavní funkci vystihují některé nadpisky – perikopa je tečkou za evangelijním příběhem. Patří k literárnímu druhu Setkání se vzkříšeným, který již má své zaběhané formy a motivy (Günter Baumbach, Karl Martin Fischer:

• Stvrzení autority přikazatele (v. 18);
• příkaz (19-20a)
• a podložení (v. 20b)).

K nim je třeba připočítat motivy

• setkání,
• klanění se,
• pochybnosti/anagnorize atd.

Perikopa je evidentním Matoušovským konstruktem: odpovídá jak celkové tendenci evangelia, tak i Matoušovskému slovníku a syntaxi.

Srovnání s ostatními zprávami o setkání se vzkříšeným:

Sk 1, 1-9: (ř,l)

Také zde dochází k vyslání učedníků vzkříšeným k misii mezi všemi národy, i zde se objeví trojiční formulace, i zde se to odehrává na hoře. Ale jde o horu Olivovou v Jeruzalémě (nikoliv neznámou horu v Galileji), poslání je postupné (v Judsku, Samaří a až na sám konec světa), nehovoří se v této souvislosti o křtu a trojiční spekulace nejsou strukturované, jsou zde jen implicitně. Ježíš nakonec nezůstává s učedníky, je nahrazen Duchem Svatým; sám je vzat na nebe! Zcela chybí motiv pochybnosti, který byl v L 24 (ř,l) nahrazen dvojí anagnorizí.

J 20, 19-31: (ř,l)

Janovský příběh o setkání učedníků spojuje hlavně motiv pochybnosti, některé rukopisce svedlo dokonce k dokončování Mt 28, 18 (ř,l) podle J 20, 21b (ř,l). Jinak ale motiv šíření evangelia je zmíněn jen nepřímo; učedníci jsou pověřeni odpouštět nebo zadržovat hříchy. Jde-li o víru, je povzbuzována víra učedníků samotných a čtenářů. Mimoděk se mluví i o těch, kteří uvěří, aniž by se mohli Ježíše dotknout jako Tomáš. Také zde se setkání odehraje v Jeruzalémě, ne v Galileji, už vůbec ne na hoře, nýbrž v domě za zavřenými dveřmi a ve dvou etapách (podobně jako u L, kde jsou explicitně dvě, implicitně dokonce tři etapy setkání učedníků se Vzkříšeným. Trojiční formulace chybí zcela, i když Syn při této příležitosti dechne na učedníky svého Ducha.

Podrobněji zde: Srovnání řeckých a českých textů o setkání se Vzkříšeným v pdf.

Shrnutí:

Tvůrčí svoboda, s jakou evangelisté i Pavlem citovaná tradice v 1Ko 15 (ř,l) s tématem setkání se Vzkříšeným pracují, nás vede k tomu, že je nelze považovat za historickou událost. Už sám fakt, že existují dvě verze: jeruzalémská a galilejská, jsou výmluvné. Mt se tedy kloní k té galilejské.

K jednotlivým veršům:

(Symboly a zkratky textově kritického aparátu)

Mt 28, 16 – „δε“:

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje. Vychází z J. M. Heera (Die Stammbäume Jesu nach Matthäus und Lukas, Freiburg 1910, S. 220), srovnávající rodokmeny: „začíná-li věta členem, následuje téměř bez výjimky „δε“. Viz níže Mt 28, 17↓)

Mt 28, 16 – „ενδεκα“:

Celkem logické snížení počtu o jednoho – Jidáše, který zradil. O to zajímavější je, že starší tradice, zachovaná v 1Ko 15, 5 (ř,l) hovoří o zjevení Kéfovi (Šimon – Petr) a poté dvanácti (následně v 7. v. všem apoštolům), stejně jako apokryfní Petrovo evangelium (XIV, 59↓)!

Mt 28, 16 – „μαθητης“:

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje. ČEP přeložil nevhodně a nepochopitelně „apoštolů“, neboť důležitější je u Mt, a zejména zde, jejich "učednictví". Pojmu αποστολος použije Mt pouze jednou, a to v Mt 10, 2 (ř,l), kde jde o výčet jmen dvanácti apoštolů, nejspíš přejatý z jiného zdroje (Q?). Podstatou komunity se Vzkříšeným je sdílené učednictví: učedníci získávají učedníci. Zároveň to zahrnuje dynamiku komunity se Vzkříšeným - je to permanentní učednictví, tedy schopnost učit se, být otevřený (srv. Mt 5, 3 (ř,l) × L 6, 20 (ř,l)). Ač nepatřím k odpůrcům ČEP, zde se dopustili trestuhodné nepřesnosti. Apoštol možná vnímali jako synonymum k učedník, ale tautologie to není. Zatímco apoštol je posel - poučující vyslanec, učedník je sám vyučovaný. Překladatel musí respektovat autorův záměr.

Mt 28, 16 – „πορευομαι“:

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje, zvláště některé tvary, jako je participium, zejména ve spojení s imperativem (viz níže Mt 28, 19↓).

Mt 28, 16 – „εις την Γαλιλαιαν“:

Nepočítáme-li pouhý náznak Mk 16, 7 (ř,l) (|| Mt 26, 32 (ř,l)), jde o unikátní tradici – zjevení Vzkříšeného v Galileji. Ostatní (L 24, 36-49 (ř,l) || Sk 1, 6-8 (ř,l); J 20, 19-23 (ř,l); možná i 1Ko 15, 1-7 (ř,l)) počítají spíš s Jeruzalémem a blízkým okolím.

Mt 28, 16 – „ορος“:

V Bibli celkově (Sinaj, Sión (Mória), Karmel …) důležité místo pro setkání s Bohem. U Mt (kromě 4, 8 (ř,l), kde je na horu veden ďáblem) obzvlášť exponované místo: 5, 1 (ř,l) a 8, 1 (ř,l) rámují Ježíšovo „Kázání na hoře“; 14, 23 (ř,l) – Ježíš se odchází do ústraní modlit; 15, 29 (ř,l) – uzdravování zástupů; 17, 1-5 (ř,l) vypráví o proměnění na hoře. Hory se objevují i v příslovích a podobenstvích – v 5, 14 (ř,l) nemůže zůstat skryto město na hoře; v 17, 20 (ř,l) a 21, 21 (ř,l) se víra měří tím, zda člověka poslehne hora a vrhne se do propasti; a v 18, 12 (ř,l) nechává pastýř kvůli jedné ovci 99 ovcí v horách. Ve 24, 16 (ř,l) pak mají obyvatelé Judey prchnout před těžkostmi posledních dnů do hor. Hora odpovídá celkové tendenci Mt stylizovat Ježíše do pozice nového Mojžíše (Dt 18, 15.18 (he,ř,l)). To odpovídá i jeho pozici přikazatele i realizaci víry v činu – naplňování slov (Mt 7, 21-27 (ř,l)).

Mt 28, 16d:

Ježíš nepřikazuje, pouze předem upozorňuje, že učedníky předejde do Galileje, když jim předvídá, že ho po zatčení opustí (26, 32 ř,l). Oznámení s příkazem předat je apoštolům zopakuje ve 28, 7 (ř,l) anděl ženám u hrobu a ještě jednou sám Vzkříšený (28, 10 ř,l). Ani v jednom případě však není řeč o hoře, či že by jej učedníci měli čekat na konkrétním místě, což je představa, kterou tato formulace navozuje.

Mt 28, 17 – „οραω“:

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje, zejména tvary participia.

Mt 28, 17 – „προσκυνεω“:

klanět se. Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje. často ve spojení s dat., což je považováno za jeho specialitu (viz aparát ↓). Textově kritický aparát NA 26 / GNT 3 (GNT 5 neuvádí): + αυτω (jemu) A W Θ 074. 0148 ƒ^1.13 Byz ¦ αυτον (jej) Γ 28. 700*. 1241 al ¦ txt א B D 33 lat. NA 28: + αυτω A KW Δ Θ 0148 ƒ1.13 565. 579. 700^c 892. 1424 Byz ¦ αυτον Γ 700*. 1241 ¦ txt א B D 33. l 844 l 2211 lat. (Textově kritické značky a jejich výklad jsou ke stažení zde)

Mt 28, 17 – „οι δε“:

Druhé ‚οι δε‘ vytváří zvláštní strukturu (viz výše Mt 28, 16↑), není však jasné, jak to chápat. Jestliže první užití je chápáno, jako „všichni“, zde překlady bez výjimky překládají „někteří“. Pouze Walter Grundmann nechává pochybovat tytéž učedníky, kteří se klaní. Nelze to považovat ani za semitismus, neboť i novohebrejština či syrština si s tímto místem nevědí příliš rady. Lze to však považovat za jeden z markantů Matoušovského konstruování věty.

Mt 28, 17 – „δισταζω“ (pochybovat):

Tento termín je specificky Matoušovský, nezná jej ani LXX! U Mt jen ještě v 14, 31 (ř,l) v příběhu, jímž Mt rozvádí synopticko-janovský (L -) příběh o Ježíšovi, kráčejícím po hladině (Mt 14, 22-33 (ř,l) || Mk 6, 45-52 (ř,l) || J 6, 16-21 (ř,l); Synopse č. 147 / str. 138), kdy Petr vykročí za ním, ale začne pochybovat a tonout … W. Grundmann spekuluje o generaci, která už neměla přístup k očitým svědectvím.

Mt 28, 18 – „πας/παντος: (vše/veškeré)

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje. Jen v tomto příběhu se ozve 4 × (vv. 18. 19. a 20!).

Mt 28, 18e:

Srv. Mt 11, 27 (ř,l) (|| L 10, 22 (ř,l); J 3, 35 (ř,l) → 10, 15 (ř,l)).

Mt 28, 18 – „ουρανω“ (č.j.):

Textově kritický aparát NA 26,28 / GNT 3 (GNT 5 neuvádí): ουρανοις (č. mn. - možný semitismus) D. (Textově kritické značky a jejich výklad jsou ke stažení zde)

Mt 28, 18 – „[της]“:

Textově kritický aparát NA 26 / GNT 3: omit א A W Θ 074. 0148^vid ƒ^1.13 Byz ¦ txt B D 892 pc. (Textově kritické značky a jejich výklad jsou ke stažení zde)

Mt 28, 18f:

Pro Mt velmi zásadní spojení:

• 5, 18 (ř,l) (dokud nepominou nebe a země …)
• 6, 10 (ř,l) (Buď vůle tvá jako …)
• 11, 25 (ř,l) (Otec, Pánem … a …)
• 16, 19 (ř,l) (cokoliv zavřeš (Petr) na … 2× ~)
• 18, 18 (ř,l) (cokoliv zavřete na … 2× ~)
• 18, 19 (ř,l) (shodnou-li se na něčem dva na …, dá jim Otec na …~)
• 23, 9 (ř,l) (nenazývejte otcem nikoho na … máte Otce na … ~)
• 24, 30 (ř,l) (znamení syna člověka na nebi; budou plakat čeledi země)
• 24, 35 (ř,l) (nebe a země pominou, slova má nepominou)

28, 18

Lze říct, že zde jde o víc, než pouze o veškerenstvo. Ježíš se podílí na božství (OthJBC – גזרה מן השׁמים = podíl na božství; Waltr Grundmann – Ježíšovo vyvýšení). Naplňuje se tak prosba Modlitby Páně z Mt 6, 10 (ř,l). Moc, kterou odmítl z rukou ďáblových (4, 8-10 (ř,l)) přijímá z rukou Božích. Textově kritický aparát NA 26,28 / GNT 3 (GNT 5 neuvádí): + καθως απεστειλεν με ο πατηρ καγω αποστελω υμας (srv. J 20, 21b (ř,l)) Θ pc sy^p.

Mt 28, 19 – „πορευομαι“:

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje, zvláště některé tvary, jako je participium zvlášť ve spojení s imperativem (viz výše Mt 28, 19↑), jako právě zde! Mnohé překlady (CEP, DGN, HebModern …) již zde mají imperativ, čímž nemístně posouvají do popředí právě pohyb; ve skutečnosti je v popředí příkaz „μαθητευσατε“ (získávat učedníky), pohyb je jako doprovodný jev v partiicpiu, na něž je vůbec tento oddíl bohatý.

Mt 28, 19 – „ουν“ (tedy):

Odsazuje následující od předešlého, kteréžto části zároveň spojuje. Textově kritický aparát: NA 26,28 / GNT 3 (GNT 5 neuvádí): νυν (nyní) D it ¦ omit א A 0148^vid ƒ¹³ Byz ¦ txt B W Δ Θ ƒ¹ 33. 565. 892. 1010. 1241 al lat sy sa mae po^pt. (Textově kritické značky a jejich výklad jsou ke stažení zde)

Mt 28, 19 – „μαθητευω“:

Kromě Sk 14, 21 (ř,l) zná jako slovesný tvar pouze Mt: 13, 52 (ř,l) – hovoří Ježíš o zákoníkovi, který se stane učedníkem království nebeského a 27, 57 (ř,l), kde se hovoří o Josefovi, který se stal učedníkem Ježíšovým (dat.). Nevyskytuje se ani v LXX. Waltr Grundmann uvádí (a pod jeho vlivem překládá) přednicejský citát téhož u Eusebia: „μαθητευσατε παντα τα εθνη εν τω ονοματι μου“ (získávejte mi učedníky ze všech národů ve jménu mém) bez (jak uvádí) „příkazu křtít“; podle něj po koncilu nahrazuje „μου“ trinitární formule. Odpovídalo by to i zásadě lectio brevior et dificilior, potior (kratší a problematičtější čtení bývá pravděpodobnější, neboť pozdější opisovači spíš tíhli k doplňování a vylepšování textů, než opačně). V Eusebiově citaci však bývá většinou shledávána zkratka; text v současné podobě je rytmizovaný, tato struktura, Matoušem promyšleně konstruovaná, byla Eusebiem porušena.

Mt 28, 19 – „εθνη“:

V židovském kontextu je zde možné číst „גוים“ (pronárody – srv. Mt 5, 47 (ř,l) – εθνικοι; Mt 6, 32 (ř,l) – εθνη, vždy ve významu „גוים“), což není jen označení příslušníka jiného etnika, ale přímo protiklad k příslušníkovi vyvoleného národa, mezi jehož příslušníky působí i jako nadávka. Také Pavel považoval za smysl svého poslání mezi pohany zbavit je gójství (srv. 1Ko 12, 2 (ř,l)). U Mt je to poprvé, co Ježíšovo učení na jeho vlastní příkaz opouští židovské prostředí (u L a Sk je to dominantní téma). V obdobné situaci, kdy vysílá dvanáct ještě za svého života, jim jít tímto směrem zakazuje (Mt 10, 5n (ř,l)). Matouš tady prolamuje koncepci židovsky etnocentrickou, kterou už před tím prolomili Pavel a Lukáš.

– „παντα τα εθνη“:

Budí většinou negativní konotace. Zpravidla nepřátelé vyvoleného národa, předmět soudu a pomsty Hospodinovy Da 7, 14 (ar,ř,l)). I tak jsou v Žalmech vyzývány, aby tleskaly v dlaně k jeho chvále. Mt je poprvé uvádí v Mt 25, 32 (ř,l), kdy mají být shromážděny před Syna člověka k soudu a souzeny ne podle toho, jak se chovali k Židům (běžná židovská eschatologie zejména Ježíšovy doby), nýbrž k těm, s nimiž se ztotožňuje tento Syn člověka: hladovými, nahými, cizinci, vězni …. Posláním učedníků je připravit je na tento soud.

I Ježíšovi vyznavači se od nich mají odlišovat (Mt 5, 47 (ř,l); 6, 32 (ř,l) || L 12, 30 (ř,l) celé: παντα τα εθνη). Podle Mk 13, 10 (ř,l) se jim však má zvěstovat evangelium a podle L 24, 47 (ř,l) posílá Vzkříšený učedníky zvěstovat jim pokání na odpuštění hříchů …počínaje Jeruzalémem. V Sk 14, 16 (ř,l) a 15, 17 (ř,l) se hovoří o poslání učedníků vůči (pro)národům. Pavel především zdůrazňuje Hospodinův pozitivní záměr s (pro)národy (Ř 15, 11 (ř,l); 16, 26 (ř,l); Ga 3, 8 (ř,l); 2Tm 4, 17 (ř,l)). Naopak Zj se, snad kvůli situaci soudobé církve mezi těmito národy, vrací k starozákonním konotacím pasení národů železnou berlou (12, 5 (ř,l)), obluzených, opojených (pro)národů (14, 8 (ř,l); 18, 3 (ř,l)), pouze v doxologii 15, 4 (ř,l) zazní, že vzdají chválu, tomu, který jediný je toho hoden. Obrat ke Gójům může souviset s vývojem v křesťanstvu po 1. válce židovské, kdy misie mezi Židy začala ztrácet na významu a židovská obec s křesťanskou se definitivně rozešly.

Mt 28, 19 – „βαπτιζοντες“:

Ačkoliv se mluví o této pasáži jako o ustanovení křtu či dokonce o křestním příkazu (D. Drápal, W. Grundmann aj.), o příkazu ani ustanovení nemůže být vzhledem k participiálnímu tvaru řeč, pouze o doprovodném jevu vyjití učedníků k (pro)národům! Křest je celkově špatně doložen, dá se pouze z narážek a křestních obrazů i asociací (třeba u Pavla nebo Petra) říct, že byl jakousi samozřejmou součástí křesťanského života. Původ má zřejmě ve křtech Jana Křtitele, kterému se podrobil i Ježíš. Svéráz Janova křtu spočíval v tom, že se jednalo o obřad, kterému byli podrobováni pouze pohanští proselité. V Ježíšově době jich bylo hodně, neboť židovská víra se pohanům, kteří ji znali z mimochrámového prostředí, takže znali jen její etické důsledky, jevila jako racionální (Aristeas). Sympatický byl i monotheismus, odpovídající filosofickému přesvědčení. Většinou šlo o sympathie a podporu, maximálně do fáze „bohabojnosti“. Našli se však i slavní proselité (Akvila/Onkelos). Židé v tom nezřídka viděli naplnění Dt 4, 5-8 (he,ř,l) a některých vizí mesiášského věku u Iz a Za, počítajících s tím, že Gójové potáhnou na Sión a budou se učit od Židů ctít pravého Boha. Viděli v tom příslib, že je doba Mesiášova za dveřmi. Jan však křtil Židy, jako by to byli pohané! Z tohoto pohledu je nápadné, že se o křtu mluví v souvislosti s Góji! (Ježíš křtěn byl, ale nečteme nikde ani o křtu apoštolů samotných).

- „εις το ονομα“ (βαπτιζω):

1Ko 12, 13 (ř,l) - pokřtěni v jedno tělo; Ga 3, 27 (ř,l) - v Krista (- jméno) = obléknout Krista; Ř 6, 3 (ř,l) - v Ježíše (- jméno), tedy v jeho smrt; Sk 2, 38 (ř,l) (επι!) a 10, 48 (ř,l) (εν!) - ve jméno Ježíše Krista; Sk 19, 5 (ř,l) - ve jméno Pána Ježíše; 1 Ko 1, 13.15 (ř,l) - nikdo nemůže říct, že byl pokřtěn v Pavlovo jméno. Křest "ve jméno" není nijak častou formulací. Pokud, pak většinou v Ježíše - v jeho jméno. Následná trojiční formulace je zcela unikátní v celém NZ. Jsou evidentně známé i jiné formulace. (Řecké novozákonní texty o křtu, křtění a křtitelství v pdf zde)

Didaché IX, 5

• μηδεις δε φαγετω μηδε πιετω απο της ευχαριστιας υμων, αλλ' οι βαπτισθεντες εις ονομα κυριου, και γαρ περι τουτου ειρηκεν ο κυριος. μη δωτε το αγιον τοις κυσι.
• Ať z vaší eucharistie nejí ani nepije nikdo, jedině ti, kdo byli pokřtěni ve jméno Pána. Vždyť o tom řekl Pán: Nedávejte svaté psům (srv. Mt 7, 6a ř,l).

Mt 28, 19 – „του πατρος … πνευματος“:

Jiné trinitární formulace: Ga 4, 6 (ř,l) a Ř 8, 15 (ř,l); nejsou tak přísně strukturované. Stejnou formulaci užívá i Didaché v VII, 3.; ale v IX, 5 se hovoří o křtu pouze ve jméno Pána (srv. výše Mt 28, 19↑). Blížit se jí může jen pozdrav z 2Ko 13, 13 [b] (ř,l).

Mt 28, 20 – „διδασκω + deriv.“ (učit):

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje.

Mt 28, 20 – „εντελλομαι“ (přikázat, přikazovat):

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje. Pochází z LXX.

Mt 28, 20 – „ημερα“ (den):

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje.

Mt 28, 20 – „εως“ (až):

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje. Také v LXX převažuje nad ekvivalentním μεχρι.

Mt 28, 20 – „συντελεια“ (skonání):

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje. Vždy ve spojení s „του αιωνος“ ↓

Mt 28, 20 – „αιων“ (věk/svět):

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje.

Mt 28, 20:

Textově kritický aparát NA 28 / GNT 5: + αμην Ac Θ3 Byz it vg^mss sy bo^pt ¦ txt א A* B D W 074 ƒ¹ 33 pc lat sa mae bo^pt. Toto čtení ovlivnilo mnohé starší překlady, včetně Bible kralické (viz odkazy na souhledy překladů výše↑). (Textově kritické značky a jejich výklad jsou ke stažení zde)

Mt 28, 20d-f:

Hlavním část celé perikopy – zaslíbení trvalé prezence Ježíšovy s učedníky. Tento výrok spolu s reflexí Iz 7, 14 (he,ř,l) v Mt 1, 23 (ř,l) rámuje evangelium a zdůrazňuje jeho podstatu: jde o přítomnost Ježíšovu v době, kdy selhalo brzké očekávání Ježíše, následování či plnění slov/příkazů Ježíšových jsou prostředím komunikace s Ježíšem. Přítomností Ježíšovou se zabývají i Mt 18, 20 (ř,l) (kde se dva, neb tři … SMT!) a spolu s činem masivně 25, 31-46 (ř,l) (Ježíš se identifikuje s hladovými, žíznivými, nahými, cizinci, vězni …). Kázání na hoře je výrazným momentem stavějícím na plnění Ježíšových slov, jako i Mt zejména užívané sloveso ακολουθω. Většina míst o Vzkříšeném nereflektuje otázku, kde Ježíš po svém vzkříšení je? Teprve Lukáš jej nechává odejít na nebesa. Matouš (po svém i Jan) jej považují za trvale přítomného mezi svými učedníky.

Sémantika textu:

Ústřední motivy:

slova pohybu

Propůjčují textu určitou dynamiku. V překladech někdy nabývají na významu. Gramaticky je však v popředí pouze příchod učedníků na horu v Galileji; vyjití k (pro)národům je v participiu.

pochybnost

Je sice zmíněna, a to pojmem pro Mt příznačným (δισταζω), neboť se nikde nevyskytuje, dokonce ani v LXX, i u Mt pouze 2 ×. První výskyt je ovšem zajímavý: v Mt 14, 31 (ř,l) vyjde Petr za Ježíšem na hladinu, když však zapochybuje, začíná tonout. Zde je pochybujícím podána ruka Kristova v podobě poslání. Současně je třeba říct, že okolnost pochybujících není výrazně gramaticky zdůrazněna a dále se s ní nepracuje (narozdíl od L a zejména J!). Působí spíš jako standardní součást topu setkání se vzkříšeným.

příkaz

Mnohem výraznější motiv – učedníci plní Ježíšův příkaz tím, že jdou na předem ukázanou horu; Ježíš přikazuje; součástí poselství je učit zachovávat to, co Ježíš přikazoval. Tím vystupuje do popředí i další související motiv:

učení

Učedníci jsou jmenování jako μαθηται; Mají z (pro)národů činit učedníky (μαθητευω). Rovněž pojem „διδασκω“ je z této souvislosti významný, ač rovněž jako doprovodný jev v participiu. Obsahem učení je především zachovávání přikázání Vzkříšeného.

vše, veškerá moc;

všechny (pro)národy; zachovávat vše; po všechny dny… Universalismus, který dnes bývá vnímán jako projev křesťanského imperialismu. Ve své době však znamenal spíš překonání rozdílů mezi národem vyvoleným a ostatními. Všem se Bůh otvírá v Kristu stejně.

náboženské úkony

Klanění učedníků je v centru pozornosti, ostatní je jev doprovodný. Ačkoliv bývá perikopa čtena jako ustanovení křtu, je třeba zdůraznit, že i on je jen doprovodnou okolností. Křest ve skutečnosti nikde ustanoven není! Text může být akorát dokladem, že v Matoušově době již byl nepochybnou součástí života církve a měl i svá jasná pravidla včetně liturgických textů. Nikde jinde tak přesnou a strukturovanou zmínku o liturgii křtu nenajdeme, ovšem zde je podána s naprostou samozřejmostí, bez pokusu ustanovovat ji či vykládat. Jinak už Did 7!

Trojice

Také nikde nenajdeme v NZ tak vybroušenou trojiční formuli, jako právě zde. Opět však bez pokusu ji prosazovat či vysvětlovat. Je použita s naprostou samozřejmostí. To je pro nás svým způsobem nevýhodné. Její použití zde a tímto způsobem tak může být opět jen svědectvím jejího samozřejmého užívání v Matoušově době. Srv. Did 7, 1.3 ~ Did 9, 5 – pouze ve jméno Pána! 

Ježíšova prezence

Ježíšova přítomnost a její zaslíbení v dynamice naplnování jeho příkazů je tak tím nejpodstatnějším, co se táhne celým evangeliem od Mt 1, 23 (ř,l) až posud. Odpovídá jak jménu Immanuel (Iz 7, 14b (he,ř,l) ~ Mt 1, 23 (ř,l)), tak i jednomu z četných židovských deskriptorů pro Boha – שׁכינה. Srv. i  Mt 18, 20 (ř,l), i když zde jde spíš o právní a rozhodovací proces.

Nadpisy a strukturování v edicích Bible / Nového Zákona:

Nadpisy se buď opírají o druhové téma: zjevení vzkříšeného (Synopse 359. něm. angl.; DGN JerD Zür LSG W.G.: z místa události (Synopse 359. ČEP JerD Zür); poslání apoštolů (GNT 3c Synopse 364. angl.; Kral. Col Petrů JerD W. G.c)); či výslovně misijní poslání (Synopse 364. lat. něm.; SV Das NT 1986 Zür). Často kombinují různé (Synopse 359. něm. angl.; JerD Zür W. G.).

Zvláštní pojetí nabízí OrtJBC, která vidí v perikopě naplnění “programu navrácení vzdálených“ (Iz 57, 19 (he,ř,l); Ez 39, 27 (he,ř,l); Za 8, 7n (he,ř,l); 10, 6.10 (he,ř,l)) a připojuje Ježíšův nebeský podíl (גזרה). Walter Grundmann pak ke Vzkříšení připojuje vyvýšení. V literatuře se o perikopě mluví jako o misijním či dokonce křestním příkazu; že podstatou misije je učednictví spíš ustupuje. Perikopa bývá též nazývána ustanovení křtu, ačkoliv o něj tu ve skutečnosti nejde. Bývá povolávána k podpoře trojičního učení, které je zde sice v pozadí, nicméně není samo tématizováno. Až na výjimky se nadpisky zaměřují k učedníkům či místu nebo poslání. Zaslíbení přítomnosti Vzkříšeného zůstává nepovšimnuto s výjimkou Waltera Grundmanna.

Pragmatika textu:

Nadpisky v běžných edicích Bible soustřeďují pozornost na poslání učedníků: misionařit, přijmout apoštolský úřad, světové poslání …. Případně vycházejí z místa události nebo z uzavírací pozice perikopy.

Gramatická, sémantická i stylistická analýza ukazují, že jde o motivy postranní (participia rozhodně není možné považovat za příkaz).

Matoušovým evangeliem, zejména závěrečnou částí, se táhnou motivy opoždění, odloučení (Mt 24, 48 ř,l; 25, 5.14 ř,l) a nečekaného příchodu (Mt 24, 34.36.50 ř,l; 25, 6 ř,l.19 ř,l.31 ř,l) při kterém se začne účtovat, co kdo v mezičase dělal.

V 70. – 80. letech 1. století (v době vzniku evangelií Mt a L) už bylo čím dál jasnější, že trpělivé očekávání druhého příchodu Kristova nestačí (2Pt 3, 4 ř,l ukazuje, že to bylo ještě i v pozdních dobách rané církve téma!). Církev hledá pro toto čekání náplň. Tou náplní je, stručně řečeno, být učedníkem a zvát k učednictví.

Motivačními prvky jsou jak slova Vzkříšeného, jemuž je nyní propůjčena moc na „nebi i na zemi“ (6, 10 ř,l ~ 28, 18 ř,l) – moc Boží. Autoritou je i příklad učedníků, kteří poznali Ježíše Vzkříšeného, neboť poslechli jeho příkazu. Za těchto okolností jej mají také jako trvale přítomného.

Mt (jinak než L) zdůrazňuje, že Ježíšem byla naplněna eschatologie, opírající se o mesiášské naděje Izajášovy (7, 14 he,ř,l; 8, 8.10 he,ř,l; 9, 5 he,ř,l => Mt 1, 23 ř,l) či vizi věku Ducha u Joele (Jl 3 [2, 28-32] he,ř,l => Sk 2 ř,l), vize „nového zákona“ u Jeremjáše (31, 31-34 he,ř,l) a Ezechiele (11, 19-20 he,ř,l): trvalá přítomnost Boží mezi lidmi. Ve shodě s tím, že je Ježíš neustále stylizován do podoby Mojžíše na hoře Sinaji, je zřejmé, že ji může člověk prožít pouze v aktu následování, který je dvojvýchodný (být učedníkem a činit učedníky). Vzkříšený nevysílá učedníky budovat církev či sbor, ale uvádět do stavu učednictví a realizovat učednictví své. Jen tak mohou participovat na jeho moci i trvalé přítomnosti jako záštitě.

Z hlediska Mt 25, 31-46 ř,l jde o přípravu k soudu nad (pro)národy. Které mají být z hlediska Joelovského pojetí souzeny za to, jak se chovali k Židům. Podle Mt zde vždy hraje významnou roli především chování k Ježíšovi, jeho slovům a k těm s nimiž se identifikuje (srv. i Mt 7, 21-27 ř,l! ~ 25, 31n ř,l).

Z historických souvislostí je třeba připomenout, že v době sepsání evangelia už neexistovala židovsko-křesťanská obec v Jeruzalémě, která snad před terorem sikariů a následným pleněním Římany prchla do Pelly. Slábne vliv Ježíšových příbuzných na judské sbory. Církev a synagoga se definitivně rozcházejí. V církvi začínají převládat národy nežidovského původu.

Skutečným smyslem perikopy je odpovědět na otázku, kde se může člověk se vzkříšeným setkat dnes? Novozákonní autoři se nezabývají otázkou, kde je vzkříšený, jedině Lukáš jej posílá do nebe (L 24, 50n ř,l; Sk 1, 9-11 ř,l). Matoušův Vzkříšený se svými učedníky zůstává! Odpověď je v učednictví - následování Krista. Můžeme směle s Hansem Küngem říct, že společenství, které nenásleduje Krista, nemá právo nazývat se církví. Dalším podstatným motivem je univerzalismus - už nejsou žádné národy vyvolené, zatímco ostatní nevyvolené. Učednictví je otevřeno všem národům.

Použitá literatura:

autor	název	místo	rok	ISBN
Ulrich Luz	EKK/I	EBenzik/Neukirchen	1985
Walter Grundmann	THzNT 1	EV Berlin	61986
Günther Baumbach, Karl Martin Fischer	Das NT mit Erklärungen	EHB Berlin/Altenburg	1986	3-7461-0007-0
Wilhelm Egger	Methodenlehre zum NT	VH Freiburg im Breisgau	1989	3-7462-0441-0
Petr Pokorný	Lit. a th. úvod do NZ	Vyšehrad Praha	1993	80-7021-052-4
Petr Pokorný	Ježíš	Οικουμενη Praha	2005	978-80-7298-557-9
P. Pokorný a kol.	Hermeneutika	Vyšehrad Praha	2005	978-80-7021-779-5