Kde udělal pan děkan chybu?

Oficiální foto na stránkách ETF UK.

Příspěvek k debatě ne jen o Ř 1, 18-32 (ř,l), zejména vv. 26-27 (ř,l) (moje poznámky k oddílu), ale vůbec k hermeneutice Bible, tedy jak dospět od exegeze - rozluštění toho, co text znamenal, k jeho aktuálnímu významu, zejména pro praktické rozhodování v běžném životě.

OD BIBLE K ČINU!

V tomto příspěvku reaguji na článek Doc. Jana Roskovce, aktuálního děkana ETF UK v Teologické reflexi (TR) 2024/2, stry. 129-145. Článek má být dotažením jeho ne moc povedeného projevu na konferenci, kterou Českobratrská církev evangelická (ČCE) uspořádala v prostorách PedF UK v Praze 27. 1. 2024, jíž se snažila katalyzovat rozpory, které v ní vyvolalo rozhodnutí umožnit žehnání stejnopohlavním párům. Jeho ztroskotání na celé konferenci komentuji například zde pod článkem. Nechci se tím podrobněji zabývat, ale v článku pro TR tvrdí, že v něm doplňuje to, co se mu nevešlo na oné konferenci do vymezeného prostoru. Tím je článek s onou konferencí fatálně propojen, avšak lze pochybovat, že si každý jeho čtenář vyhledá záznam konference, stejně jako, že si každý účastník konference přečte článek v TR. A tak to celé budí pocit marnosti. Měl by především uznat, že čas pro sebevyjádření promarnil hlavně vlastní vinou.

---

PEREX

Polemický příspěvek k teologické reflexi doc. Jana Roskovce odhaluje slabiny akademického přístupu k výkladu Bible, zejména v otázkách homosexuality a praktické aplikace Pavlových textů. Autor vyzývá k důsledné hermeneutice, která překračuje dogmatické bariéry a hledá živý význam Písma pro dnešní svět.

---

Ein kritischer Beitrag zur theologischen Reflexion von Doz. Jan Roskovec beleuchtet die Schwächen eines akademischen Bibelverständnisses, insbesondere im Umgang mit Homosexualität und der praktischen Anwendung paulinischer Texte. Der Autor plädiert für eine konsequente Hermeneutik, die dogmatische Grenzen überwindet und die Schrift für die Gegenwart neu erschließt.

---

Cet article polémique réagit à la réflexion théologique du Dr Jan Roskovec, en soulignant les limites d’une exégèse académique face aux enjeux contemporains tels que l’homosexualité. L’auteur appelle à une herméneutique vivante, capable de dépasser les carcans dogmatiques pour rendre la Bible pertinente aujourd’hui.

---

This polemical essay responds to Dr. Jan Roskovec’s theological reflection, exposing the limitations of academic exegesis—especially regarding homosexuality and the practical relevance of Paul’s writings. The author advocates for a robust hermeneutic that breaks through dogmatic walls and seeks Scripture’s living meaning for today.

---

אַ פּאָלעמישער אַרטיקל וואָס רעאַגירט אויף די טעאָלאָגישע באַטראַכטונג פֿון ד"ר יאַן ראָסקאָוועץ, און דערקלערט די שוואַכקייטן פֿון אַן אַקאַדעמישער צוגאַנג צו ביבל-אויסלייג, ספעציעל אין ענינים פֿון האָמאָסעקסואַליטעט. דער מחבר רופט צו אַ טיף־הערמענעויטיק וואָס ברעכט דורך דאָגמאַטישע גרענעצן און זוכט אַ לעבעדיקער טייַטש פֿון די כתבי־קודש פֿאַר היינט.

---

Na konferenci totiž působil pan docent jako typický uspavač hadů. Jeho balbutismus, kdy se mu myšlenky kvapně hnaly skrze dveře úst, aniž by se stačily obléci do oděvu slov a končily v nekonečných "ééééé" a "ááááá", je totiž přesně to, po čem i nejpozornějšímu studentovi nakonec buchne hlava o lavici. Možná by měl ve svém zájmu i v zájmu svých studentů vyhledat pomoc logopeda. Spíš to ale budilo dojem, že podcenil přípravu. Snad chtěl jít cestou veřejného přemýšlení, ale to je pro časově limitovaný prostor naprosto nevhodné. Tvrzení, že se mu to tam nevešlo, působí tudíž spíš jako výmluva, že přípravu podcenil. Obecně však duchovenstvo, zejména ČCE, mívá odpor k řádné přípravě a nechtějí se nechat omezovat časovými limity.

Stejně je ovšem iluzorní představa, že by se mu do daného limitu vešlo všech 17 stránek textu v TR. Bohužel, přes veškeré klady článku, pro které opravdu stojí za přečtení, ani ty nesvědčí o jeho schopnosti utřídit si myšlenky, soustředit se na podstatné a potlačit to méně důležité. Veřejná debata, v níž se mají vystřídat i další řečníci, není vhodným prostorem pro prezentaci vědecké práce. Panu docentovi bohužel chybí didaktický um:

1. Co mám říct,
2. proč to říkám,
3. čeho chci dosáhnout - očekávané výstupy,
4. komu to říkám,
5. jaké mám k tomu technicko organizační podmínky
6. a jaké prostředky zvolím?

I v TR promele spoustu informací, které, kdyby je redukoval na podstatné k danému tématu, by článek určitě zestručnil a učinil přehlednějším. Rozhodně by se mu tam spoustu věcí neopakovalo dokola, zatímco jiné, velmi podstatné, se v tom mumraji slov neztrácely. Ale možná je placený za počet stránek. Nevím. Avšak dodržuje-li pravidla svého kmene, tedy aby článek byl prošpikován odkazy na kde co (citační index) a zaznělo tam mnoho kouzelně působících termínů, ztrácí se v tom podstata a obsah. To nemá být kritika zesměšňující, spíš doporučení, jak postupovat. Písemný projev mu jde určitě lépe než slovo mluvené. Celkově je ten článek plný důležitých postřehů, proto mě zlobí, že v kontextu zcela zapadnou. Je to škoda. Mám-li k němu výhradu, pak k jeho vyústění, které to celé zabije. Ale o tom až na konci.

Napřed chci vypíchnout ty pozitivní momenty, které mohly celý problém postavit do patřičných souvislostí, kdyby i na konci písemné stati nevrazil v plné rychlosti ústy do skleněné stěny dogmatiky a tradice verbalismu a kryptofundamentalismu, který je pro jeho gang osudový a nedovoluje mu hnout se z místa dál.

Bylo by samozřejmě neskonale hloupé domnívat se, že je pan docent nějaký trouba. To rozhodně ne. Postřehů spousta, ale chybí jim nějaká kázeň. Za nejpodstatnější klady, které bych chtěl doporučit všem, kdo se do jeho článku začtou, považuji:

1. uchopení epištoly v její komplexnosti, sem tam i narážky na projevy Pavlova myšlení v jiných spisech, i když ty by právě zasloužily důkladnějšího probádání.
2. Připomenutí významu duality Žid × Řek (pohan, gój), jíž Pavel svoji úvahu začíná už ve vv. 16-17 (ř,l), a která bude prostupovat celou epištolou. Pavel nemluví ani o všech pohanech, natož všech Židech (na jejichž stranu se staví konkrétním oslovením ve 2. osobě, zatímco o pohanech jen ve 3.), ale vědomě pracuje se stereotypními, zkratkovitými pohledy na obě komunity, ve snaze prokázat, že obě jsou si rovny v selhání a potřebě milosti.
3. Přiznání, že ne všechno musí být z Pavlova myšlení a vyjadřování dnešním člověkem pochopeno.
4. Zasazení Pavla s jeho epištolou do kontextu židovství a židovské literatury,
5. ale zároveň i do anticko-helénistické kritiky náboženství, (Xenofanés, Parmenidés, ...), která s tou židovskou vlastně dost souzní.
6. Pavlovým tématem homosexualita primárně není.

Ovšem nezpůsobilost pana docenta ujasnit si, oč mu jde (ačkoliv to má v anglickém abstractu), vytvoří kvantitativní převahu na straně studií, které téma přetěžují a tříští, zatímco celek sfoukne jedním odstavcem na konci, kde chybí jakákoliv argumentace - tak to je, protože je to jasné, a šupky dupky od toho, do bezpečí mé pracovny!

Právě v takovém momentu se projevuje zřetelně, že (ne jen) evangelickému čtení Bible chybí jeden drobný krok pro čtenáře, ale veliký skok pro čtenářstvo Bible: moment hermeneutiky. Pan Roskovec se velice nadějně rozběhne, udělá při tom i pár výskoků, obratů a tanečků, ale když má z toho něco vytěžit dál a pokročit, narazí plnou parou do nepřekročitelné stěny silového pole, kterou budovala evangelická biblická theologie kolem Písem svatých. Ta totiž nepřipouští výklad, obyčejnou, normální, literární hermeneutiku. Samozřejmě, že evangeličtí theologové tento pojem znají, ale splývá jim s exegezí. Exegeze se však ptá po tom, co autor chtěl říct, zatím co hermeneutika se zajímá o to, co z toho vyplývá pro mě/nás dnes, ať pro víru, nebo i pro etiku. Už od Luthera lpí evangelíci (zejména) na tom, že sdělení biblických autorů jsou automaticky aktuální. To je nutí namlouvat si, že svět se nezměnil, že má stále stejné problémy a na ty fungují stále stejné odpovědi. Kromě toho milují legendy, které v minulosti vytvořili dokonce jejich nepřátelé, jako Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II, o prostých bábách, které čtou Bibli s takovým porozuměním, že by jim to mohli i preláti závidět. V podobném duchu píše i nikaragujský katolický theolog osvobození Ernesto Cardenal v knize Proroci ze Solentinama. Pro evangelíky je to ale téměř klíčové dogma, že mezi Biblí a jejím na jedné straně dogmatickým, na druhé straně praktickým, využitím, už nesmí být žádný výkladový mezičlánek, nedej Bože aplikovat na svatý text běžnou literární hermeneutiku, jaká se používá na Homérovy eposy nebo Shakespearova dramata!

Ale znovu zdůrazňuji, že evangeličtí theologové nejsou žádní pitomci, což platí i o panu docentovi. Je jim samozřejmě jasné, že Bible, která ne vznikla, ale vznikala (!) ve velmi složitých procesech, navíc v kulturně a historicky jiném prostoru, že je naprosto nesmyslné předpokládat, že mohou být tak jednoduše dostupné dnešnímu člověku. Ale pravidla gangu je nutí to popírat, relativizovat, zlehčovat. Profesor Miloš Bič měl kupříkladu při slavnostním obnovení České biblické společnosti přednášku o významu biblické vědy. Pěkně popovídal, i potlesk sklidil. Jenomže se nějak zalekl vlastních slov. Když už se všichni začínali rozcházet, vzal si ještě rychle slovo, aby ke své přednášce na rozloučenou dodal: "jen jsem chtěl ještě říct, že biblická věda toho pro porozumění Bible udělala jen maloučko, maloučko ...". A to je osud všech evangelíků, zejména českobratrských, že věnují spoustu času a umu biblické vědě, ale nakonec nevědí, k čemu je jim to dobré.

Další pravidlo gangu už od dob ortodoxie a neoortodoxie hlásá zásadu, že Bible musí být vykládána v rámci dogmatiky, což je požadavek praktiky schizofrenní. Každá slušná dogmatika by měla z Písma vycházet, ale jeho vykladači se ho spíš snaží do dogmatik nacpat, čtou každý verš jako dogmatikou poučku, lhostejno, že sama představa dogmatiky je mladší než Bible a Bibli cizí. S tím souvisí i permanentní přesvědčení, že Pavel hlavně řešil spasení pouhou milostí. Pan docent měl při všem, co k Pavlovi obšírně shromáždil velkou šanci z toho vybřednout, přece tam nakonec spadl.

Ne jen pan docent, ale v podstatě všichni, kdo se dnes snaží nalézt z křesťanské pozice spravedlivější postoj k homosexuálům (ale dá se to říct o spoustě dalších otázkách vlivu Bible na naše morální rozhodnutí, se kterými si křesťané nějak rady nevědí: o podnikání, finančních operacích, o rovnoprávnosti žen a jejich duchovenské služba, vztahu k politice v demokratickém státě, o sexualitě, o obraně či dokonce odboji, o ekologii ...), musejí vyřešit neřešitelnou rovnici: Pavel má pravdu × dnes ale máme jiné informace a zkušenosti, jsme v jiné situaci a vystaveni jiným otázkám = zachovat tezi prvou a uplatnit druhou. Přes veškerou theoretickou erudovanost nejsou s to odlišit obsah od prostředků sdělení, ducha od litery (2Ko 3, 6 ř,l), obojí jim splývá dohromady. Pak mají jen trojí východisko:

1. buď do té Bible vpašovávat významy, které tam nejsou (dost běžné, dá se to v podstatě směle říct o hermeneutice Karla Bartha; tento postup přirovnal Jean Zumstein ve své knize o Janově evangeliu Slovo v setmělém světě ke švýcarskému velikonočnímu zvyku, kdy rodiče poschovávají na zahradě dětem čokoládová vajíčka, a když je děti najdou, předstírají překvapení, ačkoliv je tam sami schovali. Tak si prý vkládáme do Bible významy a pak jsme celí užaslí, co jsme to tam našli!),
2. vybírat si jen takové veršíky, které nám zdá se něco potvrzují a dokazují (v USA se pro to vžilo označení vyzobávání třešní),
3. nebo kroutit a mučit slovíčka, až na mučidlech začnou vypovídat to, co od nich chceme slyšet. A přesně tuto cestu, cestu verbální tortury, zvolil pan docent.

Na úplném konci stručně (což předeslal v abstraktu) vyšel ze syntaxe Pavlovy výpovědi: "muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému". Zde začne vzdor veškeré své erudici pracovat s biblickým textem scholasticky jako nějaký athénský sofista, nebo americký právník, a nachytá Pavla na zjevné stylistické figuře: co žes to Pavlíčku řekl? "Zanechali!" Tak to potom logicky znamená, že byli napřed heterosexuálové, ale pak si to nějak rozmysleli, a rozhodli se být homosexuály. A tak to platí vlastně jenom pro ty, kdo měli volbu, ne pro ty, kdo už se tak narodili. Pomohl si rozlišováním mezi homosexualitou a homosexuálním jednáním, které se ale objevilo až v 19. století, a jímž si dnes pomáhají mnozí katoličtí či evangelikální theologové, když se zoufale snaží vymanévrovat onu aporii. To ale Pavlovi vlastní nebylo. Podrobnosti naleznete zde. Pokud jde o před tím nahloučené informace, nepoužil z nich ani to málo, které se k problému skutečně vztahovalo.

Kdyby měl pan docent možnost zeptat se Pavla: "myslels to tak, že?," jakou odpověď by asi dostal? Samozřejmě, že ne. Je třeba si konečně ne jen přiznat, ale i aplikovat vědomí, že všichni autoři biblických spisů, Pavla nevyjímaje, byli dětmi své doby, své kultury, řešili jiné problémy než jejich souvěrci dnes, měli jiné informace, lidské, ne božské, nebyli vševědy a odborníky na cokoliv. Také, že my přistupujeme k biblickým spisům na jiné úrovni, řešíme jiné otázky a u nich se můžeme pouze inspirovat, ale ne je kopírovat. Jen nemnozí evangeličtí theologové (Bultmann, Brunenr, Bonhoeffer, Robinson ...) byli schopni tomu jít trochu naproti a nereagovat apologeticky. Ale většinou je stačili jejich kolegové rychle uřvat.

Pan docent zcela správně píše, že homosexualita nebyla tématem ani tohoto oddílku. Naprosto přesně píše, že Pavel používá židovských stereotypů pro pohanskou společnost, aby demonstroval své základní téma - že Židé i pohané potřebují spásu v Ježíši Kristu. Pan docent to samozřejmě ví, ale neumí to použít. Vlastně v dějinách KEBF a ETFUK byl vždy problém s nějakou metodikou a aplikací. Jakoby se vždy důsledků své vědy evangeličtí, zejména bibličtí, theologové nakonec zalekli, jako onen Bič, a vrátili se zpět k fundamentalistickému pojetí Bible a vážení slovíček. Jenomže to je spíš pole konzervativních čtenářů, a proto jim tihle rádoby "progresivisté" a "liberálové" nakonec vždycky naběhnou na vidle.

Kdyby pan docent přistupoval jen čistě a bez postranních úmyslů a zadání k Pavlovu textu, sotva by ho napadlo ten výrok takovým způsobem překrucovat. Ony tři výše popsané způsoby vymanévrovávání starého světa Bible s dnešním světem mi připomínají jeden velmi populární výrok z amerického filmu MASH. Kdosi tam řekl, že někdo koupil své milence "takové erotické prádélko, že už do toho není ani potřeba tu ženskou". Tento výrok přemílali psychologové, sexuologové, filosofové, zejména sémantici, sémiotici a další odborníci na symboliku. Mě u toho napadá, že mnohé reflexe Bible jsou tak hluboké, duchaplné a podmanivé, že už k tomu není potřeba ani tu Bibli. Otázkou je, budeme-li Bibli stále k něčemu kroutit nebo do ní něco cpát, jestli je k tomu ta Bible opravdu nutná? Postup pana docenta proto vidím jako nelegitimní.

Pan docent měl místo šťourání slovíček sledovat funkci podobných výpovědí v židovské tradici, situační zasazení a funkci uvnitř epištoly, včetně dalších, kde se tento fenomén zmiňuje. A také do celku Pavlova působení: na rozdíl od Husa a Luthera neřešil prodávání odpustků, nýbrž povolání nežidů ke stejné naději ve smrti a vzkříšení Ježíšově, bez podmínky přijetí židovství. Samozřejmě se v přemíře studií pana docenta, které většinou s řešením problému absolutně nesouvisely, objevují i náběhy tímto směrem. Ale cosi mu zabránilo udělat poslední krok!

Kdo jsou SODOMÁŘI?

(nebo i sodomité) Tímto termínem překládá Bible kralická v 1Kr 14, 24 (he); 15, 12 (he); 22, 47 [46] (he) a 2Kr 23, 7 (he) pojem "קָדֵשׁ" (kadeš, svatý, zasvěcený; ČEP "modlářské smilstvo, zasvěcenci bohyně lásky" a podobně). Autoři Septuaginty (LXX) jsou zde zjevně bezradní, Vulgata (Vulg.) effeminatus = zženštilý. Rabínská literatura (např. Raši) pojem vykládají jako prostitut. Tak i Targum Jonatanův, který pojem převádí jako prodejný hoch. Traktát Sanhedrin v obou verzích Talmudu jej vykládá jako mužskou obdobu "הַקְּדֵשָׁ֛ה" z Gn 38, 21 (he). Na tomto místě je zajímavé, že Támar je před tím ve v. 15. (he) označena jako "זֹונָ֑ה" (zóná), čili jednoduše prostitutka. Ale užití pojmů od kořene "קדש" jasně naznačuje, že nejde o obyčejnou prostituci, nýbrž o součást náboženských úkonů. Oba pojmy, mužský i ženský tvar, se objevují v Dt 23, 18 [17] (he, comp.), kde ho Kral. překládá mimořádně jako nevěstka/smilník (podobně v Jb 36, 14 he, comp.). Ať jakkoliv, stírá Kral. náboženský obsah, činí z toho jen obyčejnou prostituci nebo pohlavní úchylku. Podobné obřady se konaly nejen v Kanaanu, ale i v Babylonii, byly známy též v Řecku a Římě. Odsud ony religionistické výklady, kterým dnešní čtenář Bible málo rozumí, nerozuměli jim ani ti středověcí a novověcí. Ale v novozákonní době to bylo už pasé. Když o těchto obyčejích v Babylonii referují hellénističtí historici a cestovatelé, činí tak s odporem, ačkoliv i jejich předkové to provozovali. Proto pro novozákonní místa tyto výklady vyznívají málo přesvědčivě. Proč diasporní Žid Pavel (jedině on!) věnuje tomuto tématu pár míst (tedy 2, protože podle široké shody odborníků na Nový Zákon psali listy Timoteovi spíš jeho žáci, ale i tak to má k Pavlovi vztah), tedy jenom pár (!), na to by se muselo jít od jiného konce. Užívá přitom pojem αρσενοκοιτης (arsenokoités), který snad sám vymyslel a bývá překládán různě: Kral. samcoložník, jiné překlady všelijak jinak (1Ko 6, 9 ř,l; 1Tm 1, 10 ř,l). Jako u ČEP, také v případě Kral. Starý a Nový zákon překládaly jiné party. 1Ko to dává do souvislosti s modlářstvím, obě místa pak podobně jako Ř 1, 18-32 (ř,l) s dalšími morálními poklesky. Tento termín jako sodomita, sodomář, překládají různé biblidké slovníky.

---

PEREX

Tento článek se zabývá historickým a biblickým významem termínu „sodomáři“. Zkoumá jeho původ v hebrejských textech, výklady v rabínské a křesťanské tradici a jeho proměnu v rámci společenského a náboženského diskurzu od starověku až po současnost.

---

Dieser Artikel untersucht die historische und biblische Bedeutung des Begriffs „Sodomiten“. Er analysiert seine Wurzeln in hebräischen Texten, rabbinischen und christlichen Interpretationen sowie seine Rolle im gesellschaftlichen und religiösen Diskurs von der Antike bis heute.

---

Cet article explore la signification historique et biblique du terme « sodomite ». Il analyse ses origines dans les textes hébraïques, les interprétations rabbiniques et chrétiennes, et son évolution dans le discours religieux et sociétal depuis l'Antiquité.

---

This article explores the historical and biblical significance of the term “sodomite.” It examines its origins in Hebrew texts, interpretations in rabbinic and Christian traditions, and its evolving role in religious and societal discourse from antiquity to modern times.

---

אַדער ארטיקל פארשערט די היסטארישע און ביבלישע טײַטש פון דעם טערמין „סאָדאָמיט“. עס בליקט אויף זײַנע ראָטן אין העברעישע כתבים, רבינישע און קריסטלעכע פירושים, און זײַן ראָלע אין געזעלשאַפטלעכע און רעליגיעזע דיסקורס פֿון אלטקייט ביז הײַנט.

---

3. Sibylla, řádky 595-602

z Chvála Židů

Posvátnost lože manželského vždycky na mysli mají, s mladými chlapci nic nemají, tak jak to obvykle činí foiničtí, egyptští, latinští muži, i široké Řecko podobně jako z ostatních národů veliké množství, jako jsou Peršané, Galatští i muži Asie celé rušící posvátný zákon od Boha nesmrtelného.

Pro to vše Nesmrtelný sám na lidi smrtelné sešle pohromy, hladomor, rozličné rány a trápených nářek, války i morové rány a zármutek s bolestí k slzám, za to, že nesmrtelného nechtěli uctívat dárce lidského života, ale jen rukama dělaným modlám vzdávali chválu.

Překlad ThDr. Prof. Petr Pokorný, in KNIHY TAJEMSTVÍ A MOUDROSTI I., ISBN 978-80-7021-144-1

Úryvek z pozdně židovského spisu ukazuje, jak "vyvolený národ" rozuměl svému postavení mezi těmi "nevyvolenými" a jakou roli v tom homosexualita hrála.

 Termín byl a stále ještě je užíván k označení homosexuality, varinata sodomie bývala užívána pro zoofilii (srv. Lv 18, 23  - he,ř,l || 20, 15n - he,ř,l a Ř 1, 26b - ř,l ?). Marta Poříčská v Komenského Historii těžkých protivenství církve české obviňuje kněze, kteří ji vedou na hranici k upálení, mimo jiné i z toho, že jsou sodomáři, aby jim lid nevěřil.

Použitím tohoto termínu se starozákonní komise Bible kralické dopustila zmatení pojmů. Je odkazem na známý příběh o "hříchu sodomských" v Gn 19 (he,ř,l) s paralelou O hříchu Benjamínců v Sd 19 (he,ř,l), kde se jistého zločinu dopustili dokonce sami příslušníci lidu božího! To trochu zpochybňuje nejen Pavlovo přesvědčení, že to nějak souvisí se špatným náboženstvím. V případě Benjamínců se to vysvětluje absencí pevného politického zřízení (Sd 17, 6 he,ř,l; 18, 1a he,ř,l; 19, 1 he,ř,l), proto se děly všelijaké zvrácenosti i v lidu božím. Ale nesouvisí to ani s tím, o čem čteme na všech ostatních místech v SZ, kde je nějaká narážka na stejnopohlavní (vždy mužský) styk. V obou případech šlo spíš o xenofobii. Postup kralických překladatelů tu lze vnímat jako nešťastný.

U Pavla je zřetelné chápání homosexuality jako něčeho, co je typické pro pohany, kteří se místo pravému Bohu klaní modlám (Ř 1, 18-32 ř,l). V jeho světě je homosexualita přímým důsledkem absence Tóry. Pavel, pokud jsou naše představy o jeho životě a původu alespoň trochu spolehlivé (Gerald Messadié vše ve svých Obecných dějinách antisemitismu, ISBN 80-7252-038-5, o Pavlovi zpochybňuje, tedy včetně toho, že byl vůbec Žid, vidí jej spíš jako vykutáleného podvodníka, který křesťanství ukradl Židům a zanesl je do pohanského prostředí), pocházel z Tarsu, tedy z hellénistického prostředí, konfrontován pohanským prostředím, kde si musel velmi udržovat vědomí vlastní židovské výjimečnosti. V tomto prostředí, na rozdíl od Judeje a Galileje, které bylo navíc převažující, nebylo židovství ani většinové, natož normotvorné. Židé představovali menšinu, která se musela samozřejmě utvrzovat ve své výjimečnosti. Ostatně k podobnému účelu vznikl kdysi i Leviticus (3. Mojžíšova). Kromě zde prezentované Sibylly Židům takové sebevědomí dodával třeba i alexandrijský List Aristeův (zejména 152. oddíl), kde je židovský život pod Zákonem konfrontován s bezbožností pohanů - hlavě Řeků. Homosexualita v tom vždy hraje významnou roli. V řeckém prostředí nebyla jen tolerována; mnozí filosofové a sofisté byli homosexuálové, stavěli lásku mezi muži nad lásku muže k ženě. Bylo naprosto samozřejmé, že učitel má ke svým žákům i erotický vztah. Homosexuální styk byl ve starověké Spartě součástí zasvěcování mladých bojovníků, vztah mezi vojáky byl minimálně od Alexandra Velikého přímo vyžadován, neboť voják za svého milého ještě statečněji bojoval, aby ho ochránil, nebo pomstil. Římané odsuzovali homosexuální styk mezi rovnocennými partnery - přibližně stejně staří muži ve stejném postavení, ale vztahy mezi nadřízeným a podřízeným, starším a mladším, byly normální. Cenili si však toho, kdo byl v takovém vztahu aktivní, pohrdali tím pasivním. Snad zde má původ ten Pavlův arsenokoités - tedy ten aktivní. To mu asi potvrzovalo, že homosexualita a pohanství, absence Tóry, spolu souvisejí. Jako apoštol pohanů se snažil ze svých svěřenců pohanství smýt (srv. 1Ko 12, 2 ř,l). Nejméně však od roku 1869, kdy Karl Mária Kertbény popsal skutečný původ homosexuality, je trvání na Pavlových představách stejně pošetilé, jako trvat na tom, že Země stojí na sloupech nad vodami (Ž 104, 5 he,ř,l), na nebi je báň, která odděluje vody od vod (Gn 1, 6-8 he,ř,l), nebo že Slunce a Měsíc se mohou na obloze zastavit (Joz 10, 13 he,ř,l) a hvězdy se účastnit bojů na zemi jako Hospodinovo vojsko (Sd 5, 20 he,ř,l), jenom proto, že je to tak popisováno v Bibli, nebo centrální postavení Země ve vesmíru, protože tomu zbožní lidé dříve věřili, neboť jim tak svět dával větší smysl.

Téma homosexuality se stalo v dnešním společenském diskursu velmi závažným, ještě závažnějším se stal pro soudobé křesťanství. V jiných článcích jsem vyjádřil obavu, že postoj k homosexualitě a homosexuálům se stal náhradním článkem víry, když už ta klasická témata poněkud vyčpěla.

Homosexuálové se však stali celosvětově rukojmími střetu tzv. starého světa, který byl v pořádku, a hledání nových a ještě lepších forem celospolečenského soužití. Je příznačné, že dráždí stoupence různých náboženství. Shodnou se v tom i křesťané s židy a muslimy. Zdá se, že se stoupencům různých věr při překotných změnách společenské mentality hroutí svět. Nakonec se k náboženským argumentům uchylují i zcela sekulární lidé, kteří od tradičních forem náboženství očekávají záchranu toho svého světa.

Pro křesťany se staly tyto pohyby zároveň prubířským kamenem autority Bible (případně dalších vyznavačských textů), věrnosti Bibli a hermeneutiky. Je samozřejmě otázkou, proč do toho zatahují lidi, kteří za jejich problémy víry nemohou ničím jiným, než že prostě jsou?

 

(Původně exkurs v článku Nebýt homosexuálů, který jsem se rozhodl nakonec osamostatnit a rozvést.)

---

Dále k tématu:

• Téma homosexuality na biblickém blogu.
• Téma homosexuality na hlavním blogu.

Ad fontes ...

Papyrus 𝔓⁴⁶ (~200)
- Chester Beatty.
~2Ko 11, 53-12, 9

Textologie pro laiky: k čemu je studujícímu Bibli rekonstrukce původního textu?

Textologie usiluje o rekonstrukci původního znění textu pomocí dochovaných variant v různých rukopisech, výborech i citacích u starých autorů, případně i porovnáním se staršími překlady.

• Jak se nám dochoval biblický text?
• Z čeho je dnes Bible překládána?
• Proč jsou rozpory mezi staršími a novějšími vydáními Bible?
• Co znamenají poznámky jako „var.:“ v soudobých edicích Bible?

V médiích se objeví bombastické titulky:

BIBLE SE BUDE PŘEPISOVAT!

O co jde? Především o neznalost novinářů a o snahu zaujmout čtenáře šokujícím sdělením. A také o doklad slabé fantazie šéfredaktorů, nebo kdo vlastně ty titulky vytváří. Fakticky jde o pokus sdělit, že byl objeven nějaký nový rukopis Bible, třeba jen nějaké části. Taková událost však vzruší jen pár odborníků, ale běžného čtenáře či diváka by to nejspíš nechalo chladným. Vždyť hluboký zájem o Bibli je vzácný i mezi křesťany, a to včetně farářů.

Také všelijaké sekty a náboženská hnutí pracují s představou, že někde existují rukopisy Bible, které církve, především "Vatikán", drží někde pod pokličkou, abychom se snad nedozvěděli, jak to bylo doopravdy. Tato představa se někdy objevuje i v románech.

---

PEREX

Textologická úvaha o tom, jak a proč se rekonstruuje původní znění biblických textů. Autor srozumitelně vysvětluje, proč se Bible v různých vydáních liší, co znamenají poznámky pod čarou a jaké metody používají odborníci při práci s rukopisy. Čtenář získá vhled do fascinujícího světa biblické textové kritiky.

---

Eine textkritische Einführung in die Rekonstruktion des ursprünglichen biblischen Textes. Der Autor erklärt verständlich, warum sich Bibelausgaben unterscheiden, was Fußnoten bedeuten und welche Methoden Fachleute bei der Arbeit mit Handschriften anwenden. Ein spannender Einblick in die Welt der biblischen Textkritik.

---

Une réflexion sur la critique textuelle et la reconstruction du texte biblique original. L’auteur explique de manière accessible pourquoi les éditions de la Bible diffèrent, ce que signifient les notes en bas de page et quelles méthodes les spécialistes utilisent pour analyser les manuscrits. Une plongée captivante dans le monde de la critique textuelle biblique.

---

A text-critical reflection on the reconstruction of the original biblical text. The author clearly explains why different Bible editions vary, what footnotes mean, and what methods scholars use when working with manuscripts. A fascinating insight into the world of biblical textual criticism.

---

אַ טעקסט-קריטישע באַטראַכטונג וועגן דער רעקאָנסטרוקציע פֿון דעם אָריגינעלן ביבלישן טעקסט. דער מחבר דערקלערט אויף אַ קלאָרן אופֿן פֿאַרוואָס ביבל-אויסגאַבעס קענען זיך אונטערשיידן, וואָס באַדייטן די פֿוסנאָטן, און וועלכע מעטאָדן ניצן די פֿאָרשער בײַם אַרבעטן מיט כּתבים. אַן אינטערעסאַנטער בליק אין דער וועלט פֿון ביבלישער טעקסט-קריטיק.

---

Jedna věc je však pravdivá: Bible se nám skutečně dochovala v mnoha rukopisech s různými odchylkami, které jsou různého stupně závažnosti: může jít o chyby, použití jiného slovíčka, synonyma, jiného gramatického tvaru. U evangelií se někdy pozná, že opisovač, než se pustil třeba do Marka, opisoval krátce před tím Matouše, protože když narazil v Markovi na podobné místo, které je u Matouše, ale obsahuje méně textu, doplnil i to, co má Matouš navíc. Ano, někdy dokonce docházelo k záměrným úpravám. V mladých rukopisech Nového zákona z doby po 8. století je patrná tendence nejasná místa "vylepšovat", jindy nahrazovat nevhodná slova vhodnějšími. Docházelo i k theologickým úpravám. Proto je pro vážného zájemce o Bibli velmi důležité vědět, jakými principy se řídí ti, kdo překladatelům připravují pravděpodobně nejpřesnější podklad pro jejich práci.

Ano, pravděpodobně. Bohužel, lidé často očekávají dokonalost na 100%, zejména u Bible. Mnoho jejích čtenářů těžko tráví fakt, že se nám Bible dochovala v mnoha verzích. Mohu je uklidnit - nikdy ne v takových verzích, aby říkaly vyloženě něco jiného, dokonce pravý opak, ale verze existují. Rozhodně se tu nejedná o žádné tajemství. Je několik institutů, na nichž týmy odborníků pracují na rekonstrukci původní podoby biblického textu. A pracují na tom velmi zodpovědně. Neřídí se diktátem církví či theologů, ale hledají methody ke spolehlivé rekonstrukci. Běžný čtenář Bible narazí na stopy jejich práce tak, že v dnešních vydáních Bible najde v poznámkách pod čarou něco jako "var." a podobně, upozorňující na taková místa, kde si ani vědci nejsou jisti. A právě to ukazuje, že se nic netají, naopak poctivě ukazuje.

například:

L 17, 34-37 (ř,l)
Bible kralická	Český ekumenický překlad
34Pravímť vám: V tu noc budou dva na loži jednom; jeden bude vzat, a druhý opuštěn. 35Dvě budou mleti spolu; jedna bude vzata, a druhá opuštěna. 36Dva budou na poli; jeden bude vzat, a druhý opuštěn. 37I odpověděvše, řekli jemu: Kde, Pane? On pak řekl jim: Kdežť bude tělo, tamť se shromáždí i orlice.	34Pravím vám: Té noci budou dva na jednom loži, jeden bude přijat a druhý zanechán. 35Dvě budou mlít spolu obilí, jedna bude přijata, druhá zanechána.“ n 37Když to slyšeli, otázali se ho: "Kde to bude, Pane?" Řekl jim: "Kde bude tělo, tam se slétnou i supi."
	n var.: +36Dva budou na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán.

V nových vydáních Bible, zejména Nového zákona, se často stává, že jeden verš má číslo o dvě větší, než předcházející, až se zdá, že došlo k nějaké chybě. Ale ne. Jen se mezi tím ukázalo, že tam ten verš byl navíc. Většinou je uveden v poznámce pod čarou.

Bodmerův papyrus 𝔓⁷⁵,
asi 200 n. l. Nejstarší
doklad Janova evangelia.
Zdroj: Wikipedia.

Avšak mohou takto vypadnout celé příběhy. Nejznámější je populární příběh o Ježíšovi a cizoložnici z J 7, 53 - 8, 11 (ř,l). Jde o velmi populární oddíl, vešel do přísloví, ovlivnil výtvarné umění - Rembrandt, nebo Caravagio, použil ho i anonymní streetartový umělec Banksy, ovlivnil Dostojevského (Bratři Karamazovi, Zločin a trest ...), Vladimír Kroupa podle něj nazval svoji povídkovou knihu, narážky najdeme ve filmu, jeden režizér, který zfilmoval Matoušovo evangelium ho vmáčknul i tam, ačkoliv do Matouše už vůbec nepatří. Stal se nástrojem k demaskování pokrytectví povrchních a zbrklých soudů. Avšak biblická textová kritika nakonec došla k závěru, že nepatří ani do evangelia Janova. A skutečně: jazykově i stylisticky cítíme jiného autora a celkově v něm dost přečnívá. Vzhledem k výše řečenému ho ale z dnešních překladů vyloučit nelze. Avšak už v předloze řeckého novozákonního textu, kterou měli k dispozici překladatelé Bible kralické, byl s hvězdičkou - starou textologickou značkou, která upozorňuje na pochybnost. Dnešní vydavatelé dávají většinou celý oddíl do závorek, ale nechají ho tam.

Neméně známé jsou problémy s pokusy opisovačů "dokončit" Markovo evangelium, jelikož Mk 16, 8 (ř,l) jim přišlo jako nedokončené, tvrdilo se, že se prý původní konec ztratil. Prof. Petr Pokorný však ve svém díle mnohokrát prokazoval, že to byl opravdu původní konec.

Jak to tedy je? O tom dále. Nyní si ještě povíme, jaké jsou ...

Methody rekonstrukce:

Už ve starověké Alexandrii byly vypracovány methody rekonstrukce původních znění textů, které se dochovaly ve více variantách. Třeba Homérovy eposy. Ale i alexandrijští Židé začali tyto methody přebírat, aby zajistili spolehlivost svých Písem svatých. Také křesťanští učenci, když překonali počáteční ostražitost k pohanské učenosti, zkoumali své překlady SZ a svá Písma svatá jejich postupy. Když pak po pádu Konstantinopole uprchlo mnoho křesťanských učenců do Evropy i s původním řeckým zněním Nového zákona a řeckými překlady starého, navázala na ně evropská křesťanská inteligence, zejména reformační, když razila zásadu jít ad fontes, tedy jít k pramenům, nespokojit se s latinským překladem jako s normativním zněním Bible. Tady začíná křesťanské systematické hledání mezi spoustou rukopisů spolehlivého textu. Ukázalo se totiž, že zásada je dobrá, ale ty prameny jsou občas zanesené nějakým smetím, listím a jehličím, že je nutné je napřed vyčistit, než z nich začneme pít.

Starý zákon ...

Je v otázce textologické méně komplikovaný. Židé si totiž svá Písma svatá hlídali mnohem zodpovědněji už od nepaměti. Přesto i tady se najdou nějaké varianty, ale méně významné, mnohdy hlavně zajímavé.

1. Zásadním zdrojem variant je starověký alexandrijský překlad SZ do řečtiny, Septuaginta (LXX, v ČEP Ο') populární mezi diasporními a helénizovanými Židy, a také mezi ranými křesťany. Místy nepřesný, ale občas je možné, že jejich předlohou byla nedochovaná varianta.
2. Další židovské překlady do řečtiny a křesťanské revize LXX.
3. Pokud jde o Zákon - Tóru, porovnává se se samařanským Pentateuchem. Je psán původním židovským písmem.
4. Drobné rukopisy, často nálezy ze starých geníz - synagogálních skladů na vysloužilé texty i jiné pomůcky.
5. Syrská (aramejská) Pešitto - překlad SZ (později i NZ), který nejspíš vznikl kvůli élamskému království. To, ač perské, udělalo z judaismu státní náboženství. Syrština = aramejština je jazyk příbuzný hebrejštině asi jako polština češtině, pronikla i do SZ, buď aramejská slova do hebrejštiny, některé pasáže v SZ (hlavně značná část Daniela) jsou jím psány celé. Dnes užívané hebrejské písmo bylo ostatně původně aramejské.
6. Hebrejský text je porovnáván i s jinými překlady, zejména s targumy - drobnými, příležitostnými, překlady synagogálního čtení.
7. Významné nálezy náhodně dochovaných textů, které jsou starší než dnešní vzorové texty (viz níže):
• Codex Cairensis, r. 895; napsal a punktací opatřil Mošé ben Ašer. Dochován II. díl – Proroci. Původně majetek karaitské obce v Jeruzalémně. 1099 ukořistěn křižáky, později se dostává do Káhiry, kde je uložen dodnes. Patří k nálezům káhirské genízy.
• Aleppský kodex, 1. pol. 10. stol. Pisatel neznámý, opunktoval Aharón ben Mošé ben Ašer, poslední ašerovský mazoret. Vzorný kodex pro slavnostní čtení. Pochází snad z Jeruzaléma, později byl v Káhiře, odkud se dostal do Aleppa (Halabba). Zde při požáru synagogy ohořel. Nyní se nachází v Jeruzalémě.

• 

  Svitek s označením „1QIsa b“
  = 1. qummránská jeskyně, Izajáš,
  2. zde nalezený svitek.

  Qummranské texty - texty židovské sekty esénů, ke které snad po nějakou dobu patřil i Jan Křtitel. Byly nacházeny na přelomu 40. a 50. let 20. století v 11 jeskyních nad Mrtvým mořem. Jsou cenné tím, že jsou kompletní (chybí jen Píseň písní, zato se zde našly hebrejské a aramejské texty některých knih, jež se dochovaly dosud jen v řeckých překladech), mnohem starší než oficiální text, pocházejí asi z let 200 př.n.l. - 200 n.l. I ty byly provázeny těmi novinovými titulky. Ale ukázalo se, že spíš spolehlivost oficiálního textu potvrzují. Jeden kompletní text Iz byl sice dost odlišný, později se ale prokázalo, že spíš šlo o chybný text, zřejmě cvičení začínajícího opisovače. I mezi nimi se ale najdou skutečné varianty.

Na rozdíl od novozákonního textu, je ten starozákonní tedy založen na nějakém konkrétním rukopisu. Jde o synagogální, tzv. mosoretský text (viz níže).

Na počátku starozákonní textologie to byla Kittelova Biblia Hebraica (BH), která vycházela z Bombergova přetisku rukopisu z 10. století. Dnes jím je tzv. Leningradský (= petrohradský) kodex, který nabízí text posledního příslušníka z dnes zaniklé židovské školy karaitů Abrahama Firkoviče. Je starší, asi z 9. století, proto je mu připisována vyšší spolehlivost. Z něj dnes vychází vědecké vydání Starého zákona Biblia Hebraica Stuttgartensia (BHS). Hotové bude i kompletní vydání Leningradského kodexu včetně rabínských poznámek Biblia Hebraica Quinta (BHQ), tedy zatím jen některé části. Avšak na překladech se to díky velmi pečlivým židovským opisům neprojeví.

Textová kritika se u SZ prakticky zabývá jen evidencí odchylek v jiných, než synagogou užívaných rukopisech, ne rekonstrukcí. Židovští gramatici - masoreti, byli tak pečliví, že měli přesně podchycený počet slov v každé knize i součet písmenek (viz zelený rámeček na obrázku)! A ne jen to. Věděli, že text obsahuje i chyby, ale i s nimi byl text vnímán jako svatý, proto nedovolovali opisovačům pokoušet se je opravovat. Měli u různých slov i slovních spojení spočítáno, kolikrát se opakují, nebo jsou-li vzácná, vyskytují-li se pouze v určitých souvislostech (viz fialový rámeček na obrázku - tzv. Malá masora, v níž jsou čísla odkazující do Velké masory, kde jsou tyto jevy podrobně popsány). Opis se provozoval zhruba jednou za 300 let, byl pečlivě kontrolován, vysloužilé svitky se likvidovaly v genízách. To mělo pro textovou kritiku dvojí důsledek:

1. Máme k dispozici prakticky velmi spolehlivý text, ale
2. nemáme mnoho srovnávacího materiálu, s nímž bychom ho mohli porovnat.

Tím se starozákonní textová kritika zásadně liší od té novozákonní.

Nový zákon ...

... tak důkladně z mnoha důvodů hlídán nebyl. Tudíž se dochoval v mnoha variantách. Byl opisován trochu živelně, což bylo způsobeno několika faktory:

1. Když se od nějakého většího sboru oddělil sbor nově narostlý, mateřský sbor ho rychle vybavil potřebnými texty.
2. V dobách pronásledování křesťanů Římané po těchto textech pátrali a ničili je. To jejich distribuci komplikovalo.
3. I když 2Pt 3, 16 (ř,l) mluví o Pavlových listech v jedné rovině s Písmy svatými, vlastně původně byly Písmem svatým pouze knihy SZ, hlavně v řeckých překladech (často, ale ne vždy, podle LXX). I když se brzy snažili vytvořit si vlastní pokračování Písem svatých, až do roku 360 nebylo úplně jasné, které to budou, ačkoliv ty, co tam dnes máme, už svoji autoritu spontánně požívaly.

Protože lidé dělají chyby, začaly varianty vznikat asi takto:

Jako zkušený učitel pozná při kontrole písemek, že někdo opisoval a kdo od koho, také textologové dokáží rozpoznat vzájemnou závislost některých rukopisů podle toho, jak se na ně nabalovaly ty chyby. Tak jsou evidovány rukopisné rodiny. U nich byla rozpoznána i rozdílná kvalita. Napřed tu ale bylo velmi dlouhé období metodického hledání.

Novozákonní textologie má proto zajímavější a náročnější úkol, nežli ta starozákonní. V roce 1533 vydává naposledy Erasmus Rotterdamský svůj text řeckého NZ, jako Textus receptus (TR). S touto činností začal už v roce 1516. Už tehdy pracoval textověkriticky, ale spíš intuitivně. Měl k dispozici 6 nekompletních textů z 11. - 15. století, ty propojil, a chybějící místa, zejména Zj 22, 17-21 (ř,l) musel dokonce doplnit zpětným překladem z latiny. Při jednom z jeho vydání tiskař Estien zavede číslování veršů (kapitoly už byly zavedené ve 13. století biskupem Langtonem). TR uspokojil volání po prameni, které šlo napříč konfesemi: okamžitě začaly vznikat první evangelické překlady (Bible kralická - KR, King James Versinon - KJV...) ale své požehnání mu dal i papež Lev X. Dnes už se nepoužívá, i když bývá dostupný on-line. Už brzy po posledním vydání byly nalezeny rukopisy vyšší kvality. TR patří do rodiny byzantských textů, jejichž opisovači neváhali text všelijak "vylepšovat". Normativním textem zůstal až do 20. století.

Během 19. století se roztrhl pytel s různými rukopisnými nálezy. Některé měly dost bizarní původ. Bohužel, za mých studií na KEBF a ETF UK se textologie prakticky neučila, a to jsme tam měli Prof. Petra Pokorného, který se podílel na nálezu a studiích koptských textů z Nag Hammádí! Hodně o nich napsal a čerpal z nich při výkladu NZ, ale nepamatuji si na žádný ucelený výklad, ani seznámení s postupy práce. Veškerá textologie se odbývala tím, že někdo prohlásil, že "byl nalezen zajímavý rukopis," nezřídka s tajemně povytaženým obočím, občas tam létala jména jako Bodmer, Egerton či Chester Beatty, ale nic víc. Dost mě to zajímalo, jak se takový rukopis najde, i jak se s ním dále pracuje, ale zdá se, že to na tomto ústavu dodnes nějak nikoho jiného nevzrušuje.

Rukopisy se nacházejí zasuté v knihovnách, fragmenty zasypané v písku pouští, některé byly dokonce použity jako vycpávka při mumifikaci krokodýlů, jiné byly v minulosti rozřezány a použity jako výztuž do předsádek knih, které je dnes třeba opatrně rozlepit a rekonstruovat. Kodex s označením C či 04 je palimpsest - původní biblický text byl ve 12. století seškrabán a nahrazen řeckým překladem kázání Efrema Syrského. Naštěstí se dá pomocí rentgenových paprsků seškrabaný text přečíst.

Nálezy některých by se daly spíš označit za krádež. To se týká dnes velmi důležitého dokumentu, jímž je Codex Sinaiticus lipského profesora Tischendorfa, znám dříve jako Tischendorfův (dnes א nebo 01; možnost studia on-line). Pan profesor, známý už tím, že rozluštil výše zmíněný kodex C, studoval rukopisy mnichů kláštera sv. Kateřiny na Sinaji. Zde narazil roku 1859 na tento kodex ze IV. století, a tím v té době bezkonkurenčně nejstarší doklad jak řeckého znění SZ, tak především NZ. Kodex obsahuje bez pár prvních kapitol Gn kompletní biblický text, navíc Pastýře Hermova, List Barnabášův, a zlomky nějakého dosud neidentifikovaného textu. O deset let později ho vydá tiskem a tak se s ním seznámí celá evropská biblistika. Okolnosti jsou ovšem trochu problematické. Tischendorf si kodex od mnichů "vypůjčil" pod záminkou, že ho nechá v Lipsku ofotografovat. V Lipsku se tím skutečně zabývalo specializované pracoviště. I některé české tisky zde byly zachráněny ofocením, když originály semlelo soukolí dějin. Nebylo to podezřelé. Je otázkou, jestli měl pan profesor v tu chvíli ještě upřímnou vůli kodex vrátit, ale že ho hned po ofocení věnoval ruskému carovi za šlechtický titul, lze o tom dost pochybovat. Na jednu stranu tím dostala novozákonní textová kritika úžasný výchozí materiál, ale mniši se stali vůči vědcům nedůvěřivými. Nikoho už k sobě nepouštějí. Prý se tam pár badatelů vloudilo v převleku za elektrikáře. Podle jejich svědectví tam mají další důležité spisy, včetně chybějících stránek Sinaiticu, ale "nepůjčí!"

Teď ale vstoupí do hry další událost, kterou bychom mohli označit za počátek moderní textové kritiky. Tou je úmysl zrevidovat text KJV. Jak se hromadila všelijaká vydání zaručeně původního řeckého textu NZ, stával se TR, z něhož vycházel její překlad NZ, problematičtějším. Tou dobou se mnozí pokusí o jeho revizi s pomocí א, například Augustin Merk, jehož revizi použije v 50. letech 20. století při překladu NZ Rudolf Col. Pro komisi, která měla KJV revidovat, byly nedostatečné, i metodicky. Proto byli mimo jiné pověřeni revizí dva pánové: Brook Foss Wescot a Fenton John Anthony Hort. Je napadlo udělat v těch nálezech a edicích pořádek. Když hledali spolehlivý podklad k revizi, začali dochované rukopisy třídit podle oněch rodin. Rozpoznali, že některé mají vyšší hodnotu - typ Alexandrijský, jiné nižší až diskutabilní. Především rozpoznali rodinu textů Západní, ale problematickou se stala i ta Byzantská, k níž TR patří. S touto prací začali už roku 1853. Mezi tím se seznámili s א, ale také s kodexem Vatikánským (B - 03) i Bezovým (D - 05 evangelia s skutky; 06 - Pavlovy dopisy) a se spoustou zlomků. S jejich pomocí se snažili zjistit, jakou podobu měl prapůvodní text NZ. Současně s revizí KJV v roce 1881 tak vychází i jejich The New Testament in Original Greek (WHN nebo WHNU), známý dnes jako Wescot & Hort a pod tímto označením dostupný i on-line. Už ten obsahoval zárodek textově kritického aparátu pod čarou. I když se nakonec jako originální text k NZ neprosadil, ještě určitou úlohu v počátcích novozákonní textové kritiky sehrál.

Nestle - Aland:

Na scénu vstupuje nová postava, a to Eberhard Nestle. Protože se nové nálezy rojily (a rojí) dál, tento stuttgartský badatel se rozhodl uspořádat jakési soudní přelíčení mezi א a WH. Tyto dva svědky, kteří mu tak zasedli na lavici obžalovaných, porovnal mezi sebou a místa, kde se dostali do sporu, vystavil dalšímu vydání, které dostalo označení soudce. Do hlavního textu pak na sporných místech zanesl shodu svědka se soudcem. Druhou variantu zanesl do aparátu pod čarou. Pokud soudce přinesl variantu 3., odhadl, které čtení by mohlo být původní, a do aparátu zanesl dvě ostatní. Roli soudce dostalo původně textově kritické vydání řeckého textu NZ Richarda Francise Wymoutha z roku 1886. Od 3. vydání Nestleho z roku 1901 jej ale nahradilo kritické vydání od Bernharda Weiße. Tento pionýrský postup byl samozřejmě postupně opuštěn, ale byl to nějaký začátek, který umožnil nasbírat zkušenosti. Zrodil se také dodnes pracující stuttgartský tým a udělal ze Stuttgartu centrum moderní biblistiky. Ovlivnil též odbornou terminologii, protože díky tomuto postupu se v odborné literatuře začalo dokladům biblického textu říkat svědkové.

Když roku 1913 Eberhard Nestle zemřel, pokračoval v jeho práci syn Erwin. Ten pro 13. vydání (1927) zcela přepracoval textově kritický aparát, takže začal víc připomínat dnes užívané systémy. Do popředí se dostávají různočtení řeckých rukopisů, ne pouze edicí svědek × svědek → soudce, dále zapracovává varianty překladů sporných míst, citace u antických autorů a další. Soudní systém svého otce zcela opouští se 17. vydáním. Především v roce 1930 došlo k velkému nálezu papyrů zhruba z doby okolo roku 200. Rekonstrukce hlavního textu už se už řídí soudobými vědeckými poznatky.

Roku 1952 vychází 21. vydání edice Nestle. Na ní už spolupracuje Kurt Aland. Ten už zcela zapracovává do hlavního textu rukopisy a varianty z papyrů z výše zmíněného nálezu. Také prohlubuje metodiku vědecké rekonstrukce. Avšak teprve 25. vydání z roku 1963 lze považovat za skutečně vědeckou rekonstrukci novozákonního textu. Ta se stane podkladem mnohých novodobých překladů a revizí starých, základem vědeckých prací z oboru biblistiky a jiné. Od tohoto vydání už budou známy tyto edice jako Nestle-Aland (NA). Později se k týmu připojí i jeho manželka Barbara,  která ve společné práci pokračuje.

25. vydání se stalo předlohou i Českého ekumenického (ČEP). Shodou okolností v roce 1979, kdy ČEP vychází, vyjde i zcela přepracované 26. vydání NA. K němu byla vydána i Synopse čtyř evangelií. Později ještě 27., které přejímá hlavní text beze změn, ale rozšiřuje odkazový aparát. 2012 vychází 28. vydání, které má přepracovaný, na 33 místech pozměněný, hlavní text v tzv. Obecných (katolických) epištolách (Jk, 1 a 2Pt, 1-3J a Jud), neboť ve stejné době probíhá od roku 1997 jiný projekt, který právě těmito epištolami začal. O něm se ještě zmíním, ale dřív musím pojednat o jiném projektu, který se rozjel v 60. letech 20. století, na kterém se Kurt Aland také podílel. Jen připomenu, že tato práce nikdy nekončí. Na letošní rok (2025) bylo plánováno 29. vydání NA, tak uvidíme.

The Greek New Testament:

Tím druhým projektem byl tým, který produkuje kritická vydání s anglickým názvem "The Greek New Testament" (GNT). Podnětem k jeho práci byl pocit několika národních Biblických společností, za které se postavily i Sjednocené biblické společnosti (UBS), že se činnost NA neubírá příliš šťastným směrem. Je víc badatelský. Biblické společnosti potřebovaly spíš takové pojetí vědecké rekonstrukce, které by zohledňovalo potřeby překladatelů. Roku 1955 vznikla nová pracovní skupina, spojená se jménem překladatele Bruce Metzgera. Nešlo však o konkurenční podnik, jenom jinak zaměřený, hlavně při tvorbě textově kritického aparátu. Pracovní postupy měly oba týmy prakticky totožné. Že nešlo o konkurenci, o tom svědčí fakt, že i v tomto týmu byl Kurt Aland, později i jeho žena, která je i v tomto týmu dnes významnou postavou.

První vydání GNT vyšlo v roce 1966 a v roce 2014 už 5. Počátky byly podobné jako u NA: napřed porovnání různých rekonstrukcí, které byly tehdy k dispozici, tedy včetně WHN a NA, ale i dalších, protože to, o čem tady píši, nejsou zdaleka jediné pokusy o rekonstrukci novozákonního textu, nýbrž jen nejvýznamnější z mnohých! Postupně ale, hlavně od GNT 4, začaly oba tyto hlavní proudy své postupy slaďovat. I zde se přešlo na práci s dostupnými rukopisy, rekonstrukce ustupovaly. Přidávaly se další a další nálezy. Lišil se ovšem aparát. Zatímco NA vznikl jako badatelský produkt pro další badatelskou práci a jeho aparát je orientovaný na evidenci mnoha různočtení, tým GNT, který tvoří hlavně překladatelé Bible, poskytuje servis právě jim. Jeho aparát má předně 4 kategorie spolehlivosti rekonstrukce: nejspolehlivější, tedy kde jsou si vědci jisti, je kategorie {A}. Nejnespolehlivější je {D}. Většina rekonstrukcí je v kategorii {C}. Dále číslem v indexu odkazuje na svědky čtení hlavního textu, následují jen nejvýznamnější různočtení, odkazy na významné světové překlady. Proti NA je aparát GNT úspornější. GNT podává hlavní text dělený na perikopy a opatřený nadpisy, jak jsme tomu zvyklí u překladů, pro lepší orientaci.

NA používá naopak spoustu různých značek, které předem charakterizují typ různočtení: dodatky, výpustky, přehození pořadí slov, jiné výrazy atd. V aparátu začíná různočteními, doklady pro čtení hlavního textu jsou až na konci.

Oba týmy mají také odkazy na jiné části Bible, dokonce i do nebiblické literatury, většinou stejné, ale občas se liší. NA je umisťuje na okraj, GNT pod číslem verše v patě stránky. GNT má na konci i seznamy citací SZ v NZ, které dělí na citáty a aluze. Také seznam SZ míst, která jsou v NZ citována.

Oba týmy se však drží podobných zásad, z nichž některé formulovali už Wescot a Hort.: dělí se na

• vnější:
• doložení varianty více svědky, ale i
• doložení staršími a kvalitnějšími svědky. Kvalita má přednost před kvantitou. Proto se staly významnými nálezy oněch fragmentárních papyrů, protože sahají až do počátků křesťanského písemnictví. Kodexy ze 4. až 6. století jsou zase psané na pergamenu, tedy drahém materiálu, proto se předpokládá, že byly také pečlivěji opisovány. Vyřádili se na nich ovšem korektoři, je možné sledovat i to, jak je už v minulosti někdo upravoval, opravoval a vylepšoval. Vlastně už tenkrát církev své texty textově kriticky zpracovávala.
• doklad napříč rodinami. Jak už jsem řekl, rukopisy vykazují různou míru závislosti a různé směry. Tyto rodiny jsou různého typu. Dva hlavní jsou alexandrijský (א, B, ...) a západní (větší část A, D ...). První je považován za spolehlivý, protože alexandrijské opisovačské zásady trvali na přesném opisu bez úprav, a to i v případě nejasností nebo chyb. Římská západní tradice naopak připouštěla aktualizace i vylepšování. Ovšem velký význam má, shodnou-li se verze z různých tradic, třeba B s D proti א. Pak se dá předpokládat, že taková shoda má větší váhu. Proto i texty západní tradice, především velmi diskutovaný a nespolehlivý D, mají svůj význam, také zlomky různých papyrů mohou sehrát roli jazýčku na vahách!
• vnitřní:
• lectio diffitilior - potior: nejasné a komplikované čtení je pravděpodobnější, protože opisovači měli spíš sklony nejasná místa a napětí s dogmatikou vylepšovat, než opačně.
• lectio brevior - potior: kratší čtení je pravděpodobnější než delší, protože je zjevné, že opisovači většinou nic nevynechali, zato rádi doplňovali, co jim tam chybělo, dodávali vysvětlení a podobně.
• Zkoumá se, zda varianta odpovídá víc autorovi, jeho stylu, slovní zásobě, theologii a záměru.
• Sleduje se, zda nedošlo k vlivu paralelních míst, zejména u synoptických evangelií. K tomu mohlo dojít záměrně i omylem, když například opisovač krátce před tím opisoval třeba Mt a pustil se do Mk, měl možná ještě v paměti verzi podobného příběhu z Mt.

Ovšem hlavní je povinnost dobře vysvětlit, proč k nějaké změně došlo. Většina hodnocení {D} v GNT má právě tento důvod - badatelé nejsou s to vysvětlit, jak mohlo k nějaké chybě při opisu dojít.

Svědkové:

Teď ještě pár slov o tom, s čím se pracuje. Je to složité, jak bylo řečeno už výše, jsou to soubory různých rukopisů, ale také výpisů (lekcionářů), citací a překladů. Není potřeba se o nich tady rozepisovat podrobně. Takové podrobné výpisy jsou součástí každého kritického vydání NZ. Ale jen základní poučení o symbolice:

• 𝔓^+číslo: papyry - velmi staré doklady, ale zpravidla fragmentární. Papyrus, jako levný materiál, může naznačovat, že šlo o soukromý, tudíž ne dost precizně pořízený, opis. Ale sahají až k počátkům křesťanství. Jejich hodnota je proto v jejich stáří.
• 01, 02, ... 0303: rukopisy označené číslem s nulou na začátku jsou psány velkými písmeny. To je významné, protože malá písmena byla v řečtině užívána až od 8. století, proto tyto rukopisy jsou většinou starší. Vedle toho některé z nich jsou označena písmeny -
• א (01), A (02) ...ψ (044): takto označené rukopisy jsou staré kodexy. Byly psány na pergamen - drahý materiál, takže sloužily k církevním účelům. Předpokládá se velmi pozorný opis. Ale kodexy jako D to trochu komplikují.
• 175, 1071 ... 2542: rukopisy označené číslem bez nuly na začátku jsou psány malými písmeny, pocházejí tedy z doby až po 8. století, od kdy je malá řecká abeceda užívána. Jejich hodnota bývá nižší.
• f¹, f¹³, Byz ...: rodiny rukopisů, které jsou psány malými písmeny. Pokud se shodují v rámci rodin, nebývají uváděny samostatně, pouze, když se od své rodiny odlišují. Jejich seznamy jsou součástí každého vydání. Byz je byzantská rodina, někdy označovaná i lomeným M, jako maiority text, tedy většinový text. Sem patří i TR, který měla k dispozici i Jednota českých bratří.

I když nemusíte mít nutně podrobné znalosti těchto rukopisů (ty se dají v případě potřeby vyhledat i na internetu), už z těchto značek se o nich dá leccos vyčíst. Seznam ke stažení zde.

Ukázka české synopse s textově kritickým aparátem.

Editio critica maior (ECM):

Je tím posledním velkým projektem, který začal v roce 1997 a v současnosti stále probíhá. Jde o společnou práci obou týmů NA a GNT, kterou od roku 2007 zaštiťuje Universita v Münsteru. V letech 1997-2017 začali vydávat postupně IV. díl - Obecné (katolické) epištoly. Pak byla práce přerušena. V roce 2018 vyšlo druhé, souborné, vydání těchto epištol v jednom svazku + doprovodný materiál. Původní text byl zrevidován, protože mezi tím došlo k nálezům dvou papyrů, ale také ke změně stylu práce, proto se začal text ECM v těchto epištolách s texty NA 27 a GNT 4 místy rozcházet. Hlavním rozdílem NA 28 a GNT 5 proti dřívějším vydáním bylo sladění hlavního textu v obecných epištolách s ECM a zapracování nových nálezů. Kvůli vydání NA 28 byla ostatně práce na ECM přerušena. Zatím, pokud vím, vyšel v ECM Mk (33 změn proti NA 28/GNT 5), Sk, Zj a nástřel Synopse čtyř evangelií, tedy pouze některých společných perikop. Předpokládám, že avizované vydání NA 29 bude též ovlivněno ovocem této práce.

Změnila se metodika, ale podrobnosti nejsou známy. Změnilo se odkazování, je víc badatelské, takže zahrnuje prakticky veškerá různočtení. Zatímco předchozí kritická vydání například zjevné chyby v opisech jako variantu okamžitě vyřazuji, ECM eviduje i tyto. Díky tomu dílo značně naboptná (srv. obr. níže). U kodexů přestali užívat velká písmena, pouze čísla s nulou. Na stránku se vejdou tak 1 - 2 řádky řeckého textu, zbytek je vyplněn různočteními.

Nejnovější textově kritická vydání NZ - shora dolů:
GNT 5 (2014) UBS, stuttgartský NA 28 (2020),
na kterých oba týmy ladily společné postupy,
ale zatím s odlišným kritickým aparátem.
Vespod ukázka Mk z probíhajícího projektu
Editio critica maior (ECM), na němž pracují oba
týmy společně. Zahrnuje veškerý dostupný materiál.
V tomto špalku je pouze Mk (2021), ještě je k němu 2. díl
s doprovodnými materiály!

Jak číst v aparátech?

To si můžeme demonstrovat na tom L 17, 36, verši, který z dnešních vydání Bible vypadává, maximálně je zmíněn v poznámce pod čarou:

Textově kritický aparát NA 28

Aparát NA 28 zachycuje velmi podrobně nejrůznější varianty sledovaného textu, naposledy i vypuštění verše 36. Symbol p) na počátku naznačuje, že verš byl vepsán některými rukopisy pod vlivem paralelního místa, což si potom ukážeme. Proto ani nepovažovali za nutné doložit, které rukopisy ho nemají, pouze ty, které ho mají, a ještě navíc s mnoha variantami.

Proti tomu ...

Textově kritický aparát GNT 5

... textově kritický aparát GNT 5 se zaměstnává pouze tím vypuštěním 35. verše, protože to je pro překladatele asi nejdůležitější. {A} na začátku naznačuje, že si správností vyškrtnutí tohoto verše jsou odborníci jisti téměř na 100 %. Zabývá se jím ale velmi důkladně. Předně zjistíme, že verš chybí (omit vese) v nejstarších rukopisech, a to napříč typy a rodinami. Dokonce ho nemá ani byzantský typ (Byz), přesto že TR, který sem také více méně patří, ho má. Nemá ho ale papyrus 𝔓⁷⁵ ze 3. století, nemá ho většina starých kodexů, lhostejno, zda typu alexandrijského nebo západního. Nemá ho celá rodina f¹, ani v mladých rukopisech po 8. století se nevyskytuje. vg^ms, cop^sa,bo a eth^pp pak odkazují na staré překlady: že je jeden vulgátní rukopis, který ho nemá, také koptské sahidské a bohairské (severní a jižní), jeden z ethiopských, ani gruzínský. Nevyskytuje se ve spoustě lekcionářů (l+číslo). Neobsahují ho citace u dvou církevních otců.

Pisatel kodexu א 01 tam onen verš nemá také, ale korektor, v pořadí první,
ho alespoň vepsal na okraj. Aparáty to však nezmiňují.
Textologové to vyhodnotili
jako nepodstatné.

 

Oba aparáty nás informují, kde se vyskytuje: Především v kodexu D, o kterém jsem naznačil, že není úplně spolehlivý. Zatímco NA 28 naznačí, že byl verš do textu vpašován odjinud, GNT 5 nás rovnou odkáže na Mt 24, 40 ř (see Mt 24.40). Tím je splněn i požadavek vysvětlit, odkud se tam ta vsuvka vzala. Má ho sice celá syrská tradice (sy/syr), celá rodina f¹³ staroslovanský překlad (slav), jeden ethiopslý text a citace u Ambrože, také předvulgátní překlady do latiny na evropské půdě (it), ale kvantitativně málo a kvalitativně problematicky, protože se mezi sebou v detailech ani neshodují.

Že tam ten verš skutečně nepatří bylo tedy prokázáno:

• Kvantitativně - větším počtem svědků.
• Kvalitativně - jde o staré rukopisy, napříč rodinami, bez vzájemných vlivů, kvalitní kodexy.
• Zásada lectio brevior - potior.
• Původ odchylky byl dostatečně přesvědčivě vysvětlen.

Ad fontes ...

Problém novozákonního textu ukazuje, jaký význam má práce textové kritiky pro čtenáře Bible. Pramenem novozákonního textu musely být vždy rekonstrukce, včetně TR, ne konkrétní rukopis, jako je tomu u SZ.

Mohou vědci udělat chybu? No samozřejmě, ale z toto nástinu je zřejmé, že věda se ze svých omylů učí. Proto tento proces běží dál. Dokonce jeden a tentýž tým hned po vydání jedné rekonstrukce už připravuje novou, zejména teď, když souběžně probíhá práce na ECM. A to je vlastně dobře.

EXKURS - NA 28 / GNT 5 × ECM: že došlo k posunům v pracovních methodách obou týmů: ano. Mrkněme se třeba, jak začíná Markovo evangelium - Mk 1, 1 (ř,l) v různých překladech:

• Kral.:  "Počátek evangelium Ježíše Krista, SYNA BOŽÍHO;".
• ČEP:  "Počátek evangeli Ježíše Krista, SYNA BOŽÍHO^a. - ^a: var.: - SYNA BOŽÍHO".

Žilka: "Začíná se evangelium Ježíše Krista^a. - ^aSYNA BOŽÍHO, dodatek z rukopisu sinaiského Alef. (V tomto se ale prof. Žilka mýlil. Čistý Sinaiticus je také bez, teprve 1. korektor to tam pomocí zkratek ΥΥ = syna; a ΘΥ = božího; doplnil. Je ale mnohem podstatnější skupina svědků, kteří hovoří pro správnost tohoto čtení).

Titul syna božího byl 1. korektorem do א vepsán nad prostředek
druhé řádky zkratkami ΥΥ = syna; a ΘΥ = božího.

Je tedy patrné, že s Ježíšovým titulem na konci je nějaký problém - F. Žilka ho rovnou vynechává, ostatní soudobé překlady, a to ne jen ty české, je mají s poznámkami, že v některých rukopisech chybí. Jak je to správně? Uvidíme, že to bude ještě zajímavější, ale bude to právě ukázka té textologické práce a jejího vyvíjení se:

Jak je to tedy správně? Textově kritický aparát NA 26 vypadal nějak takto: † - א* Θ (28) pc; Or ¦ syna Páně 1241 ¦ txt א¹ B D L W pc (+ člen v gen. sg. A ƒ^1.13 Byz) latt sy co; Ir^lat. Z toho zjistíme hned několik podstatných informací ohledně vývoje názoru textologů. Připomínám, že půjde neustále o stejný tým. I když se v něm některé osoby měnily, klíčové osobnosti byly stále stejné.

Vatikánský kodex (03 či B) obsahuje kratší verzi titulu syna božího,
tedy bet členu. Podobně jako ...

1. † nás předně informuje o tom, že NA 25 a předchozí, zjevně na základě "čistého", tedy nekorigovaného, stavu kodexu א, ale i dvou dalších svědků z různých rodin, navíc pc = nemnozí (pauci) a jeden citát u Órigena usoudil, že tam "SYNA BOŽÍHO" nepatří. Nebyl uveden v hlavním textu ani za Nestleho. Dokonce proto hovoří i další skutečnost, že je sotva představitelné, že by u významného kodexu, jakým Sinaiticus je, někdo tak významný titul napsat zapomněl, či ho dokonce nenapsal záměrně. Také zásada dificilior potior by to mohla potvrzovat, protože je pravděpodobnější, že by tam pozdější církevní úpravy ten titul vložily (viz א¹). Také brevior potior. Tím se dá vysvětlit, proč ho F. Žilka vynechal, i když v odkazu popletl původ tohoto titulu.
2. Že by titul SYN BOŽÍ mohl nebýt původní, to naznačují i rozpory v jeho zápisu: mladý rukopis č. 1241 má dokonce místo BOŽÍHO PÁNĚ. Ale, a to se v překladech moc neprojeví, některé rukopisy ho mají se členem u BOŽÍHO, tedy včetně TR, jímž si při překladu Bible Kralické pomohl Jan Blahoslav. Především ale celá byzantská tradice i obě rukopisné rodiny ƒ^1.13, také latinský citát u Irenea.
3. I přesto však došel tým nakonec k rozhodnutí, že by to tam být, ale jen možná, mělo, ale bez členu. Nejspíš shoda kodexů dost odlišného původu, jako je B a D i další. Avšak v hlavním textu je v hranatých závorkách, což upozorňuje na nejistotu rekonstrukce.
4. Stejný názor si podržely oba hlavní týmy při vydání NA 28 a GNT 5. Tou dobou projekt ECM teprve začínal, a ještě nebylo zpracováno evangelium Mk. Stupeň jistoty je v GNT 5 ovšem na úrovni {C}, tedy skoro nejnižší. Hranaté závorky zůstávají. Přibyl další svědek, kodex Γ, který byl mezi tím zpracován.
5. V ECM se však vrátil k bezvýhradnému přijetí celého titulu, tedy i se členem! To bylo trochu nečekané. Tedy, napřed radikální odklon od verze TR, váhavé připuštění kratší verze. Nakonec návrat k verzi známé už z TR. Došlo hlavně ke změně názoru týmu na hodnotu byzantské rukopisné rodiny. Tým avizoval, že došel k závěru, že by se měla brát víc vážně. Většina změn proti dřívějším vydání má právě tento důvod.

Je snad práce textologů nějak vrtkavá a nejistá? Ne. Jen se svojí prací učí, a to je dobře. Na druhou stranu prakticky nikdy nedochází k takovým zásahům, že by to zcela změnilo smysl. Obsah onoho verše je stále stejný, ať tam SYNA BOŽÍHO je nebo není, se členem, nebo bez členu.

... kodex Bezův (tedy 05, nebo D). K této verzi se klonily všechny
edice řeckého textu od NA 26 / GNT 4, až do ECM.

Podstatné je vědět, že tuto práci neřídí žádná církev ani jiné zájmové sdružení, které by chtělo něco falšovat, jak se různě objevují taková paranoidní tvrzení. Naopak, vědci jsou vedeni zájmem podat co nejlepší rekonstrukci, za tím účelem získávají a prohlubují své zkušenosti, zapracovávají nové poznatky.

Že jsou v týmu GNT profesionální překladatelé, to zase ukazuje, že ani překladatelská činnost není u konce. Jde často o lidi, kteří ukončí práci na jednom překladu, a hned se pouštějí do nové. Bohužel v Čechách zejména evangelické prostředí tíhne k fetišizaci Bible a jejích překladů. Mnozí jsou ochotni přísahat na Kralickou spíš, než ji přečíst. Může je znervózňovat fakt, že bratří neměli zrovna dobrý podklad pro svoji práci, ale je běžné, že překlady se revidují, to dělala ostatně i sama Jednota českých bratří, a nebýt Bílé hory, pokračovali by v tom dál. Stejné je ro s rekonstrukcemi novozákonního textu: vznikají nové, proto na ně navazují nové překlady. Čtenář Bible by se jim neměl bránit, spíš se jimi nechat obohacovat.

Stejně tak je ovšem velmi dlouhá cesta od nálezu nějakého rukopisu k jakémukoliv přepisování Bible. Napřed je nutné hodnotu takového nálezu zhodnotit a zjistit, jaké bude jeho místo mezi ostatními svědky. Zpravidla však dochází jen k drobným úpravám některých míst, avšak v žádném případě nikdy nedochází k přepisování Bible celé.

Pavel píše v 1Ko 4, 7 (ř,l), že poklad, který předává on i jeho kolegové, totiž Krista, je předáván v hliněných nádobách. Míní tím lidi, včetně sebe, kteří zvěst o Kristu předávají. K hliněným nádobám musíme připočítat i Bibli. Také podle J. A. Komenského je biblický text jen polem, kde je ukrytý poklad (Mt 13, 44 ř,l). Není sám pokladem. Textologický problém je jedním z upozornění, abychom v Bibli, jako knize, nehledali samu podstatu. I ona patří k hliněným služebníkům Páně.

• Odkaz na powerpointovou prezentaci
• Odkaz na textologické pomůcky
• Úvahy o autoritě Bible
• 
  
• Další informace v Encyklopedii Bible ETF UK, bohužel, v některých bodech vyčerpávající, zvláště u Starého zákona, ale bezkoncepční, zejména informace o novozákonní jsou sto let po expiraci. Novodobá kritická vydání zcela ignoruje.