Chystám se k vám ...

Poznámky k Ř 1, 1-7 (ř,l)

Výstavba a styl:

Žánrově se jedná o úvod k epištole. Obsahuje základní tři prvky:

1. představení pisatele (1-6),
2. oslovení adresátů (7a-c),
3. a pozdrav. (7d-f)

Avšak v porovnání s jinými Pavlovými epištolami je 1. bod mnohem propracovanější. Už v něm se rýsuje obsah následujícího textu. Za služebníky "Krista Ježíše" prohlašuje sebe a Timothea, spoluautora listu Filipským, ve Fp 1, 1 (ř,l). V Ga 1, 1 (ř,l) má také zesílený vstup, který je ale orientován hlavně na zdůraznění své pozice v církvi. Jedině vstupní pasáž k listu Římanům obsahuje takovou vyznavačskou pasáž o Ježíši Kristu. Už tím je tento list výjimečný.

Za povolaného/vyvoleného apoštola Krista Ježíše se pak označuje i v úvodu k 1Ko 1, 1 (ř,l).

Strukturovaný text:

NA 28	Český překlad
1 Παῦλος	Pavel,
δοῦλος ⸉Χριστοῦ Ἰησοῦ⸊	Služebník Krista - Ježíše,
κλητὸς ἀπόστολος	povolaný apoštol,
ἀφωρισμένος εἰς εὐαγγέλιον θεοῦ,	oddělený pro evangelium boží,
2 ὃ προεπηγγείλατο	které bylo předpovězeno
διὰ τῶν προφητῶν αὐτοῦ	skrze jeho proroky
ἐν γραφαῖς ἁγίαις	v písmech svatých
3 περὶ τοῦ υἱοῦ αὐτοῦ	o jeho synovi
τοῦ γενομένου ἐκ σπέρματος Δαυὶδ	toho zrozeného ze semene Davidova
κατὰ σάρκα,	podle těla,
4 τοῦ ὁρισθέντος υἱοῦ θεοῦ ἐν δυνάμει	toho ustanoveného synem božím v moci
κατὰ πνεῦμα ἁγιωσύνης	podle Ducha posvěcení
ἐξ ἀναστάσεως νεκρῶν,	ze vzkříšení mrtvých,
Ἰησοῦ Χριστοῦ	Ježíše Krista
τοῦ κυρίου ἡμῶν,	Pána našeho,
5 δι ᾿ οὗ ἐλάβομεν χάριν	od něhož jsme přijali milost
καὶ ἀποστολὴν	a apoštolství
εἰς ὑπακοὴν πίστεως	k poslouchání víry
ἐν πᾶσιν τοῖς ἔθνεσιν	ve všech (pro)národech
ὑπὲρ τοῦ ὀνόματος αὐτοῦ,	o jeho jménu,
6 ἐν οἷς ἐστε καὶ ὑμεῖς	k nimž patříte i vy,
κλητοὶ Ἰησοῦ Χριστοῦ,	povolaní Ježíše Krista,
7 πᾶσιν τοῖς οὖσιν ⸋ἐν Ῥώμῃ⸌	všem jsoucím v Římě,
⸂ἀγαπητοῖς θεοῦ⸃,	milovaným božím,
κλητοῖς ἁγίοις,	povolaným svatým,
χάρις ὑμῖν καὶ εἰρήνη	Milost vám a pokoj
ἀπὸ θεοῦ πατρὸς ἡμῶν	od Boha, otce našeho,
καὶ κυρίου Ἰησοῦ Χριστοῦ.	a Ježíše Krista.
Podle Crosswire.org až zjistím jak, provedu v textu barevné značení.

Gramatické poznámky:

Úvodní pozdrav, prakticky prostý hlavních časů, vybudovaný hlavně na přídavných jménech a přechodnících. Jediný hlavní čas je v 6. verši εστε. Těžištěm je tak nakonec pozdrav pokoje ve verši 7.

Sémantika:

Primárně jde o pozdrav, avšak i v tom pozdravu jsou zakódované základní prvky Pavlova vyznání. Nápadný je též vysoký výskyt osobních zájmen 1. a 2. osoby, které naznačují snahu o navázání kontaktu.

Je třeba mít na paměti, že Pavel římský sbor nezaložil, nejde o sbor jeho misie, i když tam některé lidi znal. Nebyl také vůdčí osobností rané církve, spíš kontroverzní. Nyní se k nim chystá přijít – Ř 1, 8-15; 15, 22-33. Už v pozdravu tedy představuje, co je obsahem jeho poselství, které pak dopodrobna rozvede v listu. (viz pragmatiku)

Základní témata úvodu k epištole jsou:

• Pavel:
• Služebník Krista Ježíše,
• Vyvolený apoštol,
• Oddělený k evangeliu božímu.
• Římané:
• Milovaní boží,
• Vyvolení svatí.
• Pozdrav: milost a pokoj od
• Boha → otce našeho,
• A Pána → Ježíše Krista

Pragmatická funkce:

Pavel není ještě uznávanou osobností rané církve, římkský sbor není produktem jeho misie. Hodlá se v něm zastavit cestou do dnešního Španělska → Ř 1, 8-15; 15, 22-33. Už v pozdravu tedy představuje, co je obsahem jeho poselství, které pak do podrobna rozvede v listu.

K jednotlivým veršům:

Ř 1, 1 - „δοῦλος“:

Doslova otrok. Běžný překlad je služebník, sluha. Zejména Karl Barth ve svém Römerbriefu se ale nad tímto pojmem pozastavuje, kde jej dokonce proti zvyklostem překládá jako "Knecht." Podobně už v 18. století se presbyteriánský, a v evangelikálních kruzích dodnes vlivný, theolog Matthew Henry pozastvuje nad tím, že se jako židovský učitel neoznačil za rabbiho. Sluha, služebník, otrok ... (Boží, Nebes, Svatého, Kristův ...) však není u titulů různých osobností v Bibli či Talmudu a další židovské literatuře nic neobvylého, nezdůrazňuje se tím otrocký vztah, je to svým způsobem vyznamenání, protože služebník reprezentuje svého pána. Přílišné ulpívání na apoštolově sebeoznačení odvádí pozornost od toho, čí služebník Pavel je. I židovští učenci se označovali za služebníky Hospodinovi (různé opisy). U Pavla je tedy podstatné, že je služebníkem Krista, a že tím Kristem je právě Ježíš, což v následujících verších (i podstatné části epištoly, ale najdeme to i v jiných Pavlových epištolách, zejména 1Kor) dále rozvádí.

Ř 1, 1 „⸉Χριστοῦ Ἰησοῦ⸊“:

Některé rukopisy (včetně TR - v důsledku toho i mnohé překlady, včetně Kral) mají pořadí obrácené. To by korespondovalo i s ostatními zmínkami v daném úseku. Nelze rozhodnout (viz aparáty), co je správně, ani podle hodnoty rukopisů, protože i א a B mají přadí rozdílné (GNT hodnotí rekonstrukci hodnotou {B}), ani podle stáří, protože je rozdíl i mezi pergameny 𝔓10 a 𝔓26. Kvantitativně převažuje pořadí Ι - Χ. Přesto se většina rekonstrukcí kloní k pořadí nečekanému: Χ - Ι. (podrobnosti viz aparáty).

Ř 1, 2 - „γραφαῖ ἁγίαι“:

Pavel tak nazývá proroky; spisy ještě redigovány nebyly, ale nápadná je absence Tóry. Přesto nelze souhlasit s rabínem Sicherem, který Pavla označil za „geniálního odpůrce Tóry.“ Nejen, že Pavel nebyl geniální, ale určitě odpůrcem Tóry nebyl, vždyť oporu své víry v Krista hledá i v této epištola na klíčových místech právě v příbězích Tóry. Přesto je dobré se nad tímto spojením výslovně s proroky zamyslet. Η γραφη se v NZ vyskytuje poměrně často, od evangelií až po 2Pt. Zejména u Pavla, zvláště v Ř. Jedině na tomto místě je ale spojení γραφαι αγιαι.

Ř 1, 3 – „κατα σαρκα“:

Typicky Pavlův (paulinistický) obrat: Ř 1, 3; 4, 1; 8, 4.5.12.13; 9, 3.5; 1Kor 1, 26; 10, 18; 2Kor 1, 17; 5, 16; 10, 2.3; 11, 18; Ga 4, 23.29; Ef 6, 5 || Kol 3, 22.

Srovnání úvah z 8. kapitoly s vlastním duchovním (× tělesným) původem v Ř 1, 3n, může ozřejmit Pavlovy myšlenkové pochody i na tomto místě, stejně jako toto místo nabíze vhled do jakési Pavlovy christologie! „Tělesnost“ bývá u Pavla v opozici k „vnitřnosti“, tedy skutečnosti. Například obřízka těla s deuteronomistickou obřízkou srdce (Ř 2, 25-29!).

Ř 1, 4:

Tato christologická formulace se stane v budoucnosti přemětem sporů o podstatu Ježíšovy osoby a jeho vztah k Bohu, po původu jeho synovství. Pavel zde ještě nepracuje s představami, které artikulovali Mt 1, 18-25 a L 1, 26-38, které vidí jeho synovství biologicky, ani s janovskou představou preexistentního logu (J 1, 14). Proti Mk 9, 7 (|| Mt 17, 5 || L 9, 35), kde se Ježíš stává božím synem při proměnění na hoře, u Pavla až po vzříšení. Tyto verše se stano základním argumentem pro tzv. adopcionismus. Tyto směry byly předmětem mnoha diskusí ještě ve 12. století a odmítalo je několik koncilů, protože údajně oslabuje Ježíšovu rovnost s Bohem. Adopcionisté však usilovali o zachování monotheistického charakteru křesťanství, než vznilo trojiční učení, pozdější se pak adopcionismem proti trojičnímu učení vymezovali. Dnešní theologové se k němu vracejí, jako k autentičtějšímu, původnějšímu, historicky srozumitelnějšímu a racionálnějšímu. Verze adopcionismu, který se opíral o toto místo, se říká dynamický monarchianismus a jeho stoupencem byl ve 3. století Pavel ze Samosaty (antiochijský biskup, pravděpodobně učitel Areia, ovlivnil i Nestoria). Odsouzen byl Antiochijskou synodou (268).

Ř 1, 4 - „ἁγιωσύνη“:

Většinou svatost, posvěcení. → 2 Kor 7, 1; 1Te 3, 13. V obou případech jde o posvěcený život křesťanů. Spojení Duchem je zcela unikátní, vedlo k mnoha dogmatickým rozpakům.

Ř 1, 4 - „πνεῦμα ἁγιωσύνη“:

Jde o součást nejstaršího vyznání, které má formu klasické trojiční formulace (srv. Mt 28, 19). Tomu odpovídá i celek tohoto „Pavlova evangelia,“ který má tradiční charakter, přesto jeho formulace je značně neobvyklá, navíc nevykrystalizovaná. Ale je to už náznak budoucích vyznavačských rormulí.

Ř 1, 4 – „ημων“:

Je otázkou (důležitou k výkladu následujících řádků) zada jde o 1. os. pl. inkluzivní (zahrnující i oslovené) nebo exkluzivní (vymezující určitou skupinku kolem mluvčího vůči osloveným) (např. při překladu do jazyku quechua by bylo nutné rozhodnout, zda tu má být přeloženo „noquancheq“ nebo „noquayku“?). Mluví Pavel jen o svém okruhu, nebo je v to zahrnut i římský sbor?

Ř 1, 5 – „ὑπακοὴ πίστεως“:

Toto místo souvisí se sdělením v Ř 10, 17, Tedy celé pasáže Ř 10, 14-21. Už zde Pavel zdůrazňuje smysl a cíle svého poslání apoštola: aby i národy (גוים) slyšeli o Ježíši Kristu. To, co bylo v Pavlově působení jedinečné, bylo právě překročení židokřesťanských hranic, přesvědčení, že rozlišování mezi Židem a nežidem, už pozbylo po Kristu význam. Bůh spojil obojí v jedno (1Kor 12, 13; Ga 3, 28). Jednak nebyla tou dobou křesťanská obec ještě oddělena od židovské, ale i s křesťany, zejména některými apoštoly, musel o toto pojetí dost bojovat. Již v úvodu tudíž připravuje téma, které se následujícím listem, představujícím jeho učení římským křesťanům, k nimž se teprve chystá, prolíná - jeho misie mezi nežidy.

Ř 1, 7 - „⸋ἐν Ῥώμῃ⸌“:

V některých rukopisech a citátech chybí, i tak to dává smysl: „εν αγαπη θεου“ - kteří jsou v lásce boží. Viz aparát. Podle GNT hodnotí rekonstrukci stupněm {A}.

Odkazy a typografické prvky budou doplňovány postupně, stejně jako poznámky k dalším veršům a jevům.