 |
Papyrus p46 (~200) - Chester Beatty. ~2Ko 11, 53-12, 9 |
Textologie pro laiky: k čemu je studujícímu Bibli rekonstrukce původního textu?
Textologie usiluje o rekonstrukci původního znění textu pomocí dochovaných variant v různých rukopisech, výborech i citacích u starých autorů, případně i porovnáním se staršími překlady.
- Jak se nám dochoval biblický text?
- Z čeho je dnes Bible překládána?
- Proč jsou rozpory mezi staršími a novějšími vydáními Bible?
- Co znamenají poznámky jako „var.:“ v soudobých edicích Bible?
V médiích se objeví bombastické titulky:
BIBLE SE BUDE PŘEPISOVAT!
O co jde? Především o neznalost novinářů a o snahu zaujmout čtenáře šokujícím sdělením. A také o doklad slabé fantazie šéfredaktorů, nebo kdo vlastně ty titulky vytváří. Fakticky jde o pokus sdělit, že byl objeven nějaký nový rukopis Bible, třeba jen nějaké části. Taková událost však vzruší jen pár odborníků, ale běžného čtenáře či diváka by to nejspíš nechalo chladným. Vždyť hluboký zájem o Bibli je vzácný i mezi křesťany, a to včetně farářů.
Také všelijaké sekty a náboženská hnutí pracují s představou, že někde existují rukopisy Bible, které církve, především "Vatikán", drží někde pod pokličkou, abychom se snad nedozvěděli, jak to bylo doopravdy. Tato představa se někdy objevuje i v románech.
Jedna věc je však pravdivá: Bible se nám skutečně dochovala v mnoha rukopisech s různými odchylkami, které jsou různého stupně závažnosti: může jít o chyby, použití jiného slovíčka, synonyma, jiného gramatického tvaru. U evangelií se někdy pozná, že opisovač, než se pustil třeba do Marka, opisoval krátce před tím Matouše, protože když narazil v Markovi na podobné místo, které je u Matouše, ale obsahuje méně textu, doplnil i to, co má Matouš navíc. Ano, někdy dokonce docházelo k záměrným úpravám. V mladých rukopisech Nového zákona z doby po 8. století je patrná tendence nejasná místa "vylepšovat", jindy nahrazovat nevhodná slova vhodnějšími. Docházelo i k theologickým úpravám. Proto je pro vážného zájemce o Bibli velmi důležité vědět, jakými principy se řídí ti, kdo překladatelům připravují pravděpodobně nejpřesnější podklad pro jejich práci.
Ano, pravděpodobně. Bohužel, lidé často očekávají dokonalost na 100%, zejména u Bible. Mnoho jejích čtenářů těžko tráví fakt, že se nám Bible dochovala v mnoha verzích. Mohu je uklidnit - nikdy ne v takových verzích, aby říkaly vyloženě něco jiného, dokonce pravý opak, ale verze existují. Rozhodně se tu nejedná o žádné tajemství. Je několik institutů, na nichž týmy odborníků pracují na rekonstrukci původní podoby biblického textu. A pracují na tom velmi zodpovědně. Neřídí se diktátem církví či theologů, ale hledají methody ke spolehlivé rekonstrukci. Běžný čtenář Bible narazí na stopy jejich práce tak, že v dnešních vydáních Bible najde v poznámkách pod čarou něco jako "var." a podobně, upozorňující na taková místa, kde si ani vědci nejsou jisti. A právě to ukazuje, že se nic netají, naopak poctivě ukazuje.
například:
L 17, 34-37 (ř,l) |
Bible kralická |
Český ekumenický překlad |
34Pravímť vám: V tu noc budou dva na loži jednom; jeden bude vzat, a druhý opuštěn. 35Dvě budou mleti spolu; jedna bude vzata, a druhá opuštěna. 36Dva budou na poli; jeden bude vzat, a druhý opuštěn. 37I odpověděvše, řekli jemu: Kde, Pane? On pak řekl jim: Kdežť bude tělo, tamť se shromáždí i orlice. |
34Pravím vám: Té noci budou dva na jednom loži, jeden bude přijat a druhý zanechán. 35Dvě budou mlít spolu obilí, jedna bude přijata, druhá zanechána.“ n 37Když to slyšeli, otázali se ho: "Kde to bude, Pane?" Řekl jim: "Kde bude tělo, tam se slétnou i supi."
|
|
n var.: +36Dva budou na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. |
V nových vydáních Bible, zejména Nového zákona, se často stává, že jeden verš má číslo o dvě větší, než předcházející, až se zdá, že došlo k nějaké chybě. Ale ne. Jen se mezi tím ukázalo, že tam ten verš byl navíc. Většinou je uveden v poznámce pod čarou.
Avšak mohou takto vypadnout celé příběhy. Nejznámější je populární příběh o
Ježíšovi a cizoložnici z
J 7, 53 - 8, 11 (
ř,l). Jde o velmi populární oddíl, vešel do přísloví, ovlivnil výtvarné umění - Rembrandt, nebo Caravagio, použil ho i anonymní streetartový umělec
Banksy, ovlivnil Dostojevského (Bratři Karamazovi, Zločin a trest ...), Vladimír Kroupa podle něj nazval svoji povídkovou knihu, narážky najdeme ve filmu, jeden režizér, který zfilmoval Matoušovo evangelium ho vmáčknul i tam, ačkoliv do Matouše už vůbec nepatří. Stal se nástrojem k demaskování pokrytectví povrchních a zbrklých soudů. Avšak biblická textová kritika nakonec došla k závěru, že nepatří ani do evangelia Janova. A skutečně: jazykově i stylisticky cítíme jiného autora a celkově v něm dost přečnívá. Vzhledem k výše řečenému ho ale z dnešních překladů vyloučit nelze. Avšak už v předloze řeckého novozákonního textu, kterou měli k dispozici překladatelé Bible kralické, byl s hvězdičkou - starou textologickou značkou, která upozorňuje na pochybnost. Dnešní vydavatelé dávají většinou celý oddíl do závorek, ale nechají ho tam.
Neméně známé jsou problémy s pokusy opisovačů "dokončit" Markovo evangelium, jelikož
Mk 16, 8 (
ř,l) jim přišlo jako nedokončené, tvrdilo se, že se prý původní konec ztratil. Prof. Petr Pokorný však ve svém díle mnohokrát prokazoval, že to byl opravdu původní konec.
Jak to tedy je? O tom dále. Nyní si ještě povíme, jaké jsou ...
methody rekonstrukce:
Už ve starověké Alexandrii byly vypracovány methody rekonstrukce původních znění textů, které se dochovaly ve více variantách. Třeba Homérovy eposy. Ale i alexandrijští Židé začali tyto methody přebírat, aby zajistili spolehlivost svých Písem svatých. Také křesťanští učenci, když překonali počáteční ostražitost k pohanské učenosti, zkoumali své překlady SZ a svá Písma svatá jejich postupy. Když pak po pádu Konstantinopole uprchlo mnoho křesťanských učenců do Evropy i s původním řeckým zněním Nového zákona a řeckými překlady starého, navázala na ně evropská křesťanská inteligence, zejména reformační, když razila zásadu jít ad fontes, tedy jít k pramenům, nespokojit se s latinským překladem jako s normativním zněním Bible. Tady začíná křesťanské systematické hledání mezi spoustou rukopisů spolehlivého textu. Ukázalo se totiž, že zásada je dobrá, ale ty prameny jsou občas zanesené nějakým smetím, listím a jehličím, že je nutné je napřed vyčistit, než z nich začneme pít.
Starý zákon ...
Je v otázce textologické méně komplikovaný. Židé si totiž svá Písma svatá hlídali mnohem zodpovědněji už od nepaměti. Přesto i tady se najdou nějaké varianty, ale méně významné, mnohdy hlavně zajímavé.
- Zásadním zdrojem variant je starověký alexandrijský překlad SZ do řečtiny, Septuaginta (LXX, v ČEP Ο') populární mezi diasporními a helénizovanými Židy, a také mezi ranými křesťany. Místy nepřesný, ale občas je možné, že jejich předlohou byla nedochovaná varianta.
- Další židovské překlady do řečtiny a křesťanské revize LXX.
- Pokud jde o Zákon - Tóru, porovnává se se samařanským Pentateuchem. Je psán původním židovským písmem.
- Drobné rukopisy, často nálezy ze starých geníz - synagogálních skladů na vysloužilé texty i jiné pomůcky.
- Syrská (aramejská) Pešitto - překlad SZ (později i NZ), který nejspíš vznikl kvůli élamskému království. To, ač perské, udělalo z judaismu státní náboženství. Syrština = aramejština je jazyk příbuzný hebrejštině asi jako polština češtině, pronikla i do SZ, buď aramejská slova do hebrejštiny, některé pasáže v SZ (hlavně značná část Daniele) jsou jím psány celé. Dnes užívané hebrejské písmo bylo ostatně původně aramejské.
- Hebrejský text je porovnáván i s jinými překlady, zejména s targumy - drobnými, příležitostnými, překlady synagogálního čtení.
- Významné nálezy náhodně dochovaných textů, které jsou starší než dnešní vzorové texty (viz níže):
- Codex Cairensis, r. 895; napsal a punktací opatřil Mošé ben Ašer. Dochován II. díl – Proroci. Původně majetek karaitské obce v Jeruzalémně. 1099 ukořistěn křižáky, později se dostává do Káhiry, kde je uložen dodnes. Patří k nálezům káhirské genízy.
- Aleppský kodex, 1. pol. 10. stol. Pisatel neznámý, opunktoval Aharón ben Mošé ben Ašer, poslední ašerovský mazoret. Vzorný kodex pro slavnostní čtení. Pochází snad z Jeruzaléma, později byl v Káhiře, odkud se dostal do Aleppa (Halabba). Zde při požáru synagogy ohořel. Nyní se nachází v Jeruzalémě.
 |
Svitek s označením „1QIsa b“ = 1. qummránská jeskyně, Izajáš, 2. zde nalezený svitek. |
Qummranské texty - texty židovské sekty esénů, ke které snad po nějakou dobu patřil i Jan Křtitel. Byly nacházeny na přelomu 40. a 50. let 20. století v 11 jeskyních nad Mrtvým mořem. Jsou cenné tím, že jsou kompletní (chybí jen Píseň písní, zato se zde našly hebrejské a aramejské texty některých knih, jež se dochovaly dosud jen v řeckých překladech), mnohem starší než oficiální text, pocházejí asi z let 200 př.n.l. - 200 n.l. I ty byly provázeny těmi novinovými titulky. Ale ukázalo se, že spíš spolehlivost oficiálního textu potvrzují. Jeden kompletní text Iz byl sice dost odlišný, později se ale prokázalo, že spíš šlo o chybný text, zřejmě cvičení začínajícího opisovače. I mezi nimi se ale najdou skutečné varianty.
Na rozdíl od novozákonního textu, je ten starozákonní tedy založen na nějakém konkrétním rukopisu. Jde o synagogální, tzv. mosoretský text (viz níže).
Na počátku starozákonní textologie to byla
Kittelova Biblia Hebraica (BH), která vycházela z
Bombergova přetisku rukopisu z 10. století. Dnes jím je tzv.
Leningradský (= petrohradský) kodex, který nabízí text posledního příslušníka z dnes zaniklé židovské školy
karaitů Abrahama Firkoviče. Je starší, asi z 9. století, proto je mu připisována vyšší spolehlivost. Z něj dnes vychází vědecké vydání Starého zákona
Biblia Hebraica Stuttgartensia (BHS). Hotové bude i kompletní vydání Leningradského kodexu včetně rabínských poznámek
Biblia Hebraica Quinta (BHQ), tedy zatím jen některé části. Avšak na překladech se to díky velmi pečlivým židovským opisům neprojeví.
Textová kritika se u SZ prakticky zabývá jen evidencí odchylek v jiných, než synagogou užívaných rukopisech, ne rekonstrukcí. Židovští gramatici - masoreti, byli tak pečliví, že měli přesně podchycený počet slov v každé knize i součet písmenek (viz zelený rámeček na obrázku)! A ne jen to. Věděli, že text obsahuje i chyby, ale i s nimi byl text vnímán jako svatý, proto nedovolovali opisovačům pokoušet se je opravovat. Měli u různých slov i slovních spojení spočítáno, kolikrát se opakují, nebo jsou-li vzácná, vyskytují-li se pouze v určitých souvislostech (viz fialový rámeček na obrázku - tzv. Malá masora, v níž jsou čísla odkazující do Velké masory, kde jsou tyto jevy podrobně popsány). Opis se provozoval zhruba jednou za 300 let, byl pečlivě kontrolován, vysloužilé svitky se likvidovaly v genízách. To mělo pro textovou kritiku dvojí důsledek:
- Máme k dispozici prakticky velmi spolehlivý text, ale
- nemáme mnoho srovnávacího materiálu, s nímž bychom ho mohli porovnat.
Tím se starozákonní textová kritika zásadně liší od té novozákonní.
Nový zákon ...
... tak důkladně z mnoha důvodů hlídán nebyl. Tudíž se dochoval v mnoha variantách. Byl opisován trochu živelně, což bylo způsobeno několika problémy:
- Když se od nějakého většího sboru oddělil sbor nově narostlý, mateřský sbor ho rychle vybavil potřebnými texty.
- V dobách pronásledování křesťanů Římané po těchto textech pátrali a ničili je. To jejich distribuci komplikovalo.
- I když 2Pt 3, 16 (ř,l) mluví o Pavlových listech v jedné rovině s Písmy svatými, vlastně původně byly Písmem svatým pouze knihy SZ, hlavně v řeckých překladech (často, ale ne vždy, podle LXX). I když se brzy snažili vytvořit si vlastní pokračování Písem svatých, až do roku 360 nebylo úplně jasné, které to budou, ačkoliv ty, co tam dnes máme, už svoji autoritu spontánně požívaly.
Protože lidé dělají chyby, začaly varianty vznikat asi takto:
Jako zkušený učitel pozná při kontrole písemek, že někdo opisoval a kdo od koho, také textologové dokáží rozpoznat vzájemnou závislost některých rukopisů podle toho, jak se na ně nabalovaly ty chyby. Tak jsou evidovány rukopisné rodiny. U nich byla rozpoznána i rozdílná kvalita. Napřed tu ale bylo velmi dlouhé období metodického hledání.
Novozákonní textologie má proto zajímavější a náročnější úkol, nežli ta starozákonní. V roce 1533 vydává naposledy
Erasmus Rotterdamský svůj text řeckého NZ, jako
Textus receptus (TR). S touto činností začal už v roce 1516. Už tehdy pracoval textověkriticky, ale spíš intuitivně. Měl k dispozici 6 nekompletních textů z 11. - 15. století, ty propojil, a chybějící místa, zejména
Zj 22, 17-21 (
ř,l) musel dokonce doplnit zpětným překladem z latiny. Při jednom z jeho vydání tiskař
Estien zavede číslování veršů (kapitoly už byly zavedené ve 13. století
biskupem Langtonem). TR uspokojil volání po
prameni, které šlo napříč konfesemi: okamžitě začaly vznikat první evangelické překlady (
Bible kralická - KR,
King James Versinon - KJV...) ale své požehnání mu dal i
papež Lev X. Dnes už se nepoužívá, i když bývá dostupný on-line. Už brzy po posledním vydání byly nalezeny rukopisy vyšší kvality. TR patří do rodiny byzantských textů, jejichž opisovači neváhali text všelijak "vylepšovat". Normativním textem zůstal až do 20. století.
Během 19. století se roztrhl pytel s různými rukopisnými nálezy. Některé měly dost bizarní původ. Bohužel, za mých studií na
KEBF a ETF UK se textologie prakticky neučila, a to jsme tam měli
Prof. Petra Pokorného, který se podílel na nálezu a studiích koptských textů z
Nag Hammádí! Hodně o nich napsal a čerpal z nich při výkladu NZ, ale nepamatuji si na žádný ucelený výklad, ani seznámení s postupy práce. Veškerá textologie se odbývala tím, že někdo prohlásil, že "byl nalezen zajímavý rukopis," nezřídka s tajemně povytaženým obočím, občas tam létala jména jako
Bodmer,
Egerton či
Chester Beatty, ale nic víc. Dost mě to zajímalo, jak se takový rukopis
najde, i jak se s ním dále pracuje, ale zdá se, že to na tomto ústavu dodnes nějak nikoho jiného nevzrušuje.
Rukopisy se nacházejí zasuté v knihovnách, fragmenty zasypané v písku pouští, některé byly dokonce použity jako vycpávka při mumifikaci krokodýlů, jiné byly v minulosti rozřezány a použity jako výstuž do předsádek knih, které je dnes třeba opatrně rozlepit a rekonstruovat.
Kodex s označením C či 04 je palimpsest - původní biblický text byl ve 12. století seškrabán a nahrazen řeckým překladem kázání Efrema Syrského. Naštěstí se dá pomocí rentgenových paprsků seškrabaný text přečíst.
Nálezy některých by se daly spíš označit za krádež. To se týká dnes velmi důležitého dokumentu, jímž je
Codex Sinaiticus lipského profesora Tischendorfa, znám dříve jako Tischendorfův (dnes א nebo 01;
možnost studia on-line). Pan profesor, známý už tím, že rozluštil výše zmíněný kodex C, studoval rukopisy mnichů
kláštera sv. Kateřiny na Sinaji. Zde narazil roku 1859 na tento kodex ze IV. století, a tím v té době bezkonkurenčně nejstarší doklad jak řeckého znění SZ, tak především NZ. Kodex obsahuje bez pár prvních kapitol Gn kompletní biblický text, navíc
Pastýře Hermova, List Barnabášův, a zlomky nějakého dosud neidentifikovaného textu. O deset let později ho vydá tiskem a tak se s ním seznámí celá evropská biblistika. Okolnosti jsou ovšem trochu problematické. Tischendorf si kodex od mnichů "vypůjčil" pod záminkou, že ho nechá v Lipsku ofotografovat. V Lipsku se tím skutečně zabývalo specializované pracoviště. I některé české tisky zde byly zachráněny ofocením, když originály semlelo soukolí dějin. Nebylo to podezřelé. Je otázkou, jestli měl pan profesor v tu chvíli ještě upřímnou vůli kodex vrátit, ale že ho hned po ofocení věnoval ruskému carovi, lze o tom dost pochybovat. Na jednu stranu tím dostala novozákonní textová kritika úžasný výchozí materiál, ale mniši se stali vůči vědcům nedůvěřivými. Nikoho už k sobě nepouštějí. Prý se tam pár badatelů vloudilo v převleku za elektrikáře. Podle jejich svědectví tam mají další důležité spisy, včetně chybějících stránek Sinaiticu, ale "nepůjčí!"
Teď ale vstoupí do hry další událost, kterou bychom mohli označit za počátek moderní textové kritiky. Tou je úmysl zrevidovat text KJV. Jak se hromadila všelijaká vydání zaručeně původního řeckého textu NZ, stával se TR, z něhož vycházel její překlad NZ, problematičtějším. Tou dobou se mnozí pokusí o jeho revizi s pomocí א, například Augustin Merk, jehož revizi použije v 50. letech 20. století při překladu NZ Rudolf Col. Pro komisi, která měla KJV revidovat, byly nedostatečné, i metodicky. Proto byli mimo jiné pověřeni revizí dva pánové:
Brook Foss Wescot a
Fenton John Anthony Hort. Je napadlo udělat v těch nálezech a edicích pořádek. Když hledali spolehlivý podklad k revizi, začali dochované rukopisy třídit podle oněch rodin. Rozpoznali, že některé mají vyšší hodnotu - typ
Alexandrijský, jiné nižší až diskutabilní. Především rozpoznali rodinu textů
Západní, ale problematickou se stala i ta
Byzantská, k níž TR patří. S touto prací začali už roku 1853. Mezi tím se seznámili s א, ale také s kodexem Vatikánským (B - 03) i Bezovým (D - 05 evangelia s skutky; 06 - Pavlovy dopisy) a se spoustou zlomků. S jejich pomocí se snažili zjistit, jakou podobu měl prapůvodní text NZ. Současně s revizí KJV v roce 1881 tak vychází i jejich
The New Testament in Original Greek (WHN nebo WHNU), známý dnes jako Wescot & Hort a pod tímto označením dostupný i on-line. Už ten obsahoval zárodek textově kritického aparátu pod čarou. I když se nakonec jako originální text k NZ neprosadil, ještě určitou úlohu v počátcích novozákonní textové kritiky sehrál.
Na scénu vstupuje nová postava, a to
Eberhard Nestle. Protože se nové nálezy rojily (a rojí) dál, tento stuttgartský badatel se rozhodl uspořádat jakési soudní přelíčení mezi א a WH. Tyto dva
svědky, kteří mu tak zasedli na lavici obžalovaných, porovnal mezi sebou a místa, kde se dostali do sporu, vystavil dalšímu vydání, které dostalo označení
soudce. Do hlavního textu pak na sporných místech zanesl shodu
svědka se
soudcem. Druhou variantu zanesl do aparátu pod čarou. Pokud
soudce přinesl variantu 3., odhadl, které čtení by mohlo být původní, a do aparátu zanesl dvě ostatní. Roli
soudce dostalo původně textově kritické vydání řeckého textu NZ
Richarda Francise Wymoutha z roku 1886. Od 3. vydání Nestleho z roku 1901 jej ale nahradilo kritické vydání od
Bernharda Weiße. Tento pionýrský postup byl samozřejmě postupně opuštěn, ale byl to nějaký začátek, který umožnil nasbírat zkušenosti. Zrodil se také dodnes pracující stuttgartský tým a udělal ze Stuttgartu centrum moderní biblistiky. Ovlivnil též odbornou terminologii, protože díky tomuto postupu se v odborné literatuře začalo dokladům biblického textu říkat
svědkové.
Když roku 1913 Eberhard Nestle zemřel, pokračoval v jeho práci syn Erwin. Ten pro 13. vydání (1927) zcela přepracoval textově kritický aparát, takže začal víc připomínat dnes užívané systémy. Do popředí se dostávají různočtení řeckých rukopisů, ne pouze edicí svědek × svědek => soudce, dále zapracovává varianty překladů sporných míst, citace u antických autorů a další. Soudní systém svého otce zcela opouští se 17. vydáním. Především v roce 1930 došlo k velkému nálezu papyrů zhruba z doby okolo roku 200. Rekonstrukce hlavního textu už se zcela řídí soudobými vědeckými poznatky.
Roku 1952 vychází 21. vydání edice Nestle. Na ní už spolupracuje
Kurt Aland. Ten už zcela zapracovává do hlavního textu rukopisy a varianty z papyrů z výše zmíněného nálezu. Také prohlubuje metodiku vědecké rekonstrukce. Avšak teprve 25. vydání z roku 1963 lze považovat za skutečně vědeckou rekonstrukci novozákonního textu. Ta se stane podkladem mnohých novodobých překladů a revizí starých, základem vědeckých prací z oboru biblistiky a jiné. Od tohoto vydání už budou známy tyto edice jako
Nestle-Aland (NA). Později se k týmu připojí i jeho manželka
Barbara, která ve společné práci pokračuje.
25. vydání se stalo předlohou i
Českého ekumenického (ČEP). Shodou okolností v roce 1979, kdy ČEP vychází, vyjde i zcela přepracované 26. vydání NA. K němu byla vydána i Synopse čtyř evangelií. Později ještě 27., které přejímá hlavní text beze změn, ale rozšiřuje odkazový aparát. 2012 vychází 28. vydání, které má přepracovaný, na 33 místech pozměněný, hlavní text v tzv. Obecných (katolických) epištolách (Jk, 1 a 2Pt, 1-3J a Jud), neboť ve stejné době probíhá od roku 1997 jiný projekt, který právě těmito epištolami začal. O něm se ještě zmíním, ale dřív musím pojednat o jiném projektu, který se rozjel v 60. letech 20. století, na kterém se Kurt Aland také podílel. Jen připomenu, že
tato práce nikdy nekončí. Na letošní rok (2025)
bylo plánováno 29. vydání NA, tak uvidíme.
Tím druhým projektem byl tým, který produkuje kritická vydání s anglickým názvem "The Greek New Testament" (GNT). Podnětem k jeho práci byl pocit několika národních Biblických společností, za které se postavily i
Sjednocené biblické společnosti (UBS), že se činnost NA neubírá příliš šťastným směrem. Je víc badatelský. Biblické společnosti potřebovaly spíš takové pojetí vědecké rekonstrukce, které by zohledňovalo potřeby překladatelů. Roku 1955 vznikla nová pracovní skupina, spojená se jménem překladatele
Bruce Metzgera. Nešlo však o konkurenční podnik, jenom jinak zaměřený, hlavně při tvorbě textově kritického aparátu. Pracovní postupy měly oba týmy prakticky totožné. Že nešlo o konkurenci, o tom svědčí fakt, že i v tomto týmu byl Kurt Aland, později i jeho žena, která je i v tomto týmu dnes významnou postavou.

První vydání GNT vyšlo v roce 1966 a v roce 2014 už 5. Počátky byly podobné jako u NA: napřed porovnání různých rekonstrukcí, které byly tehdy k dispozici, tedy včetně WHN a NA, ale i dalších, protože to, o čem tady píši, nejsou zdaleka jediné pokusy o rekonstrukci novozákonního textu, ale nejvýznamnější z mnohých! Postupně ale, hlavně od GNT 4, začaly oba tyto hlavní proudy své postupy slaďovat. I zde se přešlo na práci s dostupnými rukopisy, rekonstrukce postupně ustoupily. Přidávaly se další a další nálezy. Lišil se ovšem aparát. Zatímco NA vznikl jako badatelský produkt pro další badatelskou práci, a jeho aparát je orientovaný na evidenci mnoha různočtení, tým GNT, který tvoří hlavně překladatelé Bible, poskytuje servis právě jim. Jeho aparát má předně 4 kategorie spolehlivosti rekonstrukce: nejspolehlivější, tedy kde jsou si vědci jisti, je kategorie {A}. Nejnespolehlivější je {D}. Většina rekonstrukcí je v kategorii {C}. Dále číslem v indexu odkazuje na svědky čtení hlavního textu, následují jen nejvýznamnější různočtení, odkazy na významné světové překlady. Proti NA je aparát GNT úspornější. GNT podává hlavní text dělený na perikopy a opatřený nadpisy, jak jsme tomu zvyklí u překladů, pro lepší orientaci.
NA používá naopak spoustu různých značek, které předem charakterizují typ různočtení: dodatky, výpustky, přehození pořadí slov, jiné výrazy atd. V aparátu začíná různočteními, doklady pro čtení hlavního textu jsou až na konci.
Oba týmy mají také odkazy na jiné části Bible, dokonce i do nebiblické literatury, většinou stejné, ale občas se liší. NA je umisťuje na okraj, GNT pod číslem verše v patě stránky. GNT má na konci i seznamy citací SZ v NZ, které dělí na citáty a aluze. Také seznam SZ míst, která jsou v NZ citována.
Oba týmy se však drží podobných zásad, z nichž některé formulovali už Wescot a Hort.: dělí se na
- vnější:
- doložení varianty více svědky, ale i
- doložení staršími a kvalitnějšími svědky. Kvalita má přednost před kvantitou. Proto se staly významnými nálezy oněch fragmentárních papyrů, protože sahají až do počátků křesťanského písemnictví. Kodexy ze 4. až 6. století jsou zase psané na pergamenu, tedy drahém materiálu, proto se předpokládá, že byly také pečlivěji opisovány. Vyřádili se na nich ovšem korektoři, je možné sledovat i to, jak je už v minulosti někdo upravoval, opravoval a vylepšoval. Vlastně už tenkrát církev své texty textově kriticky zpracovávala.
- doklad napříč rodinami. Jak už jsem řekl, rukopisy vykazují různou míru závislosti a různé směry. Tyto rodiny jsou různého typu. Dva hlavní jsou alexandrijský (א, B, ...) a západní (větší část A, D ...). První je považován za spolehlivý, protože alexandrijské opisovačské zásady trvali na přesném opisu bez úprav, a to i v případě nejasností nebo chyb. Římská západní tradice naopak připouštěla aktualizace i vylepšování. Ovšem velký význam má, shodnou-li se verze z různých tradic, třeba B s D proti א. Pak se dá předpokládat, že taková shoda má větší váhu. Proto i texty západní tradice, především velmi diskutovaný a nespolehlivý D, mají svůj význam, také zlomky různých papyrů mohou sehrát roli jazýčku na vahách!
- vnitřní:
- lectio diffitilior - potior: nejasné a komplikované čtení je pravděpodobnější, protože opisovači měli spíš sklony nejasná místa a napětí s dogmatikou vylepšovat, než opačně.
- lectio brevior - potior: kratší čtení je pravděpodobnější než delší, protože je zjevné, že opisovači většinou nic nevynechali, zato rádi doplňovali, co jim tam chybělo, dodávali vysvětlení a podobně.
- Zkoumá se, zda varianta odpovídá víc autorovi, jeho stylu, slovní zásobě, theologii a záměru.
- Sleduje se, zda nedošlo k vlivu paralelních míst, zejména u synoptických evangelií. K tomu mohlo dojít záměrně i omylem, když například opisovač krátce před tím opisoval třeba Mt a pustil se do Mk, měl možná ještě v paměti verzi podobného příběhu z Mt.
Ovšem hlavní je povinnost dobře vysvětlit, proč k nějaké změně došlo. Většina hodnocení {D} v GNT má právě tento důvod - badatelé nejsou s to vysvětlit, jak mohlo k nějaké chybě při opisu dojít.
Svědkové:
Teď ještě pár slov o tom, s čím se pracuje. Je to složité, jak bylo řečeno už výše, jsou to soubory různých rukopisů, ale také výpisů (lekcionářů), citací a překladů. Není potřeba se o nich tady rozepisovat podrobně. Takové podrobné výpisy jsou součástí každého kritického vydání NZ. Ale jen základní poučení o symbolice:
- p+číslo: papyry - velmi staré doklady, ale zpravidla fragmentární. Papyrus, jako levný materiál, může naznačovat, že šlo o soukromý, tudíž ne dost precizně pořízený, opis. Ale sahají až k počátkům křesťanství. Jejich hodnota je proto v jejich stáří.
- 01, 02, ... 0303: rukopisy označené číslem s nulou na začátku jsou psány velkými písmeny. To je významné, protože malá písmena byla v řečtině užívána až od 8. století, proto tyto rukopisy jsou většinou starší. Vedle toho některé z nich jsou označena písmeny -
- א (01), A (02) ...ψ (044): takto označené rukopisy jsou staré kodexy. Byly psány na pergamen - drahý materiál, takže sloužily k církevním účelům. Předpokládá se velmi pozorný opis. Ale kodexy jako D to trochu komplikují.
- 175, 1071 ... 2542: rukopisy označené číslem bez nuly na začátku jsou psány malými písmeny, pocházejí tedy z doby až po 8. století, od kdy je malá řecká abeceda užívána. Jejich hodnota bývá nižší.
- f1, f13, Byz ...: rodiny rukopisů, které jsou psány malými písmeny. Pokud se shodují v rámci rodin, nebývají uváděny samostatně, pouze, když se od své rodiny odlišují. Jejich seznamy jsou součástí každého vydání. Byz je byzantská rodina, někdy označovaná i lomeným M, jako maiority text, tedy většinový text. Sem patří i TR, který měla k dispozici i Jednota českých bratří.
I když nemusíte mít nutně podrobné znalosti těchto rukopisů (ty se dají v případě potřeby vyhledat i na internetu), už z těchto značek se o nich dá leccos vyčíst. Seznam ke stažení
zde.
Je tím posledním velkým projektem, který začal v roce 1997 a v současnosti stále probíhá. Jde o společnou práci obou týmů NA a GNT, kterou od roku 2007 zaštiťuje
Universita v Münsteru. V letech 1997-2017 začali vydávat postupně IV. díl - Obecné (katolické) epištoly. Pak byla práce přerušena. V roce 2018 vyšlo druhé, souborné, vydání těchto epištol v jednom svazku + doprovodný materiál. Původní text byl zrevidován, protože mezi tím došlo k nálezům dvou papyrů, ale také ke změně stylu práce, proto se začal text ECM v těchto epištolách s texty NA 27 a GNT 4 místy rozcházet. Hlavním rozdílem NA 28 a GNT 5 proti dřívějším vydáním bylo sladění hlavního textu v obecných epištolách s ECM a zapracování nových nálezů. Kvůli vydání NA 28 byla ostatně práce na ECM přerušena. Zatím, pokud vím, vyšel v ECM Mk (33 změn proti NA 28/GNT 5), Sk, Zj a nástřel Synopse čtyř evangelií, tedy pouze některých společných perikop. Předpokládám, že avizované vydání NA 29 bude též ovlivněno ovocem této práce.
Změnila se metodika, ale podrobnosti nejsou známy. Změnilo se odkazování, je víc badatelské, takže zahrnuje prakticky veškerá různočtení. Zatímco předchozí kritická vydání například zjevné chyby v opisech jako variantu okamžitě vyřazuji, ECM eviduje i tyto. Díky tomu dílo značně naboptná (srv. obr. níže). U kodexů přestali užívat velká písmena, pouze čísla s nulou. Na stránku se vejdou tak 1 - 2 řádky řeckého textu, zbytek je vyplněn různočteními.
 |
Nejnovější textově kritická vydání NZ - shora dolů: GNT 5 (2014) UBS, stuttgartský NA 28 (2020), na kterých oba týmy ladily společné postupy, ale zatím s odlišným kritickým aparátem. Vespod ukázka Mk z probíhajícího projektu Editio critica maior (ECM), na němž pracují oba týmy společně. Zahrnuje veškerý dostupný materiál. V tomto špalku je pouze Mk (2021), ještě je k němu 2. díl s doprovodnými materiály! |
Jak číst v aparátech?
To si můžeme demonstrovat na tom L 17, 36, verši, který z dnešních vydání Bible vypadává, maximálně je zmíněn v poznámce pod čarou:
 |
Textově kritický aparát NA 28 |
Aparát NA 28 zachycuje velmi podrobně nejrůznější varianty sledovaného textu, naposledy i vypuštění verše 36. Symbol p) na počátku naznačuje, že verš byl vepsán některými rukopisy pod vlivem paralelního místa, což si potom ukážeme. Proto ani nepovažovali za nutné doložit, které rukopisy ho nemají, pouze ty, které ho mají, a ještě navíc s mnoha variantami.
Proti tomu ...
 |
Textově kritický aparát GNT 5 |
... textově kritický aparát GNT 5 se zaměstnává pouze tím vypuštěním 35. verše, protože to je pro překladatele asi nejdůležitější. {A} na začátku naznačuje, že si správností vyškrtnutí tohoto verše jsou odborníci jisti téměř na 100 %. Zabývá se jím ale velmi důkladně. Předně zjistíme, že verš chybí (omit vese) v nejstarších rukopisech, a to napříč typy a rodinami. Dokonce ho nemá ani byzantský typ (Byz), přesto že TR, který sem také více méně patří, ho má. Nemá ho ale papyrus p75 ze 3. století, nemá ho většina starých kodexů, lhostejno, zda typu alexandrijského nebo západního. Nemá ho celá rodina f1, ani v mladých rukopisech po 8. století se nevyskytuje. vgms, copsa,bo a ethpp pak odkazují na staré překlady: že je jeden vulgátní rukopis, který ho nemá, také koptské sahidské a bohairské (severní a jižní), jeden z ethiopských, ani gruzínský. Nevyskytuje se ve spoustě lekcionářů (l+číslo). Neobsahují ho citace u dvou církevních otců.
 |
Pisatel kodexu א 01 tam onen verš nemá také, ale korektor, v pořadí první, ho alespoň vepsal na okraj. Aparáty to však nezmiňují. Textologové to vyhodnotili jako nepodstatné. |
Oba aparáty nás informují, kde se vyskytuje: Především v kodexu D, o kterém jsem naznačil, že není úplně spolehlivý. Zatímco NA 28 naznačí, že byl verš do textu vpašován odjinud, GNT 5 nás rovnou odkáže na
Mt 24, 40 ř (
see Mt 24.40). Tím je splněn i požadavek vysvětlit, odkud se tam ta vsuvka vzala. Má ho sice celá syrská tradice (sy/syr), celá rodina
f13 staroslovanský překlad (
slav), jeden ethiopslý text a citace u Ambrože, také předvulgátní překlady do latiny na evropské půdě (it), ale kvantitativně málo a kvalitativně problematicky, protože se mezi sebou v detailech ani neshodují.
Že tam ten verš skutečně nepatří bylo tedy prokázáno:
- Kvantitativně - větším počtem svědků.
- Kvalitativně - jde o staré rukopisy, napříč rodinami, bez vzájemných vlivů, kvalitní kodexy.
- Zásada lectio brevior - potior.
- Původ odchylky byl dostatečně přesvědčivě vysvětlen.
Ad fontes ...
Problém novozákonního textu ukazuje, jaký význam má práce textové kritiky pro čtenáře Bible. Pramenem novozákonního textu musely být vždy rekonstrukce, včetně TR, ne konkrétní rukopis, jako je tomu u SZ.
Mohou vědci udělat chybu? No samozřejmě, ale z toto nástinu je zřejmé, že věda se ze svých omylů učí. Proto tento proces běží dál. Dokonce jeden a tentýž tým hned po vydání jedné rekonstrukce už připravuje novou, zejména teď, když souběžně probíhá práce na ECM. A to je vlastně dobře.
EXKURS - NA 28 / GNT 5 × ECM: že došlo k posunům v pracovních methodách obou týmů: ano. Mrkněme se třeba, jak začíná Markovo evangelium - Mk 1, 1 (
ř,l) v různých překladech:
- Kral.: "Počátek evangelium Ježíše Krista, SYNA BOŽÍHO;".
- ČEP: "Počátek evangeli Ježíše Krista, SYNA BOŽÍHOa. - a: var.: - SYNA BOŽÍHO".
Žilka: "Začíná se evangelium
Ježíše Kristaa. - aSYNA BOŽÍHO, dodatek z rukopisu sinaiského Alef. (V tomto se ale prof. Žilka mýlil. Čistý Sinaiticus je také bez, teprve 1. korektor to tam pomocí zkratek ΥΥ = syna; a ΘΥ = božího; doplnil. Je ale mnohem podstatnější skupina svědků, kteří hovoří pro správnost tohoto čtení).
 |
Titul syna božího byl 1. korektorem do א vepsán nad prostředek druhé řádky zkratkami ΥΥ = syna; a ΘΥ = božího. |
Je tedy patrné, že s Ježíšovým titulem na konci je nějaký problém - F. Žilka ho rovnou vynechává, ostatní soudobé překlady, a to ne jen ty české, je mají s poznámkami, že v některých rukopisech chybí. Jak je to správně? Uvidíme, že to bude ještě zajímavější, ale bude to právě ukázka té textologické práce a jejího vyvíjení se:
Jak je to tedy správně? Textově kritický aparát NA 26 vypadal nějak takto: † - א* Θ (28) pc; Or ¦ syna Páně 1241 ¦ txt א1 B D L W pc (+ člen v gen. sg. A ƒ1.13 Byz) latt sy co; Irlat. Z toho zjistíme hned několik podstatných informací ohledně vývoje názoru textologů. Připomínám, že půjde neustále o stejný tým. I když se v něm některé osoby měnily, klíčové osobnosti byly stále stejné.
- † nás předně informuje o tom, že NA 25 a předchozí, zjevně na základě "čistého", tedy nekorigovaného, stavu kodexu א, ale i dvou dalších svědků z různých rodin, navíc pc = nemnozí (pauci) a jeden citát u Órigena usoudil, že tam "SYNA BOŽÍHO" nepatří. Nebyl uveden v hlavním textu ani za Nestleho. Dokonce proto hovoří i další i skutečnost, že je sotva představitelné, že by u významného kodexu, jakým Sinaiticus je, někdo tak významný titul napsat zapomněl, či ho dokonce nenapsal záměrně. Také zásada dificilior potior by to mohla potvrzovat, protože je pravděpodobnější, že by tam pozdější církevní úpravy ten titul vložily (viz א1). Také brevior potior. Tím se dá vysvětlit, proč ho F. Žilka vynechal, i když v odkazu popletl původ tohoto titulu.
- Že by titul SYN BOŽÍ mohl nebýt původní, to naznačují i rozpory v jeho zápisu: mladý rukopis č. 1241 má dokonce místo BOŽÍHO PÁNĚ. Ale, a to se v překladech moc neprojeví, některé rukopisy ho mají se členem u BOŽÍHO, tedy včetně TR, jímž si při překladu Bible Kralické pomohl Jan Blahoslav. Především ale celá byzantská tradice i obě rukopisné rodiny ƒ1.13, také latinský citát u Irenea.
- I přesto však došel tým nakonec k rozhodnutí, že by to tam být, ale jen možná, mělo, ale bez členu. Nejspíš shoda kodexů dost odlišného původu, jako je B a D i další. Avšak v hlavním textu je v hranatých závorkách, což upozorňuje na nejistotu rekonstrukce.
- Stejný názor si podržely oba hlavní týmy při vydání NA 28 a GNT 5. Tou dobou projekt ECM teprve začínal, a ještě nebylo zpracováno evangelium Mk. Stupeň jistoty je v GNT 5 ovšem na úrovni {C}, tedy skoro nejnižší. Hranaté závorky zůstávají. Přibyl další svědek, kodex Γ, který byl mezi tím zpracován.
- V ECM se však vrátil k bezvýhradnému přijetí celého titulu, tedy i se členem! To bylo trochu nečekané. Tedy, napřed radikální odklon od verze TR, váhavé připuštění kratší verze. Nakonec návrat k verzi známé už z TR. Došlo hlavně ke změně názoru týmu na hodnotu byzantské rukopisné rodiny. Tým avizoval, že došel k závěru, že by se měla brát víc vážně. Většina změn proti dřívějším vydání má právě tento důvod.
Je snad práce textologů nějak vrtkavá a nejistá? Ne. Jen se svojí prací učí, a to je dobře. Na druhou stranu prakticky nikdy nedochází k takovým zásahům, že by to zcela změnilo smysl. Obsah onoho verše je stále stejný, ať tam SYNA BOŽÍHO je nebo není, se členem, nebo bez členu.
Podstatné je vědět, že tuto práci neřídí žádná církev ani jiné zájmové sdružení, které by chtělo něco falšovat, jak se různě objevují taková paranoidní tvrzení. Naopak, vědci jsou vedeni zájmem podat co nejlepší rekonstrukci, za tím účelem získávají a prohlubují své zkušenosti, zapracovávají nové poznatky.
Že jsou v týmu GNT profesionální překladatelé, to zase ukazuje, že ani překladatelská činnost není u konce. Jde často o lidi, kteří ukončí práci na jednom překladu, a hned se pouštějí do nové. Bohužel v Čechách zejména evangelické prostředí tíhne k fetišizaci Bible a jejích překladů. Mnozí jsou ochotni přísahat na Kralickou spíš, než ji přečíst. Může je znervózňovat fakt, že bratří neměli zrovna dobrý podklad pro svoji práci, ale je běžné, že překlady se revidují, to dělala ostatně i sama Jednota českých bratří, a nebýt Bílé hory, pokračovali by v tom dál. Stejné je ro s rekonstrukcemi novozákonního textu: vznikají nové, proto na ně navazují nové překlady. Čtenář Bible by se jim neměl bránit, spíš se jimi nechat obohacovat.
Stejně tak je ovšem velmi dlouhá cesta od nálezu nějakého rukopisu k jakémukoliv přepisování Bible. Napřed je nutné hodnotu takového nálezu zhodnotit a zjistit, jaké bude jeho místo mezi ostatními svědky. Zpravidla však dochází jen k drobným úpravám některých míst, avšak v žádném případě nikdy nedochází k přepisování Bible celé.
Pavel píše v
1Ko 4, 7 (
ř,l), že poklad, který předává on i jeho kolegové, totiž Krista, je předáván v
hliněných nádobách. Míní tím lidi, včetně sebe, kteří zvěst o Kristu předávají. K hliněným nádobám musíme připočítat i Bibli. Textologický problém je jedním z upozornění, abychom v Bibli, jako knize, nehledali samu podstatu. I ona patří k hliněným služebníkům Páně.
Další informace v
Encyklopedii Bible ETF UK, bohužel, v některých bodech vyčerpávající, zvláště u Starého zákona, ale bezkoncepční, zejména informace o novozákonní jsou sto let po expiraci. Novodobá kritická vydání zcela ignoruje.