Neustanovení křtu

Poznámky k Mt 28, 16-20 (ř,l)

Strukturovaný řecký text tzv. Ustanovení křtu ukazuje,
že křest tu není hlavním tématem.

Odkazovaný text bývá zpravidla vnímán jako tzv. Ustanovení křtu. Například Dan Drápal ve svém komentáři k Did IX/5, kde se o křtu mluví, hovoří o oddílu Mt 28, 16-20 jako o příkazu křtít. Toho se ovšem dopouštějí i větší duchové, např. D. L. Migliore, Víra usilující rozumět (ISBN 978-80-86498-33-1, str. 263) uvádí článek o křtu tím, že má autoritu z Ježíšova příkazu a odkazuje na Mt 28, 19n (jinak o Mt 28, 16-20 mluví spíš u témat, jako je Trojice, zjevení či vyvolení). Běžná vydání Bible jej však uvádějí většinou jako Zjevení v Galilei (ČEP), případně jako Povolání k misii (Zür). Bible kralická chápe oddíl jako "Svěření jedenácti úřadu apoštolského". (Podrobněji níže) Ukážeme si, že i když nejsou tyto nadpisky také přesné, určitě záměr textu vystihují lépe, než tradiční představa, že jde o ustanovení, nebo dokonce o příkaz, křtu.

Je třeba přiznat, že Ježíš křest ani nevynalezl, ani jej nikde nepřikazuje. Je to vynález Jana Křtitele, kterému se sám Ježíš podle Synoptiků podrobil, zatímco o tom, že by byli křtěni i učedníci, nečteme vůbec nikde. Podle evangelisty Jana ne jen, že nebyl Ježíš pokřtěn, ale ani sám nekřtil, čímž Jan vyjádřil i jakýsi odstup od těchto obřadů! Podobný vztah má mimochodem i k Večeři Páně (podrobně zde). Podle něj hrozilo mezi Ježíšem a Janem Křtitelem napětí, kdo křtí víc, neboť Farizeové věděli, že křtí víc než Jan. Jan k tomu ovšem hned dodává, že Ježíš sám nekřtil, jen jeho učedníci (J 4, 1-3 ř,l). Jan se zmiňuje i o tom, co dnes patří k standardům bádání o Ježíšovi, totiž že sám Ježíš byl Janovým učedníkem a stoupencem jeho hnutí (J 3, 25n ř,l; viz např Petr Pokorný, Ježíš, ISBN 978-80-7298-557-9).

Dalším tématem, které je s tímto textem spojováno, je téma trojiční, protože právě zde zazní trojiční formulace ve velmi precizní a jasné podobě. Dále si ukážeme, že ani to není zcela bez problémů.

Nedejme se však při výkladu zaslepit úsilím cokoliv dokazovat nebo vyvracet. Podstatnější je otázka, o čem text doopravdy je a co chce sdělit a jaké to má pro nás důsledky. Všechno ostatní budiž jen vedlejším produktem.

Pro lepší sledování výkladu odkazuji ještě na souhled několika překladů, ke kterým si budete moct libovolně přidávat další tam dostupné. Stručný souhled několika překladů v pdf je dostupný zde, dále nabízím široký výběr českých překladů daného místa zde.

Struktura textu a gramatický rozbor:

Souhled strukturovaných textů NA 28 a GNT 5 s českým překladem:

16Οἱ δὲ ἕνδεκα μαθηταὶ ἐπορεύθησαν	Těch pak jedenáct učedníků se odebralo
εἰς τὴν Γαλιλαίαν	do Galileje,
εἰς τὸ ὄρος	na horu,
οὗ ἐτάξατο αὐτοῖς ὁ Ἰησοῦς,	kterou jim určil Ježíš.
17καὶ	a
ἰδόντες αὐτὸν	vidouce jej
προσεκύνησαν,	klaněli se,
οἱ δὲ ἐδίστασαν.	oni však pochybovali.
18καὶ	A
προσελθὼν ὁ Ἰησοῦς	přistoupiv Ježíš,
ἐλάλησεν αὐτοῖς	mluvil k nim
λέγων·	řka:
ἐδόθη μοι πᾶσα ἐξουσία	dána je mi veškerá moc
ἐν οὐρανῷ καὶ ἐπὶ [τῆς] γῆς.	na nebi i na zemi;
19πορευθέντες οὖν	jdouce tedy,
μαθητεύσατε πάντα τὰ ἔθνη,	učte všechny (pro)národy
βαπτίζοντες αὐτοὺς	křtíce je
εἰς τὸ ὄνομα τοῦ πατρὸς	ve jméno Otce
καὶ τοῦ υἱοῦ	a syna
καὶ τοῦ ἁγίου πνεύματος,	a Svatého Ducha,
20διδάσκοντες αὐτοὺς τηρεῖν πάντα	učíce je dodržovat všechno,
ὅσα ἐνετειλάμην ὑμῖν·	co jsem vám přikázal.
καὶ ἰδοὺ	A hle!
ἐγὼ μεθ’ ὑμῶν εἰμι	já s vámi jsem
πάσας τὰς ἡμέρας	po všechny dny
ἕως τῆς συντελείας τοῦ αἰῶνος.	až do skonání věků.

Komentáře bývají plné odkazů na gramatické kategorie textu. Ale při práci s překlady je to nepoužitelné, i když i s takovými pomůckami, které se tomu ani u překladů nevyhýbají, jsem se také setkal (např. Kay Arthurová, Janna Arndtová, JAK STUDOVAT SVOU BIBLI, ISBN 978-80-86449-50-0). V podstatě to má smysl pouze při práci s původním textem, proto je třeba věnovat mu pozornost, proto na ně také komentáře odkazují. Gramatický rozbor není samoúčelný, nejde o to ukázat, že řečtinu (hebrejštinu) umím. Zejména u tohoto textu je sledování gramatických kategorií důležité, protože je jimi text strukturován a tím dává vyniknout hlavnímu a podstatnému, vedle pomocných a doplňujících částí. Výroky v hlavních časech jsou v textu výše u kraje a podtržené, vedlejší jsou odsazené.

Učení o křtu v reformačních konfesích:

• Augsburské vyznání (1530)
• Bratrské vyznání. (1535)
• Česká konfese. (1575)
• Helvetské vyznání. (1536, 1566 a 1575)
• Heidelberský katechismus (1623), článek 71. (69.-74. se věnují křtu).

Mt 28, 16-20 se tu samozřejmě (někdy nepřímo) předpokládá jako Ježíšovým příkazem a ustanovením. HV např. už v článku O svátostech XIX, 2.

I když se tu nechci na tématu křtu zamotat, právě zde vyniká, že text o něm vlastně není, tedy ne primárně. Potíž je, že z dnešní češtiny prakticky vymizely přechodníky (participia) - vedlejší tvary sloves. České překlady (ČEP, B21, ale i mnohé světové) je však nahrazují v tomto případě způsobem rozkazovacím, což je hlavní tvar. Tím omylem přesouvají pozornost jinam, než kde ve skutečnosti je. Tento problém se zejména v moderních překladech, ne jen českých, dotkl i dalších participií (přechodníků) v tomto textu, že z nich udělaly imperativy (rozkaz), ale všechna ostatní neměla potenciál ovlivnit dogmatiku a chápání úkonů, jimž se běžně říká "svátosti".

Základní dělení tvoří dvojí část:

1. Část narativní (vv. 16-18b), kde dochází k
• příchodu učedníků na horu,
• (zjevení Ježíše) vlastně jen předpokládané!
• klanění se (proskineze)
• a pochybnostem.
• Ježíšova reakce na pochybnosti.
2. Část monologická (vv. 18c-20), v níž Ježíš pronáší svá závěrečná slova, aniž by byla zaznamenána jakákoliv další reakce oslovených (učedníků/čtenářů):
1. "dána je mi veškerá moc ..." - indikativ
2. "učte všechny národy ..." - imperativ
3. "já jsem s vámi ..." - indikativ

Srovnání struktury a žánru ukazuje,
že setkání se Vzkříšeným je téma,
které bylo pojímáno velmi košatě.

Gramatické kategorie tu nevypichuji samoúčelně, protože z nich vyplývá jakási sendvičová struktura:

• zaslíbení
• pokyn
• zaslíbení.

Dále si ukážeme, že právě to je základem pochopení autorova sdělení a záměru. Teď ještě k zasazení do širšího kontextu:

Perikopa je součástí celkové chiastické koncepce evangelia (Ulrich Luz): spolu s Mt 1, 23 ř,l rámuje výrok Mt 28, 20b ř,l celé evangelium zaslíbením trvalé přítomnosti Boží a tím eschatologických nadějí spojovaných s věkem mesiášovým a věkem Ducha Svatého. Jejím centrem je „Proměnění na hoře“ (Mt 17, 1-9 ř,l), odkazující různými prostředky k počátku (ty jsi můj syn …) i závěru (předpovědi smrti a vzkříšení) evangelia i jeho celkové tendenci (jeho poslouchejte; neviděli už nikoho jiného) (viz Analýza žánru).

Analýza žánru:

Hlavní funkci vystihují některé nadpisky – perikopa je tečkou za evangelijním příběhem. Patří k literárnímu druhu Setkání se vzkříšeným, který již má své zaběhané formy a motivy (Günter Baumbach, Karl Martin Fischer:

• Stvrzení autority přikazatele (v. 18);
• příkaz (19-20a)
• a podložení (v. 20b)).

K nim je třeba připočítat motivy

• setkání,
• klanění se,
• pochybnosti/anagnorize atd.

Perikopa je evidentním Matoušovským konstruktem: odpovídá jak celkové tendenci evangelia, tak i Matoušovskému slovníku a syntaxi.

Srovnání s ostatními zprávami o setkání se vzkříšeným:

Sk 1, 1-9: (ř,l)

Také zde dochází k vyslání učedníků vzkříšeným k misii mezi všemi národy, i zde se objeví trojiční formulace, i zde se to odehrává na hoře. Ale jde o horu Olivovou v Jeruzalémě (nikoliv neznámou horu v Galileji), poslání je postupné (v Judsku, Samaří a až na sám konec světa), nehovoří se v této souvislosti o křtu a trojiční spekulace nejsou strukturované, jsou zde jen implicitně. Ježíš nakonec nezůstává s učedníky, je nahrazen Duchem Svatým; sám je vzat na nebe! Zcela chybí motiv pochybnosti, který byl v L 24 (ř,l) nahrazen dvojí anagnorizí.

J 20, 19-31: (ř,l)

Janovský příběh o setkání učedníků spojuje hlavně motiv pochybnosti, některé rukopisce svedlo dokonce k dokončování Mt 28, 18 (ř,l) podle J 20, 21b (ř,l). Jinak ale motiv šíření evangelia je zmíněn jen nepřímo; učedníci jsou pověřeni odpouštět nebo zadržovat hříchy. Jde-li o víru, je povzbuzována víra učedníků samotných a čtenářů. Mimoděk se mluví i o těch, kteří uvěří, aniž by se mohli Ježíše dotknout jako Tomáš. Také zde se setkání odehraje v Jeruzalémě, ne v Galileji, už vůbec ne na hoře, nýbrž v domě za zavřenými dveřmi a ve dvou etapách (podobně jako u L, kde jsou explicitně dvě, implicitně dokonce tři etapy setkání učedníků se Vzkříšeným. Trojiční formulace chybí zcela, i když Syn při této příležitosti dechne na učedníky svého Ducha.

Podrobněji zde: Srovnání řeckých a českých textů o setkání se Vzkříšeným v pdf.

Shrnutí:

Tvůrčí svoboda, s jakou evangelisté i Pavlem citovaná tradice v 1Ko 15 (ř,l) s tématem setkání se Vzkříšeným pracují, nás vede k tomu, že je nelze považovat za historickou událost. Už sám fakt, že existují dvě verze: jeruzalémská a galilejská, jsou výmluvné. Mt se tedy kloní k té galilejské.

K jednotlivým veršům:

(Symboly a zkratky textově kritického aparátu)

Mt 28, 16 – „δε“:

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje. Vychází z J. M. Heera (Die Stammbäume Jesu nach Matthäus und Lukas, Freiburg 1910, S. 220), srovnávající rodokmeny: „začíná-li věta členem, následuje téměř bez výjimky „δε“. Viz níže Mt 28, 17↓)

Mt 28, 16 – „ενδεκα“:

Celkem logické snížení počtu o jednoho – Jidáše, který zradil. O to zajímavější je, že starší tradice, zachovaná v 1Ko 15, 5 (ř,l) hovoří o zjevení Kéfovi (Šimon – Petr) a poté dvanácti (následně v 7. v. všem apoštolům), stejně jako apokryfní Petrovo evangelium (XIV, 59↓)!

Mt 28, 16 – „μαθητης“:

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje. ČEP přeložil nevhodně a nepochopitelně „apoštolů“, neboť důležitější je u Mt, a zejména zde, jejich "učednictví". Pojmu αποστολος použije Mt pouze jednou, a to v Mt 10, 2 (ř,l), kde jde o výčet jmen dvanácti apoštolů, nejspíš přejatý z jiného zdroje (Q?). Podstatou komunity se Vzkříšeným je sdílené učednictví: učedníci získávají učedníci. Zároveň to zahrnuje dynamiku komunity se Vzkříšeným - je to permanentní učednictví, tedy schopnost učit se, být otevřený (srv. Mt 5, 3 (ř,l) × L 6, 20 (ř,l)). Ač nepatřím k odpůrcům ČEP, zde se dopustili trestuhodné nepřesnosti. Apoštol možná vnímali jako synonymum k učedník, ale tautologie to není. Zatímco apoštol je posel - poučující vyslanec, učedník je sám vyučovaný. Překladatel musí respektovat autorův záměr.

Mt 28, 16 – „πορευομαι“:

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje, zvláště některé tvary, jako je participium, zejména ve spojení s imperativem (viz níže Mt 28, 19↓).

Mt 28, 16 – „εις την Γαλιλαιαν“:

Nepočítáme-li pouhý náznak Mk 16, 7 (ř,l) (|| Mt 26, 32 (ř,l)), jde o unikátní tradici – zjevení Vzkříšeného v Galileji. Ostatní (L 24, 36-49 (ř,l) || Sk 1, 6-8 (ř,l); J 20, 19-23 (ř,l); možná i 1Ko 15, 1-7 (ř,l)) počítají spíš s Jeruzalémem a blízkým okolím.

Mt 28, 16 – „ορος“:

V Bibli celkově (Sinaj, Sión (Mória), Karmel …) důležité místo pro setkání s Bohem. U Mt (kromě 4, 8 (ř,l), kde je na horu veden ďáblem) obzvlášť exponované místo: 5, 1 (ř,l) a 8, 1 (ř,l) rámují Ježíšovo „Kázání na hoře“; 14, 23 (ř,l) – Ježíš se odchází do ústraní modlit; 15, 29 (ř,l) – uzdravování zástupů; 17, 1-5 (ř,l) vypráví o proměnění na hoře. Hory se objevují i v příslovích a podobenstvích – v 5, 14 (ř,l) nemůže zůstat skryto město na hoře; v 17, 20 (ř,l) a 21, 21 (ř,l) se víra měří tím, zda člověka poslehne hora a vrhne se do propasti; a v 18, 12 (ř,l) nechává pastýř kvůli jedné ovci 99 ovcí v horách. Ve 24, 16 (ř,l) pak mají obyvatelé Judey prchnout před těžkostmi posledních dnů do hor. Hora odpovídá celkové tendenci Mt stylizovat Ježíše do pozice nového Mojžíše (Dt 18, 15.18 (he,ř,l)). To odpovídá i jeho pozici přikazatele i realizaci víry v činu – naplňování slov (Mt 7, 21-27 (ř,l)).

Mt 28, 16d:

Ježíš nepřikazuje, pouze předem upozorňuje, že učedníky předejde do Galileje, když jim předvídá, že ho po zatčení opustí (26, 32 ř,l). Oznámení s příkazem předat je apoštolům zopakuje ve 28, 7 (ř,l) anděl ženám u hrobu a ještě jednou sám Vzkříšený (28, 10 ř,l). Ani v jednom případě však není řeč o hoře, či že by jej učedníci měli čekat na konkrétním místě, což je představa, kterou tato formulace navozuje.

Mt 28, 17 – „οραω“:

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje, zejména tvary participia.

Mt 28, 17 – „προσκυνεω“:

klanět se. Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje. často ve spojení s dat., což je považováno za jeho specialitu (viz aparát ↓). Textově kritický aparát NA 26 / GNT 3 (GNT 5 neuvádí): + αυτω (jemu) A W Θ 074. 0148 ƒ^1.13 Byz ¦ αυτον (jej) Γ 28. 700*. 1241 al ¦ txt א B D 33 lat. NA 28: + αυτω A KW Δ Θ 0148 ƒ1.13 565. 579. 700^c 892. 1424 Byz ¦ αυτον Γ 700*. 1241 ¦ txt א B D 33. l 844 l 2211 lat.

Mt 28, 17 – „οι δε“:

Druhé ‚οι δε‘ vytváří zvláštní strukturu (viz výše Mt 28, 16↑), není však jasné, jak to chápat. Jestliže první užití je chápáno, jako „všichni“, zde překlady bez výjimky překládají „někteří“. Pouze Walter Grundmann nechává pochybovat tytéž učedníky, kteří se klaní. Nelze to považovat ani za semitismus, neboť i novohebrejština či syrština si s tímto místem nevědí příliš rady. Lze to však považovat za jeden z markantů Matoušovského konstruování věty.

Mt 28, 17 – „δισταζω“ (pochybovat):

Tento termín je specificky Matoušovský, nezná jej ani LXX! U Mt jen ještě v 14, 31 (ř,l) v příběhu, jímž Mt rozvádí synopticko-janovský (L -) příběh o Ježíšovi, kráčejícím po hladině (Mt 14, 22-33 (ř,l) || Mk 6, 45-52 (ř,l) || J 6, 16-21 (ř,l); Synopse č. 147 / str. 138), kdy Petr vykročí za ním, ale začne pochybovat a tonout … W. Grundmann spekuluje o generaci, která už neměla přístup k očitým svědectvím.

Mt 28, 18 – „πας/παντος: (vše/veškeré)

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje. Jen v tomto příběhu se ozve 4 × (vv. 18. 19. a 20!).

Mt 28, 18e:

Srv. Mt 11, 27 (ř,l) (|| L 10, 22 (ř,l); J 3, 35 (ř,l) → 10, 15 (ř,l)).

Mt 28, 18 – „ουρανω“ (č.j.):

Textově kritický aparát NA 26,28 / GNT 3 (GNT 5 neuvádí): ουρανοις (č. mn. - možný semitismus) D

Mt 28, 18 – „[της]“:

Textově kritický aparát NA 26 / GNT 3: omit א A W Θ 074. 0148^vid ƒ^1.13 Byz ¦ txt B D 892 pc.

Mt 28, 18f:

Pro Mt velmi zásadní spojení:

• 5, 18 (ř,l) (dokud nepominou nebe a země …)
• 6, 10 (ř,l) (Buď vůle tvá jako …)
• 11, 25 (ř,l) (Otec, Pánem … a …)
• 16, 19 (ř,l) (cokoliv zavřeš (Petr) na … 2× ~)
• 18, 18 (ř,l) (cokoliv zavřete na … 2× ~)
• 18, 19 (ř,l) (shodnou-li se na něčem dva na …, dá jim Otec na …~)
• 23, 9 (ř,l) (nenazývejte otcem nikoho na … máte Otce na … ~)
• 24, 30 (ř,l) (znamení syna člověka na nebi; budou plakat čeledi země)
• 24, 35 (ř,l) (nebe a země pominou, slova má nepominou)

28, 18

Lze říct, že zde jde o víc, než pouze o veškerenstvo. Ježíš se podílí na božství (OthJBC – גזרה מן השׁמים = podíl na božství; Waltr Grundmann – Ježíšovo vyvýšení). Naplňuje se tak prosba Modlitby Páně z Mt 6, 10 (ř,l). Moc, kterou odmítl z rukou ďáblových (4, 8-10 (ř,l)) přijímá z rukou Božích. Textově kritický aparát NA 26,28 / GNT 3 (GNT 5 neuvádí): + καθως απεστειλεν με ο πατηρ καγω αποστελω υμας (srv. J 20, 21b (ř,l)) Θ pc sy^p.

Mt 28, 19 – „πορευομαι“:

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje, zvláště některé tvary, jako je participium zvlášť ve spojení s imperativem (viz výše Mt 28, 19↑), jako právě zde! Mnohé překlady (CEP, DGN, HebModern …) již zde mají imperativ, čímž nemístně posouvají do popředí právě pohyb; ve skutečnosti je v popředí příkaz „μαθητευσατε“ (získávat učedníky), pohyb je jako doprovodný jev v partiicpiu, na něž je vůbec tento oddíl bohatý.

Mt 28, 19 – „ουν“ (tedy):

Odsazuje následující od předešlého, kteréžto části zároveň spojuje. Textově kritický aparát: NA 26,28 / GNT 3 (GNT 5 neuvádí): νυν (nyní) D it ¦ omit א A 0148^vid ƒ¹³ Byz ¦ txt B W Δ Θ ƒ¹ 33. 565. 892. 1010. 1241 al lat sy sa mae po^pt.

Mt 28, 19 – „μαθητευω“:

Kromě Sk 14, 21 (ř,l) zná jako slovesný tvar pouze Mt: 13, 52 (ř,l) – hovoří Ježíš o zákoníkovi, který se stane učedníkem království nebeského a 27, 57 (ř,l), kde se hovoří o Josefovi, který se stal učedníkem Ježíšovým (dat.). Nevyskytuje se ani v LXX. Waltr Grundmann uvádí (a pod jeho vlivem překládá) přednicejský citát téhož u Eusebia: „μαθητευσατε παντα τα εθνη εν τω ονοματι μου“ (získávejte mi učedníky ze všech národů ve jménu mém) bez (jak uvádí) „příkazu křtít“; podle něj po koncilu nahrazuje „μου“ trinitární formule. Odpovídalo by to i zásadě lectio brevior et dificilior, potior (kratší a problematičtější čtení bývá pravděpodobnější, neboť pozdější opisovači spíš tíhli k doplňování a vylepšování textů, než opačně). V Eusebiově citaci však bývá většinou shledávána zkratka; text v současné podobě je rytmizovaný, tato struktura, Matoušem promyšleně konstruovaná, byla Eusebiem porušena.

Mt 28, 19 – „εθνη“:

V židovském kontextu je zde možné číst „גוים“ (pronárody – srv. Mt 5, 47 (ř,l) – εθνικοι; Mt 6, 32 (ř,l) – εθνη, vždy ve významu „גוים“), což není jen označení příslušníka jiného etnika, ale přímo protiklad k příslušníkovi vyvoleného národa, mezi jehož příslušníky působí i jako nadávka. Také Pavel považoval za smysl svého poslání mezi pohany zbavit je gójství (srv. 1Ko 12, 2 (ř,l)). U Mt je to poprvé, co Ježíšovo učení na jeho vlastní příkaz opouští židovské prostředí (u L a Sk je to dominantní téma). V obdobné situaci, kdy vysílá dvanáct ještě za svého života, jim jít tímto směrem zakazuje (Mt 10, 5n (ř,l)). Matouš tady prolamuje koncepci židovsky etnocentrickou, kterou už před tím prolomili Pavel a Lukáš.

– „παντα τα εθνη“:

Budí většinou negativní konotace. Zpravidla nepřátelé vyvoleného národa, předmět soudu a pomsty Hospodinovy Da 7, 14 (ar,ř,l)). I tak jsou v Žalmech vyzývány, aby tleskaly v dlaně k jeho chvále. Mt je poprvé uvádí v Mt 25, 32 (ř,l), kdy mají být shromážděny před Syna člověka k soudu a souzeny ne podle toho, jak se chovali k Židům (běžná židovská eschatologie zejména Ježíšovy doby), nýbrž k těm, s nimiž se ztotožňuje tento Syn člověka: hladovými, nahými, cizinci, vězni …. Posláním učedníků je připravit je na tento soud.

I Ježíšovi vyznavači se od nich mají odlišovat (Mt 5, 47 (ř,l); 6, 32 (ř,l) || L 12, 30 (ř,l) celé: παντα τα εθνη). Podle Mk 13, 10 (ř,l) se jim však má zvěstovat evangelium a podle L 24, 47 (ř,l) posílá Vzkříšený učedníky zvěstovat jim pokání na odpuštění hříchů …počínaje Jeruzalémem. V Sk 14, 16 (ř,l) a 15, 17 (ř,l) se hovoří o poslání učedníků vůči (pro)národům. Pavel především zdůrazňuje Hospodinův pozitivní záměr s (pro)národy (Ř 15, 11 (ř,l); 16, 26 (ř,l); Ga 3, 8 (ř,l); 2Tm 4, 17 (ř,l)). Naopak Zj se, snad kvůli situaci soudobé církve mezi těmito národy, vrací k starozákonním konotacím pasení národů železnou berlou (12, 5 (ř,l)), obluzených, opojených (pro)národů (14, 8 (ř,l); 18, 3 (ř,l)), pouze v doxologii 15, 4 (ř,l) zazní, že vzdají chválu, tomu, který jediný je toho hoden. Obrat ke Gójům může souviset s vývojem v křesťanstvu po 1. válce židovské, kdy misie mezi Židy začala ztrácet na významu a židovská obec s křesťanskou se definitivně rozešly.

Mt 28, 19 – „βαπτιζοντες“:

Ačkoliv se mluví o této pasáži jako o ustanovení křtu či dokonce o křestním příkazu (D. Drápal, W. Grundmann aj.), o příkazu ani ustanovení nemůže být vzhledem k participiálnímu tvaru řeč, pouze o doprovodném jevu vyjití učedníků k (pro)národům! Křest je celkově špatně doložen, dá se pouze z narážek a křestních obrazů i asociací (třeba u Pavla nebo Petra) říct, že byl jakousi samozřejmou součástí křesťanského života. Původ má zřejmě ve křtech Jana Křtitele, kterému se podrobil i Ježíš. Svéráz Janova křtu spočíval v tom, že se jednalo o obřad, kterému byli podrobováni pouze pohanští proselité. V Ježíšově době jich bylo hodně, neboť židovská víra se pohanům, kteří ji znali z mimochrámového prostředí, takže znali jen její etické důsledky, jevila jako racionální (Aristeas). Sympatický byl i monotheismus, odpovídající filosofickému přesvědčení. Většinou šlo o sympathie a podporu, maximálně do fáze „bohabojnosti“. Našli se však i slavní proselité (Akvila/Onkelos). Židé v tom nezřídka viděli naplnění Dt 4, 5-8 (he,ř,l) a některých vizí mesiášského věku u Iz a Za, počítajících s tím, že Gójové potáhnou na Sión a budou se učit od Židů ctít pravého Boha. Viděli v tom příslib, že je doba Mesiášova za dveřmi. Jan však křtil Židy, jako by to byli pohané! Z tohoto pohledu je nápadné, že se o křtu mluví v souvislosti s Góji! (Ježíš křtěn byl, ale nečteme nikde ani o křtu apoštolů samotných).

- „εις το ονομα“ (βαπτιζω):

1Ko 12, 13 (ř,l) - pokřtěni v jedno tělo; Ga 3, 27 (ř,l) - v Krista (- jméno) = obléknout Krista; Ř 6, 3 (ř,l) - v Ježíše (- jméno), tedy v jeho smrt; Sk 2, 38 (ř,l) (επι!) a 10, 48 (ř,l) (εν!) - ve jméno Ježíše Krista; Sk 19, 5 (ř,l) - ve jméno Pána Ježíše; 1 Ko 1, 13.15 (ř,l) - nikdo nemůže říct, že byl pokřtěn v Pavlovo jméno. Křest "ve jméno" není nijak častou formulací. Pokud, pak většinou v Ježíše - v jeho jméno. Následná trojiční formulace je zcela unikátní v celém NZ. Jsou evidentně známé i jiné formulace. (Řecké novozákonní texty o křtu, křtění a křtitelství v pdf zde)

Didaché IX, 5

• μηδεις δε φαγετω μηδε πιετω απο της ευχαριστιας υμων, αλλ' οι βαπτισθεντες εις ονομα κυριου, και γαρ περι τουτου ειρηκεν ο κυριος. μη δωτε το αγιον τοις κυσι.
• Ať z vaší eucharistie nejí ani nepije nikdo, jedině ti, kdo byli pokřtěni ve jméno Pána. Vždyť o tom řekl Pán: Nedávejte svaté psům (srv. Mt 7, 6a ř,l).

Mt 28, 19 – „του πατρος … πνευματος“:

Jiné trinitární formulace: Ga 4, 6 (ř,l) a Ř 8, 15 (ř,l); nejsou tak přísně strukturované. Stejnou formulaci užívá i Didaché v VII, 3.; ale v IX, 5 se hovoří o křtu pouze ve jméno Pána (srv. výše Mt 28, 19↑). Blížit se jí může jen pozdrav z 2Ko 13, 13 [b] (ř,l).

Mt 28, 20 – „διδασκω + deriv.“ (učit):

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje.

Mt 28, 20 – „εντελλομαι“ (přikázat, přikazovat):

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje. Pochází z LXX.

Mt 28, 20 – „ημερα“ (den):

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje.

Mt 28, 20 – „εως“ (až):

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje. Také v LXX převažuje nad ekvivalentním μεχρι.

Mt 28, 20 – „συντελεια“ (skonání):

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje. Vždy ve spojení s „του αιωνος“ ↓

Mt 28, 20 – „αιων“ (věk/svět):

Ulrich Luz (EKK I/1) uvádí mezi slovy, která Matouš preferuje.

Mt 28, 20:

Textově kritický aparát NA 28 / GNT 5: + αμην Ac Θ3 Byz it vg^mss sy bo^pt ¦ txt א A* B D W 074 ƒ¹ 33 pc lat sa mae bo^pt. Toto čtení ovlivnilo mnohé starší překlady, včetně Bible kralické (viz odkazy na souhledy překladů výše↑).

Mt 28, 20d-f:

Hlavním část celé perikopy – zaslíbení trvalé prezence Ježíšovy s učedníky. Tento výrok spolu s reflexí Iz 7, 14 (he,ř,l) v Mt 1, 23 (ř,l) rámuje evangelium a zdůrazňuje jeho podstatu: jde o přítomnost Ježíšovu v době, kdy selhalo brzké očekávání Ježíše, následování či plnění slov/příkazů Ježíšových jsou prostředím komunikace s Ježíšem. Přítomností Ježíšovou se zabývají i Mt 18, 20 (ř,l) (kde se dva, neb tři … SMT!) a spolu s činem masivně 25, 31-46 (ř,l) (Ježíš se identifikuje s hladovými, žíznivými, nahými, cizinci, vězni …). Kázání na hoře je výrazným momentem stavějícím na plnění Ježíšových slov, jako i Mt zejména užívané sloveso ακολουθω. Většina míst o Vzkříšeném nereflektuje otázku, kde Ježíš po svém vzkříšení je? Teprve Lukáš jej nechává odejít na nebesa. Matouš (po svém i Jan) jej považují za trvale přítomného mezi svými učedníky.

Sémantika textu:

Ústřední motivy:

slova pohybu

Propůjčují textu určitou dynamiku. V překladech někdy nabývají na významu. Gramaticky je však v popředí pouze příchod učedníků na horu v Galileji; vyjití k (pro)národům je v participiu.

pochybnost

Je sice zmíněna, a to pojmem pro Mt příznačným (δισταζω), neboť se nikde nevyskytuje, dokonce ani v LXX, i u Mt pouze 2 ×. První výskyt je ovšem zajímavý: v Mt 14, 31 (ř,l) vyjde Petr za Ježíšem na hladinu, když však zapochybuje, začíná tonout. Zde je pochybujícím podána ruka Kristova v podobě poslání. Současně je třeba říct, že okolnost pochybujících není výrazně gramaticky zdůrazněna a dále se s ní nepracuje (narozdíl od L a zejména J!). Působí spíš jako standardní součást topu setkání se vzkříšeným.

příkaz

Mnohem výraznější motiv – učedníci plní Ježíšův příkaz tím, že jdou na předem ukázanou horu; Ježíš přikazuje; součástí poselství je učit zachovávat to, co Ježíš přikazoval. Tím vystupuje do popředí i další související motiv:

učení

Učedníci jsou jmenování jako μαθηται; Mají z (pro)národů činit učedníky (μαθητευω). Rovněž pojem „διδασκω“ je z této souvislosti významný, ač rovněž jako doprovodný jev v participiu. Obsahem učení je především zachovávání přikázání Vzkříšeného.

vše, veškerá moc;

všechny (pro)národy; zachovávat vše; po všechny dny… Universalismus, který dnes bývá vnímán jako projev křesťanského imperialismu. Ve své době však znamenal spíš překonání rozdílů mezi národem vyvoleným a ostatními. Všem se Bůh otvírá v Kristu stejně.

náboženské úkony

Klanění učedníků je v centru pozornosti, ostatní je jev doprovodný. Ačkoliv bývá perikopa čtena jako ustanovení křtu, je třeba zdůraznit, že i on je jen doprovodnou okolností. Křest ve skutečnosti nikde ustanoven není! Text může být akorát dokladem, že v Matoušově době již byl nepochybnou součástí života církve a měl i svá jasná pravidla včetně liturgických textů. Nikde jinde tak přesnou a strukturovanou zmínku o liturgii křtu nenajdeme, ovšem zde je podána s naprostou samozřejmostí, bez pokusu ustanovovat ji či vykládat. Jinak už Did 7!

Trojice

Také nikde nenajdeme v NZ tak vybroušenou trojiční formuli, jako právě zde. Opět však bez pokusu ji prosazovat či vysvětlovat. Je použita s naprostou samozřejmostí. To je pro nás svým způsobem nevýhodné. Její použití zde a tímto způsobem tak může být opět jen svědectvím jejího samozřejmého užívání v Matoušově době. Srv. Did 7, 1.3 ~ Did 9, 5 – pouze ve jméno Pána! 

Ježíšova prezence

Ježíšova přítomnost a její zaslíbení v dynamice naplnování jeho příkazů je tak tím nejpodstatnějším, co se táhne celým evangeliem od Mt 1, 23 (ř,l) až posud. Odpovídá jak jménu Immanuel (Iz 7, 14b (he,ř,l) ~ Mt 1, 23 (ř,l)), tak i jednomu z četných židovských deskriptorů pro Boha – שׁכינה. Srv. i  Mt 18, 20 (ř,l), i když zde jde spíš o právní a rozhodovací proces.

Nadpisy a strukturování v edicích Bible / Nového Zákona:

Nadpisy se buď opírají o druhové téma: zjevení vzkříšeného (Synopse 359. něm. angl.; DGN JerD Zür LSG W.G.: z místa události (Synopse 359. ČEP JerD Zür); poslání apoštolů (GNT 3c Synopse 364. angl.; Kral. Col Petrů JerD W. G.c)); či výslovně misijní poslání (Synopse 364. lat. něm.; SV Das NT 1986 Zür). Často kombinují různé (Synopse 359. něm. angl.; JerD Zür W. G.).

Zvláštní pojetí nabízí OrtJBC, která vidí v perikopě naplnění “programu navrácení vzdálených“ (Iz 57, 19 (he,ř,l); Ez 39, 27 (he,ř,l); Za 8, 7n (he,ř,l); 10, 6.10 (he,ř,l)) a připojuje Ježíšův nebeský podíl (גזרה). Walter Grundmann pak ke Vzkříšení připojuje vyvýšení. V literatuře se o perikopě mluví jako o misijním či dokonce křestním příkazu; že podstatou misije je učednictví spíš ustupuje. Perikopa bývá též nazývána ustanovení křtu, ačkoliv o něj tu ve skutečnosti nejde. Bývá povolávána k podpoře trojičního učení, které je zde sice v pozadí, nicméně není samo tématizováno. Až na výjimky se nadpisky zaměřují k učedníkům či místu nebo poslání. Zaslíbení přítomnosti Vzkříšeného zůstává nepovšimnuto s výjimkou Waltera Grundmanna.

Pragmatika textu:

Nadpisky v běžných edicích Bible soustřeďují pozornost na poslání učedníků: misionařit, přijmout apoštolský úřad, světové poslání …. Případně vycházejí z místa události nebo z uzavírací pozice perikopy.

Gramatická, sémantická i stylistická analýza ukazují, že jde o motivy postranní (participia rozhodně není možné považovat za příkaz).

Matoušovým evangeliem, zejména závěrečnou částí, se táhnou motivy opoždění, odloučení (Mt 24, 48 ř,l; 25, 5.14 ř,l) a nečekaného příchodu (Mt 24, 34.36.50 ř,l; 25, 6 ř,l.19 ř,l.31 ř,l) při kterém se začne účtovat, co kdo v mezičase dělal.

V 70. – 80. letech 1. století (v době vzniku evangelií Mt a L) už bylo čím dál jasnější, že trpělivé očekávání druhého příchodu Kristova nestačí (2Pt 3, 4 ř,l ukazuje, že to bylo ještě i v pozdních dobách rané církve téma!). Církev hledá pro toto čekání náplň. Tou náplní je, stručně řečeno, být učedníkem a zvát k učednictví.

Motivačními prvky jsou jak slova Vzkříšeného, jemuž je nyní propůjčena moc na „nebi i na zemi“ (6, 10 ř,l ~ 28, 18 ř,l) – moc Boží. Autoritou je i příklad učedníků, kteří poznali Ježíše Vzkříšeného, neboť poslechli jeho příkazu. Za těchto okolností jej mají také jako trvale přítomného.

Mt (jinak než L) zdůrazňuje, že Ježíšem byla naplněna eschatologie, opírající se o mesiášské naděje Izajášovy (7, 14 he,ř,l; 8, 8.10 he,ř,l; 9, 5 he,ř,l => Mt 1, 23 ř,l) či vizi věku Ducha u Joele (Jl 3 [2, 28-32] he,ř,l => Sk 2 ř,l), vize „nového zákona“ u Jeremjáše (31, 31-34 he,ř,l) a Ezechiele (11, 19-20 he,ř,l): trvalá přítomnost Boží mezi lidmi. Ve shodě s tím, že je Ježíš neustále stylizován do podoby Mojžíše na hoře Sinaji, je zřejmé, že ji může člověk prožít pouze v aktu následování, který je dvojvýchodný (být učedníkem a činit učedníky). Vzkříšený nevysílá učedníky budovat církev či sbor, ale uvádět do stavu učednictví a realizovat učednictví své. Jen tak mohou participovat na jeho moci i trvalé přítomnosti jako záštitě.

Z hlediska Mt 25, 31-46 ř,l jde o přípravu k soudu nad (pro)národy. Které mají být z hlediska Joelovského pojetí souzeny za to, jak se chovali k Židům. Podle Mt zde vždy hraje významnou roli především chování k Ježíšovi, jeho slovům a k těm s nimiž se identifikuje (srv. i Mt 7, 21-27 ř,l! ~ 25, 31n ř,l).

Z historických souvislostí je třeba připomenout, že v době sepsání evangelia už neexistovala židovsko-křesťanská obec v Jeruzalémě, která snad před terorem sikariů a následným pleněním Římany prchla do Pelly. Slábne vliv Ježíšových příbuzných na judské sbory. Církev a synagoga se definitivně rozcházejí. V církvi začínají převládat národy nežidovského původu.

Skutečným smyslem perikopy je odpovědět na otázku, kde se může člověk se vzkříšeným setkat dnes? Novozákonní autoři se nezabývají otázkou, kde je vzkříšený, jedině Lukáš jej posílá do nebe (L 24, 50n ř,l; Sk 1, 9-11 ř,l). Matoušův Vzkříšený se svými učedníky zůstává! Odpověď je v učednictví - následování Krista. Můžeme směle s Hansem Küngem říct, že společenství, které nenásleduje Krista, nemá právo nazývat se církví. Dalším podstatným motivem je univerzalismus - už nejsou žádné národy vyvolené, zatímco ostatní nevyvolené. Učednictví je otevřeno všem národům.

Použitá literatura:

autor	název	místo	rok	ISBN
Ulrich Luz	EKK/I	EBenzik/Neukirchen	1985
Walter Grundmann	THzNT 1	EV Berlin	61986
Günther Baumbach, Karl Martin Fischer	Das NT mit Erklärungen	EHB Berlin/Altenburg	1986	3-7461-0007-0
Wilhelm Egger	Methodenlehre zum NT	VH Freiburg im Breisgau	1989	3-7462-0441-0
Petr Pokorný	Lit. a th. úvod do NZ	Vyšehrad Praha	1993	80-7021-052-4
Petr Pokorný	Ježíš	Οικουμενη Praha	2005	978-80-7298-557-9
P. Pokorný a kol.	Hermeneutika	Vyšehrad Praha	2005	978-80-7021-779-5

Seznam a synopse Ježíšových podobenství

 Předkládám zde k dalšímu použití seznam a souhled Ježíšových podobenství s poznámkami a barevným odlišením kombinací. Kromě synoptických evangelií je uvedeno i Evangelium Tomášovo. Přehled je v obrázkovém formátu. V pdf je možné jej stáhnout zde.

Kolik svátostí Bible ustanovuje?

 Když svátosti, tak jen podle Bible!

Tématu svátostí se průběžně věnuji hlavně na svém základním blogu, kde jsem začal psát o Večeři Páně - tedy Eucharistii. Nedávné půtky v tisku i v mezicírkevní a mezikonfesijní debatě mě ale přiměly zabývat se samotným tématem svátostí. Všechny církve a všichni křesťané jsou totiž přesvědčeni, že svátosti slaví přesně podle Bible, ale každý z nich vyposlechl něco jiného. Nesedí ani počet: katolíci, starokatolíci, husité a další mají svátostí sedm, zatímco většina protestantů lpí na dvou. Kdo má pravdu?

Česká synopse tzv. "ustanovujících" textů k VP.
Podrobněji zde.

Co jsou to svátosti?

Především si je vyjmenujeme:

Takže pro evangelíky jsou to většinou jen:

• Křest a
• Večeře Páně, Eucharistie.

(Viz. např. 68. článek Heidelberského katechismu) Podle evangelických zásad, o nichž bude, stejně jako o těch katolických, ještě řeč, by to měly být úkony ustanovené Ježíšem samotným, a musí být jejich přijetí nezbytné pro spásu. Jinak si ale evangelíci hledají cestu ke svátostem dost těžko, protože se musejí vyhnout dvěma úskalím: jednak nechtějí dát za pravdu katolické představě, že svátosti působí ex opere operato, tedy že by jakousi magií reprodukovaly to, co se událo v Ježíšově příběhu, ale současně je nechtějí degradovat na pouhý symbol. Nechtějí, aby se stala účast na nich podmínkou spasení, jako nějaký dobrý skutek.

Ustanovení Večeře Páně není bez problémů, ale dá se říct, že ustanovující texty jsou: především místa, kde se Ježíš loučí se svými učedníky před svým ukřižováním: Mk 14, 22-25 ř || Mt 26, 26-29 ř || L 22, 15-20 ř (syn-interim.), ale také liturgicky propracovaný a k témuž hojně užívaný, nejstarší záznam v 1Ko 11, 23-25 ř, ten je však hlavně součástí rozsáhlé pareneze. Důležité jsou i všechny narážky na jídlo, chléb, stolování, víno, kalich, krev atd., které jsou velmi četné (podrobněji zde). Vyvinula se ze závěrečných kroků paschálního hodu (viz Carmine Disante, Židovská modlitba, ISBN 80-86005-00-3). Hlavně ale akt, při kterém Ježíš něco ustanovuje, jasně existuje. Se křtem je to horší.

Bratrské vyznání:

XII – O svátostech obecně:

1. O svátostech pak učí, že, jsou svatá, zevnitřní, živelná a viditedlná znamení, slovem Božím posvěcená a vysvědčená, k vyznamenání a k svědectví duchovních a neviditedlných milostí a pravd těch, jichž jmena mají a jimiž posvátně jsou. A ty toliko dvě, totiž křest a večeři Páně vyznávají. [Sv. Augustin dí: Svátosti, totiž svatá znamení.]
2. Kterýchž žádný z lidí pouhých neustanovil, aniž ustanoviti mohl, ale sám Pán a Bůh, Ježíš Kristus, jemuž Otec všecky věci v ruce dal. (Mt 11,27; 28,18; J 18,3)

(převzato z Evangnetu)

Křest vlastně nikde Ježíšem ustanoven není. Sice je tak označován singulární text v Mt 28, 18-20 ř, bližší zkoumání však ukáže, že řeč o křtu je zde ve vedlejších časech. Hlavní výzva je k cestě ke všem národům (tedy ne jen k Židům × Mt 10, 5 ř) a k získávání učedníků a že Ježíš je s nimi až do skonání věků. Biblisté ani vydavatelé Biblí tuto pasáž jako "Ustanovení křtu" nikdy nenazývají. To je spíš záležitost konfesí, dogmatik a katechismů, kde se hledá zdůvodnění křtu. Ale je v tom značná dávka účelové nepoctivosti. Křest je spíš součástí toho získávání učedníků (podrobně zde). Křest vlastně neustanovil Ježíš. Začal s tím už jeho učitel Jan Křtitel (J 3, 26 ř), Ježíš sám byl od něj pokřtěn (Mt 3, 13-17 ř || Mk 1, 9-11 ř || L 3, 21-22 ř × J 1, 29-34 ř - syn.) a on, či spíše jeho učedníci (J 4, 2 ř), to tak od něj přejali. U Jana - evangelisty vůbec cítíme rozporuplný vztah k tomu, co nazýváme svátostmi: sice o nich mluví a dělá časté narážky, jeho Ježíš však není pokřtěn, nekřtí a žádnou Večeři Páně neustanovuje! Sám Jan Křtitel však pouze navázal na běžné židovské očišťovací rituály - zejména očišťování nežidovských proselytů. Jan těmto obřadům ale podroboval i Židy, jakoby to byli nějací gójové!

Nadpisky oddílu Mt 28, 16-20 v různých vydáních Biblí.

Katolíci mají tu paletu poněkud bohatší - mají jich hned sedm:

1. Křest
2. Biřmování
3. Eucharistie (Večeře Páně či Svaté přijímání)
4. Svátost smíření
5. Svátost nemocných
6. Manželství
7. Kněžské svěcení

Podobně se toho drží i jiné církve - Pravoslavná, Anglikáni, Starokatolíci nebo CČSH. Také různé ekumenické spolky na tom bazírují, i když jsou v nich zahrnuti i evangelíci. Evangelíci nezredukovali počet svátostí na dvě. Naopak, byli to katolíci, kdo jejich počet rozvinuli na sedm. Až do polemik s reformací vlastně žádné pevné učení ani výčet neexistovali. Fungovalo to tak nějak spontánně. Teprve Tridentský koncil, který reagoval na reformaci, zavedl nauku o svátostech. Kdo má pravdu?

Co to vůbec je svátost?

Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, museli bychom se napřed zabývat tím, jak je svátost definována, a kde se vůbec pojem svátosti vzal? V Bibli ho totiž nenajdeme!

Pravděpodobný průběh vzniku Nového
Zákona.

Ani starozákonní jazyky, ani novozákonní řečtina pojem svátost nezná. Do křesťanského slovníku se dostal teprve s Vulgátou, a ještě dost podivně. Teprve zde se objevuje latinské slovo sacramentum. Na několika místech jím překládá řecké slovo μυστηριον, které označuje tajemství, současně však odkazuje i na esoterické kulty, v helénistické době a v době Říše římské velmi populární. Septuaginta (LXX) jím v Danielovi překládá aramejské slovo רז stejného významu, bez náboženských konotací - jde tam pouze o výklad tajemství snů. Ale právě a jen zde je překládáno jako sacramentum. V novozákonních spisech Jeroným řecké slovo pouze přepsal latinkou jako mysterium, ačkoliv latina disponuje ekvivalentním výrazem secretum/secreto. V Dan 2, 47 (ar, ř, l), kde je slova רז/μυστηριον použito dvakrát, jej poprvé přepíše jako mysterium, podruhé jako sacramentum. Podobně v Ko 1, 26 ř (paralela k Ef 3, 3 ř) hovoří o mysteriu, zatímco v Ef o sacramentu, ale v následujícím verši (bez paralely v Ef - viz synopse obou epištol cz a ř) o sacramentu. Jako se ve Starém Zákoně vyskytuje sacramentum pouze u Daniela, v Novém Zákoně zase převážně v Ef (výjimečně v Ko, 1Tm a 2× ve Zj). Vždy označuje tajemství a jeho výklad, nikdy nějaký svátostný úkon. Skoro to vypadá na těchto místech jako jiný překladatelský rukopis. Zejména na Daniela, který je z větší části psán aramejsky, by měl Jeroným důvod přibrat si k práci někoho jiného. V rozporu s legendami je velmi pravděpodobné, že Jeroným nebyl na překládání Bible sám. Jiný překladatel mohl chtít μυστηριον přeložit opravdu do latiny, avšak popletl si oba podobné pojmy.

Dan 2, 47: klíčové místo, kde se slovo רז/μυστηριον vyskytuje 2×, latinsky
je ale přeloženo různě.
Vulgáta, Hebraica, Pešita, Theodotion, LXX

Podrobnější studie Ustanovení Večeře Páně,
řecký text s poznámkou ke chlebu.

V pravoslaví se nehovoří o svátosti, to je pojem západního křesťanství, nýbrž o tajinách, a ty byly také skutečně opatrovány už od dob církevních otců jako mysterijní tajemství.

Klíčovým spisem pro sledování, jak se chápání svátostí vyvíjelo, je spis z první půle 2. století Didaché. (řecky/česky). Ta pojem svátost nezná, slovo μυστηριον použije pouze jednou, a to v XI/11, kde označuje prorocké slovo. Dvěma hlavním svátostem (evangelické) se ale věnuje v kapitolách VIII. (křest) a IX. (eucharistie). Už tento spis se věnuje hlavně technikáliím, jak, co a za jakých podmínek má být vykonáno, což bude příznačné pro patristiku, koncily, konfesijní spory, a to až dodnes. Tyto technikálie zcela vytěsňují od té doby z diskusí a diskursů veškerý smysl a obsah tzv. svátostí. Příznačné je, že laictvo i theologové je nacházejí i v Novém Zákoně (čím se má vysluhovat, kdo má vysluhovat, komu smí být vysluhováno, jak často, co se u toho má říkat ...), ale nic takového tam ve skutečnosti není! Je to zase jeden z projevů toho, co nazývám kulturou nevnímání.

Manželství - vstupenka pojmu svátosti do křesťanského slovníku

Vraťme se ale zpět k tomu, co které církve považují za svátost. Většinou by mělo jít, ať už konfesijní formulace dopadnou, jak chtějí, o to, co verbální obsahy víry materializuje a stává se tak pro víru i něčím nevyhnutelným, leda by tomu něco bránilo.

Pokud přejdeme to, co má katolická církev navíc, tak nic z toho v Bibli ustanoveno není. Bible nezná biřmování, nezná ani kněžské svěcení. Biřmování se vsunulo mezi křest a eucharistii, jako potvrzení, že člověk, který byl bez svého vědomí a souhlasu jako novorozeně pokřtěn, ví, v co věří, a může mít tudíž účast na eucharistii (v židovství funguje podobně bar micva). Luther zavedl k podobným účelům konfirmaci, ale evangelíci ji nevnímají jako svátost. Bible nezná kněze (pro církev) ani faráře. Ale i evangelíci potřebují své faráře do duchovenského úřadu nějak slavnostně uvést, k tomu slouží tzv. ordinace. Avšak ani ona není svátostí. Bible nezná ani svátost smíření (zpověď). Raná církev praktikovala veřejné, nikoliv tajné, vyznání hříchů. Dnes to tak praktikuje leda poněkud nezařaditelný Modrý kříž. Zpověď je pro katolíky předpokladem k účasti na eucharistii. Evangelíci si s ní rady moc nevědí, není jasné, jsou-li pro nebo proti a proč vlastně?

Tzv. svátost nemocných (lidově poslední pomazání), je příkladem toho, jak se dá věřené zpětně vpašovat do Bible: bazíruje na poněkud vágně popsané léčebné metodě v Jak 5, 14-16 ř. Jakub však žádný obřad neustanovuje - jen vede starší, aby se aktivně věnovali nemocným členům společenství. A podobné je to i s manželstvím.

Také manželství Bůh ani Ježíš neustanovili. A už vůbec není manželství nutným zpřítomněním spásonosných událostí v životě věřícího. A přece dnes téměř nabývá významu článku víry, ačkoliv starocírkevní vyznání se o něm nezmiňují. Katolické aktivity, které se v současné diskusi snaží vnutit i sekulární veřejnosti model manželství a rodiny, jak vykrystalizoval v XIX. století, lze pochopit, protože pro ně je to svátost. Bible však žádný model rodiny ani manželství nemá. Za dobu jejího vznikání jí prošly modely mnohé, dokonce ani monogamii nevynalezli křesťané, ti ji jenom automaticky převzali z římského práva. Už ve středověku, kdy se církev zapletla do dynastických záležitostí potomků stěhování národů, se však definicemi toho, co je manželství, musela zabývat (viz Leah Otis-Cour, Rozkoš a láska, ISBN 978-80-7021-542-5). Proč to ale řeší evangelíci a do jejich soubojů se sekulárním právem, dnes hlavně v souvislosti s tzv. manželstvím pro všechny, se aktivně zapojují, to suď Bůh sám!

Přece i k tomu si verš v Bibli najdou: je to Ef 5, 32 (ř,l). Jde právě o jedno z těch nešťastně přeložených míst v listu Efezským. Pavel se zde zabývá tím, že i soukromý život Ježíšových následovníků má ve svých vztazích odrážet to, co vyznáváme (podrobně tzv. Haustafeln - cz a ř). Pokud by tu ustanovoval manželství nebo svátost, musel by tudíž ustanovovat i rodičovství a otrokářství, a také rodičovství a otrokářství by muselo být svátostí, protože i v těchto vztazích se má křesťanova víra projevovat. Ale právě zde použil Jeroným či nějaký jeho tovariš pojmu sacramentum. A tím způsobil zmatení jazyků ...

Pojem, který v římském, pohanském, prostředí také neoznačoval obřad, nýbrž dary, které přinášeli poutníci bohům, vztáhl na úkony křtu a eucharistie teprve Tertulian (160-220), a rovnou účastí na nich podmínil spasení. Z daru Božího na podporu víry se stává povinnost. Další tzv. "svátosti" se začaly přidávat postupně, ale v Bibli, při její reflexi, začne pojem svátost - sacramentum, díky onomu nešťastnému překladu úřadovat kolem manželství, protože tam je použit velmi výrazně, i když se o něm jako o svátosti začíná mluvit až v X. století.

Bible svátosti neustanovuje, ale dosvědčuje

Kolik svátostí ustanovila Bible? Je zřejmé, že žádnou. Tím však nemají být zavrženy. Bible dosvědčuje, že ty hlavní, křest a Večeře Páně, se slavily od počátku (1Ko 11, 23 ř) a samozřejmě. Je jasné, že víra potřebuje být stvrzována viditelnými, hmatatelnými, dokonce ochutnatelnými, znameními. Ony dva hlavní obřady - křest a Večeře Páně, byly pro dobu novozákonní tak samozřejmou součástí liturgického života rané církve, že o tom nepotřeboval nikdo ještě tehdy psát. Je však třeba přiznat si, že jsou dány jaksi zvykem a dohodou, je to věc definice svátosti, či jak to nazveme, když ten pojem sám má původ v chybném překladu. Nesmí se z nich ale stát důvod k nenávisti, ani k povyšování (to se křtu i eucharistii bohužel stalo - jsou jen pro ty skvělé křesťánky). Pokud zvítězí technikálie nad obsahem a smyslem, jsou znamením vyprázdnění a stávají se pro církev jen odsouzením (1Ko 11, 28n ř).

---

Pod čarou:

Sacramentum v Apokryfech (deuterokanonických knihách):

Jsem, ač necírkevní, evangelicky věřícím křesťanem. Na rozdíl od katolíků, lutheránů i některých evangelíků českobratrských, uznávám rozsah Starého Zákona podle kánonu hebrejského, tedy bez toho, co také výše zmíněný Tridentský koncil doplnil podle LXX jako knihy "deuterokanonické", tedy dodatečně kanonizované. Pro úplnost je třeba ale doplnit, že pojem sacramentum se vyskytuje i v nich, ale platí o tom to samé, co o jeho překladech z aramejštiny a řečtiny:

• Tobiáš 12, 7 (ř,l): μυστηριον βασιλεως - královské tajemství, tedy žádné ustanovení obřadu.
• Moudrost 2, 22 (ř,l): μυστηρια θεου - polemika s nihilisty, kteří říkají, že je vše lhostejné, proto si mohou dělat, co chtějí - utiskovat slabé, pronásledovat spravedlivé. O nich říká Šalomoun, že "neznají tajemství boží".
• Moudrost 6, 24 (ř,l): Ve Vulgátě se hovoří o tom, že mluvčí nebude skrývat tajemství/svátosti boží před posluchači. Text se zde odchyluje od LXX.
• Moudrost 12, 5 (ř,l): Jediné místo, které odkazuje na svátostné úkony, ale ne v křesťanském smyslu. Hovoří se zde o zvrhlostech předizraelského obyvatelstva Palestiny, že m.j. vraždili děti a pili jejich krev, jako při nějakém mysterijním obřadu. Podkladem je řecké slovo μυστος, tedy účastník mysteria.

Na různých chatech (tedy ne zde) mi psali arogantní katolíci, že svátostí je 7, protože je ustanovuje ne jen Nový, ale i Starý Zákon. Bohužel se v tom projevila ne jen jejich domýšlivost, ale i funkční negramotnost. Ani Starý Zákon, jak řečeno výše, pojem svátosti nezná, ani katolické svátosti neustanovuje. Tento dodatek připojuji, aby bylo jasné, že se to týká i těch knih, které mají katolíci v Bibli navíc. Tyto knihy Jeroným neuznával, přeložil je někdo jiný. Tady je ten jiný rukopis překladatele jasný.

Evangelické pojetí starozákonních "svátostí":

Evangelíci někdy hledají analogie v židovských znameních víry, jimiž také argumentují, že Starý i Nový Zákon znají dvě svátosti (např. Confessio Helvetica XIX, 2)

• Křest = obdoba obřízky (Gn 17, 10-14 he,ř,l)
• Eucharistie = obdoba Pesachu (Ex 12, 1-28.43-51 he,ř,l)

I tohle hledání analogií trochu pajdá. Křest ovšem nahrazuje v novozákonním myšlení "obřízku těla" "obřízkou srdce" (Dt 10, 16 he,ř,l; Jr 4, 4 he,ř,l; srv. Evangelium Tomášovo, 53). Ale už v tom má jinou funkci, než obřízka. Minimálně už jen v tom, že obřízka je výrazem etnocentrismu, kdežto křest universalismu.

Analogie s Eucharistií je sice nasnadě, protože z Pesachu vzešla. Obě slavnosti jsou zpřítomněním nějaké osvobozující události - vyvedení z Egypta - vyvedení z hříchu. Obě procházejí žaludkem a zahrnují prvky dramatu. Ale Pesach je jednou za rok, kdežto katolíci i jiné církve slaví Eucharistii každé bohoslužby - katolický kněz denně, evangelíci helvetského ražení jen 4× do roka, ale i zde je volání po jejím slavení častěji. Proto i zde je funkce obou obřadů rozdílná. Už ale Didaché se zde inspirovala, když například účast na eucharistii podmiňuje křtem (Did IX/5 - viz obr. výše). Účast na paschálním hodu je také podmíněna obřízkou (Ex 12, 48 he,ř,l).

Avšak i tady platí, že ani Starý Zákon pojem svátosti nezná, žádný z obřadů pro Židy není jako svátost označen ani ve Vulgátě, ani v LXX se o nich nikde neužívá pojmu μυστηριον.

Starocírkevní vyznání o tzv. svátostech nehovoří - viz souhled původních znění a českých překladů s biblickými odkazy zde.